Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Rozhovor

    Miloslav König: Odpuzuje mě divadlo plné emocí

    Působí plaše, mluví pomalu a tiše. Krásný mladý muž, kterého si po představení odchytli fanoušci a žádali podpis. Větu občas nedokončil, často se na mě uprostřed povídání podíval a zeptal se – víte co?, popřípadě na konci věty dodal – nebo nevím. A já jsem doufala, že vím co, že si rozumíme, i když vše není přesně vyjádřeno. Přesto setkání s Miloslavem Königem patří k jedněm z nejmilejších, snad proto, že nemá žádné naučené fráze a poctivě se snaží odpovědět na každou otázku. Snad pro jeho laskavost, kterou projevil i při autorizaci, kdy mě požádal pouze o upravení toho, co by působilo příliš drze nebo mohlo někomu ublížit.

    Miloslav König: Vějíř s broskvovými květy

    Ve stylizované úloze inscenace režiséra J. A. Pitínského Vějíř s broskvovými květy; Divadlo v Dlouhé FOTO MARTIN ŠPELDA

    V Lásce a penězích od Denise Kellyho hrajete postavu Davida, mladého muže, který podlehne nutnosti vydělávat peníze, podílí se na smrti své ženy. Máte pro něj pochopení?
    Ano. Chápu, že situace, do které se dostal, je beznadějná, a připouštím, že člověk může jednat neadekvátně, pokud je vystaven velkému tlaku splácet opravdu vysoké dluhy. Navíc když za dluhy sám nemůže, má na nich podíl manželčino chorobné nakupování. Ale na druhou stranu to, že klesl tak hluboko, je i jeho problém. Podlehl penězům, vlastně stejně jako jeho žena.

    Neděsí vás Davidovo konečné řešení?

    Samozřejmě, že mě děsí, i když by se také dalo nazvat jako tragická shoda okolností.

    Vy jste na rozdíl od Davida ženat šťastně, máte dvě malé děti. To jste v naší generaci spíše výjimka – mladý, ženatý a dětný…

    Moje žena, herečka Magdaléna Borová, je starší než já…

    Proto máte dvě děti?

    Možná, že ona už dozrála do věku, kdy si děti přála, a já jsem začal o možnosti mít děti přemýšlet díky ní obdobně.

    Neměl jste pochybnosti, jestli ženit se a mít děti je to pravé? Jestli to dokážete, manželství na celý život?

    Chtěli jsme se vzít, je to pro nás posvěcení vztahu. Děti jsme neplánovali, ale nebránili jsme se jim, a ony přicházely jako dárečky, překvapení.

    V Dlouhé mají přednost líbivější kusy. Sázka na jistotu? Nevím. Podle mě je to zbytečné hýčkání diváků.

    Sám jste vyrůstal na Moravě, ve vesničce Postřelmůvek. Nevadí vám své děti vychovávat v Praze?

    Nevadí. Bydlíme tady v klidném místě blízko parku, jsem spokojený. Jistě, ničím nenahradíte, že mají děti na venkově úplnou volnost. Moje tříletá dcera, když jsme u nás na vesnici, se klidně sama obuje, jde ven a já nemusím jít za ní. Třeba budou moje děti na venkov jezdit rády o prázdninách. Ale samozřejmě, jejich dětství v Praze bude zcela jiné než moje v Postřelmůvku. Snad na místě, kde vyrůstají, až tolik nesejde. Nejdůležitější je, abychom fungovali jako rodina.

    Jak fungovala ta vaše?

    Rodiče se rozvedli, když mi byly asi čtyři. S tátou jsem se dlouho nestýkal, nebavil.

    Víte, jestli máte talent po někom z rodičů?

    Myslím, že jsou oba muzikální. Táta vždy toužil být herec, ale jeho rodiče si to tuším nepřáli. Věnoval se tedy divadlu alespoň v různých ochotnických spolcích, teď vede ve vesnici Václavov svůj vlastní spolek, režíruje. Máma je určitě přirozeně společenská, cílevědomá.

    Podporovala vás máma v uměleckých zájmech?

