Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 152)

    Studenti skládali účty z tříletého studia ve dvou večerech s jednotným názvem Jas a chvění aneb gymnosofické drobky a nabídli v požehnané Martě tři dueta a pět sólových kreací těl a duší…

    Tucek-JAMU-poster-1

    ///

    Mezizemí

    Přehlídku zahájila dvojice Tereza Sikorová a Martin Šalanda pohybovou básní, nazvanou Mezizemí.

     Za dlouhých nocí mudrujeme jak uchopit měsíc… Prostor je stavem duše… je to volba… FOTO archiv JAMU

    Prostor je stavem duše… FOTO archiv JAMU

    Na výseči bílého úhelníku ohraničeném dvěma vysokými zdmi se proměňovaly dvě bytosti z prapůvodních tvarů živočišných předchůdců v lidské bytosti. Žena a muž překonávali tíži zemskou, ve vodorovných polohách kráčeli po zdivu, shlukovali těla do propletených obrazců, odpuzovali se jeden od druhého, sbližovali se, rozcházeli, bloudili prostorem, aby se opět setkali… Měl jsem pocit, že sleduji rituální tanec dvou mimozemšťanů.

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    Do programu si tvůrci napsali: Za dlouhých nocí mudrujeme jak uchopit měsíc… Prostor je stavem duše… je to volba…

    Mezizemí. Režie, choreografie, účinkují: Tereza Sikorová, Martin Šalanda. Hudba: Downbelow. Kostýmy a scéna: Monika Urbášková. Světlo: Jonáš Garaj. Projekce: Petra Kateřina Bučková. Produkce: Soňa Alexová.

    ///

    Tajna

    FOTO archiv

    FOTO archiv JAMU

    Na rozcestí. Teta, co to máte? To je moje bagáž. Co je to bagáž? To, co člověk nosí s sebou. Co si člověk nosí? Místa, dálavy, oblečení, tajemství, blízkosti. Co to je, teto? To je osud. Co je to osud? To, co člověk nosí s sebou… Četl jsem v programu.

    Grafitovou Martou se ploužil nohatý plž s hlavou ukrytou v hranaté bedně.  Z bednění se vysoukala střapatá dívčí hlavička a vykutálela se dřevěná flétna. Dívka z flétny vyloudila nesmělé tóny. Oblékla se do suknice a s hrdostí bedýnku nesla do daleka. Vystoupení připomínalo tanec primabaleríny.

    Ekaterina Plechkova: Tajna. Účinkovala autorka: Ekaterina Plechkova. Dramaturgická spolupráce: Simon Peták. Scénografie: Standa Cibulka. Hudba: Aude Martin. Světla: Jonáš Garaj. Produkce: Soňa Alexová.

    ///

    Mila

    FOTO archiv

    FOTO archiv JAMU

    Opět jsem otevřel program: Možná, že špatně spí nebo trpí nedostatkem snů. A tak se stáčí, zalézá hlouběji do ulity svých představ, až tam, kde se setkává starý člověk s dítětem…

    Pohybovou meditaci nad rozpadající se postýlkou, v kruhu představ dětské minulosti a degenerace stáří, předváděla Marie Svobodová v črtě nazvané Mila. Z postýlky vylomila šprušle a pak s nimi zacházela jako s berlami. Dlouze se belhala a belhala…

    Mila. Autor: Marie Svobodová. Dramaturgická spolupráce: Šimon Peták. Scénogrřafie a kostýmy: Monika Urbášková. Hudba: Marie Svobodová. Světlo: Vladimír Burian. Zvuk: Jan Mach, Petra Göbelová. Produkce: Petra Srbová.

    ///

    Skříňáci

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    Vyprávěnku o tom, jak bratr se sestrou obývají pohádkovou skříň, rozehráli klauni Vojtěch Hříbek a Aneta Červená. Vymýšleli si hříčky na lovení ryb, na cesty do vesmíru, do mořských hlubin, do pravěku… Při zdolávání nástrah vysoké skříně prokazovali fyzické schopnosti a ohebnost těl. Dokonce i hovořili… Asi to mělo být veselé…

    Skříňáci. Hráli: Vojtěch Hříbek, Aneta Červená. Dramaturgická spolupráce: Šimon Peták. Scénografie: Anna Chrtková. Světla: Petr Kupka, Jonáš Garaj. Zvuk: Jan Mach, Petra Göbelová. Produkce: Petra Srbová. Studio Marta: repríza 10. 3. 2016.

    ///

    ///

    Tucek-JAMU-poster

    ///

    Na jazyku vlas

    Na jazyku vlas, no řekněte, může být něco protivnějšího? Stále žmouláte to podivné cosi v ústech a ne a ne se toho zbavit. Studii ženy, stiženou syndromem „vlasu v ústech“ předvedla Jazmína Piktorová.

    Jazmína vepsala do programu: Jedna v dvoch, dvaja v jednom. Priamočará cesta k jadru dvojakosti.

