Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 69)

V uličce za okny začal slet ptáků. Vypasené vlaštovky kmitaly v hejnech do stran, nahoru i dolů v akrobatických sestavách a v letu zobaly komínský hmyz. Rodiče vyvedli svá potomstva na velké letové manévry a učili je před odletem do dalekých krajů móresům zachování ptačích rodů.

Letos měly úrodný rok. Tolik vlaštovek jsem u nás ještě neviděl. Jestli jde o nějaký přírodní úkaz, který něco znamená, nevím. Možná bylo letos u nás dost potravy, dost bláta i míst pro lepení ptačích hnízd. Možná bude tuhá zima.

Díval jsem se na černá křídla ptáků, obdivoval vykrojení jejich ocasních letek a líně meditoval: Jakmile se člověk narodí a naučí se počítat, může sčítat kolik houfování, odletů a příletů vlaštovek již zažil. Dle toho může odvodit i počty svých odžitých let.

Vlaštovky dosud nezklamaly. Zrovna tak jako rodné matriky nebo kalendáře. Ty také nezklamou. V matrikách vás najdou, i když už nejste. Když nezapomenete obracet stránky kalendáře, dovíte se, který den právě dnes je. Počítání migrací ptáků je sice na paměť těžší i složitější, ale o to poetičtější. No uznejte, nezní letos mně ptáci odlétnou již po šestasedmdesáté hebčeji než tvrdé konstatování, že je mně sedmdesát šest let. Doufám, že ten rozdíl cítíte. Žel, čím jsem starší, tím víc se mi zdá, že počty ptačích odletů přibývají nějak rychleji. A konečně jsem pochopil, proč se říká, že čas letí.

Zvykl jsem si připomínat datum svého narození na půdě brněnského památníku, pod Mahenovým trámem. Jednopatrová vilka v příjemné Jiráskově čtvrti sloužila spisovateli, dramatiku a básníkovi Jiřímu Mahenovi poměrně krátce. Žil v ní s mladou, krásnou paní Karlou. Jak známo, neštěstí nechodí po horách a nemoci se nevyhýbají ani básníkům. Malá cévní příhoda a velká německá expanze dohnaly Jiřího Mahena k zoufalému činu. Vystoupal schodovou soutěskou na půdu a pod jedním z nosných trámů 22. května 1939 svůj bohatýrský život dokonal.

Z prvního patra obytné části vedou na Mahenovu Golgotu úzké, mezi dvě stěny sevřené, příkré schody. Nazval jsem je soutěskou pravdy. Ne každý se po nich dokáže na půdu vyštrachat. Kdo ano, tak ten je na tom ještě dobře. Vyšlápnutí schodů je značkou fyzické kvality i odolnosti jedince.

Bylo nás letos hodně, co jsme schody zdolali. Plná půda. I za komínem seděly dvě dámy. Říkaly, že to mají jako v rádiu. Naprosto nerušené. Bez meluzíny.

Paní doktorka Eugenie Dufková měla tuze krásnou řeč, až jsem se styděl. Decentně jsem prohlašoval, že jsem hluchý a neslyším. Ptal jsem se, zda mluvila o mně… Skvělí violoncellisté Jan a Kryštof Škrdlíkovi hráli Boccheriniho, Vivaldiho i Bacha, spisovatelka Eva Šlapanská četla črtu Skácelova ulice a milý kolega z mládí, o deset let starší herec Mojmír Heger mě mocným hlasem chválil, což přeslechnout nebylo možné. Já četl křehkou báseň Poemarium E. Š. věnovanou Janem Škrdlíkem spolupodílnici oslav Evě Šlapanské.

