Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2018

ročník 25
16. 10.–29. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Lenka Havlíková: Možná je něco symbolického na naší cestě z parku do sklepa

    S ředitelkou Divadla X10 Lenkou Havlíkovou jsme si povídaly o tom, jak a proč tato skupina vznikala, a především o jejím dalším směřování.

    Ředitelka Divadla X10 Lenka Havlíková FOTO DITA HAVRÁNKOVÁ

    Jak byste zrekapitulovala působení Divadla X10 ve Strašnicích? Co vám dalo a co naopak vzalo?

    Na začátku nebylo nic, takže jsme o nic nepřišli. Ale vážně – vznik divadla z nuly a na periferii je náročná disciplína. Pracovali jsme v lokalitě, kde prakticky nikdo o žádné divadlo nestál – ani diváci, ani místní politici –, a z řad divadelníků jsem cítila údiv nad tím, co nás to napadlo. První, co kdo řekl na pozvání do Strašnic, bylo: To je daleko. Občas z té odpovědi byl cítit i určitý despekt.

    To všechno dohromady nám přineslo na jedné straně obtížné podmínky, na straně druhé velkou svobodu a dostatek času. Nikdo od nás nic nečekal. Kdybychom to po roce zabalili, nikdo by se nedivil. Ale my jsme tak pomalu, nenápadně vznikali. Takže postupně krystalizoval tým, cizelovala se dramaturgie, tříbily názory, prohlubovaly vazby…

    Náš koncept současné, společensky angažované a náročnější dramaturgie se zdál pro tuto lokalitu naprosto neadekvátní, budova jako by si říkala o stagionový provoz, typově se jedná spíš o kulturní dům. Jsem ale ráda, že jsme dokázali tomuto narativu vzdorovat, pochopit místní genius loci, pojmenovat jej a aktualizovat jeho obsah.

    Myslím, že jsme dokázali, že komunitní rozměr divadla nejsou jen akce pro děti, organizování dílen čehokoli nebo přástky nad čímkoli. Že lokální, komunální téma může mít i širší umělecký přesah a naopak lokálního diváka může zaujmout i vyhraněný repertoárový kus. Je otázka, nakolik může tento koncept fungovat obecně. Z mého pohledu došlo k synergii mezi souborem, který měl v daný okamžik v daném místě konkrétní vyzařování, a mezi místní komunitou, která také právě v tomto čase a kontextu měla určité potřeby a témata.

    Divadlo X10 dnes chápu jako pevné společenství, komunitu podobně divadelně smýšlejících lidí. Jak se to stane? Myslím, že se o to snaží i jiná nezávislá divadla, avšak navenek takovou sílu nevyzařují

    Jsem ráda, že to tak vnímáte, a doufám, že nejste jediná. To se nedá naplánovat. Je to myslím součet několika okolností, elementů. Za prvé syndrom non-profit podmínek, to se ale týká všech nezávislých divadel. V prvním roce činnosti jsme jako nově vzniklý subjekt pracovali logicky s low low budgetem. Jedna moje kamarádka říká, že nedostatek financí a obtížné podmínky procedí lidi, sítem projde jen ten, kdo opravdu chce. Zažili jsme to, co všichni v nezávislém sektoru – od brigád přes osobní propagaci, herci si stavěli kulisy, kterých pravda moc nebylo, protože za co… a tak dál, všichni to známe.

    Za druhé syndrom vyloučené lokality – byli jsme skutečně a doslova na okraji. Ale ta lokalita měla i hodně výhod, které v divadlech nebývají. Třeba dostatek denního světla. Park před divadlem, který jsme mohli využívat. A užívali jsme si takových věcí jako ohně a grilování, samozřejmě v příslušných nádobách… S tím souviselo i zkoušení site-specific a pouličních projektů, které bylo často nějakým způsobem extrémní – ať už díky počasí, reakcím kolemjdoucích, nebo nečekaně objeveným lokalitám. Třeba průmyslová zóna V Korytech nás uchvátila, ve vlaku mezi Strašnicemi a Vršovicemi herce napadl agresivní opilec, při zkoušení Vzletů Valeriána Karouška zase nečekaná zima.

    A za třetí to je myslím syndrom otevřeného prostoru. A tím mám vlastně na mysli otevřenou komunikaci. Ani ve Strašnicích, ani v DUP39 není žádná kancelář, vždycky jsme všechno řešili otevřeně, každý procházející se mohl a může zapojit do diskuse, ovlivnit podobu divadla. Musím říct, že tenhle způsob práce mi připadá skvělý.

    Odcházíte ze Strašnického divadla do prostoru v DUP39. Není to nakonec výhoda, působit v centru Prahy?

    Ráda bych zdůraznila, že v žádném případě neopouštíme Strašnické divadlo dobrovolně. Příčinou ukončení naší činnosti na Praze 10, činnosti subjektu, který v lokalitě poskytoval kulturní služby nad rámec svého uměleckého programu a který měl i výrazný ekonomický přínos díky grantovému financování, je chování MČ Praha 10. Radnice není schopna zajistit subjektům koncepční a stabilní prostředí.

