Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Met: Finále Wagnerova monumentálního cyklu

První část Wagnerova cyklu Das Rheingold (Zlato rýna) byla uvedena na podzim 2010, druhá část Die Walküre (Valkýra) na jaře 2011, třetí část Siegfried na podzim téhož roku. Sobotní vysílání je třetí reprízou Götterdemärung, který měla premiéru 27. ledna 2012. (Z pochopitelných technických důvodů Met nikdy nevysílá premiéry). Met bude hrát celý cyklus ještě třikrát v dubnu a květnu tohoto roku, a to vždy v průběhu několika dní. Ty se vysílat už nebudou.

Götterdämmerung, stejně jako předchozí tři části, byl přijat newyorskou kritikou rozporuplně. Po hudební stránce měl cyklus s malými výjimkami příznivou odezvu, ale kritici se nesmířili s technologicky impozantní, ale umělecky nevyhraněnou režií francouzského Kanaďana Roberta Lepage a jeho scénografa Carla Filliona. Dlouhé popisy “mašiny,” jak se začalo říkat Fillionově gigantické konstrukci tak zabírají dominantní místo v recenzích inscenace Götterdämmerung – nejinak tomu bylo u předchozích částí Ringu.

Téměř šestihodinové představení této opery je i tak mimořádnou divadelní událostí. Jako obvykle jsme připravili překlady recenzí newyorského tisku: recenze z Timesů je v plném znění, v případě ostatních jde o úryvky.
Pavel Trenský

Wagnerova apokalyptická jezdkyně

Anthony Tommasini (New York Times)

Götterdämmerug, který měl premiéru 27. ledna, završil nové ztvárnění Wagnerova Ringu v Met. Ze všech čtyř prací této epické série je jeho inscenace také divadelně nejúčinnější a představuje nejjasnější ztvárnění režijní vize Roberta Lepage, a to díky tomu, že s každou další inscenací Ringu Lepage zjednodušil režii a omezil užití pětačtyřicetitunové konstrukce („mašiny“, jak se jí začalo říkat) scénografa Carla Filliona. Jde o obrovitý mechanismus o čtyřiadvaceti lamelách otáčejících se na ose, který může sloužit i jako projekční plátno, na které jsou promítány sekvence evokující řeky, útesy, průsmyky, lesní příbytky a podobně.

Podobně jako v Siegfriedovi, který měl premiéru v říjnu, i v Götterdämmerung se režisér spokojil s tím, že nechal „mašinu“ po dlouhé časové úseky pouze vytvářet působivé tvary. Desky vytvořily souvislou plochu, na niž se promítala videa Lionela Arnoulda, jehož práce se v Met objevila poprvé. Ve všech čtyřech inscenacích byly právě projekce jedním z nejvynalézavějších prvků.

Například druhé dějství Götterdämmerung se odehrává v síni Gibischungů, bohatého rodu usazeného na Rýnu. V jeho čele stojí ctižádostivý Gunther, jeho plachá sestra Gutruna a jeho nevlastní bratr, manipulátor Hagen (syn Nibelunga Albericha). V této scéně desky náznakem vytvořily obrys prostorné palácové haly, se sloupy se strukturou letokruhů, trámy a průchody.

Tato staromódní obrazovost dokazuje, že Lepageův Ring se v podstatě nese v tradicionalistickém duchu. Přesněji řečeno, je to tradicionalismus ve formě high-tech. Ku příkladu na Hagenův signál se na scénu vřítí jeho vazalové (jako vždy fenomenální mužská část sboru Metropolitiní opery: jsou kostýmováni jako lesníci s kopími a meči v rukou. Stráže shlížejí z vrcholků trámů nad dvoranou. Kostýmy Francoise St-Aubina nejsou nikterak pozoruhodné, jsou příjemně realistické.

