Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

Moje doteky s divadlem III

Šestnáct let s Ungeltem

A jak přišel do mého života Ungelt? Bydlely jsme jeden čas ve stejném domě s publicistkou Slávkou Kopeckou, ta za mnou jednou v roce 1996 přišla a začala vyprávět o malinkém divadelním prostoru, který zřizuje Milan Hein, bratr Marty Skarlandtové, že prý by mě rád poznal a chce mi nabídnout hostování.

Koncertovala jsem tehdy s pořadem náboženských písní spolu s houslistou Jaroslavem Svěceným a klavíristou Rudolfem Roklem, dost jsme jezdili, v Praze jsme neměli žádnou trvalou scénu. Řekla jsem tedy Rudovi, jestli by se mnou do toho šel, i když finanční nabídka od Milana, který divadlo teprve rozjížděl, věru nebyla vysoká. Ruda slíbil, že ano, chystali jsme pořad na jaro, přes zimu se ale, bohužel, roznemohl, byl to už třetí atak té příšerné choroby, a zemřel. Jeho repertoár znal výborně Petr Malásek, běžela jsem za ním. Ten neváhal a do projektu šel se mnou… a v březnu už to bylo 16 let, co v Ungeltu působím.

Petr mi od těch dob komponuje dramaturgii všech recitálů, jak těch v divadle, tak zájezdových. Umí je dobře vystavět, odhadne gradaci. Už mě rozčilují „do bezvědomí“ zpívané staré písně typu Nechte zvony znít nebo Depeše. Gottův kapelník Pavel Větrovec mě ale ubezpečoval, že Karel s tím má podobný problém, ty nejznámější songy zkrátka ve skladbě programu musí být, publikum je v podstatě konzervativní a chce je stále znovu slyšet. Jsem ovšem rozpačitá z toho, když mám v Půlměsíci zpívat, že „v lásku nevěřím“ – jinak to vypadá, když to zpívá dvaceti- či, dejme tomu, třicetiletá, jinak, když to interpretuji ve svém dosti zralém věku.

V Ungeltu jsem pak nastudovala muzikál Líp se loučí v neděli, to Milan nějak zařídil, abych neustrnula jenom ve starém repertoáru. Když něco nového studuji, mívám s železnou pravidelností zdravotní problémy, při zkoušení tohoto Lloyd Webberova muzikálu mi prasklo střevo a během devíti měsíců jsem byla třikrát operovaná. Zdeněk Zdeněk, s nímž jsem to hudebně připravovala včetně korepeticí, měl od Webbera povolení, aby sólový muzikál, psaný pro sopranistku, přetransponoval do mé hlasové polohy. Na představení se přijel podívat Webberův textař, byl spokojený a ptal se mě, zda bych to byla schopná odzpívat všechno v angličtině. To tedy věru ne, byla jsem ráda, že jsem se to naučila česky, ostatně Pavel Vrba songy přetextoval náramně. Dva roky nato Webber připsal ke stávajícímu tvaru novou písničku, v Londýně se tedy konala znovu premiéra, Milan ji viděl, on mi fandí, takže říkal, že se mu to se mnou líbilo víc. Tím pádem skončilo právo muzikál uvádět, nebyla ani možnost písničky z něho nahrát na zvukový nosič.

Spor o maketu muže

To sice chystal muzikant a producent Karel Knechtl, měl to rozjednané, bohužel náhle zemřel, po něm to zařizoval někdo méně schopný, do toho přišla ta jejich světová premiéra a už jsme nahrávku nestihli, protože na to při uvádění „novinky“ ztrácíte právo. Muzikál režíroval pan Zdeněk Kaloč, práce s ním byla velice příjemná, ale se Zdeňkem Zdeňkem se při zkoušení hodně nepohodli. Zdeněk říkal, že nemohu při zpěvu nosit maketu muže, což byl Kaločův režijní nápad, že u toho funím a mám problémy s dýcháním při zpěvu, Kaloč zase argumentoval tím, že nemohu stát na jevišti jako panák – vedle makety toho panáka. Spor se vystupňoval do té míry, že Zdeněk Zdeněk nechtěl být ani na plakátech. Za tuto inscenaci jsem dostala Cenu Thálie, zvuková konzerva, bohužel, neexistuje.

Po skončení Webberova muzikálu na jevišti Ungeltu jsem začala zkoušet recitál z textů Honzy Schneidera, z některých vznikly nové písničky, těch bylo 17, nahráli jsme i CD, při nabídkách se ovšem pořadatelé dožadovali Modlitby a Lampy, a tak pořad z úplných novinek měl nakonec jen kolem třiceti repríz. Komorní muzikál Karla Štolby a Marty Skarlandtové Touha jménem Einodis jsme začali zkoušet počátkem tohoto roku, to však už nepatří do vzpomínání, ale do současnosti.

Zajímavé je, že důležitou součástí scénografie tohoto muzikálu jsou kufry, ty byly i ve Webberově Líp se loučí v neděli v režii pana Kaloče, v Němcově filmu Mučedníci lásky jsem dokonce svůj kufr bránila před střelbou. A já přitom tak nemám ráda kufry a vůbec balení na cesty!

připravil br

(Konec)

• Autor: Marta Kubišová
• Publikováno: 3. října 2013

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Moje doteky s divadlem III

1. Alena Strejcová

   

   Líp se loučí v neděli
   byl krásný muzikál. Je opravdu velká škoda, že nemohlo vzniknout DVD. Ty krásné melodie úplně zanikly.

   29.07.2016 (15.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