Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Musím tě seznámit s panem Bělohlávkem

    V Anglii jsem byl teprve krátce. Bylo nádherné léto 1990 a nás, kteří jsme vylétli z trosek rozpadající se komunistické Evropy objevovat nový svobodný svět, bylo tu ještě poměrně málo. Byli jsme vzácní a celkem všude velmi vřele vítáni….

    Repro archiv

    Už si ani nepamatuji, kde jsem se poprvé setkal s Iljou. Původem Čech a taky trošku Němec, žil tady na jihu Anglie již přes dvacet let a pracoval jako učitel angličtiny. Kromně toho byl ovšem velkým milovníkem opery a divadla vůbec. A tak kromně soukromých hodin angličtiny i kursů na škole v Brightonu, kde učil, začal nám Ilja dělat také manažera a zařizovat představení pro naši malou pantomimickou skupinu. Vše se začalo vyvíjet velmi slibně a po hraní v Sussexu jsme se společně dopracovali až k týdenímu angažmá ve slavném Edinburghském festivalu ve Skotsku.

    Glyndebourne Opera House. FOTO archiv

    Kromně toho Ilja občas pracoval také v legendárním operním divadle Glyndebourne. Tento operní dům uprostřed krásné přírody jižního Sussexu, nedaleko starobylého města Lewes, kde jsme tenkrát bydleli, je nádhernou ukázkou anglické lásky k hudbě, divadlu a exentrisismu. Původně hudební salon ve venkovském sídle, postupně v nádherných zahradách speciálně pro operu postavené supermoderní divadlo. Každé léto se tu uvádí několik špičkových operních inscenací, na které jsou angažováni zpěváci, dirigenti a režiséři z celého světa.

    Podstatnou součástí představení v Glyndebourne jsou dlouhé přestávky, během nichž diváci v přilehlých zahradách holdují piknikům, pečlivě předem připravenému občerstvení, šampaňskému a dobrému vínu. Vše je uložené ve speciálních košících, které jsou tu součástí garderoby… Na nedalekém parkovišti naleštěné Rolls-Royce, Bentley, moderní i veterány. Zažil jsem tu ovšem i diváky přilétnout na představení balonem – koš se tiše dotkl zemně, elegantní gentleman vystoupil, podal dámě ruku, ta si upravila šaty, v košíku s piknikem urovnali skleničky a láhev šampaňského a pomalým krokem se vydali do sálu…

    Jiří Bělohlávek. FOTO archiv ČF

    A právě tady Ilja příležitostně pracoval. Jeho láska k opeře – ostatně jeho žena – Angličanka – byla operní zpěvačkou – a perfektní znalost češtiny ho předurčily k zajímavé spolupráci. Kdykoliv se v Glyndebourne uváděla česká opera, uváděla se v originále – tedy v češtině – a Ilja učil zpěváky ze všech koutů světa, kteří tento podivný jazyk nikdy živě neslyšeli, zpívat česky tak, aby jim bylo rozumět.

    Ne že by se v publiku Češi tak často objevili, ale v Glyndebourne se nic nedělá polovičatě! To léto se začala připravovat Janáčkova Káťa Kabanová. K nastudování a dirigování byl pozván pan Jiří Bělohlávek. Jeho „anglická“ etapa, šéfování orchestru BBC, to vše bylo ještě před ním, přesto již tenkrát patřil k dirigentské špičce.

    Leoš Janáček: Káťa Kabanová, Glyndebourne Festival, 1988 a 1990. FOTO archiv

    Ilja byl spoluprací nadšen. Celý zářil, když mi vyprávěl o zkouškách, a krátce před premiérou mi radostně oznámil: Na premiéru půjdeš se mnou! To nevím jak, nechápal jsem. Vstupenky jsou většinou vyprodané rok dopředu a stojí zhruba tolik jako v Čechách menší domek na vsi….To jsem ovšem podcenil Iljovy manažerské schopnosti: Jsi Čech, jsi. Tak půjdeš se mnou jako odborný asistent a řekneš, je-li zpěvákům rozumět. Já sám už jsem v tom ponořen několik měsíců a ztrácím odstup. Potřebujeme nové čerstvé české uši!