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    Protažená, jako sochařem tvarovaná bosá chodidla bělila čerň tanečního koberce. Upnuté černé kalhoty zvýrazňovaly něhu kotníků, bílá halenka dávala tušit útlost boků a křehkost hrudního koše. Hubenými pažemi splétala dlouhé vlasy v neproniknutelnou houšť. Muž šmytcem rozechvíval struny kytary. Dívka usedla, sklonila šíji, až hlavu uložila mezi kotníky. Poté bělostnými prsty chodidel hřívu vlasů rozčesávala. Kytara hučela jako němý splav. Konečně dívka odkryla tvář. Dlouhými prsty vysvobozovala rty od vlasových pramínků. Jazyk jí začal bloudit ústy. Vstala. Těla se zmocnila chtivost a třes. Vykouzlila oranžový pomeranč. Plod dlouho hladila, pak loupala a nestoudně rozevírala… Oloupaný pomeranč snědla. Potřísněné ruce i ústa otřela do šatů… Snad tím dráždění jazyka vlasem zažehnala…

    Jazmína Piktorová: Na jazyku vlas. Koncept: Jazmína Piktorová. Hráli: Jazmína Piktorová, Tomáš Janypka. Scénografie: Markéta Plachá. Světelný design: Zuzana Režná. Produkce: Markéta Štefanová.

    ///

    Parolapolea

    Popsat to nelze, je to třeba vidět! FOTO archiv JAMU

    Popsat to nelze, je to třeba vidět! FOTO archiv JAMU

    Klaun kamenné tváře, artista, vynálezce Viktor Černický dokazoval, že přitažlivost zemskou lze ošálit se dvěma dvoumetrovými kulatinami. Nošení kovové tyče na hlavě je naprosto snadné, najdete-li její těžiště v první třetině její délky. Šikmě postavená tyč postojí po dobu vašeho svlékání. Z pádu povstanete, opřete-li se patami o kulatost volně ležící tyče… Jak snadné, jak jednoduché. Popsat to nelze, je to třeba vidět!

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    V prográmku jsem se dočetl: Predstavenie skúma kontrast pádu a rotácie. Rotácia je protikladom pádu. Pád je demonštrácia sily, je definitívny. Ukončenie pádu je jako bodka na konci věty. Rotovánie, krúženie, to znamená nekonečný pohyb, je to nepřetržitý tok energie. Každý materiál ovplyvňuje množstvo síl a parametrov. Sila, ktorou je pritahovaný, sila, ktorú sám dokáže vyvinúť – to sú obmedzenia, ktoré určujú náš spósob existencie. Jako překonat obmedzenia objavom?

    Viktor Černický: Parolapolea. Koncept a choreografie: Viktor Černický. Coaching: Jaro Viňarský. Scénografie: Stanislav Cibulka. Hudba: Panáčik. Světla: Zuzana Režná. Produkce: Markéta Štefanová. Účinkoval: Viktor Černický.

    ///

    Žena a život

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    Silvie Kudelová přišla na hrací plochu studia, jako když atlet vstoupí na ovál tartanové dráhy. Zapnula kabel do zdířky, na židli postavila krabici se svítícím nápisem a odstartovala monolog pohledů a hnutí mysli dnešní mladé ženy. Přehrála množství výrazů od překvapení přes nejistotu po jistotu člověka. Zvládala tempa pohybu, jako by v sobě nosila převodovku. Nakonec zazpívala a byla pryč.  Zcela v duchu slov, co napsala do programu: Na střechu chrámu sedali a znovu letěli a kroužili a zase sedali holubi. Tak volně. Jen tak pro nic za nic.  Kde vzít jistotu, že děláme všechno úplně správně?

    Žena a život. Autor a aktér: Silvie Kudelová. Odpovědný vedoucí: Pierre Nadaud, Tomáš Hubáček. Výtvarnice: Anna Čichoňová. Světla: Jonáš Garaj. Produkce: Kateřina Balíková, Martina Součková.

    ///

    Monochromy

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    Tomáš Janypka v závěrečné části Monochromy se prezentoval nekonečným příběhem dadaisty uklízeče, filosofujícího nad velkou plochou, zda a jak uklízet černou zem. Sbíral smítka, pak dlouhé minuty honil po place červené peříčko. Hrál na kytaru, zpíval a převlékal se do luxusní livreje pánského sluhy a poté dlouze mopem smýval plochu studia.

    Tomáš Janypka: V každom z nás prevláda jedna farba. Jako sa vysporiadať stým čo si po roky nesieme v sebe a nevenovali sme tomu pozornosť? V jeden okamžik je potreba sa rozhodnúť, třeba sa vyfarbiť. Subtilné hĺadanie toho, kto sme práve v tomto momente.

    Monochromy – sólo pro jednoho performera a diváky. Herec: Tomáš Janypka. Dramaturgická spolupráce: Šimon Peták. Scénografie: Stanislav Cibulka. Světla: Zuzana Režná. Produkce: Martina Součková, Kateřina Balíková.

    ///

    FOTO archiv JAMU

    FOTO archiv JAMU

    Ještě si dovolím citovat slova dramaturga Petáka: Výrazný podíl bude mít v tvorbě budoucích profesionálních klaunů improvizace… Tvůrčí přístup je asi možné označit jako devised theatre. Z představy, pocitu či nápadu účinkujících vznikaly na zkušebně pohybové sekvence, obrazy, situace, skrze které si tvůrci uvědomovali, co dělají a chtějí dělat. Koncept se tak rozvíjel a upřesňoval spolu se vznikajícím představením…

    Milí čtenáři, teď už snad víte vše potřebné k pochopení zhlédnutého…

    Brno – Komín, 20. 3. 2016

    ///

    Jas a chvění aneb gymnosofické drobky I.

    Jas a chvění aneb gymnosofické drobky II.


    Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 152)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,