    Ano, bylo normální, že jsem svůj čas dělil mezi kulturu a sport. Chodil jsem na gymnázium v Zábřehu, kde jsme hráli různá amatérská představení, a mimo to na základní uměleckou školu do klavíru a zpěvu. Pořádali jsme koncerty, které nebyly čistě hudební, ale i doprovázeny slovem, byl jsem zvyklý vystupovat před lidmi. Měli jsme vynikající profesorku paní Hadovou, díky které jsme na koncertech jen tupě nestáli a nezpívali, ale snažili se je různě zpestřit. Na gymplu jsme pak založili i kapelu.

    Miloslav König: Lékař své cti

    V inscenaci Hany Burešové Lékař své cti FOTO MARTIN ŠPELDA

    Stane se ze mě herec a bude legrace

    Bral jste to čistě jako zábavu, nebo jste už tehdy cítil, že se umělecké profesi budete chtít věnovat?

    Zábavu. Na střední jsem byl ke všemu dost flákač, těžce nad věcí. O ničem jsem příliš nepřemýšlel a čistě se jen věnoval tomu, co mě bavilo. Hrát divadlo byla sranda, tak proč nejít na DAMU, asi takhle jsem uvažoval.

    Někdo vás ale na přijímačky musel připravit, předpokládám.

    To byla paní Suchánková z Prostějova, ke které jsem se dostal díky své profesorce na „zušce“ v Zábřehu. Poradila mi, jaké si vybrat monology, párkrát jsem za ní jel.

    Nikdy jste nemusel překonávat ostych, stud, pocity trapnosti, než jste jako herec vylezl před lidi?

    Na přijímačky na DAMU jsem se hodně poctivě připravoval. Myslím si, že když člověk udělá vše, co může, je svědomitý ve svém přístupu k práci, stud jde pak trochu stranou. Není pak čas se stydět, proč se stydět, když víte, že v sobě máte hodně načerpáno. Rozumíte?

    Snažím se.

    Když zkoušení nedáváte maximum, což se vám může stát, a přesto vám to projde, může přijít moment, kdy to chcete před diváky rozbalit – a ono najednou není co. Prázdno. To se pak stydíte a jste vytrémovaná, není, čeho byste se chytila. Takže já jsem se tehdy na přijímačkách na DAMU ani nestyděl, ani mi nebylo trapně. Nebyl na to prostor. Už tak jsem měl všeho plnou hlavu.

    Vy v sobě prostě nemusíte překonat většinovou povahu tichého introverta, než se coby extrovert vydáte na jeviště.

    Introvert opravdu zas tak moc nejsem. Působím tak?

    Soudě podle chvilky, co tady spolu mluvíme, spíš ano.

    Tak to jsem dnes spíš unavený. Ve škole jsem byl vždycky za šaška, co se předvádí, zlobivé dítě, které nosí čtyřky na vysvědčení a klečí na chodbě.

    Měl jste jiný plán, kdyby nevyšla DAMU?

    Asi bych se hlásil na pedagogickou fakultu.

    A učil byste tělocvik a výtvarnou výchovu?

    Tělocvik by mi možná ještě šel, hodně jsem tehdy sportoval, hrál fotbal… Bylo ale opravdu štěstí, že mě na DAMU hned napoprvé vzali, protože jinak bych se někde plácal a nevěděl, co se sebou. Nic oslňujícího jsem mimo DAMU v záloze neměl.

    Měl jste s příchodem na DAMU spojená nějaká očekávání, ambice?

    Ani ne. Tehdy jsem nic neřešil. Kluk z Moravy, trochu střelec, přijel do Prahy, na školu, o které věděl jenom to, že chce-li být herec, má ji jít studovat. Asi jsem si říkal, že prostě vystuduju DAMU, stane se ze mě herec a bude to legrace. A budu slavný. To je celé.

    S Prahou jste se sžil?

    Okamžitě. Začal jsem i mluvit jako Pražák. Schválně, a ještě jsem to přeháněl.

    Neměl jste moravský přízvuk?

