Jeden západ osiřelejší než druhý
Osiřelý západ, hru Martina McDonagha o neposedném destruktivním démonovi, který nutí obyvatele městečka Leenane k násilnému chování, uvedl pražský Spolek Kašpar a ostravské Divadlo Petra Bezruče. Základní konflikt postavený na střetu bratří Connorů čerpajících energii ze vzájemné zášti je společný pro obě uvedení. Charakter jejich vztahu zásadně určují prostorové dispozice – zatímco v inscenaci Jakuba Špalka se postavy mnohdy míjejí a pouze odříkávají texty, Janka Ryšánek Schmiedtová bratry o sebe nechává téměř zakopávat.
Lukáš Melnik a Ondřej Brett jako (ne)milující se bratři u Bezručů, Dušan Urban jako otec Welsch pouze přihlíží FOTO TOMÁŠ RUTA
V Divadle v Celetné scénografka Petra Krčmářová umisťuje byt do otevřeného, minimalisticky pojatého prostoru vymezeného příčkami z dřevěného masivu, působí tak překvapivě vzdušně navzdory dusné atmosféře, kterou se Špalek snaží po celou dobu budovat.
Ústřední bratrská dvojice, kterou ztvárňuje Petr Lněnička a Matouš Ruml, existuje na obrovské prázdné ploše a chodí z jednoho rohu do druhého. Vedou spolu poklidné rozhovory, které v kontextu jejich brutálního obsahu a poměrně rozvážné dikce působí až komicky. Z Osiřelého západu se ve Špalkově interpretaci vytrácí vyšinutost a většinou lze herectví shrnout jako „přetahování o rekvizity“. Mezi herci nevzniká napětí, existuje pouze neměnná mechanická kauzalita. Jejich jednání navíc brzdí zdlouhavé spouštění opony mezi jednotlivými obrazy. V kontextu současné inscenační praxe je to přinejmenším neobvyklé, byť by to mohlo asociovat filmový střih (Špalek však s žádnými dalšími filmovými postupy nepracuje). Každou přestavbou je rozmělňováno již tak problematické tempo.
V jinak nepříliš výrazné inscenaci nejsilněji vyznívá scéna u jezera, která zcela promění dosavadní charakter Osiřelého západu z konverzačky na mysteriózní traktát. Statičnost se v tomto obraze stává předností – vzniká jakási měsíční sonáta. Ačkoli lze z chování otce Welsche Lukáše Jůzy jednoznačně odtušit, že se chystá zemřít, je ve svém rozpoložení pozoruhodně srovnaný s osudem. Scéna s Girleen (Tereza Rumlová) tvoří obsahově opojnou esenci McDonaghovu textu, čímž Špalek paradoxně strhává veškerou pozornost k otci Welschovi. Konflikt bratrů v jeho inscenaci vyznívá jako dlouhá předehra k něčemu zásadnějšímu, což vyvrcholí Jůzovým monologem, a pak se vrací zpět k chrlení textů.
Ostravská inscenace Janky Ryšánek Schmiedtové evokuje pocit, že se před všudypřítomnou prázdnotou nedá uniknout. Vytváří potemnělé svědectví o problémech vyloučených lokalit, jakým je i ostravský region. O sociální problematice nerovnosti nebo alkoholismu se u Bezručů vypráví surově a režisérka vytváří portrét nikoli slezské, ale irské Ostravy. Navíc v inscenaci akcentuje žánrové přesahy do westernu a brutální ironii dokreslují hudební aranže Maria Buzziho připomínající soundtracky Ennia Morriconeho.
Spor bratrů Connorů v podání Matouše Rumla a Petra Lněničky FOTO MICHAL HLADÍK
Žánrově vyhraněné inscenaci dominuje bratrská dvojice Lukáše Melníka a Ondřeje Bretta. Jejich překotně pronášené dialogy vytvářejí dojem nevrlosti i nejistoty. Mnohem více vstupují do vzájemného konfliktu a akce jako trhání obalu od chipsů a následné metání po místnosti, které u Kašparů vychází jako rozpačité, a ne příliš agresivní, mají u Bezručů tak potřebnou sílu. Destruktivní rodinné pouto přesto občas působí jako nechtěně komické – například pěstní souboje jsou až příliš znatelně markýrované. Vrátím-li se k westernové stylizaci – Melníkův Coleman je svalnatý ranař jako Bud Spencer a Brett hraje ustrašeného, nepříliš bystrého střízlíka podobně jako Terence Hill. Dialog otce Welsche (Dušan Urban) a Girleen (Sarah Haváčová), který se jako jeden z mála odehrává mimo byt Connorových, nepůsobí, že by probíhal někde u vody, nýbrž u ropných odpadových lagun v industriální zóně.
Scénograf Jaroslav Čermák třemi policemi vytváří oltář chorobného sbírání věcí. Vášeň Valenna Connora pro shromažďování figurek svatých vyznívá obludně, protože mimo jiné fungují i jako překážky už v tak malém prostoru. Nemožnost se hýbat a narážet na sebe (kvůli kupě naprosto zbytečných předmětů) je intenzivnější než v Kašparu, kde lze byt přirovnat spíše k jakémusi luxusnímu open space.
Bůh si nenašel ani v jedné inscenaci skulinku. V pražské inscenaci se o jeho absenci pouze dlouze mluví. Naopak v Ostravě je Osiřelý západ celistvým obrazem pozvolného rozkladu, jehož zásadním poselstvím je otázka, co je potřeba, aby se všichni nepozabíjeli.
Spolek Kašpar – Martin McDonagh: Osiřelý západ. Překlad Ondřej Sokol. Režie Jakub Špalek, výprava Petra Krčmářová, hudba Petr Malásek, dramaturgie Lenka Bočková. Premiéra 5. prosince 2014 v Divadle v Celetné. (Psáno z reprízy 11. ledna 2015.)
Divadlo Petra Bezruče Ostrava – Martin McDonagh: Osiřelý západ. Překlad Ondřej Sokol. Režie Janka Ryšánek Schmiedtová, scéna Jaroslav Čermák, kostýmy Katarína Kováčiková, hudba Mario Buzzi, dramaturgie Daniela Jirmanová. Premiéra 16. ledna 2015. (Psáno z reprízy 24. ledna 2015.)
Komentáře k článku: Jeden západ osiřelejší než druhý
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