    To, že jsme se posunuli do centra a že to je určitě krok kupředu, který by nás tak jako tak čekal a který se už od nás vlastně i očekával a který jsme upřímně řečeno i potřebovali, je naprosto jiná věc než ukončení naší činnosti ve Strašnicích.

    V tomto prostoru jste začali hrát již na začátku této sezony, plánovali jste sami časem Strašnické divadlo opustit?

    Ten krok jsme udělali až ve chvíli, kdy chování městské části začalo ohrožovat samotnou existenci Divadla X10. To, že jsme na něj byli připraveni a měli se kam přesunout, vyplývá z toho, že zodpovědně manažersky uvažujeme a plánujeme. Byli jsme si vědomi rizika po celou dobu naší činnosti ve Strašnicích. A každá naše sezona tam byla „nejistá“, abych použila příměr ze známého cimrmanovského filmu.

    Městská část Praha 10 se k nám v podstatě od začátku chovala jako k nechtěnému subjektu. Úměrně našemu růstu se zvyšovala míra nechtěnosti. Myslím, že to dost zásadně souviselo právě s naší komunitní činností.

    Je to směs strachu lokálních politiků ze svobodného myšlení a jejich naprosto laického přístupu k problémům. Praha 10 má velikost krajského města, je nepochopitelné, že nemá žádnou kulturní politiku, žádnou vizi. Bohužel je to oblast prázdných kulturních budov.

    Způsob plánování rekonstrukce Strašnického divadla svědčí o tom, že radnice nemá vůbec představu o tom, co znamená živá kultura, jaký je její přínos pro kvalitu života obyvatel. A hlavně Praha 10 neví, jak živou kulturu podporovat. Otázka je, jestli má skutečný zájem ji podporovat. Například po celé pětileté období byla nájemní smlouva X10 prodlužována s obstrukcemi a pouze na roční období, přes opakované žádosti neexistovala propagační podpora, to jsou jasné signály.

    Mám v tomto smyslu poměrně radikální názor, domnívám se, že městská část parazituje na grantovém systému hlavního města a dalších. Za pět let existence jsme na Praze 10 investovali do rozvoje kultury přes 20 milionů korun z grantových zdrojů mimo Prahu 10 a dále výnosy z vlastní činnosti, celkově více než 25 milionů korun. Městská část oproti tomu podpořila kulturu ve Strašnickém divadle částkou 2‚5 milionu korun, což je pouze desetiprocentní spoluúčast.

    Rozlehlý a krásný prostor DUP39 FOTO ARCHIV DIVADLA

    Jaké přednosti a jaké nedostatky má tento váš nový prostor?

    DUP39 je syrový prostor a v tomto smyslu konvenuje naší dramaturgii a řekněme i způsobu naší existence. Je inspirativní z hlediska inscenačního stylu, protože otevírá nové možnosti, nové způsoby uvažování. Na druhou stranu musím otevřeně říct, že od začátku jsme činoherní projekt, divadlo textu a na tomto východisku trváme. Nebudeme se plazit po stropě jenom proto, že někdo má pocit, že bychom měli být avantgardnější. Ti, kteří vážili cestu do Strašnic a kteří znají kontext naší práce, vnímají i vývoj, kterým procházíme.

    Kromě toho je samozřejmě výhodou, že jde o prostor v centru. Má jednu stejnou nevýhodu jako Strašnické divadlo a tou je akustika. Musím říct, že po pěti letech ve Strašnicích jsem na to slovo alergická. A hlavně na spoustu nápadů kreativního řešení, se kterými pořád někdo přichází. Podle mě jediným řešením je technika mluveného projevu, na které průběžně pracujeme, a děkuju Evě Spoustové, že nám věnuje svůj čas.

    Přenesete postupně všechny inscenace, které vznikly ve Strašnicích, nebo naopak budete většinu derniérovat a v centru začnete s „čistým štítem“?

    Prostor DUP39 provozujeme už celou sezonu. Mimochodem to bylo hodně pracovně náročné období a musím všem poděkovat, zejména Kryštofovi Koláčkovi a Ewě Zembok, ale i technickému, produkčnímu a uměleckému týmu. Provozovat dva prostory v různých částech Prahy vnímám bez nadsázky jako vrcholový sport. Takže to není žádný přesun zčistajasna, žádné zjevení se v centru. Je to postupný a přirozený vývoj. Nejsme přáteli bombastických sdělení a tlustých milníků.

    Prakticky to znamená, že inscenace ze Strašnic už jsou přesunuty (A teď: Svět!, Haarmann, Obchod na korze, Sibiřská výchova, Cizí jazyk) a ty, které bohužel přesunout nebylo možné, byly zderniérovány (Válka, Přízraky). Na přesunutí čeká už jen rodinná fantasy Až na dřeň.