    Leoš Janáček: Káťa Kabanová, Glyndebourne Festival, 1988 a 1990. FOTO archiv

    A tak v den premiéry sedím v sále, vedle mne sedí novinářská legenda, pan Karel Kyncl, představíme se a povídáme si…

    Představení, pro mne asi první „živá“ opera, je nádherné a naprosto strhující po všech stránkách. Jediným krajanem v ansámblu je pan Štefan Margita. V roli Laca, samozřejmě…

    Rozuměl jsem zpěvákům? Ano, většinou rozuměl. Ale i kdybych nerozuměl, i kdybych žádný zpěv ani žádnou hudbu nechápal, pořád by to bylo nádherné představení. A naopak, kdybych jenom poslouchal a zavřel oči, zážitek by to byl také skvělý. Přesto že se snažím toho zvládnout co nejvíc a jsem po celý život někde v divadle, ať v Anglii, Česku či jinde,  skoro každý večer, tohle představení bylo pro mne naprosto výjimečné…

    Podstatnou součástí představení v Glyndebourne jsou dlouhé přestávky, během nichž diváci v přilehlých zahradách holdují piknikům, pečlivě předem připravenému občerstvení, šampaňskému a dobrému vínu. FOTO archiv

    Po jeho skončení se motám s diváky v baru, vznáším se lehce omámen, ovíněn tou krásou… Nikam nechoď, musím tě seznámit s panem Bělohlávkem!, volá na mne rozářený Ilja a přijímá gratulace. Nejvíc obležen a obgratulováván je samozřejmně mistr Bělohlávek, spolupracovníci, novináři, hosté, obdivovatelé… A tak, i když Ilja ještě několikrát proběhne kolem mne s musím tě seznámit s panem Bělohlávkem na jazyku, je mi jasné, že k tomu nemůže dojít a pomalu se chystám odejít. Při odchodu si všimnu, že stojím blízko pana Bělohlávka. Ilja samozřejmně nikde v dohledu… Jsem však toho zážitku tak plný, že musím něco říct, trochu povolit ventil. A tak se v okamžiku rozhodnu. Vecpu se do úzké mezery, která se mezi novináři na chvilku vytvořila, nakloním se a řeknu: Mistře, děkuji za skvělé představení. Byl to nádherný zážitek…. / Vy jste Čech?! Kde se tady berete? Pijete whisky? Pojďte si dát whisky!, zahrne mne několika otázkami najednou a jeho oči září. Hlouček kolem nás se rozpačitě rozestoupí. Nikdo nerozumí našemu jazyku…

    A tak sedíme v baru, popíjíme whisky a povídáme o společných známých z divadel v Praze. Mistr se s nepředstíraným zájmem vyptává, co a kde v Británii hrajeme, jaký to má ohlas, jak se mi tady líbí….

    Vznáším se nadlehčen nádherným setkáním. FOTO archiv

    Nevím, jak dlouho tohle setkání trvá. Čas se v takových chvílích chová jinak, hodiny se zpomalují, ručičky na ciferníku se zastavují a poslouchají… Dav čekajících lidí kolem nás se pomalu zvětšuje a já si začínám uvědomovat, že je sobecké nechávat si mistra tak dlouho pro sebe. A tak se loučím, přenechávám své místo trpělivě čekajícím gratulantům a pomalu se vytrácím. Vznáším se nadlehčen nádherným setkáním a jen zdálky, jako ve snu, slyším Iljovo volání: Petře neodcházej ještě, musím tě přece seznámit s panem BĚLOHLÁVKEM ! ! !

    . . .

    Již dávno rakovina vzala si Ilju a jeho nadšení, umlkla chytrá slova pana Kyncla, naposled se uklonil Mistr Bělohlávek… Neutichla však a nikdy neutichne hudba, knihy se stále budou psát a nádherné momenty setkání se budou stále dít….

    Sussex, England

    ///

    Petr Turek se narodil v Českých Budějovicích, kde s Jiřím Reidingerem založil pantomimickou skupinu Grglo a začali vystupovat. V Praze vystudoval konzervatoř, obor pantomima u Jiřího Kaftana, a hrál v Branickem divadle pantomimy i na jiných scénách po Evropě, nejčastěji ve dvojici s Vandou Hybnerovou. Žije ve Velké Británii, kde se živí jako designér a občas píše.

    • Autor:
    • Publikováno: 17. června 2017

    Komentáře k článku: Musím tě seznámit s panem Bělohlávkem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,