Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Martin Hofmann: Po nocích už Stavrogina nepotkávám

Domluvit se s Martinem Hofmannem bylo zprvu lehce obtížné, neboť má v sobě velmi zakořeněnou nedůvěru v novináře a silné pochybnosti o smyslu poskytování rozhovorů. Jakmile se ale pro rozhovor rozhodl, byl tím nejzodpovědnějším dotazovaným, jakého jsem si mohla přát. Tento Cyrano, Stavrogin z Běsů či Exupéry z inscenace Život jako smršť si se mnou povídal velmi dlouho a k mému překvapení chvílemi kladl víc otázek on mně, nežli já jemu. A to bylo vlastně hezké. Měla jsem pocit, že si povídají dva lidé, kteří si nejsou lhostejní.

Martin Hofmann jako Cyrano

V titulní roli Cyrana (r. Jakub Špalek, Divadelní spolek Kašpar) FOTO MICHAL HLADÍK

Chce se vám povídat?

Ne.

Proč ne?

Nemám pocit, že by někdo čekal na to, co zrovna já řeknu o divadle, nemyslím, že bych nutně potřeboval hlásat své myšlenky. Koneckonců, o herectví už bylo mnohé řečeno, ptejte se herců, kteří mají o třicet let víc zkušeností než já. Všichni už všechno řekli.

Mě nezajímají obecná moudra o divadle, zajímáte mě vy.

Dobrá. Mám rád například box. Máte ráda box?

Nijak zvlášť, nicméně jako sportovce vás mám zafixovaného, občas jsem po vás koukala ve fitku, chodíme do stejného. Záleží vám na tom, jak vypadáte?

Hlídám si, abych se nerozpadnul. Nemusím být extrémně nasvalený, ale nechci mít v pětatřiceti vanu. Nicméně den nezačínám tím, že bych stál pět minut před zrcadlem a pozoroval se. Ale být herec v dobré kondici se hodí.

Přeženete to se sportem někdy?

Ano, stalo se. A opravdu není rozumné jít na nějaký těžší trénink, když večer hrajete Cyrana. Párkrát jsem to udělal, a pak jsem obvykle během druhého dějství zjistil, že nemůžu stát, že si potřebuju sednout. Třásly se mi nohy, chyběly mi cukry, potřeboval jsem se najíst a vůbec jsem neměl sílu.

Toužil jste už jako dítě stát se hercem?

Ne. Další otázka?

Kdy jste tedy o herectví začal jevit zájem?

Navštěvoval jsem dramatický kroužek lidové školy umění.

A copak vás k tomu vedlo?

Chodil jsem do lidovky nejdřív na akordeon, potom mi přibyl akordeonový soubor a duet. Mezi těmito předměty vznikaly časové prodlevy a ty bylo zřejmě rozumné něčím vyplnit, abych v lidušce jen tak nečekal a netrčel. Takže mě paní ředitelka odtáhla k Daně Hlaváčové, která vedla dramatický kroužek. Paní Hlaváčová to uměla s dětmi, mně se u ní líbilo, a už jsem tam zůstal. To mi mohlo být tak devět let, třeba. Potom jsem ještě začal chodit k Jaroslavu Vlachovi, vedl dramaťák v jiné lidušce.

Martin Hofmann s Taťjanou Medveckou

S Taťjanou Medveckou v inscenaci Život jako smršť podle knihy Consuelo de Saint-Exupéry (r. Lída Engelová, divadlo Viola) FOTO VIKTOR KRONBAUER

Proč jste chodil do dvou dramaťáků?

Těšilo mě to. Začali jsme hrát, jeli jsme na Šrámkův Písek s Goldoniho Hrubiány, postupně mé ochomýtání se okolo dramaťáků nabralo formu amatérského divadla. Takže jsem si pak v maturitním ročníku coby student gymnázia podal přihlášku na DAMU. Dáváte si ji jako první, protože talentovky jsou brzo, takže to tam tak frknete a nepřemýšlíte o tom.

Na DAMU to tak úplně nefrknete, ne? Musíte se nějak připravit.