A scene from Wagner's “Götterdämmerung” with Hans-Peter König as Hagen. Photo: Ken Howard/Metropolitan Opera

Síň mocného rodu Gibischungů na Rýnu. Hans-Peter König jako Hagen. Foto: Ken Howard/Metropolitan Opera

Zatímco v prvních dvou částech Ringu byla “mašina” neustále v pohybu a vytvářela stále nové tvary, tentokrát zůstávala během scény v jedné poloze. Díky tomu se bylo možné lépe soustředit na skvěle zahranou hudbu. Fabio Luisi převzal taktovku od chronicky nemocného Jamese Levina, jenž odvolal dirigování všech zbývajících představení sezóny. Luisiho interpretace této náročné opery se vyznačuje nebývalou zřetelností a výraznými, bohatými odstíny (představení trvá téměř šest hodin, s dvěma přestávkami).

Když byl Levine v minulých letech ve vrcholné formě, podařilo se mu objevit ve Wagnerově partituře více tajuplného a děsivého nežli snad měl i sám Wagner v úmyslu. Luisiho výkon se naproti tomu vyznačoval srozumitelností a výrazností spolu s bohatou tonalitou. Publikum jej odměnilo ovacemi.

Americký tenorista Jay Hunter Morris, který převzal v říjnu narychlo titulní roli Siegfrieda, zářil i v Götterdämmerung. Našel si vlastní způsob, jak zpívat hrdinské tenorové role, jeho hlas je lehčí, ale přesto zdatný a mladistvě působivý. Jeho vysoké tóny se snadno překonávají orchestřiště. Se širokou hrudí, svalnatými pažemi a nohama zosobňuje tvrdošíjného Siegfrieda. Když narazí na koketní rýnské nymfy ve třetím dějství, roztomile na ně mává způsobem, jakoby nemotorný teenager říkal „Nazdárek, holky.“

Jay Hunter Morris v roli Siegfrieda. Foto Ken Howard/Metropolitan opera.

Jay Hunter Morris v roli Siegfrieda. Foto Ken Howard/Metropolitan opera.

Sopranistka Deborah Voightová se za svou Brunhildu dočkala bouřlivých ovací a sotva si lze představit, že byla kdy v minulosti spokojenější se svým výkonem. Během posledních let prošla tato zpěvačka těžkou zkouškou. Těžko říci, zda to bylo způsobeno chirurgickým zásahem, který jí v roce 2004 pomohl zhubnout a o němž následující rok otevřeně hovořila. Její hlas ztratil lesk, teplo i sílu.

Přesto si troufla na Brunhildu, kterou dříve nezpívala a v níž se poprvé objevila v Met v Die Walküre. Cyklus začal na jaře a její výkon se zlepšoval s každým představením. Její zpěv v Götterdämmerung byl občas nejistý a měl tremolo, sopranistce se občas nedařily hluboké tóny. Ale silou své vůle se prosadila jako Brunhilda, zvláště ve složité scéně střetnutí ve druhém dějství, kdy vyrazí na Siegfrieda hořkými a prudce hněvivými frázemi v domnění, že ji zradil. Zpěvaččin hlas nebyl krásný, ale prorážel přes zvuk orchestru a pulsoval intenzitou.

Basbarytonista Iain Paterson zpíval roli Gunthera pevným hlasem a vedle toho skvěle postihl složitost této figury slabého, ale ctižádostivého vládce. Robustní basista Hans-Peter König propůjčil Hagenovi svůj květnatý, i když místy neohebný hlas. Ve scéně zlověstného snu, v němž Alberich (výtečný basbarytonista Eric Owens) naléhá na svého syna, aby se zmocnil kouzelného prstenu a tím vrátil moc svému rodu, předvedl působivě Hagenovy sžíravé pochyby.

Sopranistka Wendy Bryn Harmerová v úloze labilní Gutruny zpívala jasným hlasem. Velká německá mezzosopranistka Waltraud Meierová – opravdu přepychové obsazení – ohromila publikum v roli Valkýry Waltraute, která přijde k Brunhildině hoře a prosí svou sestru o vrácení prstenu rýnským nymfám, což by snad ještě mohlo bohy zachránit.

V nedávném rozhovoru se Robert Lepage bránil proti nařčením, týkajících se jeho režijní práce. Tvrdil, že zasluhuje více uznání za to, jak pěvci zpívají a hrají: inscenace Ringu nejsou založené pouze na scénografii. Bylo však těžké – při vzpomínce na předchozí části cyklu, v nichž se „mašina“ trhavě pohybovala a občas i selhávala – zbavit se na premiéře obav. Například na začátku třetího dějství tři rýnské nymfy (skvělé Erin Morleyová, Jennifer Johnson Cano a Tamara Mumfordová) vybíhají nahoru a spouštějí se dolů po příkře nakloněné platformě, zaplavené projekcemi, zobrazujícími tok řeky. Doufám, že nosí speciální protiskluzové boty.

