Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Španělské rytmy obrazy usmrcené

Inscenace Krvavá svatba dua SKUTR a Kronika ohlášené smrti režiséra Jana Holce nemají společnou pouze španělsky psanou předlohu. Je to především velká míra stylizace a mnoho velkolepých obrazů, co tato dvě divadelní díla spojuje. A, bohužel, divákům mnohdy znesnadňují pochopení vyprávěných příběhů.

Krvavá svatba ve Stavovském divadle je panensky bílá i brutální jako rezavá pila FOTO MARTIN ŠPELDA

Vizuálnost je to v obou případech bohatá. Divák se může, pokud bude ochoten, nechat unášet a spíš procítit než promyslet. Což také podporuje výrazná hudba (v Krvavé svatbě, jak jsme u Kukučky a Trpišovského zvyklí, především folklor naší chladnější oblasti, ale ne výhradně, zazní i španělské rytmy a také Madonnin song Like a Virgin). Možná se literární temperament Lorcy a Márqueza vzpírá, jejich snovost – jakási jiná realita opředená tajemstvím, rituály – se těžko na jeviště převádí, proto si čeští divadelníci zvolili cestu, kdy slova jsou nakonec tím nejméně důležitým. Neznamená to však, že by herci nemluvili. Jen často při hudebních podkresech a tanečně-pohybových výstupech jejich projevy zanikají. A diváka ke konci vlastně už přestanou zajímat, jelikož je obtížné je z celku dolovat.

Podstatný rozdíl je však ten, že Holec s nimi nešetří; při dramatizaci románu sice s dramaturgem Davidem Košťákem museli vybrat to stěžejní, ale přesto je postav, které rekonstruují, jak prožily den, kdy se v jejich městečku stala vražda, mnoho a někdy splývají. A, bohužel, s postupujícím časem se jejich výpovědi stávají monotónní, brzy se tento princip (předepsaný Márquezem) vyčerpá. Navíc je střídání promluv – tedy úhlu pohledů příliš rychlé (představení trvá jen něco málo přes hodinu). Nepomůže ani výrazná choreografie, právě naopak. Přesto především Jáchym Kučera a Lukáš Černoch sdělují to podstatné srozumitelně a charismaticky.

Kukučka a Trpišovský „lidskou podobnost a zaměnitelnost“ zesilují, když se v některých výjevech zrcadlem Nevěsty (Pavlína Štorková) stává Leonardova žena (Tereza Vilišová). Kopíruje její pohyby nebo stojí v pozadí jako němá výčitka, jako minulost, kterou nelze vymazat. Také přítomnost duchů, mrtvých, kteří od svých rodin neodešli, je podstatná. Mrtví muži pobývají pod zemí – tedy pod jevištěm, v orchestřišti. A nechybí symbolika jablek (života a hříchu) nebo klubka vlny, která značí domov – „ženskou práci“, ale která jsou také nitkami osudu, jenž nás svazuje a dovádí na nečekané cesty. Všechny metafory mají při inscenování Lorcovy poetické balady opodstatnění, dokonce jsou i poměrně snadno čitelné. Pohromadě ale působí zbytečně odstředivě. Přesto i zde někteří herci – především již zmíněná Pavlína Štorková a Filip Kaňkovský (jako Leonardo, s nímž uprchne z vlastní svatby), to podstatné odvyprávějí a perfektně zahrají.

Kronika ohlášené smrti mezi bílými pruhy látek a pestrobarevnými květy FOTO MICHAL HANČOVSKÝ