    U nás se mluví docela spisovně, takže to se mnou nebylo tak špatné. Vím, že jsem třeba říkal – přijdu o půl paté, zrovna tohle si pamatuji přesně, jednou mi to na škole vytknul Boris Rösner. Asi byste u nás slyšela i chodijou a jiou, možná jsem tak kdysi také mluvil, ale já jsem se příchodem do Prahy velmi rychle popražtil.

    Proč?

    Chtěl jsem být Pražákem, hrozně jsem se na to těšil.

    Po Moravě, klidu, přírodě se vám nestýskalo?

    Ze začátku ne. Až po pár letech v Praze jsem ji začal nesnášet a stýskat si po venkově, a teď už mám Prahu zase rád.

    To mi vysvětlete.

    Nejdřív to bylo dobrodružství, velké město, ruch, svoboda. Opuštění rodičů, osamostatnění, začal jsem žít svůj vlastní život. První roky na DAMU byly jedna velká jízda. Ale pak začala má euforie opadat, přišla únava. Davy lidí, chaos, rychlost, to všechno mě začalo štvát. Měl jsem odpor jít do centra. Teď jsem v Praze jako doma. Možná i díky rodině. Těším se, že jedu z Moravy domů do Prahy.

    Vzpomínáte si na DAMU na někoho, kdo vás zásadně ovlivnil?

    Ani ne. Všechno jsem hltal, co mi řekli, to jsem udělal. Nemůžu ani jmenovat konkrétního pedagoga či předmět. Jednalo se spíš o určité momenty, které mi dávaly smysl, táhly mě dál. Tak to šlo první dva tři roky, pak přišla krize. Začal jsem víc chodit do divadla, o herectví se hlouběji zajímat, pomalu jsem si vytvářel svůj vlastní názor. A pak už jsem se někdy neshodoval se způsobem výuky, s přístupem k herecké práci.

    V čem třeba?

    Byli jsme vedeni k tomu, dotahovat vše do konce, aby se nikdo za nikoho nemusel stydět. Já bych byl klidně pro to, že se výsledek nemusí až tak povést, ale je důležité se během samotného zkoušení něco nového dozvědět, na něco si přijít. Jenže když jste tlačena zejména k výsledku, může se snadno stát, že vám nezbyde než k roli přistoupit povrchně. Hrál jsem pána světa, borce, a styděl jsem se, což sice možná nikdo nepoznal, ale mě se to zdálo úplně pitomé, zbytečné.

    Pocit, že jste se minul povoláním, špatně si vybral školu, jste nikdy neměl?

    Ne, to ne.

    Ani jste neměl během školy hrůzu, jak se jako herec uživíte?

    Ne, to mám až teď.

    Také jste začal brzo hrát v divadle…

    Ve třeťáku. V Národním divadle, Na zábradlí, v Ta Fantastice to byl Obraz Doriana Graye. To už jsem pak na DAMU tolik nestíhal chodit. Nejdůležitější zkušenosti stejně získáte mimo školu, nejvíc samozřejmě až po dokončení studia. A já jsem měl štěstí, že jsem hned po skončení školy šel do angažmá.

    Jak DAMU hodnotíte teď?

    Mám pocit, že je odtržená od reálného světa, od toho, jak to ve skutečnosti funguje. Studenti jsou na ní uzavření v ochranné bublině, která jim umožňuje nabýt falešný pocit, že jsou středem světa. Já jsem nebyl jiný. Myslel jsem si, že studuji nejlepší hereckou školu na světě a že až ji skončím, hned začnu někde hrát, budu obsazovaný, žádný problém. Ale když pak ze školy vyjdete, dojde vám, jak se pletete.

    Byl to pro vás šok?

    Ani ne šok. Spíš pozvolné uvědomění, které nabylo konkrétních obrysů, když jsem se šel do školy po třech letech podívat.

    Snažila jsem se dohledat rozhovory s vámi, a nikde jsem nemohla na žádný novější narazit. Hledala jsem špatně?

    Asi ne, moc rozhovorů za sebou nemám. Pamatuji si jeden z doby, kdy šel v kinech film Alice Nellis Tajnosti, ve kterém jsem hrál, ale jinak jich moc nebylo.

    Jak to?

    Nejsem slavný. Mediálně známý.