Tamara Mumford as Flosshilde, Jennifer Johnson Cano as Wellgunde, and Erin Morley as Woglinde in Wagner's “Götterdämmerung.”

Tři rýnské nymfy: Tamara Mumfordová jako Flosshilde, Jennifer Johnson Cano v úloze Wellgunde, a Erin Morleyová coby Woglinde. Foto: Ken Howard/Metropolitan opera

Lepage někdy bere libreto příliš doslovně. Na konci scény obětování si má Brunhilda podle scénických poznámek sednout na koně a vjet do ohně. Vrchol tohoto vokálně krajně nesnadného partu Voightová zvládla s tonalitou jako z ocele – bohužel osedlání mechanické atrapy vyhlíželo poněkud komicky.

Na konci představení jsem si tak trochu přál aby „mašina“ se svými deskami také vzplála a rozpadla se v popel. To by bylo myslím patřičné, leč nestalo se tak. Přesto v závěru Ringu, který celkem přišel na 16 milionů dolarů, Lepage ukázal to nejlepší. Kéž by také do jara, kdy Met uvede celý Ring třikrát za sebou, zjednodušil i předchozí části.

Anthony Tommasini, Wagner’s Hoarsewoman of Apocalypse (New York Times, 28.1 2012)

Siegfried (Jay Hunter Morris) připlouvá. Přihlíží  Gutrune (Wendy Bryn Harmerová),  Gunther (Iain Paterson) a Hagen (Hans-Peter König). Foto: Ken Howard/Metropolitan Opera

Siegfried (Jay Hunter Morris) připlouvá. Přihlíží Gutrune (Wendy Bryn Harmerová), Gunther (Iain Paterson) a Hagen (Hans-Peter König). Foto: Ken Howard/Metropolitan Opera

Další recenze:

Götterdämmerung neuspokojuje, je to ozvěna Zeffirelliho spektáklů

Ring Robera Lepage začal efektně a promyšleně. Bohužel následovalo velké zklamání. Po výdajích, jdoucích do desítek miliónů dolarů a po šesti či sedmileté práci není poznat, že by tento umělec, uznávaný pro svou konceptuální imaginaci, dospěl k souvislé a důsledné vizi: stylizace versus realismus, co značí projekce, jak uspořádat jevištní prostor, jak vyřešit vztah mezi úzkým pásem bezprostředně za orchestřištěm a „příkopem,“ který je za ním. Rovněž nevyřešil, jak mají postavy “komunikovat” s projekcemi a jak mezi sebou a jak se v průběhu celého cyklu mají vyvíjet estetické hodnoty jako jsou kostýmy a projekce.

Zachary Woolfe: Dead Ringer: Robert Lepage’s Götterdämmerung Leaves Something To Be Desired, Echoes Zeffirelli Spectacles (New York Observer, 3.2.2012)

Mašina na jevišti: úvaha o novém nastudování Ringu a o stavu Metropolitní opery pod vedením Petera Gelba

Ve Wagnerově sáze jsou dějiny lidstva řízeny bohy, kteří se pletou do záležitostí smrtelníků, vnášejí do nich zmatek a zúčastňují se násilně diskursu o morálních otázkách. V poslední části se na scéně neobjevují, ale jejich vliv se uplatňuje pomocí leitmotivů. Lepage zobrazuje božstva v podobě soch, které se přesunují na jevišti z místa na místo. Nevyhlížejí jako modly, ale spíše jako obři ze Swiftova románu. Když se doba jejich nesmrtelnosti chýlí ke konci, jejich hlavy vybuchnou. Je to kýčovitá apoteóza v rámci inscenace, pro niž je typická povrchnost.

Justin Davidson: The Machine in the Garden. Thoughts on the new “Ring” — and on the state of Peter Gelb’s Metropolitan. (New York Magazine, 8.2. 2012).

