Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Marysia Zimpel: Tanec se vymyká schematům

Polská tanečnice a choreografka Maryia Zimpel představí v pondělí 22. května v pražském Cross Clubu v rámci festivalu Prague Nonverbal své sólo What do you really miss? Ještě před jejím příjezdem jsme ji požádali o pár odpovědí na otázky, které prozrazují více nejen o vzniku tohoto konkrétního projektu…

Maria Zimpel. FOTO JAKUB WITTCHEN

Jak vaše taneční solo performance What do you really miss vznikala?

To je docela dlouhý příběh… I když je relativně krátká, její vznik byl dosti dlouhý. Spočíval v dlouhém „kutání“ v oblasti pohybového jazyka, vyhledávání pohybového materiálu a výběr toho, co je pro toto představení podstatné a pro mě silné – to jsou pohybové vzorce. Doufám, že to tak bude i pro diváky.

Mohla byste být konkrétnější?

V roce 2011 jsem se z Vídně, kde jsem žila pět let, přestěhovala zpět do svého rodného města Poznaně, kam jsem se původně už vrátit nechtěla. Ale můj návrat po takové době byl pro mě fascinující. Připadalo mi tu všechno najednou důvěrně známé a uklidňující. Když jsem opustila Rakousko a přesunula se zpět do Polska, bylo léto. Spolu s Annou Czaban, kterou pozval Jakub Bak, jsem se stala kurátorkou poznaňského tanečního festivalu Serendypia (v Galerii Arsenal v Pasáži kultury) a doslova jsem se zamilovala do polských umělců.

Začala jsem v Poznani žít, ale dlouho jsem neměla studio, kde bych mohla pracovat. Tak jsem požádala Mariannu Piskorz, kurátorku poznaňského klubu Dragon, svou spolužačku z hudební konzervatoře, o nějaký prostor ke zkoušení. Nabídla mi několik hodin v koncertním a divadelním sále Dragon Klubu. Nebyl to prostor vytvořený pro tanec, ale mně to nevadilo. Bylo to pro mě požehnání – konečně jsem měla prostor ke zkoušení. Bez studia nedokážu existovat. Potřebuju je k práci i v období mezi jednotlivými projekty. Kvůli kontinuitě.

Takže vždycky mezi dvěma koncerty jsem na zdejší dřevěné podlaze připravovala první krůčky projektu What do you really miss? V té době ovšem tento titul ještě neexistoval. Ale už jsem ale začínala mít pohybový materiál, o kterém jsem věděla, že je to zárodek budoucího představení.

Už jsem ale začínala mít pohybový materiál. FOTO JAKUB WITTCHEN

A dál?

Později jsem se přestěhovala do krásného studio ve Starém pivovaru.

Tam jste projekt dokončila?

S podzimem se ochladilo. Ve městě se stále stavělo, stroje bagrovaly, vrtaly a byly velmi hlučné… rozrývaly zemi kolem. Tohle všechno jsem  ostře vnímala a rezonovalo to s mou náladou. Měla jsem pocit vyděděnce. To vše je v tom sóle obsažené.

Co jste dělala dál?

Přihlásila jsem se do programu Nový tanec ve Starém pivovaru. Tento program nabízel mimo jiné umělecký couching. A v roce 2012 tam pracovala Ria Higler. Bylo to pro mě nesnadné, ale inspirující setkání.  Jednou jsme se potkaly vestudiu v Amsterdamu. Konzultace s Ritou mi v určitém bodě přípravy pomohla dospět k některým důležitým rozhodnutím, pokud šlo o proces přípravy nejen tohoto sóla. Měla jsem ovšem ambivaletní pocity – cítila jsem se na jedné straně rebelsky a nechtěla jsem, aby mi někdo radil a zasahoval do mé práce, ale zároveň jsem potřebovala se s někým konfrontovat, abych pochopila, o čem to mé tancování vlastně je. Mezi tím jsem totiž pracovala na několika dalších projektech. V Berlíně s Isabelle Schad na inscenaci Music a s Deufert&Plischke na produkci Entropic Institut.

Dva týdny před premiérou What do you really miss? jsem měla připravené ještě zcela odlišné tancování… Jako bych byla v nějakém divném spánku. Za mnou byl dlouhý intenzivní tvůrčí proces, investice spousty hledání a sil, a na scéně to vypadalo hrozně! Tuším, že to byla Joanna Leśnierowska, která mi dala políček, který mě probudil. Dala jsem se dohromady a ve dvou týdnech jsem svou práci doslova zachránila. Musela jsem rychle připravit novou choreografii a sestavit dramaturgii hudby. Neměla jsem čas o tom nějak přehnaně přemýšlet.

A tak jsem šla přímo k jádru. FOTO JAKUB WITTCHEN

Tuto produkci jste uváděla nejen v Polsku, ale take v mimo Polsko. Byly reakce zahraničního publika stejné jako doma, nebo odlišné?

What do you really miss? jsem v roce 2013 představila v Berlíně v rámci Tanz Tage. Byla to trochu jiná verze než ta, kterou jsem předvedla při premiéře v Poznani. Ještě jsem na tom dóle dost pracovala. V Berlíně jsem vystupovala v Sophiensael. Krásné místo! Představení bylo velice dobře přijato. Dá se říci, že zpětná vazba byla mnohem  živější než v Polsku.

