Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Lze zachránit střední Evropu?

Střední Evropa, o které kdysi psal Milan Kundera ve svém eseji Oloupený Západ neboli Tragédie střední Evropy, už v podstatě neexistuje. Byla to střední Evropa, kterou bylo možné i po rozpadu Rakouska-Uherska identifikovat nejen s územím bývalé monarchie, ale také – a to především – s rozpoznatelnou kulturou.

Prokletí FOTO MAGDA HUECKEL

Jiří Pehe, politolog, spisovatel a politický komentátor

Vznikla originální a zbytek světa inspirující společná kulturní identita, která dodnes v literatuře, malířství, hudbě i esejistice vyzařuje jakýsi specifický zeitgeist.

Kundera argumentoval, že navzdory této jedinečnosti byly středoevropská kultura i myšlení ukotvené v západní civilizaci. Připojení částí tohoto regionu k sovětskému impériu se podle něj rovnalo únosu na „byzantský“ Východ, jemuž se vyhnuly milníky západní civilizace a byl mu cizí západní racionalismus.

Když se sovětské části střední Evropy po roce 1989 vynořily jako politicky svobodné, zdálo se, že nic nebrání tomu, aby region opět kulturně ožil a vrátil se k tomu, co ho spojovalo. Jenže se postupně ukázalo, že to nebude snadné.

Nacistická okupace zlikvidovala židovské intelektuály, kteří byli amalgámem spojujícím různé národní kultury v rámci monarchie. Sovětská okupace zase rozdělila region na země, které zůstaly součástí Západu, a země, které se na více než čtyři dekády ocitly geopoliticky na Východě.

V těchto zemích sice vznikly disidentské komunity, které spolupracovaly a jejichž intelektuální a kulturní produkce měla hodně společného. Ty v lecčems navazovaly na ducha střední Evropy ze začátku 20. století – kupříkladu v podobě karikování byrokratických aparátů a jejich jazyka. Zároveň se ale dosti lišily od kulturních a intelektuálních komunit v Rakousku nebo severní Itálii, kterým se podařilo sovětské nadvládě uniknout. Anebo i od těch ve Slovinsku a Chorvatsku. Tedy v zemích, které sice též skončily pod komunistickou nadvládou, ale nikoli sovětskou.

Snahy oživit střední Evropu v podobě visegrádské spolupráce nebyly zatím příliš úspěšné. A to z několika důvodů. Visegrádské uskupení je především politickým regionálním sdružením, které, i když se pokouší propagovat i kulturní a občanskou spolupráci, není organickým celkem. Už třeba proto, že kdysi byly součástí střední Evropy jen jižní části Polska, které patřily k rakousko-uherské monarchii.

Současné Polsko je země, která se cítí evropskou – nikoli nutně jen středoevropskou – mocností. Má ostatně více obyvatel než ostatní země Visegrádu dohromady. Historickým pojivem Visegrádu je mnohem více společně prožité komunistické trauma pod sovětskou nadvládou než společná kultura, v níž kdysi hrály svoji roli i dnešní Rakousko, Slovinsko, zakarpatská Rus, Chorvatsko, severní Itálie nebo Transylvánie a Bukovina.

Je chvályhodné, že v rámci Visegrádu vznikají nejrůznější kulturní projekty – i s cílem oživit středoevropskou identitu. Bude to ale složité.

Ukazuje se totiž, že zejména bez kotvící role Vídně (s tím, že se geopoliticky těžiště „střední Evropy“ přesunulo spíš do Varšavy) se na povrch vyplavuje ve všech čtyřech zemích celá řada politických patologií. Včetně virulentního nacionalismu, který v jednotlivých zemích v lecčems navazuje mentálně na jejich předválečnou historii. To, co tak dnes Visegrád především identifikuje v očích Západu, není nějaká rozpoznatelná kulturní identita a intelektuální produkce, ale spíš jakýsi zvláštní druh politického „zpátečnictví“, které se bojí sjednocené Evropy a má obecně problémy s liberální demokracií.

Mohli bychom samozřejmě ironicky říci, že ani rakousko-uherská monarchie nebyla vzorem politické modernosti, a že země Visegrádu dokonce v lecčems dnes navazují na tehdejší politické patologie. Tato politická „zaostalost“, bohužel, ale není ve visegrádské části současné střední Evropy překrývána onou brilantní kulturní a intelektuální, vpravdě „středoevropskou“ produkcí, kterou svět zásobovala pozdní rakousko-uherská monarchie.

Je samozřejmě možné, že se skrze nejrůznější společné kulturní akce a výměny nakonec cosi jako nová středoevropská identita v rámci Visegrádu zrodí a že její gravitační pole přiláká i země, které byly součástí střední Evropy před sto lety. I proto jsou nejrůznější kulturní akce pořádané pod střechou Visegrádu chvályhodné. „Zachránit“ ale střední Evropu nebude jednoduché. Zatím občanské společnosti v jednotlivých visegrádských zemích, zejména jejich mládež, gravitují kulturně mnohem více k evropskému západu než jedna k druhé.

  • Autor: DN
  • Publikováno: 05. října 2017

Komentáře k článku: Lze zachránit střední Evropu?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 17/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


17. 10.–30. 10. 2017

Číslo 17/2017 (17. 10.–30. 10. 2017)

Obsah čísla 17/2017

Slovo ...

Světec a čurák

Bloudíme labyrintem hrozeb a...

Komentář

Z Dialogu monolog

V polské Vratislavi začal 14. října...

Osobnost měsíce

Eva Salzmannová

Herečka Eva Salzmannová oslavila v...

Dotazník

David Doubek alias Ventolin

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Opera a (česká) televize

Hlavní cenu letošního Mezinárodního...

Fejeton

Co je dnes alternativa – ...

Alternativa byla hudební festival, na...

Kronika

Jednou větou

Pěvec Štefan Margita převzal 19....

Kritika

Šneka, či lanýže?

Po projektu Tři gentlemani, který...

Mládeži tentokrát...

Již počtvrté v olomouckém Divadle...

Česká manželka...

Když jsem před deseti lety sledovala...

O černé labuti z karavanu

Hra U Kočičí bažiny Mariny Carrové,...

A tak to jde stále dál

Nové opery určené pro běžný...

Octomilky, kvasinky a lidé

Je to pořád to samý, octomilka,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 17/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Příští vlna s dost...

Tématem letošního ročníku festivalu...

Nejen v podzemí vlny bijí do...

Pražská část 24. ročníku festivalu...

Rozhovor

Ondřej Koplík: Mě to...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Věra Ptáčková: Teď už...

Rozhovor s kunsthistoričkou

Kontext

Odvaha v dějinných...

Úvahy filmové

Bývá dáno, co je psáno?...

Poprvé před čtyřmi lety hrála...

Burza

Bojuj za mě ze všech sil,...

Herecká asociace informuje

Podoby – Řeči pohřební,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

UFFO Společenské centrum...

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

O všem a o ničem aneb Kam...

Mezinárodní festival Divadelná Nitra...

Jak překročit hranice –...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Moje milá Květo

Promiň mi to oslovení, říkali jsme...

Zemřeli

Zuzana Růžičková (14. 1. 1927 Plzeň...

Výročí

Výročí 15.−30. října

Nováková Jitka, herečka (16. 10....

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (VII)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Vraždu bych spáchal velmi...

Pohled na opulentní, téměř...

Obrazem

Fagi a divadlo

Tanečnice

Muzeum loutkářských kultur v Chrudimi...

Pan Papírek (IV)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 17/2017



Obsah,