  • Autor: Pavel Trenský
  • Publikováno: 11. Únor, 2012

Komentáře k článku: Met: Finále Wagnerova monumentálního cyklu

  1. Pavel Trenský

    UPOZORNĚNÍ

    Ačkoli v „Pod vložit komentář“ je uvedeno Jméno a příjmení povinné, můžete místo toho použít pseudonym: fiktivní jméno, zkratku apod. E-mail zůstává povinný, bez toho počítač nemůže komentář přijmout. Samozřejmě, vaše e-mailová adresa je přísně důvěrná. Vaše anonymita zůstává zachována.

    Anonymita diskusních příspěvků je světová norma, jíž jsme se zde přizpůsobili.
    .

    11.02.2012 (11.01), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  2. pit

    V typickém popisu
    Wagnerova Nibelungova prstenu se dočteme, že Wagnerovým modelem byl středověký germánský epos Píseň o Nibelunzích. Ve skutečnosti se tato skladba od Wagnerova Ringu výrazně liší. V prvních dvou částech Písně nenajdeme téměř vůbec nic, co se děje v Prstenu, a ve třetí a čtvrté části je podoba velmi vzdálená. Nibelungové jsou bohatý klan v čele s burgundským králem Guntherem a většina děje se odehrává v jeho zámku. Situace v Písni se nejvíce podobají Soumraku bohů v sídle Gibischungů. Gunther má krásnou sestru Kriemhildu a šedou eminencí na jeho dvoře je Hagen. Když příběh začne, nezranitelný a neporazitelný Siegfried je nizozemským králem a vtrhne do země Nibelungů-Burgund’anů. O jeho předcích se toho moc nedovíme. Gunther s ním uzavře mír a dá mu Kriemhildu za ženu. Brunhilda je panovnice na vzdáleném Islandu, po niž baží Gunther. Ona se zaváže, že si vezme za muže jenom toho, kdo ji fyzicky přemůže. Mnoho nápadníků za tento pokus zaplatilo životem. Siegfried mu ji pomůže získat: nasadí si na hlavu magickou čapku, stane se neviditelným, a spolu s Guntherem ji přemůžou. Poté Siegfried žije spokojeně na dvoře Nibelungů, ale v příběhu plném intrik jej Hagen nakonec zabije stejným způsobem jako ve Wagnerově poslední částí cyklu. Tím ale Píseň o Nibelunzích nekončí. Kriemhilda, vdova po Siegfriedovi, plánuje po léta pomstu za jeho smrt. Vdá se za Attilu, nejmocnnějšího panovníka doby, vláká Gunthera s jeho družinu do své země, a v krvavé řeži jsou Nibelungové vyhlazeni do posledního muže.
    Největší rozdíl mezi anonymním eposem a Wagnerovým cyklem nespočívá jen v rozdílných zápletkách, ale v nepřítomnosti nadpřirozených bytostí, které dominují Ring. Germánská mytologie neměla zdaleka tak vyspělý olymp, jak si Wagner přál. Jeho plánem bylo vytvořit theatrum mundi podle antického modelu: lidská existence v metafyzickém kontextu. Za tímto účelem si tudíž přisvojil skandinávské legendy. Jeho Wotan, Fricka, Walhalla a pod. jsou volnou imitací těchto mytologických figur, bez nichž si nemůžeme Nibelungův prsten ani představit.

    11.02.2012 (17.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  3. i.lederer

    Ovšem,
    Wagner toho nejen mnoho převzal, ale i mnoho vymyslel. V druhé a třetí části snad příliš mnoho. Děj je dost nepřehledný a občas na pokraji absurdity. Götterdämmerung má přes svou délku jednodušší děj. Co chybí, je nepřítomnost bohů.
    Ta „zatracená mašina“ působí jinak, když sedíte v desáté-patnácté řadě (kde sedí většina kritiků), a jinak, když sedíte na balkoně nebo v lóžích. Jednak skřípot není témeř vůbec slyšet, a také poblém „příkopu,“ na nějž si kritici stěžují, neexistuje, protože vždy vidíte celého zpěváka od hlavy až do paty. V přízemí často nohy nejsou vidět od kolen dolů. Dnes jsem se šel výjimečně podívat na přenos v HD, a zde se „mašina“ uplatňuje daleko lépe, a to díky pohyblivé kameře. Nevidíme ji jenom zpředu, ale i ze strany a dokonce zezdola. Konstrukce tak přispívá více k dramatičnosti představení.
    Jestli v Siegfriedovi hrdinou dne byl tenorista Morris, tak tentokrát to byla sopranistka Voightová. Byl to strhující výkon.