Je pravidlem, že děláte veškerou svou uměleckou práci sama? Tedy, že si vymyslíte téma, výpravu, choreografii a zároveň vystupujete?

Takhle jsem začínala. Trávila jsem hodiny ve studiu a zkoušela. Zkoumala jsem tělo v prostoru, prostory v těle, tělo v pohybu a v nehybnosti. Rozhodla jsem se ve své práci pro stylovou čistotu- jednoduchost, důvěru ve své tělo: tělo, prostor, pohyb, pozornost a intenzita ve vzájemných relacích těchto prvků. Později jsem začala pracovat s hudbou. Teprve nedávno jsem pocítila, že se chci otevřít i jiným inspiracím a látkám hlasu, představivosti, vizuálním obrazům, světlu. Právě to platí pro můj nový projekt, na kterém spolupracuji s několika umělci z různých oblastí. Ale námět a téma vždy vychází ze mne, z mého nitra.

Z projektu s Natalií Wilk a Magdalenou Chowaniec. FOTO archiv ASF

Kolikrát a kde jste své sólo, které vezete do Prahy, hrála?

Po premiéřev Poznani a Berlíně nastala časová prodleva. Až nedávno se mladší kurátoři několika festivalů a míst v Polsku k této mé práci vrátili a pozvali mě do Kalisze (Mateusz Szymanówka) a Lodže (Katarzyna Słoboda).

V roce 2014 jsem totiž připravila krátkou verzi What do you really miss? pro tři tanečnice. Vystupovaly jsme s ní společně se Zeinou Hanna a Magdalenou Chowaniec na prestižní choreografické soutěži Dance Elargy v Theatre de La Ville v Paříži. Tam viděla naši práci francouzská kurátorka Elise Granet a pozvala nás na festival Rencontres Essonne Danse v La Norville. Tím vznikla obrovská šance vytvořit verzi pro tři jako celovečerní produkci. Objevila jsem tam tanečnice Natalií Wilk a Magdalenou Chowaniec, se kterými jsem se do toho pustila. Joanna Leśnierowska z organizace Nový tanec ve Starém pivovaru (Stary Browar Nowy Taniec) nám nabídla prostor k práci, produkci a polskou premiéru. Měsíc poté, co jsme vystupovaly v La Norville, jsem si myslela, že to znovu uvedu, ale nakonec jsme to do finální verze zatím nedotáhly. Momentálně nemám čas, protože pracuji na jiném projektu.

Na internetu jsou dispozici vaše jen poměrně sporé životopisné údaje. Můžete o sobě prozradit vic?  Jak jste se stala tanečnicí a choreografkou? Jak jste se dostala ke studio v Berlíně? Máte v rodině nějaké umělecké kořeny?

Na mé umělecké cestě je několik klíčových okamžiků. Ten nejdůležitější je Mobile Academy ve Varšavě, kde jsem se potkala s berlínskou taneční komunitou a dozvěděla se, že v Berlíně budou otevírat nový studijní program Choreografie, tanec a kontext. Prof. Grzegorz Dziamski, skvělý vědec a teoretik umění, mě do této Mobile Academy doporučil. Takže, když skončilo léto, přestěhovala jsem se do Berlína, abych se zúčastnila tohoto tanečního programu. Kromě toho jsem navštěvovala lekce v Labor Grass a umělecké workshopy v TanzFabrik. V roce 2007 jsem udělala zkoušky na HZT (Univerzitní taneční centrum). Byla jsem součástí pilotního projektu tohoto centra. Jedním z vedoucích byl Boris Charmatz, velmi inspirativní umělec, který každou pohybovou strukturu podroboval zkoumání a zpochybňování. Tam jsem získala základy toho, čím se dodnes zabývám.

Jaké je vaše rodinné zázemí?

Pocházím, jak jsem řekli z Poznaně. Já i mí sourozenci jsme navštěvovali hudební konzervatoř (Základní hudební školu – obdoba našich ZUŠ, pozn. autorky). Můj bratr je muzikant, my se se sestrou jsme hudbě vzdáliy. Já jsem se začala věnovat tanci a sestra studiu kulturologie. Ovšem celé dětství v našem domě zněl klavír, protože otec je pianista.

Jak a kdy jste se stala tanečnicí a choreografkou?

Myslím, že jsem byla tanečnicí odjakživa. Chápala a vnímala jsem realitu prostřednictvím pohybu. Já jsem byla vždycky hodně akční, a tak jsem v pubertě navštěvovala všechny možné taneční hodiny. A později jsem udělala zkoušky do kurzů na choreografickou a taneční univerzitu, jak už jsem zmiňovala. Díky některým skvělým učitelům, které jsem potkala, se mi podařilo shromáždit pohybový  arzenál, který mi pomohl vytvořit vlastní styl tance. Ale byla to léta dřiny.