Oba texty jsou – vedle tolik podstatného chtíče – o smrti, zabíjení a vině. Pro obě inscenace je podstatná bílá barva a v některých ohledech až sterilní krása. V Kronice ohlášené smrti visí od stropu dlouhé kusy elastických látek; symbolizují prostěradlo, které nebylo při svatební noci poskvrněno krví, jindy to jsou šaty či kukly spoluobčanů, kteří nejednali. Výprava Jozefa Huga Čačka společně s light designem a projekcemi Lukáše Dřevjaného vytváří na jevišti něžnost, prchavost, ale (společně s květinami mnoha barev a tvarů) i impresi slunných krajů. Jakub Kopecký Krvavou svatbu prosvětluje zrcadly a zářivkami, také bílým nábytkem, což kontrastuje se syrovostí dřeva a rzí pily a jiných stojů v druhé části. A nad tím se vznáší Nevěsta ověšená šperky s povlávajícím závojem (vypadá jako z Muchova obrazu). Simona Rybáková zvolila jasnou barevnou symboliku kostýmů – muži v černém, ženy často v žlutém (jako sluneční paprsky nutné pro život). A samozřejmě ani v jednom divadelním díle nechybí nože, které tuto křehkost rozbíjí a drtí.

Duo SKUTR ve Stavovském divadle ukázalo, co umí znamenitě – metafory a funkční ornamenty, přesto nepřekročilo svůj stín (měřeno například Pěnou dní, Evženem Oněginem a Labutím jezerem v Klicperově divadle, volím-li inscenace o lásce, ve kterých se ne- ocitla fragmentárnost na pokraji sdělnosti). Jan Holec se svým Spektáklem vytvořil inscenaci, která se v mnohém divadelním dílům těchto zavedených tvůrců podobá. Hledali cestu, která by byla jižně temperamentní a přitom ne pouze lokální, a vytvořili smyslovou opulentnost. Hudba, obraz a pohyb jsou pro ně zásadní složky inscenace, nejen doplňky, a své inscenace tentokrát ošperkovali vydatně. Chtěli odvyprávět nadčasové a až archetypální příběhy a paradoxně sdělili jen několik známých úryvků. Přemíra dobrého téměř vždy někoho nadchne a někoho znechutí. Přiznávám, já jsem se tentokrát ocitla ve zlatém středu. Ale těším se na příště, protože všechny tři pokládám za výjimečně imaginativní režiséry.

Národní divadlo – Federico García Lorca: Krvavá svatba. Překlad Vladimír Mikeš. Režie SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský), dramaturgie Ilona Smejkalová, scéna Jakub Kopecký, kostýmy Simona Rybáková, hudba Petr Kaláb, světelný design SKUTR a Jakub Kopecký. Premiéra 16. března 2017 ve Stavovském divadle.

Divadlo Spektákl – Gabriel García Márquez: Kronika ohlášené smrti. Režie Jan Holec, dramaturgie David Košťák, výprava Jozef Hugo Čačko, light design a projekce Lukáš Dřevjaný, výběr hudby Jan Holec, klavírní nahrávka Jakub Borovanský, pohybová spolupráce Martin Talaga. Premiéra 4. března 2017 ve Studiu Švandova divadla.

  • Autor: Lenka Dombrovská
  • Publikováno: 17. dubna 2017

Komentáře k článku: Španělské rytmy obrazy usmrcené

  1. Anežka Hrebiková

    Dobrý den,
    všimla jsem si toho už v recenzích Radmily Hrdinové, Jany Machalické a Tomáše Šťástky ke Krvavé svatbě a v tomto textu se to objevuje znovu. Mohu se zeptat, na jakém místě v inscenaci jste zahlédla jablka? Protože já jsem viděla pouze citrony, které jsou svou symbolikou zcela odlišné.
    viz např. detail traileru k inscenaci na webu ND, čas: 1:40
    Díky, A. Hrebiková

    18.04.2017 (12.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    • Lenka Dombrovská

      Dobrý den, pravděpodobně máte pravdu. Nechci mluvit za ostatní, ale já jsem z asi dvanácté řady viděla neurčité ovoce. To, že se ve středoevropském mozku automaticky vybaví jablko, je poměrně logické. (Pokud navíc máte divadelní zkušenosti s inscenacemi Vladimíra Morávka, který je miluje…) Za nepřesnost se omlouvám, Lenka Dombrovská

      18.04.2017 (13.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,