    Žádný seriál, žádná reklama…

    Ne.

    Nikdy jste nepřijal žádnou nabídku kvůli penězům?

    Naštěstí mi nikdo nenabízí finančně lukrativní práci, za kterou bych se musel ale stydět. Nevím, jak bych se rozhodoval. I když je pravda, že nějaké nabídky do seriálů jsem měl, ty jsem ale odmítl. Nedávno jsem ovšem vyměkl a ucházel se o jednu reklamu. Naštěstí to nevyšlo.

    Miloslav König: Láska a peníze

    S Klárou Sedláčkovou-Oltovou v drastické inscenaci Jana Mikuláška Láska a peníze FOTO MARTIN ŠPELDA

    Co vy a muzikály? Jistou dobu vás bylo mediálně výrazněji vidět díky Ta Fantastice.

    A ta mě docela vyčerpala. I když je pravda, že jsem se v době, kdy jsem měl pocit, že mám málo práce, díval po konkurzech do muzikálů. Ale nic, co by mě zajímalo, nevzniká. Měl jsem jít zkusit Klíč králů?

    To jistě ne. Jak jste na tom s filmy?

    Jistě že bych rád točil. Možná, že kdyby teď přišla zajímavá nabídka do seriálu, tak bych ji přijal.

    Věříte na zajímavou nabídku do seriálu?

    Právě že moc ne, vždyť to vidíte sama, jak jsou ty seriály hrůzostrašné.

    Já je moc nevidím, nemáme televizi.

    My také ne, nicméně jsem se nedávno díval na jeden díl seriálu Ententýky, a to bylo opravdu příšerné. Vždycky jsem si myslel, že Česká televize přeci jen zaručuje určitou kvalitu tvorby. Ale je to těžké. Nevím, jak bych reagoval, kdyby mi zavolali třeba i z Entenýky a nabídli roli. Možná bych to vzal.

    Nehrajete ani moc ve filmech…

    Ne. Točil jsem Tajnosti s Alicí Nellis a pak film Piko s Tomášem Řehořkem. S Alicí jsme se znali z divadla, nešel jsem tehdy na žádný casting.

    Mám to chápat tak, že na castingy nechodíte?

    Ale jo, občas na nějaký jdu, ale nevyberou si mě.

    Máte ambice se do filmu prosadit, drát se na výsluní?

    Drát se ve smyslu, že bych se někomu podbízel? Dělal si výhodné známosti? To určitě ne. Nicméně film mě láká.

    Na DAMU ani nikde jinde se filmové herectví neučí. Neměl jste obavy, jak svou roli zvládnete, když si vás jako mladinkého a filmem netknutého vybrala Alice Nellis do Tajností?

    To zásadní se podle mě u filmu a divadla neliší. Vždy musíte být perfektně připraven. Jistě že se pak před kamerou ve svém projevu musíte krotit, točíte-li civilní film, ale to už je jen otázka techniky a zkušeností.

    Mně přijde, že se film a divadlo liší dost podstatně. Co třeba diváci? To je vám jedno, jestli hrajete pro obecenstvo, nebo do skla kamery?

    Já mám i u natáčení filmu pořád pocit, že se na mě někdo dívá, pominu-li samotný štáb, tak třeba i vámi zmíněná kamera. A skrze ni pak i divák. Pořád jste sledovaná. Stejně jako na divadle. Nebo ne?

    Na divadle vás vidím pořád z jednoho úhlu, zatím co kamera střídá detail, celek… To přeci nemůžete zahrát stejně.

    Pochopitelně, moje gesta se budou lišit. Ale to, co prožívám, zůstane stejné. Nebo nevím. Natočil jsem jenom ty dva již zmíněné filmy a pár drobností s „famáky“, takže bych filmové herectví nerad moc obecně soudil. Rozhodně se lépe cítím jako divadelník než jako filmař. I když si pořád myslím, že hranice mezi těmito obory nemusí být nijak striktní. Například s Alicí se film natáčí až divadelním způsobem, ona nechává plynout dlouhé dialogy, nestopuje je, nevstupuje do nich.