Středobodem programu nazvaného Dokud mudruji, žiji! bylo čtení šedesátého osmého Mudrování nad odkvétáním člověka. Posmutněle humorné vyprávění o snažení v lidském mraveništi konečnosti mělo úspěch. Poté vystoupil spisovatel a dramatik Pavel Trtílek a přednesl laudatio Mudrování smutného klauna. Jaroslav Tuček proměnil architektonickou tvář Brna, kde vybudoval tři divadelní domy: Husa na provázku, Studio Marta a divadlo Polárka. Tímto úsilím současně umožnil duchovní proměnu obyvatel města Brna i všech, kteří do zmíněných divadel zavítají… Mudrování, která vycházejí na webových stránkách Divadelních novin, nejsou jen recenzemi divadelních představení, vernisáží, koncertů a jiných uměleckých aktivit, jak by se mohlo zběžně zdát, ale i svědectvím o současném umění a o naší době. Jaroslav Tuček je soudobý pěvec, bard a smutný klaun, který se nevzdává…

Jejda, jejda, byl jsem zaskočen a dojat! Tolik pochvalných slov jsem o sobě neslyšel za celý svůj dlouhý život! Měl jsem co dělat, abych se ubránil slzám. Na pódium přišla dcera Míša se synem Benjaminem a podali mně balíček. Tati, neseme ti dárek, rozbal si ho. Byl to balíček těžší, ve tvaru zabalené cihly, zalepený průsvitnými páskami. Rozbaloval jsem jej dlouho. Byla v něm kniha Mudrování nejen nad divadlem. Knížka o lásce k divadlu života. Jaroslav Tuček. Všech šedesát sedm Mudrování v jednom svazku o pěti stech stranách. Jen mudrování poslední, šedesáté osmé, to které jsem zrovna dočetl, scházelo, protože jsem je napsal před týdnem. Málem jsem upadl… Blekotal jsem Benjaminovi do ucha: Osud je někdy laskavý, shovívavý a v dobrotách štědrý. Dovede připravit věci až neskutečně neuvěřitelné. Pak jsem roztřeseným hlasem řekl: Tvrdil jsem, že je lepší dnes děti nemít. Mýlil jsem se.

Ráno za oknem létaly vlaštovky. Jejich průlety v bojových seskupeních byly agresivně hrozivé. Vypadalo to, jako by se chystaly do války. Pootevřel jsem okno a uslyšel svistot a šum černých křídel. Fascinován jsem hleděl na tohle boží dopuštění. Nálety ustaly hodinu po poledni. Komínské nebe bylo náhle bez ptáků. Omyl jsem se, nasnídal a vyrazil slavit den svého zrození.

Kamarádka Eva Šlapanská pořádala se svou sestrou Babettou narozeninové párty pod věží staré brněnské radnice. Babetta měla v červenci sedmdesát let, ale nějak prý nebyla vhodná chvíle, tak se sestry rozhodly slavit až nyní, v narozeninový den Evy, a já byl k této slávě přizván. A že to sláva byla! Kubistický satyr vyvedený do kamene chrlil vodu, trubači troubili, hudci duli, pěvkyně i šaramantní pěvec zpívali, radniční hodiny tloukly bim, bim a skotačivých oslavenkyní bylo plné atrium. Jedlo se a pilo, mnoho nás tam bylo, veselí a šprýmu kopec plný… Eva pravila: Myslíš, že bych tady měla slavit své osmdesátiny? Odpověděl jsem: Když kulatiny, tak jedině tady! Eva povzdechla: Budu-li na to mít peníze…

Sobotní ráno bylo slunečné a bez ptáků. V osm hodin přijelo auto a vezlo mě přes probouzející se město do Kohoutovic, kde přistoupil hubený člověk s knírem a herec Jan Kruba, kterému jsem byl dlouhá léta principálem v divadle Polárka. Dobře živený, bodrý řidič „Boko“ nás vezl dálnicí a herec Kruba hovořil: To jsem rád, že jedete. Že jste mou nabídku přijal. Víte, ve Velkém Meziříčí si připomínají stopáté výročí návštěvy mocnáře na císařských manévrech a ptali se mě, jestli bych nevěděl o někom, kdo by mohl dělat císaře Františka Josefa prvního. Já jsem okamžitě řekl, jedině pan Tuček. Tak to jsem rád, že to vyšlo. – Děkuji, Jeníku, děkuji! Minulou sezonu jsem byl v Martě králem Hamletem, dnes budu v Meziříčí císařem Franzem Josefem, děkuji! Potom už budu moci umřít. – Jé, to ne, ještě musíte hrát papeže!