To jistě, připravíte se, Dana Hlaváčová mi vše vysvětlila, pracovala se mnou, vybrala monology. A byl jsem přijat, tak jsem tam šel. Nedělal jsem už přijímačky na jiné vysoké školy.

Co byly vaše další studijní plány, kdyby nevyšla DAMU?

Máma mě hodně tlačila na medicínu, ale tam jsem už nešel. Kdybych teď volil znovu, neznal divadlo tak, jak ho znám, a byl vybaven zkušenostmi, jaké mám nyní, tak bych to asi šel na medicínu zkusit.

Aha.

Neříkejte aha. Já netvrdím, že jsem na špatném místě, že je divadlo blbý.

Takže to tedy znamená…

Že si doktorů vážím. Vzhlížím k nim, je to pro mě vrcholná profese. Smysluplná.

Co doma říkali na to, když jste se dostal na DAMU?

Moje máma nebyla příliš nadšena. Znamenalo to, že nebudu doktor, což si ona velmi přála.

Pro herce, kteří nemají práci, se tato profese stane hnusnou, sžíravou, tristní. A je jich plná Praha.

Srovnával jste se nějak s tím, že nemáte podporu rodiny pro to, co jste se rozhodl studovat?

Myslím, že táta měl radost, když jsem se dostal na DAMU. Ale jinak jsem se s ničím nijak nesrovnával, nebyl jsem takhle založený.

Neměl jste o sobě pochybnosti? Jestli jste ten pravý, koho měli přijmout na DAMU?

Ne, vůbec ne. Když jsem věděl, že jsem se ze čtyř set padesáti lidí dostal do posledních jedenácti, tak jsem se nezabýval pocitem, jestli jsem ten pravý. To neřešíte. Zvláště ne v osmnácti letech. Jste tam a těšíte se. Pochybnosti, jestli je člověk na správném místě, přicházejí později.

Kdy?

S prvními neúspěchy. Když se nedaří, když zjistíte, že nejste univerzál, že nejste herec, co zahraje všechno. Ale tyhle pocity nemáte v prváku. To paříte, zajímá vás noční život, slečny, a vedle toho studujete DAMU. Máte se kam vrátit a kde se osprchovat, což je na DAMU skvělé. Vy usínáte?

Ne, já přemýšlím. Co zásadního jste si z DAMU odnesl?

Uvědomil jsem si, že jednou přijde chvíle, kdy skončí všechno teoretizování a hájené pokusy a já budu muset vzít roli na sebe. Nikdo jiný to za mě neudělá. Na zkouškách, ve škole se můžete hodiny bavit o tom, jaká by vaše postava měla být, ale ve finále jste to ten večer na jevišti jenom vy, navzdory všem svým pochybnostem, nejistotám, indispozicím.

Martin Hofmann v Běsech

S Martinou Prášilovou jako Stavrogin v Běsech (r. Alexander Minajev, Divadelní spolek Kašpar) FOTO MICHAL HLADÍK

Potřebuje herec vystudovat DAMU?

Kdybych na DAMU nešel, určitě bych nebyl hercem. Neměl bych na to jít do divadla jako elév.

Proč?

Za prvé, nic jsem neuměl. Nic. A za druhé bych neměl tu odvahu, drzost. V osmnácti jsem nebyl vybaven tak, abych mohl jít do profesionálního divadla. To tedy skutečně ne. Spoléhal jsem na to, že mě herectví Boris Rösner, Eva Salzmannová a profesor Miloš Horanský nějak naučí.

Jak?

Co jak?

Řekněte mi, jak vás naučí herectví.

Je to věčná otázka, jestli se dá hraní vůbec naučit. Jistě je dobré, pokud se vás někdo pokouší formovat, nevzpouzíte-li se příliš a pokud má na vás čas. A Rösner i Salzmannová byli a jsou ten typ pedagogů, kteří se svým studentů věnují velmi. V tom jsme měli velké štěstí. Samozřejmě to ale nefunguje tak, že vylezete ze školy a umíte to. Dáváte to. Průzračné talenty možná, ale to já jsem nebyl. Nejsem. wŠkola vás drží ve vatě. A buďto máte to štěstí, že po škole začnete hrát, někdo s vámi počítá a obsazuje vás do rolí, anebo ne. Já jsem to štěstí měl, i když jsem pár věcí nezvládl, neudělal dobře. Ale to je v pořádku, jenom ten neúspěch musíte psychicky ustát. Setřást ho. Netahat na zádech batoh zklamání příliš dlouho.

