Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Grandiózní umělecká večeře

    V inscenaci Mýcení se potkává všechno, co v Divadle Na zábradlí umějí výtečně. Apartní scénografie Marka Cpina, která zároveň slova jako vkus a elegance ironizuje, osm prvotřídních herců (Jan Hájek, Petr Jeništa, Jakub Žáček, Magdalena Sidonová, Jana Plodková, Dita Kaplanová, Johana Matoušková a Václav Vašák), kteří přesně naplňují expresivní režii Jana Mikuláška, a text (podle Bernharda), jenž v nové variaci divadelníků ze Zábradlí rozjímá nad tím, jak žít a umírat.

    Magdalena Sidonová a Jakub Žáček jako hostitelé Auersbergerovi ve svém hudebním salonku, Jan Hájek jako Thomas v jejich koberci… FOTO KIVA

    Opět se mi v tomto hledišti vybavil Sartrův citát: Peklo jsou ti druzí. Jenže se někdy zapomíná, že pokračuje: …ale právě tak jsem mohl napsat, že ráj jsou ti druzí, zkrátka, všechno přichází k člověku jenom od druhých, od lidí. Přesně v tomto duchu se české Mýcení odehrává. Sice zde nelítají třísky, konfrontace s lidskými slabostmi probíhá vtipně, smutně, ironicky, a ne jízlivě jako u Bernharda, avšak v podtextu inscenace silně zaznívá další podstatný proud – sdělení, že se smějeme i sobě. Jsme svědky umělecké večeře, tedy setkání snobů, kteří tvrdí, že chtějí uctít památku mrtvé Joany, ale ve skutečnosti jim jde pouze o výprodej vybraných oděvů a slov. Celou dobu se společně s „vypravěčem“ Thomasem můžeme této smetánce vysmívat, abychom na konci jako on konstatovali, že tam také patříme.

    Inscenátoři jdou příkladem – rakouské reálie jsou částečně nahrazeny českými, takže je jmenován Jan Vondráček jako Ekdal z tolikrát zmiňované Divoké kachny (v tomto případě z Divadla v Dlouhé), sbírají se svazky Bělohradského a především se jako příklad uměleckých neúspěchů v Národním divadle zmiňují inscenace Mrštíků (a nejnovější je právě Maryša Jana Mikuláška). Vysmívají se i smyslu herectví, nebo spíše povrchnímu a teatrálnímu přístupu k němu. Opět nešetří kritikou katolické církve, nebo opět lépe řečeno – zpochybňují povrchnost víry. Používají zde symboliky kříže jako naděje na vzkříšení (vždyť se zde hovoří i hraje o smrti), ale také jako prázdného symbolu, který můžete sníst či se s ním drbat v rozkroku. Kritizuje se a zesměšňuje mnohé (a něco z toho jsme už viděli v předchozích inscenacích Mikuláška, Viceníkové a Štědroně), přesto si myslím, že je Mýcení jedinečné ve zpodobnění přetvářky.

    Neustále se vnucuje otázka: Co je pravda? První scénu – přivítání Thomase (Jan Hájek) v hudebním salonku Auersbergerových – postupně vidíme ve třech obměnách. Je tím ukázán Thomasův vnitřní komentář i úhel pohledu na vybranou společnost. Rozdíl mezi tím, co lidé říkají a co si myslí, co činí veřejně a co potají. A je to nesmírně vtipné – nechybí uždibování rohlíku schovaného v kabelce, když je čekání na večeři příliš dlouhé, či dětsky vzteklé a zoufalé balení se do koberce. A jelikož na večírku nesmí chybět alkohol, který lidi obnažuje, i zde se této situace dočkáme – slovně i fyzicky…

    Akcentován je motiv střetu života a smrti. A uznávám, že v tomto případě je použití kamery na jevišti opodstatněné. Sice nám jejím prostřednictvím mohou být přiblíženy detaily, ale vždy jen zprostředkovaně a uměle, navíc ji ovládá mrtvá Joana (Johana Matoušková), což je také symbolické, jelikož se jedná „pouze“ o mrtvé obrazy. Promítá se do zlacených rámů, ve kterých se střídají se „skutečnými“ obrazy „starých mistrů“. Toto pozadí se mění podle situace, tématu, které je nastoleno.

    Mění se i perspektiva scény – malého pokojíčku přecpaného nábytkem z dob už uplynulých, jenž však nemá dveře ani okna, vězní a dusí tak naše hosty. Pokoj se oddaluje a přibližuje podle toho, jak moc jsme účastni děje a jak moc komentářů Thomase. Ten vše nepozoruje a nekomentuje z „předepsaného“ ušáku, ale malé a odstrčené sesličky. Zkrátka – Cpinovi se opět podařilo navrhnout scénu, jež vypráví.

    A nezbývá už příliš prostoru napsat cokoli smysluplného o hercích. Snad jen v krátkosti, protože to považuji za nezbytné: po většinu klidný a ztišený projev cynismu Jana Hájka (Thomas) je fascinující, dojemný ve své malosti (a to opravdu není jen fráze náhodně vybraná) je samožerný herec Národního divadla Petra Jeništy, Jakub Žáček a Magdalena Sidonová jako hostitelé Auersbergerovi bez nadsázky ztělesňují směšný snobismus. A především – Joana Johany Matouškové je přítomná pouze skrze tělo, které by se už mělo rozkládat v rakvi. Fyzický projev i pochroumaný tanec a pantomima jsou v podání Matouškové brilantní.

    Divadlo Na zábradlí, Praha – Thomas Bernhard: Mýcení. Překlad Marek Nekula. Režie Jan Mikulášek, dramatizace Dora Viceníková, Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, Petr Štědroň, scéna a kostýmy Marek Cpin. Premiéra 16. března 2018.


    Komentáře k článku: Grandiózní umělecká večeře

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,