Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Liduschka

    Liduschka (Baarová) není muzikál, jenom. Přestože nové dílo uvedl muzikálový soubor plzeňského Divadla J. K. Tyla. Tvůrci Aleš Březina, Karel Steigerwald a Jiří Ornest to moc dobře vědí. Dvojice hudebních klaunů, jakýchsi karnevalových průvodců představením, už svými jmény Battista a Pergolesi (oba křestním Giovanni!) odkazuje k formě opery buffa (ostatně tak zněl pracovní název díla) a hned v úvodním dialogu o žánru díla pochybuje – opera buffa, nebo tragédie kurvy? Nebo opera, kabaret, cirkus, groteska?

    Baarová (Alžběta Bartošová) tančí s na­cis­tickou hereckou hvězdou Fröh­li­chem (Daniel Bambas), přihlížejí hudební klauni Pergolesi (Roman Říčař) a Battista (Jozef Hruškoci) FOTO PAVEL KŘIVÁNEK

    K muzikálu nejspíš odkazuje převažující hudební aranžmá příběhu, stylově nejblíž klasickému pojetí žánru, který mluví, zpívá i tančí a hudebně vychází z různých podob jazzu třicátých až padesátých let. Nejbližší inspirací, zřetelnou i v ústředním hudebním motivu, je Kanderův Cabaret – jak jinak, Baarová prošla stejným nacistickým uměleckým Berlínem jako Sally Bowles. Obě nedopadly dobře. Aleš Březina přímo cituje plejádu hudebních motivů napříč styly, žánry i dějinami, mísí vysoké s nízkým, čímž hudebně vyjadřuje jednu z ústředních tezí díla. Jenom významově dešifrovat hudební skládačku je nadmíru zábavné, včetně toho, jak případně Březina hudební „hlášky“ volí. A v jakém kontextu zaznějí – občas vybuchují jako groteskně hudební šrapnely. Březinův přístup ke kompozici připomíná poetiku oněch hudebních klaunů. Partitura je vlastně řadou variací na známé až profláknuté motivy, napsaných s vkusem a záviděníhodnou invencí. Březina hudebními prostředky vypráví a glosuje stejně jako Steigerwald s Ornestem v dialozích a pěkných textech písní. Sám sebou zůstal Březina nejvíc v závěrečné pasáži, odhaduji podle jeho operních opusů. Ta na můj vkus příliš zvážněla, glosování vystřídala tvrdá obžaloba, což je asi největší výhrada, kterou vůči mistrně napsanému kusu mám – lituji, že groteska prostě jen „nevytřeštila“ ad absurdum.

    Skládačku groteskně nahlížených situací a scén ze života Lídy Baarové ovšem připisuji hlavně Karlu Steigerwaldovi, který, odhaduji, uštěpačným komentováním hovadností všeho druhu Březinu snadno svedl k témuž. Pestré kabaretní či revuální výstupy, přímočaré polemiky, celek je přitom naprosto koncizní. Párkrát jsem se ošil při nekorektních výrazech či přehnaně karikované postavě Hitlera, ale tak se přece dělá chytrá, v pravém smyslu lidová podívaná. Politické divadlo! Steigerwald pronásleduje lži a polopravdy, dělá si legraci z anabáze herečky mezi nacistickými pohlaváry, ale také z falešné rabínské moudrosti Jana Wericha a klade mu (je na rybách!) nepříjemné otázky. „Forbíny“ Baarové s Werichem tvoří jeden z vrcholů muzikálu. Tím druhým, očekávatelným, je až naštvané odsouzení poválečné šikany Baarové českou společností, kdy si přisadili nejvíc ti, co měli být zticha a být rádi, že na ně nedošlo. Nespravedlnost? Také, ale hlavně obvyklý způsob, jakým se lámou dějiny, nebylo tomu a nebude nikdy jinak. Jen tuhle skepsi jsem v textu trochu postrádal. Bylo by lákavé podrobně popsat, co všechno autoři rukou společnou a nerozdílnou glosují, ale to by chtělo tiskovou stranu.

    Inscenace využila všechny možnosti hry. Roman Meluzín zrežíroval pěknou show. A bylo dobře, že dnes opravdu silný muzikálový soubor doplnili několika osobnostmi odjinud: v různých produkcích úspěšná Alžběta Bartošová dala titulní postavě krásu, šarm, ale i smysl pro grotesku, čert vem občasnou intonační nepřesnost (nebyla v tom sama). Precizní Petr Jeništa coby legračně panovačný Goebbels. Hudební klauni v parádním provedení Jozefa Hruškociho a Romana Říčaře. A všichni ostatní. Včetně precizního hudebního nastudování Jiřího Petrdlíka. Včetně vizuálu a nazvučení.

    Konec chvály – prostě si nenechte Liduschku v Plzni ujít!

    Divadlo J. K. Tyla v Plzni – Aleš Březina, Karel Steigerwald, Jiří Ornest: Liduschka (Baarová). Režie Roman Meluzín, dirigent Jiří Petrdlík, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Ivana Brádková, choreografie Lukáš Daňha Vilt, step Kateřina Marešová, light design Jakub Sloup, sound design Matouš Pilný. Světová premiéra 26. listopadu 2016 v Novém divadle.


    Komentáře k článku: Liduschka

    Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.



    Obsah,