Dva dny jsem byl obletován a hýčkán. Oblékači mě oblékali, obuvníci obouvali, lepiči lepili bělostný vous, česači česali licousy a svita vybraných šlechticů střežila každý můj krok. Byl jsem vezen historickým vozem do malebného městečka na jeho náměstí, kde mně byl vzdán hold a já, Kaiser Franz Josef I., pozdravil dav občanů Velkého Meziříčí: Ihre Stadt, ist sehr schőn! Vielen dank, udělali jste mně velká radost! V nastalých ovacích jsem byl odvezen spolu s německým císařem Vilémem do úzkých uliček starého města. Historické auto se třelo o historické rožní kameny, protřelo se i nízkým průjezdem historické budovy a pak lid obecný za pomoci císaře Viléma odtlačil z cesty mohutný vehikl značky Mercedes, abychom mohli vyjet na rušnou silniční tepnu vedoucí k zámku.

Meziříčský zámek je skvěle udržovaná pevnost, budova se zámeckou oborou. Procházel jsem parkem, obhlížel zámecká jezírka, navštěvoval vojenské ležení, zdravil se s návštěvníky, velel manévrům, dekoroval hrdinské velitele a také poctivě zhlédl vystavené muzejní exponáty. Na každém svém kroku jsem byl fotografován. Muži, ženy, vojáci, šlechta i děti chtěli mít císaře na památku. Za celou uměleckou kariéru jsem tolik jako za ty dva dny ve Velkém Meziříčí fotografován a obdivován nebyl. Během Militärmanöver prolétala oblohou letadla. Zanechávala na nebi dlouhé bílé linie. Zvedl jsem císařskou ruku a zeptal se: Mein Gott, co to tam maj za aviony? Že o tom nic neřekli!

V nedělní podvečer mě bodrý řidič „Boko“ vezl dálnicí směr Brno. Pane, věříte, že jsem unavený? Tedy, on ten Franz Josef byl ještě o tři roky starší než já, když před těmi sto pěti lety v Meziříčí pobýval. Ten musel mít, panečku, výdrž a sebekázeň, když tyhle společensko-vojenské manévry zvládnul. Jenom těch zámeckých schodů a chodeb, co musel projít! K tomu zahrada, cvičiště, bojiště a státnické povinnosti, řeknu vám, být mocnářem nebyl žádný med. Ale zámek je to pěkný, opravený, udržovaný. Má ducha! Pěkný zámek. V poslední době jsem navštívil několik takto novotou svítících zámků. Krása, krása.

Říkal jste, že jedete na divadelní premiéru, divil se řidič „Boko“, tak proč vás mám dovézt k brněnské hvězdárně? – Protože, pane, když divadlo, tak jedině na hvězdárně! A dále jsem si drhl lihovým přípravkem z obličeje divadelní lepidlo, zvané mastix. Papírová vata se drolila a padala na košili.

Šéf Husy na provázku, režisér Morávek si totiž usmyslel udělat „špíl“ o hvězdných The Beatles pod hvězdami. Já na hvězdárně ještě nebyl, tak jsem na to strašně zvědavý. Prý je to nově postavené, nedávno otevřené a mají tam úžasné technické vybavení. Dokonce jakási projekční oka, co umí do kopule vykouzlit pohyby celých galaxií. Jo, jo! Já už tu hru, na kterou jedu a co se jmenuje Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona už viděl. To bylo před dvěma roky na zkušebně divadelní fakulty JAMU. Tehdy ji režíroval tuze talentovaný slovenský student režie Augustín. Vraha Johna Lennona Marca Chapmana hrál student Dalibor Buš. Bylo to velmi sugestivní představení. Dokonce jsem o této inscenaci napsal Mudrování.

