Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    JAMU má Martu, Marta má MCHAT

    Studio Marta se proměnilo v moskevskou líheň talentů. Na funkcionalisticky jednoduché scéně, vymalované narůžovo, vyvolali Jan Antonín Pitínský se Šimonem Petákem ducha Konstantina S. Stanislavského a společně se svěřenci Oxany Smilkové pitvají jeho proslulou metodu herecké práce. V souladu s podtitulem Pedagogická poema má jevištní podoba románové učebnice Moje výchova k herectví formu lyricko-epické obrazové kompozice s bohatou hudební složkou, sestavenou z úryvků orchestrálních skladeb. Napětí do zdánlivě vyčpělého tématu vnášejí dynamické proměny (nejen) hereckých technik – návraty ke kořenům psychologického a fyzického herectví nebo kontrast mezi prvky jevištního realismu a konstruktivismu. V pulzujícím pohybu graduje souboj dvou velikánů – Stanislavského a Mejercholda. Vývoj metody probíhá v kontextu upozaděných historických událostí včetně jejich dopadu na velkou divadelní reformu a reformisty.

    Moje výchova k herectví

    Z dámy s kyslíkovou maskou na obličeji se vyklube sama metoda FOTO JOSEF KUBÍČEK

    „Hra na herce“ v podání absolventského ročníku ateliéru činoherního herectví vyniká lehkostí a kolektivním duchem, zároveň si tato odvážná sebeprezentace žádá odstup od postav, jimiž studenti v reálu sami jsou. Přímé konfrontaci s metodou se nevyhne ani divák, lapený v úvodu monotónním zvukem pravidelného dýchání. Techniku, navozující stav vnitřního soustředění, neradno podcenit. Z dámy s kyslíkovou maskou na obličeji se vyklube sama metoda a brzy nasadí zběsilé tempo. Necelá polovina devadesátiminutového kusu připomíná slabikář činoherectví v živém provedení, umělecký kvas v salonním prostředí carského Ruska. Devět zoufalců na jevišti stále dokola plní úkoly zadané přijímací komisí. Pak začíná drezura. Do úmoru cvičit svalovou paměť, toť prostředek k dosažení organické opravdovosti. Herec musí mít vojenskou disciplínu! Když vyjukaná blondýnka Maloletková dostane za úkol jen tak sedět na pódiu a její zoufalství narůstá, ne nadarmo si vzpomeneme na Policejní akademii. Nováčci v jednotném růžovobílém úboru se pod palbou povelů chaoticky přeskupují, snaží se adekvátně reagovat na změny hudby, nasvícení či výměnu kostýmu, učí se zacházet s rekvizitou a neexistujícím předmětem. Individualita rozdílných typů ve skupině nečekaně vyniká.

    Mechanickými pohyby loutky je řídí neúnavná asistentka Rachmanovová (Tereza Slavkovská). Vyvolává jména, vytleskává temporytmus, diriguje hlasovou interpunkci jednotlivců i celého voice-bandu atd. Zaklínadla typu: magické kdyby, dané okolnosti, vnitřní a vnější jednání, psychotechnika, veřejná samota, umění prožívání a představování… se bezprostředně a názorně realizují na scéně. Komentář „stenografuje“ do publika Iosif (Milada Vyhnálková), ona dáma z němého prologu. Učedníky sleduje mefistovský maestro Arkadij N. Torcov (David Janošek), Stanislavského alter ego, a pozvolna přebírá vedení s baletní elegancí mága, dokonale ovládajícího svůj nástroj – svoje tělo.

    Převlékání kabátů a bolševická revoluce štěpí organismus souboru na bílé a rudé buňky. Vedle herců ve vojenském se objeví Rachmanovová v dresu artistky s bičíkem a nastoluje prosovětskou cirkusovou diktaturu. Postavy se konkretizují, etudy nahrazují vztahové epizody ze života avantgardy (milostná vzplanutí, ideové konflikty) a pár výstupů z dramat. Druhá část inscenace směřuje k „hereckému mistrovství“, kam spadá i zvnitřnělý projev Michaely Fojtové, šeptající rourou vyhaslých kamen Torcovovi v pruhovaném pyžamu, jako by mu posílala moták do domácího vězení: Já píšu vám… Obě herecké techniky se dotknou extrémů. Umnychovová po nuceném potratu zužitkovává vlastní emocionální materiál v mrazivém monologu Ibsenovy Agnes a vedle ní stojí nad hrobem dítěte farář Brand v generálské uniformě, taláru nové víry.

    Zatímco zasvěcený divák si pitínovsky poetický rébus s biografickými prvky náležitě užívá, laik začíná v jeho metaforách tápat a pevný bod nalezne až v závěrečné projekci na téma Stanislavského úspěchů. Naoko mrtvé dítě stále žije a je osvěžující se s ním v Brně setkat.

    DIFA JAMU – Šimon Peták a kol.: Moje výchova k herectví (Pedagogická poema podle K. S. Stanislavského a J. A. Pitínského). Režie J. A. Pitínský, dramaturgie Šimon Peták, asistentka režie Tereza Říhová, scénografie Hynek Petrželka, Stella Šonková. Premiéra 8. září 2014 ve Studiu Marta.


    Komentáře k článku: JAMU má Martu, Marta má MCHAT

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,