Nikdy jsem neměla ráda, když mi lidi říkali, co mám dělat. Nutilo mě to dělat něco naprosto opačného. Byla jsem pyšná, někdy hloupá, ale měla jsem odvahu jít vlastní cestou.

Pracuji však nejen sama, ale také jako tanečnice a choreografka s dalšími tanečníky a choreografy. V poslední době mě začalo bavit být režírována někým jiným, pracovat jako tanečnice a performerka v projektech jiných umělců. Měla jsem zatím štěstí, že jsem pracoval a pracuju výhradně s lidmi, kteří mě inspirují.

Zkoumáte hranice těla a pohybu – existují pro vás nějaké? Co je nejobtížnější v tomto ohledu v sobě překonávat?

Fyzikalita, kterou známe, má vždy limity. Tou nejsilnější je gravitace. Paradoxně, čím více se této síle poddáme, tím vice se hranice rozšiřují. Ale mé“zkoumání“, jak jste to nazvala, má někdy někdy jen jemné, nenásilné parametry, někdy dokonce nefyzického charakteru. Výdyť tělo není jen fyzické podstaty.

Kdo konkrétně vás ve vaší práci inspiruje?

Radikální taneční umělci, s kterými jsem se setkala během svého vzdělávání a práce – Rosalind Crisp, Gill Clark, Isabelle Schad, Kat Valastur.  Na počátku mé umělecké dráhy mě oslovila představení Meg Stuart. Před pár lety pro mě bylo silnou inspirací sólové představení Ligie Lewis Call for Empathy.

Zároveň mě ale ovlivňují a inspirují mí přátelé. Obvykle ráda spolupracuji s týmem, které není snadno k dosažení, undergroundový, velmi opravdový, čestný a hlavně založený na dobré práci a spolupráci týmu.

Inspiruje mě také příroda, její přirozenost. Protože to je i naše přirozenost. Všichni v sobě máme zakódované starodávné, vědomé i podvědomé, pohybové archetypy a procesy. Odtud také čerpám.

Jaké trendy v tanečním umění jsou pro vás v dnešní době důležité?

Zajímá mě tanec jako nezávislá umělecká forma, tanec, který není jen pohybem, tanec, který je kritickým nástrojem vůči schematům, kterým se podřizujeme, tanec, který se těmto schematům vymyká. Jsem vděčná za to, že se tanec osvobozuje od předem daných divadelních pravidel.

Zajímá mě tanec jako nezávislá umělecká forma. FOTO JAKUB WITTCHEN

Jaké jsou vaše další plány?

Můj současný projekt se nazývá  Body///Fiction (Tělo///Fikce). Stručně řečeno, pracuji s představivostí těla, která se v průběhu představení stává reálnou. Nechala jsem své tělo představovat si, vzpomínat a vytvářet živé organismy (formy). Je to sice sólový tanec, ale v podstatě se jedná o jakousi kolektivní instalaci. Spolupracuji s úžasnými umělci z jiných oborů: zpěvačkou, žijící v Londýně, Assiou Ghendirovou, malířem, žijícím ve Varšavě, Radkem Szlagou a dvěma dalšími umělci pracujícími se zvukem a světlem. Je to vzrušující! Začíná něco nového. Vydávám se na novou cestu!

///

Maria Zimpel: What do you really miss?

Ve své inscenaci pracuje Maria Zimpel se se dvěma pohybově ohraničenými vzorci. Tyto vzorce se rozvýjejí v choreografii skrze dva propletené procesy. Skrze proces rozpoznání a skrze důslednou pozornost na individuální logiku nabízeného gesta a skrze proces negace rytmu, intenzity a směru pohybu.

Choreografie, provedení: Maria Zimpel
Kostýmy: Katarzyna Bura_White Flag
Produkce/premiéra: Umělecká platforma Grażyny Kulczyk (2012/2013)
Umělecký dohled: Ria Highler Solo Projekt 2012
Poděkování: Centrum w Ruchu za poskutnutí studia pro práci ve Varšavě.

Maria Zimpel: choreografka, tanečnice. Pracuje se somatickou a autobiografickou abstrakcí. Pokračuje ve vývoji pohybového jazyka, ohledává limity fyzičnosti. Její tvorba je založená na různých formách práce s intenzitou.

  • Autor: Jana Soprová
  • Publikováno: 19. května 2017

Komentáře k článku: Marysia Zimpel: Tanec se vymyká schematům

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

Dotazník

Markéta Dvořáková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kronika

Jednou větou

V areálu bývalé papírny ve Vraném...

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Vladimír Polívka: Jen se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

O talentu a kontaminaci hnusem

Ačkoli se neustále mluví o potřebě...

Středověk dnes

Úvahy filmové

Židé v moderních českých ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Kolegyně a kolegové!

Herecká asociace informuje

Podoby – Většina...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Hudební divadlo Karlín

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Od dekonstrukce k příběhu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

René Tuček – pěvec se...

(8. 1. 1936 Praha – 26. 8. 2017...

Vladimír Brabec byl chlap...

(15. 5. 1934 Praha – 1. 9. 2017 Nová...

Výročí

Výročí 16.−30. září

Kožíšková Kristina, korepetitorka...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (V)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Pan Papírek… (II)

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,