    Miloslav König: Konec masopustu

    S Magdalenou Borovou v inscenaci Štěpána Pácla Konec masopustu FOTO PATRIK BORECKÝ

    Herec není panák

    Zatím jste tedy zejména u divadla. Hrajete například v Národním, v MeetFactory, v Divadle v Dlouhé. V Dlouhé jste byl ve stálém angažmá a odešel jste z něj. Proč?

    Chci se věnovat i jinak pojatému divadlu.

    Aha. Můžete mi to vysvětlit nějak obšírněji?

    Přál bych si víc riskovat, experimentovat, být svobodnější. Z repertoáru jdou v Dlouhé velmi brzy pryč inscenace, na které tolik nechodí diváci, čistě kvůli obchodnímu hledisku či úspěšnosti v tabulkách návštěvnosti. Přednost mají líbivější kusy, komedie. Sázka na jistotu? Nevím. Podle mě je to zbytečné hýčkání diváků. Ale nemyslí si to tam všichni a není možné, není důvod, abych já někoho napravoval.

    Je tak nepochopitelné, že divadlo musí mít inscenace, ze kterých je živo?

    To jistě není nepochopitelné, ale je znát, na co si diváky naučíte chodit. Jde si své obecenstvo přece vychovat. I přes můj odchod ale stále platí, že mám Divadlo v Dlouhé rád, angažmá zde pro mě bylo velmi důležité.

    Která inscenace v Divadle v Dlouhé je vám vysloveně blízká?

    Asi Láska a peníze, kterou režíroval Jan Mikulášek. Před tím jsem s Janem zkoušel Macbetha, kde mám jen malou roli, ale na základě téhle spolupráce jsme se pak domluvili na Lásce a penězích. S Janem si rozumíme.

    V jakém smyslu?

    Troufám si tvrdit, že jsem pochopil jeho druh humoru, dokáži se sjednotit s jeho režijním stylem. Vyžaduje od herce určitou samostatnost, drzost, a to já vítám. Je hodně ironický, ale to mi nevadí. Myslím si, že svou ironií pouze vše neshazuje, což se někdy stává, ale že je pro něj prostředkem, jak se vážně vyjádřit. Umí najít rovnováhu mezi nadsázkou či shozením a prožíváním, nezcizenou potřebou sdělit podstatné. Což je těžké i pro herce. Mě divadlo, které je pouze plné emocí, odpuzuje. Umělé slzy, nasazení emocí bez přemýšlení. To není nic pro mě. Jsem teď ve fázi, kdy rozhodně chci na jevišti vědět, rozumět tomu, co dělám, co říkám.

    Takže nejprve intelekt, potom až emoce?

    Jistě. Asi.

    Jste poslušný herec?

    Nepředstavujte si režii jako drezúru, herec přece není panák. To, že se dokáži přizpůsobit, vyjít režisérovi vstříc, je odvozeno od momentu, kdy se rozhodnu danou práci přijmout. Ale i to se časem proměňuje, tříbí. Když jsem nastoupil do Dlouhé, udělal jsem vše, co se po mně chtělo. Řekli mi – postav se na hlavu – a já jsem se postavil.

    Proč?

    Věřil jsem, že je to správně, že tak to má být. Chtělo svůj čas, než jsem se otřepal a začal si ujasňovat, co je mi blízké, a co nikoli.

    S kterým divadelní režisérem rád opakovaně pracujete?

    Když mám vybrat, musím zmínit Štěpána Pácla a Terezu Marečkovou, se kterými jsme založili divadelní spolek Masopust. Spolupracujeme už asi osm let, je to pro mě stěžejní setkání. Náš vztah se samozřejmě vyvíjí. Jsou mezi námi i drobné neshody, třeba když něco zahraji úplně jinak, než oni si představují. Ale celkově si myslím, že nám to spolu jde lépe a lépe.

    V září jste měli premiéru Vytrvalého prince. Jak se vám zkoušel?

    Výborně. Vyhovovalo mi, že je text ve verších. Ta hra je mluvná, hluboká, když se verše správně uchopí, dojde k tomu, že daná slova už přinesou potřebnou emoci sama od sebe, bez nutnosti jakéhokoli tlaku, přehnané snahy.