    12.02.2012 (1.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

  4. Michaela

    Od samého počátku
    Lepageův přístup způsobil to, že jak kritika tak diváci se dívali na cyklus jako jakýsi podvojný spektákl: „mašina“ na jedné straně a všechno ostatní na druhé straně. A když si přečteme kritiky od první do poslední části cyklu, tak čím Lepage ustupoval od svého původního konceptu, tím více sklidil chvály. To nemůže být v žádném případě situace, v níž se performeři cítí v pohodě. Že to nakonec jakž takž vyšlo, musíme se jim obdivovat.
    Snad až na jaře, kdy se celý cyklus bude provádět opakovaně během několika dnů, ukáže se skutečná hodnota těchto inscenací. To už ovšem na HD nebude, za což by řadoví diváci Met měli být vděční. A performeři ještě více.

    12.02.2012 (14.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


25. 6.-8. 7. 2014

Číslo 13/2014 (25. 6.-8. 7. 2014)

Obsah čísla 13/2014

Komentář

Divadla patří těm, kteří...

Hlásal Emil František Burian v...

Osobnost měsíce

Tomáš Suchánek

ředitel festivalu Dream Factory Ostrava

Jak já to vidím

Gustav Řezníček, herec...

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Svět podle Samodivy

Koho by napadlo, že se při hledání...

Kronika

28. května—9. června

28. května Novou knihu Nahoru, dolů...

Kritika

Je šest hodně, nebo málo?

Teprve šestý ročník Dream Factory...

Jak pan Vok ohluchl

Ostravská opera nezklamala...

Jak Jeník opravil motorku

Novým nastudováním Prodané nevěsty...

Vrtěti krocanem

Docela často se objevují povzdechy,...

Češi jsou vidláci

Sezonu Divadla Komedie zakončila...

Hmyzí říše na městském...

Daniel Špinar patří k režisérům,...

Myš jí sluší

Černé lidské myši stojí v šeru,...

Kafkovské pašije

Kafka táhne… mohlo by být další z...

Mikuláškova spektrální...

Tvůrčí skupina soustředěná kolem...

Kritický žebříček 13/2014

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Je šest hodně, nebo málo?

Teprve šestý ročník Dream Factory...

Rozhovor

Marie Spurná: Nevím o...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kauza

Kontext

Ypsilonská padesátka

Studio Ypsilon v průběhu dvou let...

Burza

Berme to vážně

Dva skladatelé, dva Magoři

3SES3

V Normandii, se při příležitosti...

Krize českého dabingu

Herecká asociace informuje

Městské divadlo Zlín

Divadla na hranici

Rejžek píše Justovi

Koncem května se v Knihovně Václava...

Rozloučení

Vážení čtenáři, milí přátelé,...

Zahraničí

Vítejte na Broadwayi! aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Políbil jsem ruku ománské...

Arabský deník Vladimíra Morávka

Ohlasy

ohlasy: AD O kavalíru páně...

Knihu jsem zatím nečetl. Nevím, zdali...

ohlasy: AD Pokus o portrét...

Pane Karle Králi, k polemice...

Za klinický neúspěch ČRo...

V žertovném(?) textu Český rozhlas...

Polemiky

ohlasy: AD O kavalíru páně...

Knihu jsem zatím nečetl. Nevím, zdali...

ohlasy: AD Pokus o portrét...

Pane Karle Králi, k polemice...

Za klinický neúspěch ČRo...

V žertovném(?) textu Český rozhlas...

Zemřeli

Zemřeli

Antonín Viktora (29. 5. 1943 Hodonín...

Paměti, záznamy, deníky

Sbližování těla s duší...

Když se přibližovaly poslední...

Dědova mísa

Dědova mísa

Málokdo dnes ví, že dávno před...

Příloha

Velký rozhovor s Petrem...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2014



Obsah,