Chapman vystřelil na Lennona pět ran z revolveru. Čtyřmi ho zabil. Byl odsouzen na doživotí a v současnosti si odpykává trest v americké věznici v Attice. O jeho pobytu v cele je právě tato hra. Napsal ji brněnský autor Ondřej Novotný. Chapman v ní vypráví o svém životě a o důvodech, které ho vedly k zabití Lennona. Ten člověk vůbec nikdy nepocítil vinu za svůj čin. Je stále přesvědčen, že zbavil svět nebezpečí a zla. Myslí si, že by měl být oslavován, a ne vězněn. Během dlouhého monologu Chapman několikrát cituje pasáže z románu J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. Třeba: Přijdeš na to, že nejsi první, kdo byl kdy zmaten, vyděšen a podrážděn a dokonce zhnusen chováním lidí. V žádném případě nejsi sám. Nebo: Já si v jednom kuse představuju, jak si spousta malejch dětí hraje na takovým velikánským žitným poli. Tisíce a tisíce malejch dětí a nikde nikdo, kromě mě. A já stojím na okraji nějakýho šílenýho útesu. Mám na starosti to, že musím chytnout každýho, kdo by z toho útesu mohl spadnout, když utíká a nekouká kam. Chapman před soudní porotou prohlásil: Zabil jsem Lennona proto, že jsem chtěl uvést do života knížku J. D. Salingera Kdo chytá v žitě. Neříkám, že jsem mesiáš nebo něco takového. Kdybyste četli tu knížku a pochopili mou minulost, viděli byste, že jsem opravdu ten, kdo chytá v žitě v naší generaci. A ještě na jednu Chapmanovu šílenost si vzpomínám. Chapman hystericky křičel: V tomto svobodném světě se nedá nic jiného dělat než zabíjet!

Víte, pane, když jsem v Meziříčí viděl nadšené davy, jak obdivně pozorují kvéry a kulomety, jak jim dělá dobře poslouchat rachot střelby a jak děti sbírají vystřílené nábojnice, tak jsem si říkal, co to v těch lidech vlastně je? Po čem to touží? Také chtějí „chytat v žitě“?

Řidič zvaný „Boko“ zastavil ve srázu útlé cesty: Tak, a jsme na místě. Dejte se vzhůru po schodech a hvězdárnu nemůžete minout. Škoda, že nemůžu s vámi. Vaše vyprávění mě navnadilo…

Areál hvězdárny a planetária se přede mnou vyloupl jako šaty z Popelčina oříšku. Až mně to vyrazilo dech. Prosklená krychle, za ní kupole, za mými zády krychlička a dál vpravo druhá kupole. Sci-fi. Architektura hodná třetího tisíciletí.

Vstoupil jsem do bělostných útrob. Po stěnách šipky, na dveřích nápisy: Exploratorium, Malé planetárium, Přednáškový sál, Pozorovací prostor, Digitárium, WC. Vše nablýskané, vše zářící novostí. Vchod do digitária byl otevřen. Kruhový sál pod obrovskou kupolí byl pozvolně skosený. Dvanáct řad osazených dvacítkami široce plošných sedadel stoupalo do kopce. V horní řadě kralovala zvuková a osvětlovací zařízení. Ve středu sálu jsem uviděl něco jako okruží kruhové studny. Uprostřed kruhu trůnila kulatá hlavice osázená oky projektorů. Připadala mi jako naježená mina plovoucí v moři. Dole před první řadou se tmělo malé, plytké jeviště zaplněné hudebními nástroji, mikrofony, reprobednami a praktikáblovými sklopkami. Na hraně pódia stála čtvercová konstrukce rámu, tvořící dojem vstupní brány do absolutna. Divadelní portál.

Vybral jsem si křeslo dvě řady za kruhem s ježatou koulí. Ponořil jsem se do pohodlně měkoučkého plyše a rozvalil se. Sedadlo se pod mým zadkem vysunulo, nohy mně ujely, opěradlo uhnulo dozadu a já, téměř vleže, vyděšeně zíral na čtverečkovanou plochu vypouklé kupole nade mnou. Ve čtvercích byly rozesmáté postavy Johna Lennona a jeho paní Yoko Ono. Lekl jsem se, že jsem snad křeslo polámal, šmátral jsem proto po jeho bocích a nahmatal chladný kovový rámeček. V něm byla kulatá tyčinka napojená vespod pod sedákem křesla na dlouhý kovový prut. Nevím jak, ale podařilo se mi dostat sedadlo do původní polohy a od té chvíle jsem na něm seděl opatrně, jako ostříž na vejcích.