Proč?

Protože sebevědomí mladého herce nemusí být neotřesitelné a když si nevěříte, je to vidět. Je vidět, když se bojíte jít na jeviště, když máte pocit, že za nic nestojíte. Takhle to nevydržíte dělat příliš dlouho. Herectví není profese pro lidi, kteří nemají pevnou psychiku.

Máte dojem, že herci bývají lidé s pevnou psychikou?

Svým způsobem ano. Vyjít večer před diváky na jeviště, nehledě na to, co se děje ve vašem soukromém sektoru, a předvést profesionální výkon, stát si za ním, to chce odolnou psychiku, určitou její část, nemyslím to paušálně.

Zmiňoval jste Rösnera, Salzmannovou, Horanského. Nemáte na ně nějakou konkrétní vzpomínku?

O nich bych mohl mluvit několik hodin. Ale odpovědět vám v pár větách?

To je tak těžko formulovatelné, čím zásadním vás ovlivnil některý z pedagogů?

Je to na dlouho. S Borisem Rösnerem jsem strávil dost času i mimo školu, a to i poté, co jsem školu skončil. Hrál jsem i v jeho poslední režii, s Martinem Hilským připravili inscenaci Milenci, blázni a básníci v rámci Letních shakespearovských slavností, pak jsme to hráli na Novotného lávce, úryvky ze Shakespeara.

Vidíte. Tak co mi můžete říct k vašemu vztahu k Borisi Rösnerovi?

Nejsem přesvědčen, že by bylo potřeba se v tom pitvat, rozebírat to na atomy. Pro mě bylo nejzásadnější, že jsem mohl vůbec vedle Rösnera být, vidět ho na jevišti, nahlídnout, jakým způsobem přemýšlí o divadle, o hraní, zkoušení. Čímž netvrdím, že vše od Rösnera pro mě bylo písmem svatým. Něco jsme spolu prožili, slyšel jsem od něj o herectví tisíce vět. Tak kterou vám mám říct? Že herectví je vědomá duševní činnost, kterou je dobré brát vážně, a ne si s ní vytírat zadek?

Dobrá. Tak já už nás nebudu trápit.

Řečí okolo herectví nesmí být až příliš. Já sám vůbec nevím, jak by se mělo učit, nedokázal bych to. Herci, jejich možnosti, talent se velmi liší a já neznám způsob, jak by se jim člověk měl věnovat, každému zvlášť a tak, jak potřebuje. Podíváte-li se na nejlepší boxery světa, tak vidíte, jak jsou různí. Ano, jsou nejlepší, ale jinak na ně žádné zobecnění neplatí.

Musí mít bezesporu mimořádný talent.

Jistě, DAMU z vás mimořádného herce neudělá.

Kdo ho z vás udělá?

Nevím. Příležitosti. Potřebujete být zdravá, dostávat velké role, získávat zkušenosti. Mít talent, dobrého režiséra, který vás má rád. Scorsese, Di Caprio, třeba. Někomu dokonce může velký talent a určité penzum zkušeností stačit.

Spoléháte tolik na talent?

Ne. Nemyslím si, že když máte talentu plné hrsti, že budete výjimečná a vydržíte. Ronaldo prý strašně moc trénuje. Opravdu hodně. Pavel Nedvěd trénoval až extrémně, o míře jeho talentu se přitom diskutovalo, jeden trenér Sparty ho posadil dokonce na lavičku. A podívejme se, v roce 2003 dostal Zlatý míč.

Martin Hofmann v Něžná je noc

V inscenaci Něžná je noc podle Dostojevského (r. Patrik Hartl, Divadelní spolek Kašpar) FOTO MICHAL HLADÍK

Nevyvíjelo se to ve vašem životě někdy tak, že byste byl profesionální sportovec?

Bohužel, tak se to nikdy nevyvíjelo.

Proč?

