Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Stará nedobrá tradice

    Do repertoáru i té nejprůbojnější operní scény patří prověřená klasika. V Národním divadle moravskoslezském v Ostravě po Šostakovičovi nabídli divákům vůbec nejhranější operu, Verdiho La traviatu. Naposledy ji tu uvedli v roce 2004. Jenže vstřícnost vůči „obyčejným“ divákům (tedy já takové neznám, ale operní kapitáni se jimi rádi ohánějí) poněkud přehnali. Zdejší dlouholetá asistentka režie Bohuslava Kráčmarová se v samostatné režii vrátila k otřepané poetice sedmdesátých let minulého století. Do půlkruhového vykrytí jeviště prosklenou stavbou aranžovala živé (či spíše mrtvé) obrazy, postavy nechala obléknout jak z pradávného fundusu. Posunčina, dramatické úkroky, gesta, zaprášená historická veteš. Kráčmarové nelze upřít snahu vypracovat hereckou souhru, jenže slovníkem dávných operních pohybových a gestických klišé.

    Postavy zpravidla postávají a zpívají v půlkruhu – Lukáš Bařák (Markýz d’Obigny), Martin Gurbaľ (Doktor Grenvil), Václav Morys (Gaston), Vít Roleček (Alexandre Dumas ml.), Anna Nitrová (Flora) FOTO MARTIN POPELÁŘ

    A jak to dnes v takových případech bývá, mechanicky do tradičního tvaru vsunula nepatřičné soudobé prvky. Například mobiliář jako z obchoďáku s nábytkem, rudý, samozřejmě. Nezbytná postel Violetty se spouští na tazích, vytažena slouží jako lustr, z něhož se pak režisérka snaží vydolovat jakýsi obecný symbol při Violettině umírání. Aranžmá té tklivé scény je však zase mechanicky tradiční – Violettu drží v náručí Alfredo a ostatní účastně přihlížejí. Včetně další inovace, kterou Kráčmarová možná okoukala v současné inscenaci Výletů páně Broučkových v pražském Národním, ale inspirovat se mohla kdekoli, je to teď móda poslat na jeviště lelkovat autora kusu, v tomto případě Alexandra Dumase ml. Vít Roleček, celý v bílém, přes veškerou snahu jen překáží nebo mate souhru, když se na něj Violetta obrací místo na skutečného partnera dialogu. Na vyznění opery to vliv nemá a mít nemůže už proto, že něco takového jako téma v inscenaci není. Režisérka jen vyplňuje požadavky partitury a víc dbá na to, aby služebná sklidila nádobí, než na to, že tou zbytečnou akcí odvádí pozornost od nejcitlivějšího místa rozhovoru Violetty s otcem Germontem. Prostě stará česká nedobrá režijní škola, která dbá na to, aby všechno vizuálně sedělo, ale jak to souvisí s tématem a jak se to váže k situacím či nedej bože k psychologii postav, ji nezajímá. Podobné kreace nepatří na současné jeviště, a už vůbec ne v ostravském operním programu.

    Kdyby se aspoň dařilo hudebně. Robert Kružík ale nastudoval partituru bez potřebných jemností, jaksi nahrubo, nezabránil tempovým kolizím mezi orchestrem a jevištěm. Provedení je hřmotné, ukřičené i v sólech. Pouze Milena Arsovska Violettu charakterizovala širším výrazovým rejstříkem, je herecky tvárná, přirozeně krásná. Jen je mi její hlas místy nepříjemný, subjektivní dojem. Luciano Mastro je elegantní Alfredo, jen kdyby dokázal pracovat s výrazem – a poslední scéna s Violettou mu nevyšla ani v intonaci. Svatopluk Sem mne nepřesvědčil, proč letošní Cenu Thálie získal zrovna za otce Germonta, tady ho také spíš odkřičel.

    Rozcapená Bystrouška (Barbora Řeřichová) s apartní kabelkou, vesnický balík Lapák (Šárka Maršálová) neví, jak jí získat FOTO TOMÁŠ RUTA

    O čtyřicet kilometrů dál, ve Slezském divadle v Opavě, se po nějakém čase vrátila k režii Jana Andělová-Pletichová. Také ona dodržuje dávnou „realistickou“ tradici uvádění Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, ale v daleko elegantnější podobě. Některé výjevy realizuje toporně popisně, třeba Bystrouška slepice opravdu rdousí, jako kdyby se právě tady nevnucovalo a běžně nepoužívalo nekonečné množství symbolického jednání. Režisérka si asi stále ještě láme hlavu, jak odlišit zvířecí a lidské jednání, kdysi na to režisér Václav Věžník vytvořil teorii. Vtipně a elegantně obléknout Bystroušku a Zlatohřbítka jako mladé lidi a nechat je názorně lézt po čtyřech není ani k pousmání. A jiné. Ale napadlo mě, že se režisérka možná inspirovala známou kreslenou filmovou verzí opery, když malá lištička jako černý stín přelézala před horizontem – takových sekvencí je film plný. Ostatně se vše odehrává v lese, proměňující se obzor (působivá fotografie lesa) dává dění smysl i poezii. Průběh inscenace ovšem devastují dvě přestávky a také časté uzavírání opony při mezihrách – proč?

    Jana Andělová-Pletichová je však velmi jistá v přesném výkladu každé repliky, ve znalosti kontextu, který je důležitý především ve scénách v hostinci – proto vyznívají přesně, první ironicky, druhá teskně nostalgicky. A není k tomu opravdu zapotřebí nic než stůl a tři židle. A další silnou stránkou inscenace jsou dobří interpreti: František Zahradníček je hřmotný Revírník se srdcem na pravém místě, jen to stáří se mu ještě nedá úplně věřit, Daliboru Hrdovi je bližší Farář než Jezevec a Rechtor Rudolfa Medňanského je smutný odstrčený klaun života. Barbora Řeřichová je správně drzou a krásnou Bystrouškou, režisérka ji dovedla k niterné souhře s Alžbětou Vomáčkovou coby elegantním Lišákem. Vůbec v této premiérové alternaci není slabé místo, ale pochybuji o uměleckém smyslu obsadit tuto operu dvojmo až trojmo, spíš je to důsledek zdejší nedobré personální situace a provozu. Je to znát i na orchestru, který Marek Šedivý vedl v uvážlivých tempech, ve zdejším obsazení se však nedaly vyhrát zvukové valéry partitury a hráči chybovali. I sbor by měl být početnější, jakkoli si své odzpívá.

    Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Giuseppe Verdi: La traviata. Hraje se v italském originále s českými a anglickými titulky. Hudební nastudování a dirigent Robert Kružík, režie Bohuslava Kráčmarová, scéna Michal Syrový, kostýmy Alena Schäferová, choreografie Olga Borisová-Pračiková, sbormistr Adam Sedlický. Premiéra 3. května 2018.

    Slezské divadlo Opava – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Dirigent Marek Šedivý, režie Jana Andělová-Pletichová, scéna Jaroslav Milfajt, kostýmy Michaela Savovová, sbormistr Kremena Pešaková. Premiéra 22. dubna 2018. (Psáno z reprízy 4. května 2018.)


    Komentáře k článku: Stará nedobrá tradice

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,