    Jaké jste měli na hru ohlasy?

    Nejprve vynikající. Jak na předpremiéru v MeetFactory, tak i na samotnou premiéru v Celetné. I konkrétně já jsem byl chválen, oceňován, až jsem nabyl přesvědčení, že se nám skutečně něco podařilo. Trošku jsem si začal myslet, že jsem v tom vážně dobrej. A pak jsme měli první reprízu, a celé představení se kompletně sesypalo.

    Jak to?

    Nevím. Snad že jsem kvůli své pýše začal být na jevišti spokojený… Minulý týden jsme měli další reprízu a na jeviště jsem šel opravdu se strachem, jak to dopadne.

    A jak to dopadlo?

    Myslím, že tentokrát snad dobře.

    Takže jste poučen?

    Ano, není dobré přehnaně uvěřit chvále. Ale ani kritice.

    Předpokládám ale, že nejvíc vás změnilo, když se vám narodily děti.

    Určitě. Moc.

    Jak?

    Musel jsem se zamyslet, jak je chci vést, vychovávat. A tak bylo třeba začít sám od sebe, být k sobě víc důsledný, přesný. Bylo třeba ujasnit si společně s mojí ženou, jak budeme žít, jaké zastávat názory, co říkat, že je pravda. Přišla daleko větší zodpovědnost, zároveň jsem se ale přestal brát tak vážně, prožívat sebe i práci, protože děti budou vždycky důležitější. Také jsem až s příchodem dětí začal víc řešit svůj vztah s rodiči.

    V jakém smyslu, řešit?

    Oživovat ho. S tátou jsem se zase začal vídat až teď během posledních dvou let. Vnímám, že moje děti vidí, jak já sám se chovám ke svým rodičům.

    Jezdí se na vás rodiče podívat do divadla do Prahy?

    Ne příliš často.

    Neříkejte mi, že váš táta nemá radost, že jste se stal hercem, a není bedlivým divákem inscenací, ve kterých hrajete.

    Určitě si uvědomuje, že jeho syn se věnuje plně herectví, tedy tomu, co on celý život chtěl. Představuji tedy do jisté míry jeho nesplněný sen. Zároveň mi ale neříká, že by chtěl na nějakou moji premiéru. Možná čeká na to, až ho já sám pozvu.

    A máma?

    Občas jezdí za mnou, chce vidět mě, vnoučata. Musím ale přiznat, že ani ji, stejně jako tátu, na každou svou premiéru nezvu. Asi bych měl začít. Přestože v rámci našich rodinných vztahů o divadlo zas až tak nejde, natož o jednu premiéru.

    König, Dvořáková: Faidra

    S Helenou Dvořákovou v inscenaci Hany Burešové Faidra FOTO MARTIN ŠPELDA

    Trpělivost gekonů

    V dnešním nelehkém zápasu o slovo je Keňa někým, komu slovo není na obtíž, kdo ho dokáže hníst a dávat mu na jevišti takový tvar, na který nelze zapomenout. A není to jen pusté dunění, ale rozechvívání toho, co má být křehké, a přesto mít svou nezdolnou pevnost.

    V dnešním zápasu o hereckou pokoru je Keňa někým, pro koho škola začala snad doopravdy až poté, co z té institualizované odešel. Díky Petře Honsové jsme se seznámili s paní Adou Fryntovou, která v sobě nese vzpomínku na zašlou slávu hereckou a tradici hereckého řemesla, které umožňuje sdělovat a sdílet. Proseděli jsme s ní kolik hodin, a Keňa sám pak o mnoho víc, v její vile na Ořechovce, v domě společně s desítkou, nebo snad stovkou gekonů, které tam opečovává její syn – světoznámý přírodovědec, mezi stovkou gekonů, kteří tiše naslouchali Keňovu klopocení se slovy.