Křesla se začala zaplňovat diváky a já jsem se se škodolibou radostí díval, jak každý druhý z nich se dostává do polohy rozpačitých povalečů. Dámě přede mnou vylétly nohy, až vyjekla. Naopak, dívenka po mé levé ruce svou nastálou rozcapenost brala jako zcela přirozenou záležitost. Rozvalila své kočičí tělo napříč sedadlem, přivinula něžnou hlavinku na plece souseda a počala vrnět. Asi zdejší pojízdné sezení již dobře znala. Aldebaran, Casiopea, Mea culpa, Orion…

Sál potemněl, kopule se rozhýbala čtverečkovanými záběry běsnících fanoušků vzdávajících hold koncertujícím hvězdám. Beatles, Beatles, Beatles! Hvězdný prostor se naplnil řevem hvězdných šlágrů. Popojel jsem, zvrátil hlavu, přivřel oči a naslouchal hvězdnému šumění nebe šedesátých let. Hey Jude, nezkaž to. Chop se smutné písně a zlepši to. Nezapomeň si ji pustit pod kůži, pak ji začneš dělat lepší, lepší, lepší. Hey Jude, Hey Jude, yeah, yeah! Hlavou mně letěla vzpomínka na geniální představení pantomimy pánů Ctibora Turby, Borise Hybnera a Richarda Rýdy Harakiri na jevišti studentské Marty. Mimové v závěru inscenace za doprovodu této nádherné písně rekapitulovali v úžasném zrychlení všechny již odehrané hororové scény.

Na scénu naběhla kapela Big Beatles: John Lennon (Milan Holenda), Paul McCartney (Vít Kraváček), George Harrison (David Janík), Ringo Star (Jakub Vašica) a do sálu vtrhli fotící šílenci. Lozili přes sedadla, prodírali se uličkami a blikali blesky fotoaparátů. Lennon četl z papírku: Dobbrý den. Kapela řvala a řvala. Yeah! Yeah! Help! Help! Vprostřed sálu, někde u kruhu s promítací koulí, se objevila temná postava, zamířila pistolí na Lennona a vystřelila. Lennon upadl. Po chvíli vstal a řvavý koncert pokračoval. Blikající dívky přiběhly k mikrofonům a přidaly se ke zpívajícím. Yeah! Shut up! Pod kopulí se roztočily pohybující obrázky. Tančily dobou největší slávy panáků módnosti světa. Bylo vidět spěchající lidi, jezdící auta, politiky v gestech, nadšeně mávající davy a triumfující Beatles. Do středu jevištního dění byla vsazena postava vězněného Marka Chapmana (Dalibor Buš) vyprávějícího svůj krkolomný příběh vraha, spasitele lidstva.

Chapman, bojující za udělení právní milosti, se předváděl. Hulákal, ječel písně Beatles, kázal slovo Boží, onanoval, citoval pasáže z knihy J. D. Salingera a křičel, že přece ochránil svět před špatností. Během řvavého monologu několikrát demonstroval střelbu na hudebníka a popisoval osudovou chvíli, ve které zabíjel: Požádal jsem Lennona, aby se mně podepsal na přebal své desky. Když naškrábal svou šifru, půl dne jsem na něj čekal, a když se vrátil, pětkrát jsem po něm vystřelil. Seskládal si čtvercový praktikábl, dal na něj židli, vylezl na barikádu, rozpřáhl ruce a řval jako spasitel: V této svobodě se nedá nic jiného dělat než zabíjet! Choval se jako zvíře. Opět řval, opět onanoval, propadal hysterii, řval a zase onanoval. Byl jsem zhnusen. Zvrátil jsem hlavu. Obrázky pod kopulí se míhaly, Chapman chrčel: Čekám, stále čekám. Proboha, na co, Chapmane?