Jak už jsem vám říkal, dětství a mládí jsem strávil v hudební škole.

Vy, takový sportovec, jste jako kluk neabsolvoval ani žádný fotbal, nic?

Ano, to jsem se pokoušel, ale moje matka, která byla velmi dominantní typ, nevytvářela vůbec žádný prostor, který by umožňoval, abych se věnoval sportovním aktivitám. Na fotbal jsem se tajně přihlásil, ale se zlou jsem se potázal. Do osmnácti let jsem se o ničem nemohl rozhodovat sám.

Jste duší víc sportovec, či herec?

Neptejte se mě takhle. Jsem duší sportovec, který se velmi často pohybuje v divadelním prostředí.

Jak se váš sportovní duch na divadle projevuje?

Víte, že když nemůžete, tak můžete ještě třikrát. A že to někdy jde líp, a jindy hůř, a nelze z toho dělat takovou vědu. Jágr je úžasnej, souhlasíte?

Ano.

Přesto v posledním play off ve finále nedal ani gól, prostě to nešlo. Nepřestal ale kvůli tomu hrát. A teď se mu zase v New Jersey daří. Paralel mezi sportem a herectvím je spousta.

Jak jste spokojený s rolemi, které hrajete?

Myslím si, že teď prožívám šťastné období. Říkám si, že jednou na tyhle roky budu vzpomínat s vědomím, jak byly skvělé.

Co všechno se tak dobře sešlo?

Lidi, se kterými se potkávám, role, které hraji… Jsem teď hýčkán. A dobře jsme se sešli v Kašparu. Je pro mě zásadní.

Je vám nějaká divadelní poetika blízká?

Jediné, co mě zajímá, je, jestli já sám tu kterou hru, látku, považuji za dobrou. Jestli s ní chci opakovaně trávit čas. Pak je mi jedno, jestli je to Shakespeare, Dostojevský nebo současný autor. Jsem rád na volné noze. Mohu si vybírat. Zatím. To je štěstí. Protože některým textům vůbec nerozumím a neumím si v dané roli sám sebe vůbec představit.

Ale vy jste byl ve stálém angažmá, ne?

Byl, dva roky v Rokoku, a netěšilo mě to. Je to marnost, když si po přečtení hry, do které jste obsazená, řeknete: pane bože, to snad ne!

V něčem takovém jste hrál?

Ano, když jsem byl v angažmá, tak ano.

O jakou šlo roli, inscenaci?

To vám neřeknu.

Tak si to nechte.

Nebuďte naštvaná. Byla to poměrně strastiplná zkušenost, a stačila mi. Potvrdil jsem si, že opravdu nejsem herec, který zahraje všechno.

Co nezahrajete?

Role, které jsou příliš vzdálené mému myšlení, postavy, které jednají pro mě zcela nepochopitelně, dramatické situace, při kterých se jenom ptám, jak je tohle vůbec možné. Když si s tím nesednu, nedá se nic dělat, ať to hraje někdo jiný. Znáte Manon Lescaut?

Ano.

Chtěla byste mě vidět, v klasické úpravě této hry, jako rytíře de Grieux?

Nevím.

Tak odpovím za vás. Ano, mohl bych tu roli hrát, ale ve výrazné úpravě, která by vycházela z mých dispozic.

Což jsou?

To máte snad dobře vědět vy, na to se mě neptejte.

Nelimitujete se zbytečně?

Ne. Jen si umím odpovědět na otázku, jestli chci jako divák v dané roli vidět sebe. Můžu hrát Romea, ale upřímně řečeno bych jako Romea raději viděl někoho jiného. Ve sportu je snad tohle jasný, ne?

Cože?

Dejte Ronalda do obrany. Jenže proč? Proč byste to dělala? Mohl by v obraně obstojně hrát? Ale jistěže mohl. A je to dobrý nápad ho do obrany přesunout? Není. Ve sportu je to jasné – dělej to, co nejlíp umíš. V tom se posouvej, tam překračuj svůj vlastní stín. U herectví tomu není jinak.

