Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka, kvasinka nebo člověk, do plazmidu vložíš přesně to, co potřebuješ, a máš to tam… žádný náhodný mixování, žádný děti s genetickýma vadama… Takto a podobně nadšeně přednáší, dokonce i doma své návštěvě, ústřední hrdina Levínského hry Dotkni se vesmíru a pokračuj, biochemik Bohumil Plánovský.

V brněnské inscenaci Dotkni se a pokračuj je „archetyp dottore“ namnožen až jakousi vztahovou řetězovou reakcí a nevynechá ani ženské postavy FOTO JEF KRATOCHVIL

A očividně nenadšená vědcova manželka Božidara (když Bohumil, tak Božidara) v mužově tirádě ironicky pokračuje: Žádný únavný sex… Jenomže ironie je to poslední, co ve svém plánu zapouzdřený Plánovský chápe: má už dávno své spermie i manželčina vajíčka bezpečně zamražené v Ústavu chemické ekologie. A vědcovu euforii ve čtvrtém dějství, které je vrcholem hry i inscenací v Městském divadle Brno a dříve na Nové scéně Národního divadla, ještě vystupňuje možnost sdělovat národu tyto pravdy skrze obrazovku. Tady už z Bohumila padají veškeré zábrany, tvorba nového člověka je pro něj jen otázkou času, než zmizí nesmyslné etické předpisy – ostatně Číňané už na genetické modifikaci embryí makají. Pokrok nelze zastavit: Není nebezpečné vyrábět lidské mutanty, nebezpečné je zavírat oči před vědeckými poznatky a nadále se množit jak neandrtálci v jeskyních…

Dottore 21. století

Náš biochemik nemá nic proti sexu, ale rozhodně jej odmítá jako výrobu potomků pomocí krajně nespolehlivé heuristiky: náhodná spermie oplodní náhodné vajíčko a výsledkem je trestuhodně náhodný mix DNA obou rodičů! A následují orgie vykloubené logiky, jež se vzájemně překříží s jinými vykloubenými logikami, které tvoří vícevrstevnou polyfonii hry. Před sebou tak vlastně máme tradiční postavu Dottora z komedie dell’arte, jenže je to „dottore 21. století“: genetický inženýr. Marně moderátorka rozvášněného biochemika upozorňuje, že vlastně nabádá lidstvo k manipulaci genomů – Bohumil to nadšeně přijímá. Našel prý v genomu různých organismů jisté nezpochybnitelné vzkazy: Sám Bůh, nebo nazývejte našeho Tvůrce jakkoliv, nás žádá, abychom dokončili jeho dílo. Nabádá nás k tomu, abychom zmutovali náš genom, a postoupili tak na vyšší vývojový stupeň.

V této sekvenci brněnské inscenace Hany Burešové, kdy splašený vědecký rozum už evidentně atakuje hranici šílenství, jindy civilní a lidsky sympatický Petr Štěpán poněkud překvapivě nasazuje (mimochodem velmi nenásilně, protože po smyslu) gestiku i mimiku Adolfa Hitlera. Ano, zahrávání si s embryi podle Prozřetelnosti, to si o takový mrazivý významový zhup přímo říká, to rozhodně není samoúčelný herecký gag. David Matásek (v pražském díle režiséra Jana Friče) neurotika Bohumila v těchto pasážích trochu víc tlumí, navenek je prvoplánově suverénnější, „má to pod kontrolou“, zevnitř však pod koženou slupkou vědeckého predátora z varu vnitřní nejistoty probublávají o to výbušnější erupce. Na Nové scéně jeho výzor i jeho povýtce psychologický způsob herectví daleko víc kontrastují s hravou groteskní nadsázkou, jíž svou droboučkou „ošklivou slečnu“ – Plánovského doktorandku Andělu – vybavila Pavlína Štorková. V Brně naopak ten milostný pár, spojený nakonec osudovou volbou donosit Plánovskému v oddané vagíně jeho vědecký experiment, svým civilním projevem stylově dokonale harmonuje: Anděla Světlany Janotové je skutečně bílým andělem zachráncem bezvýchodné situace vědcovy a dost možná celého ústavu.

