Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Přehnané ambice Idiota

    Na obálce programu k inscenaci Idiot v Divadle Rokoko vidíme představitele hlavní postavy na Kristově kříži, s výmluvným pohledem ukazuje svou zkrvavenou dlaň, v záhlaví kříže však místo výsměšného nápisu o židovském králi čteme: IDIOT. Bude snad inscenace Pavla Kheka vhloubeným „kristologickým“ výkladem Dostojevského díla, který se neomezí jen na scénický přepis příběhu?

    Aleš Bilík jako kníže Myškin a Jiří Hána jako Parfen Rogožin v divadelním digestu Dostojevského díla fOTO ALENA HRBKOVÁ

    Začátek představení by tomu nasvědčoval. Začíná v úplné tmě, jež má být temnotou, neboť v ní probíhá rozhovor knížete Myškina s Parfenem Rogožinem po vraždě Nastasji Filipovny – když se rozsvítí, vidíme sedící ženskou postavu v bílých šatech se závojem. Poté však Myškin „normálně“ přijíždí do Petěrburku, cestou se seznamuje s Rogožinem a tak dále. A před očima se nám v nezbytném zestručnění odvíjí románový příběh, v ničem nepřekračující pouhý povahokresebný výklad postav, charakteristický pro divadelní digest literárního díla.

    V bílém je Myškin vracející se z bavlnky nervového sanatoria ve Švýcarsku a vstupující do tohoto (zlého) světa, z něhož nemůže vyjít bez radikální úhony. Aleš Bilík je ve své roli přesvědčivý nejen podle vnějších atributů včetně kamaší, je skutečně „odjinud“. Léčil se jeho kníže v cizině – soudě podle nezáměrné bezelstnosti, s níž říká pravdu – pouze z padoucí nemoci, nebo také z autismu? (In margine: Jsou havlovsky krátké kalhoty jen dílem náhody, nebo mají být znakem idealismu?) Jako protihráč knížete má Rogožin v podání Jiřího Hány potřebný realistický fundament a jejich ztlumený dialog na začátku druhé části je patrně nejlepší scénou inscenace.

    Ivolgin Zdeňka Dolanského postrádá tragikomický ruský „rozmach“, více méně estrádní figurkou je i Lebeděv (Viktor Dvořák). Je otázka, proč byla vzhledem k vyšším ambicím režií vypuštěna zrovna postava studenta-souchotináře Ippolita Terentěva, a tedy i jeho dialog s Myškinem o Holbeinově obrazu Mrtvý Kristus.

    Málokdy si podrobně všímám kostýmů, ale v této inscenaci působily obzvlášť u ženských postav velice výpravně. Rudá barva šatů Nastasji Filipovny (Nina Horáková) jistě podtrhuje její vášnivost a „zkaženost“, ale když stojí při hýřivé scéně zády k obecenstvu, působí její obnažené podvazky nechtěně hodně komicky. Bohužel dámy Jepančinovy jako by zůstaly uvězněny v „dobových“ krinolínách – včetně spanilé Aglaji Petry Tenorové. Kníže je nakonec nejen obdivován, ale i milován! Ale jak sám namítá Nastasje Filipovně, milovat může pouze láskou blíženskou, soucitnou, a když se ocitá v magnetickém poli lásky pozemské, vyznává oběma ženám, že je miluje. Aglaja je právě v této vyhrocené chvíli jakoby jen do počtu. Je poražena, ale nemůže být ve své prohře ani nevýrazná.

    Ani výklad Idiota v Rokoku mi nedal zapomenout na krásnou absolventskou inscenaci studentů DAMU (režie Ondřej Zajíc) skoro již před čtvrtstoletím, s Martinem Myšičkou v hlavní roli. Kolik invence a ryzosti a synergie s románovou předlohou! Obálka programu v Rokoku působí jako klamavá reklama.

    Městská divadla pražská – Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Překlad Tereza Silbernáglová. Režie a úprava Pavel Khek, dramaturgie Věra Mašková, scéna Adam Pitra, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba Vladimír Nejedlý. Premiéra 10. března 2018 v Divadle Rokoko.


    Komentáře k článku: Přehnané ambice Idiota

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,