Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

JAMU má Martu, Marta má MCHAT

Studio Marta se proměnilo v moskevskou líheň talentů. Na funkcionalisticky jednoduché scéně, vymalované narůžovo, vyvolali Jan Antonín Pitínský se Šimonem Petákem ducha Konstantina S. Stanislavského a společně se svěřenci Oxany Smilkové pitvají jeho proslulou metodu herecké práce. V souladu s podtitulem Pedagogická poema má jevištní podoba románové učebnice Moje výchova k herectví formu lyricko-epické obrazové kompozice s bohatou hudební složkou, sestavenou z úryvků orchestrálních skladeb. Napětí do zdánlivě vyčpělého tématu vnášejí dynamické proměny (nejen) hereckých technik – návraty ke kořenům psychologického a fyzického herectví nebo kontrast mezi prvky jevištního realismu a konstruktivismu. V pulzujícím pohybu graduje souboj dvou velikánů – Stanislavského a Mejercholda. Vývoj metody probíhá v kontextu upozaděných historických událostí včetně jejich dopadu na velkou divadelní reformu a reformisty.

Moje výchova k herectví

Z dámy s kyslíkovou maskou na obličeji se vyklube sama metoda FOTO JOSEF KUBÍČEK

„Hra na herce“ v podání absolventského ročníku ateliéru činoherního herectví vyniká lehkostí a kolektivním duchem, zároveň si tato odvážná sebeprezentace žádá odstup od postav, jimiž studenti v reálu sami jsou. Přímé konfrontaci s metodou se nevyhne ani divák, lapený v úvodu monotónním zvukem pravidelného dýchání. Techniku, navozující stav vnitřního soustředění, neradno podcenit. Z dámy s kyslíkovou maskou na obličeji se vyklube sama metoda a brzy nasadí zběsilé tempo. Necelá polovina devadesátiminutového kusu připomíná slabikář činoherectví v živém provedení, umělecký kvas v salonním prostředí carského Ruska. Devět zoufalců na jevišti stále dokola plní úkoly zadané přijímací komisí. Pak začíná drezura. Do úmoru cvičit svalovou paměť, toť prostředek k dosažení organické opravdovosti. Herec musí mít vojenskou disciplínu! Když vyjukaná blondýnka Maloletková dostane za úkol jen tak sedět na pódiu a její zoufalství narůstá, ne nadarmo si vzpomeneme na Policejní akademii. Nováčci v jednotném růžovobílém úboru se pod palbou povelů chaoticky přeskupují, snaží se adekvátně reagovat na změny hudby, nasvícení či výměnu kostýmu, učí se zacházet s rekvizitou a neexistujícím předmětem. Individualita rozdílných typů ve skupině nečekaně vyniká.

Mechanickými pohyby loutky je řídí neúnavná asistentka Rachmanovová (Tereza Slavkovská). Vyvolává jména, vytleskává temporytmus, diriguje hlasovou interpunkci jednotlivců i celého voice-bandu atd. Zaklínadla typu: magické kdyby, dané okolnosti, vnitřní a vnější jednání, psychotechnika, veřejná samota, umění prožívání a představování… se bezprostředně a názorně realizují na scéně. Komentář „stenografuje“ do publika Iosif (Milada Vyhnálková), ona dáma z němého prologu. Učedníky sleduje mefistovský maestro Arkadij N. Torcov (David Janošek), Stanislavského alter ego, a pozvolna přebírá vedení s baletní elegancí mága, dokonale ovládajícího svůj nástroj – svoje tělo.

Převlékání kabátů a bolševická revoluce štěpí organismus souboru na bílé a rudé buňky. Vedle herců ve vojenském se objeví Rachmanovová v dresu artistky s bičíkem a nastoluje prosovětskou cirkusovou diktaturu. Postavy se konkretizují, etudy nahrazují vztahové epizody ze života avantgardy (milostná vzplanutí, ideové konflikty) a pár výstupů z dramat. Druhá část inscenace směřuje k „hereckému mistrovství“, kam spadá i zvnitřnělý projev Michaely Fojtové, šeptající rourou vyhaslých kamen Torcovovi v pruhovaném pyžamu, jako by mu posílala moták do domácího vězení: Já píšu vám… Obě herecké techniky se dotknou extrémů. Umnychovová po nuceném potratu zužitkovává vlastní emocionální materiál v mrazivém monologu Ibsenovy Agnes a vedle ní stojí nad hrobem dítěte farář Brand v generálské uniformě, taláru nové víry.

Zatímco zasvěcený divák si pitínovsky poetický rébus s biografickými prvky náležitě užívá, laik začíná v jeho metaforách tápat a pevný bod nalezne až v závěrečné projekci na téma Stanislavského úspěchů. Naoko mrtvé dítě stále žije a je osvěžující se s ním v Brně setkat.

DIFA JAMU – Šimon Peták a kol.: Moje výchova k herectví (Pedagogická poema podle K. S. Stanislavského a J. A. Pitínského). Režie J. A. Pitínský, dramaturgie Šimon Peták, asistentka režie Tereza Říhová, scénografie Hynek Petrželka, Stella Šonková. Premiéra 8. září 2014 ve Studiu Marta.

  • Autor: Veronika Boušová
  • Publikováno: 30. října 2014

Komentáře k článku: JAMU má Martu, Marta má MCHAT

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,