Žádost o milost byla zamítnuta, doživotí dosud nikdo nezrušil. Ortel je naplňován. Kopule se zaplnila podobiznami vraha Chapmana a novinovými články o jeho hrůzném činu. Představení Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona skončilo. Přídavkem zněly písně Beatles. Po kupoli se povalovalo nebe. Nekonečně nekonečný vesmír se všemi svými záhadami mlhovin, blikajícími galaxiemi i hrůzně hořícími světy. Hey Jude! Stále ještě žijeme…

Zcela vyčerpán jsem hledal cestu z přítmí Kraví hory. Pán se psem řekl: Tudy, pane, jak bliká to světlo. Doputoval jsem na čtyřku, když přijel, sedl jsem na sedadlo a tramvaj jela s kopce dolů. U Janáčkovy akademie jsem přesedl na trojku. Šel jsem nočním Komínem a přemýšlel nad Chapmanovým krédem: V téhle svobodě se dá jenom zabíjet.

V pondělí ráno jsem dal vařit rýži. Poté jsem se vydal do pokoje vyhlížet vlaštovky. Když jsem byl malý kluk, měli jsme chlívek s kozlem a nad ním vlaštovčí hnízdo. Celé dny jsem vydržel koukat, jak staří nosili mladým do zobáčků mouchy.

V pondělí však nad Komínem vlaštovky nelétaly. Za oknem byl klid. Že by už stěhovaví ptáci odtáhli do teplých krajů? Asi ano. Jejich škoda. Netuší, nešťastníci, že v těch teplých krajích je dnes horko až příliš. Škoda i pro mě. Bylo mně s nimi dobře. Ucítil jsem pach spáleniny. Chvíli jsem si myslel, že to má na svědomí sousedka. Ale jenom chvíli. Jo, není nad to, když se starší vdovec zamyslí! Koneckonců, připečená rýže je taková pěkně křupavá a docela dobrá. Jenom jde tak trochu o zuby. Totiž o ústa.

Brno – Komín, 10. 9. 2014 (věnováno památce mé paní Kateřiny)

///

Divadlo Husa na provázku – Ondřej Novotný: Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona. (O lásce, samohaně a bytostné potřebě Boha) – „Ten kravál. Všude kravál. A v hlavě mrtvé ticho.“ Úprava textu: Vladimír Morávek. Dramaturgie: Sabina Machačová. Scéna: Martin Ondruš. Kostýmy: Luděk Kellner. Plakát: Podle návrhu Františka Zálabského agentura MAXX Creative. Projekce: Pavel Karas. Hudba: Big Beatles. Režie: Vladimír Morávek. / Hrají: Mark Chapman – Dalibor Buš. John Lennon – Milan Holenda. Paul McCartney – Vít Kraváček. George Harrison – David Janík nebo Tomáš Vala. Ringo Star – Jakub Vašica. Yoko Ono – Tereza Marečková, Simona Zmrzlá, Pavlína Vaňková, Růžena Dvořáková. Tisk a svět: Ondřej Kokorský. Premiéra: 7. a 8. 9. 2014 v prostorách Hvězdárny a planetária Brno.  / 47. Sezóna 2014-2015 Fabrička na absolutno.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 14. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 69)

1. Břetislav Kotyza

   

   Zaslechnout ozvěnou svůj vlastní text
   je pro básníka totéž, co překročit vlastní stín. Jaroslav Tuček to dokázal a stín kráčí svojí vlastní cestou. Divadlo je o převtělování; zaslechl jsem ozvěnou báseň o Vlaštovkách. Ať se Vám daří, pane Jaroslave.
   Břetislav K

   20.09.2014 (23.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Vladimír Hulec

   

   Pane Kotyzo,
   aby nevznikla mýlka. Ten obrázek s Vaší básničkou jsem do textu vybral sám o své vůli při zavěšování textu pana Tučka, který do výběru ilustračního materiálu nijak nevstupuje. Zdál se mi vhodným doplňkem. Vaše autorství jsem uvedl a na netu byl a je volně ke stažení – pokud Vám to vadí, mohu jej z těchto stránek odstranit.
   Zdravím a za nejasnosti se omlouvám
   Vladimír Hulec, administrátor a redaktor i-DN

   21.09.2014 (15.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

   • Břetislav Kotyza

     

     Věc je naprosto v pořádku, pane Hulec. To spíše já bych měl poděkovat za publikaci svého textu v uměleckém periodiku. A tím Divadelní noviny zcela jistě jsou. Doufám, že moji přátelé z herecké branže ocení text alespoň jednou oponou navíc…

     23.09.2014 (0.17), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