Přemýšlím o zdárném příkladu, kdy byl někdo výborně obsazen zcela mimo svůj typ…

Ale jistě, takový příklad najdete. Nicméně budete-li obsazovat Jacka Nicholsona do Romea a Julie, dáte mu spíše roli Merkucia, nežli Romea. Hynek Čermák jistě také zahraje Romea, určitě zahraje i Julii, všechno jde, divadlo všechno zvládne, ale upřímně řečeno bych jako Julii raději viděl půvabnou, mladou, talentovanou dívku.

Co bylo dál, když jste odešel ze stálého angažmá? Neměl jste strach, jak se uživíte?

Měl. A ta období, kdy nebyla práce a peníze, si velmi dobře pamatuju. Už bych to velice nerad zažil znova. Vím, že se vždy pokusím udělat všechno pro to, abych se znovu nedostal do závažných finančních situací, exekucí. Exekuci už nechci. V tomto ohledu jsem, doufám, vyškolen.

Ovlivňují vás role, které hrajete?

Co je tohle za otázku?

Kupříkladu Cyrana hrajete skoro deset let. Jak vás změnil?

Nezměnil mě. I můj vztah k této roli je konstantní, jsem nadšený, že ji můžu hrát. Změnil se spíš Cyrano.

Jak?

Vyvíjí se společně se mnou.

To jste mi toho řekl.

Obávám se, že vám tato obecná floskule bude muset stačit.

Zasnažte se mi trochu, prosím.

Mění se místa, která mám v té inscenaci rád. Z počátku to bylo první dějství, souboj, šerm. Teď mám rád dějství třetí. A uvědomuji si, že méně znamená více, že je ta hra výborně napsaná a já nemusím vyšperkovávat každé místo. Nemusím se předvádět. Dokonce je chyba jít na Cyrana s touto ambicí. Honza Vlasák mi jednou řekl krásnou větu – nejde o to, hrát výborně, jde o to, hrát správně. Snažím se hrát správně. A když už vás zajímají proměny, tak třeba Lordi, inscenace, ve které hraji s Peterem Butkem a Filipem Rajmontem, ta se během osmi let změnila nejvíc.

Výborně. Jak?

Hodinu jsme dali pryč a další, jiná hodina, se narodila. Lordi jsou velmi živý tvar.

Setkání s jakou látkou, textem, rolí, se vás osobně nejvíce dotklo?

Nevím… Dejte mi čas… Něco o sobě jsem se dozvěděl, nahlídl na sebe skrze postavu Stavrogina v Dostojevského Běsech.

Bylo to co?

To je velmi osobní, nechci to konkretizovat.

Alespoň mi naznačte, ano?

Ne… tak tedy… vývoj to má pozitivní, čím dál míň ho po nocích potkávám.

Don Juan v Soho

V inscenaci Marberovy hry Don Juan v Soho (r. Filip Nuckolls, Divadelní spolek Kašpar) FOTO MICHAL HLADÍK

Jak jste se porovnal s osobností Exupéryho, kterého hrajete ve Viole v režii Lídy Engelové?

Akceptuji, že se zřejmě nemůže chovat jinak. Neříkám, že jako ženská bych ho chtěl mít doma, ale vím, že tento typ mužů byl, je a bude. A že je neukočírovatelný. Po intelektuální stránce je pro mě Exupéry pozoruhodný. Mimořádný autor, bezesporu. Je hezké si ho zahrát. Žít jeho život bych nechtěl. Ale nehledejte paralely mezi mnou a postavami, které teď hraju. I kdyby tam nějaké byly, jednalo by se spíš o varovné signály. Většinou nehraju pohodáře.

Je nějaký režisér, se kterým opakovaně rád pracujete?

S Patrikem Hartlem, naposledy na inscenaci Něžná je noc, což jsou dva upravené monology, první z románu Zločin a trest a druhý z povídky Něžná od Dostojevského. V tomto případě jsme s Patrikem, se kterým jsme roky kamarádi, hledali nejvhodnější výsledný tvar společně, mohl jsem se na něm do velké míry podílet. Saša Minajev a Běsi, Jakub Špalek, kamarád. Peter Serge Butko, s ním jdu do všeho. A Filip Nuckolls.

Divadelní role máte rozličné a krásné, v seriálu hrajete. Co to, že vás nevidím v celovečerních filmech?