    Musím říct, že někteří si našeho přesunu všimli až teď, kdy jsme konec Strašnického divadla medializovali. Takže mylně považují inscenaci Pod kontrolou za naši první inscenaci v DUP39, ale předtím už jsme v prostoru nastudovali Solaris, Superpozici a novou verzi inscenace Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát. To je náš stávající repertoár. V září zahájíme site-specific projektem v běžně nepřístupných prostorech domu, v němž se DUP39 nachází, a premiérou nové hry Ondřeje Novotného Teritorium, která byla oceněna v Dramatické soutěži 2018.

    Ve Strašnicích jste vytvářeli také site-specific projekty, sousedská setkávání, inscenace, v nichž jste se věnovali slavným či výrazným strašnickým osobnostem. Budete v tomto směřování nadále pokračovat i v DUP39, nebo spíš posílíte druhou dramaturgickou linku – uvádění současné dramatiky?

    Strašnický koncept je samozřejmě nepřenositelný, ale je součástí našeho myšlení. Divadlo pro nás nekončí repertoárem, považujeme jej za komunikační nástroj, otevřený prostor, záležitost polis. Myslím si, že nedílnou součástí dramaturgie je pojmenování místa, kde člověk působí, otázky kontextu, genia loci.

    DUP39 v tomto smyslu otevírá konkrétní témata, kterými se budeme zabývat hned v prvním site-specific. Pro mne je to především téma ztráty myšlenek. Dům uměleckého průmyslu vznikl jako propracovaný a promyšlený koncept koexistence umění a běžného života, byl to v podstatě klastr, a to v roce 1938 v centru Prahy. Myšlenky jsou ale vystaveny dějinným zlomům a mohou být zcela zničeny. Zajímá nás střet těchto ideálů zejména s dobou nacismu a s komunismem padesátých let. Aniž bych chtěla být příliš pesimistická, bohužel si myslím, že to je naše, dnešní téma. Naše doba se začíná nebezpečně podobat těmto krajním epochám.

    Samozřejmě vyjdeme i z budovy do ulic Prahy 1, ale jiným způsobem než ve Strašnicích, který momentálně promýšlíme.

    A nedílnou součástí naší dramaturgie je otevřenost spolupráci s dalšími subjekty nebo konkrétními tvůrci. Jednak samozřejmě z řad divadelníků, naším stálým hostem je divadlo Jedl Jana Nebeského, Lucie Trmíkové a Davida Prachaře, dále spolupracujeme s Mezerami Miroslava Bambuška nebo s Kolonií Lucie Ferenzové a s dalšími.

    DUP39 ale není pouze divadelní prostor, máme ambici jej otevřít i jiným oborům. Slibujeme si od toho širší komunikaci, vzájemnou inspiraci. Možná je naším tématem budování komunit jako takové. Ale v DUP39 to bude komunita umělecká. A možná je něco symbolického na té cestě z parku do sklepa.

    Divadlo X10 loni v létě hrálo „na Stalinu“ na Letné. Plánujte i letos nějaké divadelní aktivity o prázdninách?

    Určitě. Open air na Stalinu byl skvělý nápad, se kterým přišel náš PR kolega Václav Miškovský. Jsem ráda, že se to ujalo a že letos na Stalinu vystoupí i jiná divadla než my. X10 tam diváci mohou vidět každé úterý v srpnu. Ze stávajícího repertoáru odehrajeme inscenaci Člověku nad tím rozum i čurák zůstává stát, dále inscenované čtení hry současného francouzského autora Hédi Tillette de Clermont-Tonnerra Strach(y), které bylo uvedeno v rámci letošního festivalu francouzského divadla Sněz tu žábu. Premiéru bude mít na Stalinu provokující poetická facka s názvem Hajzl. Kromě toho připravujeme spolupráci s Holešovickou šachtou.

    Tím ale letní sezona X10 nekončí. Její součástí bude i zmíněný site-specific v DUP39, který bude mít premiéru 30. srpna a bude odehrán v několika blocích před zahájením běžné sezony. Na začátku září se také přesuneme mimo Prahu. Rozhodli jsme se partnersky vstoupit do projektu Divadelní festival Kutná Hora, který po třech letech existence vyžaduje, bohužel i díky smutným okolnostem, nový impuls. Chceme jej koncipovat jako pracovní setkání spřízněných divadel před zahájením sezony. Tématem letošního ročníku bude vlastně hledání nové podoby festivalu, kromě X10 se zúčastní také A studio Rubín, Divadlo na cucky, Stará Aréna Ostrava a další. Takže 7. a 8. září se budeme v Kutné Hoře pracovně soustředit, abychom pak vykopli novou sezonu premiérou hry Ondřeje Novotného Teritorium v režii Jana Friče.


    Komentáře k článku: Lenka Havlíková: Možná je něco symbolického na naší cestě z parku do sklepa

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,