    Poprvé jsme se slovem potkali v divadle DISK při Království Lenky Lagronové, to jsme ještě netušili, jakou moc slovo může mít, ale Lenčin jazyk na nás dorážel a nutil nás, abychom se ho učili jako cizí řeč, abychom ho neodbývali a nesnažili se ho spláchnout, jako se splachují chuchvalce slovních patoků všedního dne. Pak Josef Topol a Konec masopustu, rozhovory Keňova Rafa s Marií Majdy Borové se tu stávaly slastnými duety, balancující mezi ničivou sílou tsunami a nepolapitelností křídel vážky. Ibsenův Brand nám předhazoval velké monolity slov, která se musela rodit, každé ve své určitosti, kdesi uvnitř duše s lehkostí, a přitom úderností trolích kladiv. Tady poprvé pomohla laskavost paní Fryntové a trpělivost gekonů.

    A teď se gekoní trpělivost propisuje Keňovi do vytrvalosti portugalského prince Fernanda v Calderónovi. Matematicky propočítané struktury slov, která se musejí ztrácet jako písek ve větru, a přitom za sebou zanechat nesmazatelný otisk.

    To, co se Keňa učí, není jeho chloubou, protože o něm platí, snad víc než o komkoli jiném, Šavlovo korintské poselství: Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale …

    Štěpán Pácl


    Komentáře k článku: Miloslav König: Odpuzuje mě divadlo plné emocí

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      „Která inscenace v Divadle v Dlouhé je vám vysloveně blízká?
      Asi Láska a peníze, kterou režíroval Jan Mikulášek“.
      To mne překvapilo, považuji tu hru za nepříliš zdařilou, je v ní „etický vakl“. Jinde se zase mladý herec vyslovuje pro Konec masopustu, který je, po mém soudu, vysloveně mravně vadný, protože přitakává kolektivizaci vesnice jako „histrorické nutnosti“, následku „železného chodu dějin“. Ty dějiny ale nakonec ukázaly, že to nebyla nutnost, ale masový zločin a dnes po kolektivizaci pes neštěkne a po družstevnících také ne.
      O představení Láska a penize jsem tu psal v blogu No 4: „Na premiéru jsem evidentně nešel proto, že informace k ní DvD poskytnuté, ukazovaly, že toto nebude můj “cup of tea”. Nebyl! Nešťastníci a darebáci, zobrazovaní na scéně, ve mně nebudili “soucit a lítost”; nemoha se s nimi ztotožnit (a že se jinak dovedu ztotožnit i s Faidrou nebo s Macbethem!), pohrdal jse jimi! Oni “nepadali ze štěstí do neštěstí” (ano, stále ještě parafrázuji Aristotela – Magnus Parens evropské teatrologie) kvůli nějakému malému či dokonce nevědomému pochybení! Oni byli nešťastní kvůli své neschopnosti uskrovnit se, nebažit po hmotných statcích, které přesahovaly jejich momentální finanční možnosti. Nešlo při tom o nic elemenárního, k životu nezbytného, šlo o luxus. A tihle mě mají dojmout? To je přece přesně ten typ lidí, kteří v případě pádu demokracie v zemi jsou těmi prvními, kteří začnou kolaborovat s totalitním režimem! Prospěcháři, oportunisté, schopní za vidinu “audiny” i vraždit!
      Nepopírám, že jevištní obraz byl působivý a zřejmě pravdivý. Mě ale takováto “společenská kritika” nezajímá a i kdyby se představitelka nejtragičtější role kusu, bestiálně zavražděné feťačky Jess, Helena Dvořáková přetrhla, mým osrdím nepohne. Jak si kdo ustele, tak si stoupne – do fronty na smrt.
      Nepochybuji o tom, že takovíto lidé jsou i v mém nejbližším okolí, a že aktuální společenská krtitika se strefuje do černého. V mém případě jde ale o přesvědčování přesvědčeného. Uměnovědně řečeno: Jakkoli byly estetická i noetická funkce díla zcela uspokojivé, funkce etická byla prakticky na nule. Eo ipso, funkce umělecká (od které se odvíjí umělecká hodnota), která má být součinem funkcí estetické, noetické a etické (J. Volek) stává se zanedbatelnou.
      Myslím, že by se ambiciózní mladý herec měl pokusit podívat na hry, ve kterých hraje, z hlediska „vyššího principu mravního“.

      21.11.2012 (19.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,