Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kontext

    Středověk dnes

    Některé filmy obstarají všechno za nás, stačí usednout do křesla a nechat se bavit, děsit nebo poučovat. Jiné vyžadují aktivní účast a osobní vklad. Je třeba vstoupit do imaginárního prostoru, interpretovat ho a dotvářet. Dílo nás odmění podle toho, kolik a co jsme vložili.

    Karel Roden podává soustředěný, precizně asketický herecký výkon FOTO archiv MFF KV

    Takové obtížné snímky se nikdy nestanou kasovními trháky, možná si jich povšimnou jen kritici a pár filmových gurmetů, a proto je dobré, když na ně upozorní třeba významné ocenění. To se letos stalo na MFF v Karlových Varech – Křišťálový glóbus získal Křižáček, což je dvojí radost, neboť po dlouhých letech zvítězil český film, navíc osobitý a jaksi okrajový. Tvůrci šli za svou, pro část publika nestravitelnou vizí stejně urputně jako jejich postavy vydávající se do nebezpečných dálav. A přinejmenším to si zaslouží uznání.

    Režisér a scenárista Václav Kadrnka tímto druhým celovečerním snímkem navázal na styl svého debutu 80 dopisů, jenž mu přinesl Cenu české filmové kritiky za objev roku 2012 a vzbudil zájem, neboť zobrazil normalizační léta v jejich šedi a beznaději. Reprezentoval alternativu k hlavnímu proudu smířlivé nostalgie a laskavě-humorného retra, jímž se čeští filmaři vesměs vyrovnávají s tristní socialistickou minulostí.

    Zatímco v 80 dopisech syn touží po zmizelém otci, v Křižáčkovi otec pohřešuje syna. Kadrnka se inspiroval málo známou epickou skladbou Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček z roku 1906. Květnatým jazykem v ní básník líčí putování hradního pána Bořka za devítiletým synem Jeníkem, který uprchl z domova, aby se přidal k dětské křižácké výpravě. Napínavý příběh s nabádavým akcentem se opírá o reálie přírodní i dějinné (papežská bula z roku 1213, svolávající ke křižáckému tažení, přístav Brindisi, odkud se odplouvalo do Svaté země) a konkretizuje jednotlivé figury (poustevník Matouš, polský rytíř Szimko).

    Scenáristé však záměrně příběh pouze načrtli a postavy vytvořili schematické. Narativní funkci převzal do značné míry obraz (úzký formát 4 : 3 a převážně středové kompozice dávají vyniknout pohybu hrdiny od uzavřených prostor ke stále otevřenějším a světelnějším) a zvuk (podmanivá hudba Ireny a Vojtěcha Havlových). Pomalostí a absencí dynamiky nastoluje Křižáček meditativní atmosféru, jež je pro některé diváky neúnosně nudná, jiné naopak uvádí do kontemplace či až hypnotického rozpoložení. Úsporné dialogy, ztlumený herecký projev, minimalizovaný děj – to přece odpovídá psychickým procesům, kdy se zdánlivě nic neděje, a přitom vskrytu probíhají ty nejpodstatnější proměny.

    Milovaný syn Jeník (Matouš John, dokonale ztělesňující dětskou opravdovost) uniká z otcova dosahu, Bořek (Karel Roden, podávající soustředěný, precizně asketický výkon) nalézá jen jeho stopy, všude přichází ex post. Výšivka s Jeníkovou podobiznou, kterou každému ukazuje, se postupně drolí, krajina se mění v prostor jeho mysli.

    K možnosti interpretace původně dobrodružného vyprávění jakožto vnitřního dramatu v Bořkově duši odkazuje několikerá přítomnost jeviště. Jeník na opuštěná divadelní prkna narazí hned poté, co se za ním zvedne padací most rodné tvrzi. Bořek sleduje hru o křižáčcích, přičemž přestává rozlišovat mezi skutečností a divadlem. Jeníkova dětská zbroj může být zároveň hračkou i rekvizitou. Ocitáme se v oblasti nevědomí, kde časový kontext není podstatný. Tvůrci neusilovali o realismus, o dobovou rekonstrukci, a proto nemá smysl zabývat se historickou věrohodností, přesností kostýmů či lokace. Chtěli oživit mýtus. Doba a její reálie jim sloužily za startovací plochu, z níž se přesouváme od materie k duchu. (Koneckonců nová historická bádání ukazují, že samotné dětské křižácké výpravy jsou pravděpodobně fikcí.) Oproti literární předloze poskytli daleko větší prostor pro psychickou projekci, takže se divák může odpoutat od konkrét a vzlétnout do říše archetypů.

    V interpersonální rovině znamená Bořkova pouť tíživý proces vyrovnávání se s dospíváním dítěte. V Bořkově druhovi, mladém rytíři (Aleše Bílík), můžeme spatřovat třeba strážného anděla, ale také Jeníka v dospělejší podobě. Tomu napovídá noční scéna, v níž se u rytíře zjevuje Jeníkova matka a starostlivě jej přikrývá houní. V přístavu, který představuje mentální bod, cíl, kam Bořek dospěl, svého malého syna získává zpět, ale ten velký ho definitivně opouští.

    Útěk dítěte z domu symbolizuje první projev úsilí o svébytnost a seberealizaci (viz dvanáctiletého Ježíše v chrámu). Je pokusným odpoutáním i vzdálením se a končí v otcovské náruči. Předznamenává však budoucí vývoj k samostatnosti, který požaduje po rodičích, aby dítě nechali odplout za vlastní vysněnou „svatou zemí“.

    Výklad v intrapersonální rovině se váže k zpracování tématu cesty, která je v podstatě vždy psychická a mytická (od legendy o sv. grálu až po současná road movie): Bořek hledá své vnitřní dítě, své pravé Já (jungovské Selbst). Ve středním věku nastal nejvyšší čas k sebeuskutečnění, k individuaci – to je ten středo-věk, bod zlomu, kdy slunce začíná klesat a síly ubývají. Čas krize, bolestného uvědomění, co všechno jsme nestihli a co už možná nestihneme, poslední příležitost realizovat dávné představy, vydat se na cestu za ztracenou vitalitou, za sebeobrazem, který léty vybledl. V samotě a čistotě tohoto hledání se zjevuje anděl průvodce, který může opět odejít, až je Dítě – pravé Já – nalezeno.

    Vrátíme-li se k formě Kadrnkova snímku, nabízí se srovnávání s Vláčilem a Tarkovským. Jenomže komparace s mistry jsou zavádějící. Každá generace, každý tvůrce mají přece právo po svém uchopovat existenciální témata i čerpat od svých předchůdců. Křižáček osloví zřejmě malý okruh diváků, ale je důležitý jako sůl. A také připomenutí, že v české kinematografii se vyskytuje i jiný směr než ten líbivý, poplatný většinovému vkusu.

    Křižáček (ČR 2017). Předloha Jaroslav Vrchlický, scénář Václav Kadrnka, Jiří Soukup, Vojtěch Mašek, režie Václav Kadrnka, kamera Braňo Pažitka, Jan B. Střítežský, hudba Irena a Vojtěch Havlovi. Hrají Karel Roden, Aleš Bílík, Matouš John a další. Distribuce Cinemart, v kinech od 3. srpna 2017.


    Komentáře k článku: Středověk dnes

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,