Nevím. Nebo co vám mám odpovědět? Ze spaní mě to nebudí.

Chodíte na castingy?

Chodím. Ne moc často. Když mě pozvou.

Tak v čem je problém?

To není problém. Hodně jsem chtěl hrát v Skryté identitě od Scorseseho, ale asi jsem byl zrovna na toaletě, když mi volal. Rocky a Zuřící býk už jsou taky natočený. Asi tři filmy jsem odmítl. Točím málo, ale i tak odmítám točit za každou cenu. Když se podívám na celovečerní filmy, ve kterých jsem hrál, nemám pocit, že bych musel chodit kanály. Kdopak by se vlka bál, Silný kafe, Hezké chvilky bez záruky… Ve stínu. Tam jsem zvednul telefon. Pamatujete si mě? Viděla jste ten film?

Měl jste v tom záběru klobouk?

Ne, to byl zřejmě Ivan Trojan. Podívejte, třeba ještě točit začnu. A když ne, nic se nestane. Nicméně kdybych si měl vybrat mezi scénářem bergmanovského typu nebo scénářem o dvou magorech, co se honí ve formulích, vyberu si ty formule.

Nechtěl byste sám režírovat?

Chtěl, divadelní režie mě láká.

Tak vidíte, ani lékař, ani sportovec, nakonec herec a režisér. Vzala už máma vaše rozhodnutí na milost?

Myslím, že se s tím srovnala, už jí to tolik nevadí. Do divadla se na mě občas zajde podívat.

Kdyby váš potomek chtěl být hercem, byl byste rád?

Měl bych pro něj pochopení. A trochu bych se bál. Pro herce, kteří nemají práci, se tato profese stane hnusnou, sžíravou, tristní. A je jich plná Praha.

Za kořistí běží jako gepard

Martina mám moc rád. Tím je třeba začít, aby bylo jasno. Přesto se ale pokusím ho objektivně charakterizovat z hlediska mé profese režiséra. Tak tedy: Martin je tak nadaný, jako je inteligentní. A to trochu komplikuje práci jemu i jeho spolupracovníkům. Inteligentní je totiž hodně. Málokdy něco zkusí jen tak. Potřebuje vědět proč. Ale když už se rozběhne, běží jako gepard. Sice nerad běhá nadarmo, takže hledá kvalitní kořist (text, hru, scénář), ale když už inscenačnímu záměru uvěří a nabyde přesvědčení, že pro roli udělá nejlíp, když třeba předvede sérii rozjuchaných hyperaktivních kotrmelců, určitě to udělá neodolatelně a s nasazením vrcholového sportovce. (Předvádí to v Divadle v Celetné v Kašparově slávě vánoční.) Nejzajímavější je na něm ale hypersenzitivní emocionalita skrytá pod slupkou testosteronového hovada. A to jak na jevišti, tak i v soukromí. A kdyby trávil míň času boxováním v tělocvičně a místo toho se víc věnoval tvůrčímu psaní, stal by se pravděpodobně i pozoruhodným divadelním autorem nebo filmovým scenáristou. Jeho nápadům se při zkoušení vyplácí věnovat pozornost. Díky své inteligenci a touze po zkratce (hrozně nerad se nudí) je schopný sám generovat nezapomenutelné repliky, které často v několika slovech vystihují životní postoje dramatických postav lépe než mnoho stran textu. A je při tom tak vtipný, že navzdory vzezření ukrajinského mafiána vzbuzuje obdiv žen. Není snadné nepropadnout jeho kouzlu. Neumí ovšem dělat divadlo jen tak, ledabyle. To ho štve. Podobně jako vrcholový sportovec by se sebou neuměl být spokojený, kdyby podcenil utkání nebo zápas. Neumí „odchodit“ divadelní představení. A to z něj dělá, spolu s jeho specifickým talentem a skrývanou citovou křehkostí, vrcholového herce.

Patrik Hartl

  • Autor: Beata Parkanová
  • Publikováno: 19. března 2014

Komentáře k článku: Martin Hofmann: Po nocích už Stavrogina nepotkávám

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Jiří Havelka koncem loňského roku...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,