O kavalíru páně s puncem kolaboranta
Osobnost Miloše Hlávky byla po roce 1945 vymazána z české divadelní kultury tak rezolutně, že zůstávala jen v paměti jejích generačních souputníků. Za zmínku nestála ani „liberálnímu“ Slovníku českých spisovatelů z roku 1964, v úctyhodných Dějinách českého divadla bylo jméno Miloše Hlávky zmiňováno jenom „pod čarou“, a dokonce u hojně hrané Benátské maškarády, jíž přebásnil, byl Hlávka „cudně“ uváděn toliko jako překladatel.
Hlávka, výrazná postava české meziválečné avantgardy, spoluautor Frejkova konceptu básnického divadla, význačný dramatik, kritik a esejista, doplatil na své angažmá šéfa protektorátního Národního divadla a svou manželku „Němkyni“, což v poválečném „revolučním“ běsnění byl hřích téměř smrtelný. To, že paní Irmgrad Otte (tanečnice Osvobozeného divadla a Taneční skupiny Jarmily Kröschlové) posílala děti do české školy, byla vyšetřována gestapem a též byla vyňata z tzv. odsunu, nebrali samozvaní soudci (sami umazaní spoluprací s okupačním režimem) na vědomí. V čase těchto soudů už byl Hlávka mrtvý, náhodně zastřelen německým ostřelovačem ve dnech květnového povstání.
Punc kolaboranta Miloše Hlávku na dlouhé roky poslal do zapomnění a teprve teď, díky nakladatelství Akropolis a editoru Vladimíru Justovi, máme v rukou tlustou, takřka pětisetstránkovou knihu Miloš Hlávka – světák nebo kavalír páně? – která reflektuje Hlávkovu inspirativní osobnost a vrací ji – doufejme – na českou kulturní scénu.
Je rozdělena do tří oddílů; zmiňme se nejprve o oddílu číslo II: obsahuje Hlávkovy „avantgardní“ skeče, aktovky, hry až k té víc Hlávkově než Goldoniho Benátské maškarádě. Ani dnes nemůžeme při jejich četbě autorovi upřít osobitý rukopis, živý dialog, smysl pro střih a schopnost zrcadlit „v kapce vody svět“, nicméně jsou to texty přece jen poplatné době svého zrodu. Spíš „materiál“ pro akademický výzkum (a pro antologii českého dramatu v první polovině 20. století) než pro současnou inscenaci.
Mnohem aktuálnější je oddíl III nabízející výběr z Hlávkových kritik a esejí: o čase avantgardy, o problémech nového divadla, o Jeanu Cocteauovi, o Burianově Jazzu atd., včetně reportáže z nacistického Německa O divadle ve stínu svastiky. Nejen dobové dokumenty a pozorování, též evokace tak sugestivní, že máte pocit, jako byste tomu ději, té inscenaci, té události byli osobně přítomni. Jedna z vybraných Hlávkových kritik je věnovaná Baladě z hadrů v Osvobozeném divadle, s jehož počátky byl Miloš Hlávka „duchovně“ spjat: Z herců zaujal kromě nejherečtějšího Plachty ještě Záhorský, tento zvláště znamenitou dikcí a křepkostí gest…Švabíková podala esenci ženské mazanosti, ale do plnokrevnosti jevištní postavy chybí jí také akcenty „ani anděl ani zvíře… Řekněte, kdo ze současných divadelních kritiků je schopen na tak malé ploše, tak přesně popsat herecký výkon?
Provokativní oddíl I je však v této knížce asi nejvzrušivější. Pod titulkem Divadlo jako dramatizace životního tajemství podává Vladimír Just „zprávu“ o životě a díle Miloše Hlávky v kontextu doby. Čte se to jako detektivka, v níž bohužel pachatelé a vrazi zůstávají nepotrestáni. Zaplať bůh, že jsou aspoň odhaleni.
Vladimír Just: Miloš Hlávka – Světák nebo kavalír. Nakladatelství Akropolis 2014. Vydání první.
Komentáře k článku: O kavalíru páně s puncem kolaboranta
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Petr Feyfar
Knihu jsem zatím nečetl. Nevím, zdali je pravda, že byl Hlávka zastřelen náhodně. Podle vyprávění mého profesora Jana Kopeckého (napsal jsem u něj seminární práci o protektorátním představení „Lilofee“, v režii jiného mého docenta Aleše Podhorského) měl vyběhnout z ND během pražského povstání na barikádu, prý aby se „očistil“. Ovšem nezaručuji, že Kopecký byl správně informován. Důležité ale pro mne je, že jsem měl díky jemu možnost číst válečné programy z představení ND. Předpokládám, že dnes jsou již veřejně dostupné. Stály (a tedy stojí) za to: zatímco jsem nic „nacistického“ od Hlávky nenašel, mohl jsem si přečíst komentář dalšího z našich docentů o tom, jak nás německý voják ochraňuje před bolševiky (sám k nim myslím po válce patřil, neboť se léčil v Sanopsu) a statečně bojuje za novou Evropu. Tento dramaturg zůstal nedotčen. Zřejmě po Hlávkově smrti svedl on a jemu podobní svoji kolaboraci na něj, neboť Hlávka měl tu smůlu, že měl německou manželku a – padnul. Je to od Vl. Justa záslužné, že – po Burianovi – připomíná a zřejmě i očišťuje také tuto osobnost.
Petr Feyfar
29.05.2014 (23.34), , Trvalý odkaz komentáře,
Petr Hlávka
Vážený pane Feyfare,
se zájmem jsem si přečetl Váš komentář. Moc by mě zajímal Váš názor po přečtení této knihy. Současně bych Vás rád upozornil na knihu básní a prózy mého otce Písně na rozloučenou s obsáhlým doslovem Tomáše Vučky, kterou vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2012 a která rovněž mnoho věcí vysvětluje.
Moje matka žila v Československu už od roku 1926 (našel jsem v archivu MV její žádost o vízum) a vždy se pokládala více za Češku než Němku (doma se vždy hovořilo česky). O to hůře prožívala Protektorát a vše, co se dělo v Německu a tady, před válkou i za války. S otcem se měli rádi. Zůstala mu věrná až do své smrti (1970). Asi správný je ale Váš závěr o smůle mého otce – a to mě právě celý život děsí.
Abych aspoň trochu napravil nedostatek informací o mém otci, založil jsem na internetu jeho Web stránku na adrese http://www.miloshlavka.cz/. Pokud budete mít zájem a chvilku času, podívejte se.
Petr Hlávka
12.06.2014 (14.04), , Trvalý odkaz komentáře,