Televizní bizár

Věda se tu v postavě Plánovského a spol. dostává po přísně racionálních, exaktních a pokrokových kolejích do blízkosti čirého bláznovství. Havarijní situaci vědců ve vrcholné scéně asi nejtrefněji zhodnotí televizní zvukař: Tak to je dobrej bizár. V téže smíchové optice jeví se tu i známí vymítači pavěd ze spolku Sisyfos, reprezentovaní povědomou postavou astrofyzika Jiřího Řehoře a jeho suitou. Zatímco v pražské verzi jej hraje tak trochu proti svému hereckému naturelu Jiří Štěpnička, v Brně je tato laskavá karikatura typově autentickou hereckou kořistí Jana Mazáka. Zprvu amatérský cyklista, jehož helma i antisportovní vizáž dotvářejí znamenitý, jakoby z jednoho kusu vytesaný „broučkovský“ portrét, později, čím víc chce Řehoř v nepadnoucím řeckém rouchu působit velebněji, tím žalostněji dopadá. Takže jeho odpověď Plánovské (v brněnské inscenaci ji hraje Alena Antalová) vyznívá v daném kontextu jako nechtěná autoparodie: Dědkovi už úplně přeskočilo? – Naopak, milá dámo. Já zde zastupuji skeptické, kritické myšle.

Autor postupuje v duchu dürrenmattovského nejhoršího (tedy dramaticky nejlepšího) možného řešení. Dochází, slovníkem vědců řečeno, k jakési nekontrolované mutagenní řetězové reakci. Po svém skandálním TV vystoupení dostane Bohumil od šéfa padáka, od Řehoře bludný balvan za výzkum šifrovaných božích vzkazů v genomu organismů (Za cenu děkuji, vydražím ji a výtěžek věnuji na stavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe) a navrch od Božidary žádost o rozvod. To bortí jeho experiment a prozradí před šéfem i veřejností vědcovo tajemství (Bohouši, ty si tady v ústavu místo regulérní vědy hraješ s vajíčkama svý ženy a oplodňuješ si je tu?). Trapas celého balábile násobí přímý TV přenos. Projekční plátna, zmnožující trapno, jsou neodmyslitelnou součástí inscenace.

A tak před námi, podobně jako ve hrách Havlových (Vyrozumění, Pokoušení, Asanace) i u Levínského defilují vlastně různé postmoderní variace na starý známý archetyp „učeného hlupáka“. Od šéfa ústavu Dušana (Viktor Skála), přes termitologa Jonáše v podání Aleše Slaniny až po charismatického matematického lingvistu Adama, jenž je v pojetí Igora Ondříčka skutečným Mefistem a hybatelem příběhu. Posledně jmenovaný, někdejší spolužák hlavního hrdiny, pronikne k němu do rodiny, okouzlí jeho citově vyprahlou Božidaru a vnukne nebohému Plánovskému plán luštit šifrované Boží vzkazy v organismech, od octomilek po lidská embrya. Ne náhodou cítí od samého počátku k podivnému Adamovi instinktivní odpor pouze doktorandka Anděla, jejíž láska a obětavost doslova donosit následky Bohumilových experimentů neznají hranic. Její láska je bezmezná stejně, jako je bezmezný odpor k Adamovi: to první je totiž z rodu Markétčiny lásky k Faustovi, to druhé odporem k Mefistovi. Ona jako jediná v něm skutečného ďábla totiž rozpozná.

Studená sterilnost

V brněnské inscenaci je již zmíněný „archetyp dottore“ namnožen až jakousi vztahovou řetězovou reakcí a nevynechá ani ženské postavy. Inscenace důsledně zveřejňuje autorovy fantaskní scénické poznámky, ale oproti pražské je jinak až nápadně scénograficky (Tomáš Rusín) i kostýmově (Zuzana Rusínová) oproštěná. Základním akordem je studená, šedobílomodrá sterilnost, nikoli bizarní přeplácanost. O to více si povšimnete významotvorných barevných nuancí (viz například „mefistofelskou“ červeň v modrém kostýmu Adama, červené běžky), jakož i dalších významových akcentů, zejména v promyšleném vedení postav.

Právě proto, že nejsou vyhastrošeny různými fantaskními úbory a bizarními účesy jako v Praze, mohou si v Brně na příležitostné „dottore v sukních“ častěji zahrát i „laické“ ženské postavy. A tak tu mudruje Plánovského žena Božidara (Antalová je půvabně demagogická a jako „velká sestra“ své mužské okolí s přehledem válcuje) i televizní moderátorka Svatava (Ivana Vaňková přesně vystihuje důvěrnou a veskrze falešnou polohu televizních či rozhlasových moderátorek, které zdatně předstírají fundovanost, vygooglenou pár minut před natáčením). Zdaleka ovšem ne všechny figury vědeckého panoptika jsou v Brně takto čitelně vykreslené jako zmíněné: některé se rozplývají do přibližné, zaměnitelné všeobecnosti (doufejme, že to spraví reprízy). Co už asi reprízy nespraví, je pokles dramatického napětí v posledním dějství, které jestli o něčem vypovídá, pak o tom, že hra pétangue je z dramatického hlediska nekonečná nuda.

Ukazuje se, a to jak v Brně, tak v Praze, že jedinou šancí je zrychlení tempa a krácení, nikoli režijní a pohybové „přípodotky“ typu cvičenců, tanečnic, jogínů aj. Ale i tak: „brněnskou“ verzi Levínského hry považuji díky invenci Hany Burešové a hereckým výkonům za událost nové sezony. Držím palce, aby ji brněnské publikum „sneslo“ alespoň tak dlouho, jako sneslo vinohradské publikum podobně náročnou Stoppardovu hru Dvojitý agent.

Městské divadlo Brno – René Levínský: Dotkni se vesmíru a pokračuj. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková-Rusínová, hudba Petr Hromádka. Premiéra 16. září 2017.

  • Autor: Vladimír Just
  • Publikováno: 17. října 2017

Komentáře k článku: Octomilky, kvasinky a lidé

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 19/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


14. 11.–27. 11. 2017

Číslo 19/2017 (14. 11.–27. 11. 2017)

Obsah čísla 19/2017

Slovo ...

Ministerstvo mrtvé kultury

Bonviván a scénograf Daniel Dvořák...

Sukces měsíce

Prokletí v Praze

Teatr Powszechny, Varšava (Polsko) –...

Dotazník

Marwan Alsolaiman

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Co stojí Plácido Domingo

Zhruba dva roky vyjednávali nejprve...

Fejeton

Tragédi

Josífek nikdy nezvedá oči od...

Kronika

Jednou větou

Vítězi letošního ročníku ankety...

Kritika

Vládci ve spodním prádle

Hra Jamese Goldmana Lev v zimě měla...

Rozmohl se nám tu takový...

Je mi to nepříjemné – ale prostě...

Tato hra není v pohodě

Inscenace Jsme v pohodě reprezentuje v...

Pět sester, Antone...

Požehnáním pro každý soubor je...

Postaru, ale působivě

Původní operní novinka v...

Amazonky – podvratný sen...

Amazonky, které měly premiéru v...

Ženy a muži klasicky i...

Dlouho očekávaná premiéra Baletu...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 19/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Abychom neztratili úplně...

Palm Off Fest již druhým rokem...

Hubu mu zacpeme přesvatým...

V českých katolických kruzích koluje...

Vzhůru na barikády!

V Divadle pod Palmovkou se letos...

Rozhovor

Jiří Josek: Překlad je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Jitka Jílková: Letos...

Rozhovor s ředitelkou Pražského...

Kauza

Kontext

Růžové zahrady na Kavčích...

Ne, nebudu krtincům z Kavčích hor,...

Lekce flamenka

Díky Magdaleně Kožené a jejímu...

Sympozium jako prostor k...

Původní význam řeckého slova z...

Burza

Na místě předmluvy

Národní muzeum informuje

Psáno o letošních...

Herecká asociace informuje

Podoby – Kdyby odpůrci…

Stručný obsah příspěvku zde není...

Severočeské divadlo opery a...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Oliver Frljić: Skutečný...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kultura v zajetí...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Otto Šujan (2. 6. 1930 Zvolen,...

Výročí

Výročí 15.–30. listopadu

Rozmus Andrzej, herec (16. 11. 1967) △...

Paměti, záznamy, deníky

Zábradlí ve skle

Jednou z událostí divadelní sezony...

Knihovnička

Došlo do redakce

Helena Albertová: Karel Zmrzlý...

Tradiční divadlo radikálně...

Asi málokdo si ve světové teatrologii...

Obrazem

Fagi a divadlo

Plakát je poselství

Ve středu 25. října začala ve foyer...

Pan Papírek… (V)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 19/2017



Obsah,