Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Kritika

    Kritické teze – Richard Wagner: Tannhäuser, ND Praha – Státní opera

    Nemám rád výročí, ale v tomto případě je trochu s podivem, proč Tannhäusera neuvedli vloni k dvojitému wagnerovskému výročí, jemuž pražská opera moc nedala.

    Snímek Ilona Sochorová.

    Snímek Ilona Sochorová.

    V každém případě uvést do Prahy jakéhokoli Wagnera je nanejvýš žádoucí, navíc je to interpretační úkol odpovídající státem zřizovanému domu. A úkol, který může vést ze zdejší dlouholeté umělecké krize. Rozhodně z ní vykročil hudebním nastudováním dirigent Hilary Griffiths: obsáhlé dílo sevřel do logických celků, dal správným pasážím správná tempa, propracoval souhru orchestru, vypracoval některé působivé zvukové plochy. Nejlépe mu vyšel nostalgický začátek třetího jednání, výtečně rozvrhl a vystavěl předehru k opeře. Jenže aby fráze nezněly tvrdě, aby se úplně vyčistily nástupy, aby se zvuk orchestru rozprostřel od pianissima do fortissima (i když to se zčásti zadařilo), musel by se Wagner a jemu příbuzní, zejména Richard Strauss, hrát pravidelně a ne jen jako div ne experiment. V orchestru jsou výteční hráči, blýskli se na jevišti trubači, jenže nedaly se přeslechnout ani hráčské nečistoty – zrovna začátek předehry byl nejistý a nervózní. Nicméně orchestr považuji za první ze tří výrazných pozitiv inscenace.

    Daniel Frank (Tannhäuser), Svatopluk Sem (Wolfram). Snímek Ilona Sochorová.

    Daniel Frank (Tannhäuser), Svatopluk Sem (Wolfram). FOTO Ilona Sochorová.

    Druhým pozitivem byly velmi dobré sborové pasáže, mužské sbory dokonce výtečné, ženské hlasy přece jen unavené, nesezpívané a přespříliš vibrující, ovšem ve srovnání s předchozím stavem lze s radostí konstatovat vylepšení – sbormistři Pavel Vaněk a Adolf Melichar.

    Daniel Frank (Tannhäuser), Jolana Fogašová (Venuše). Snímel Ilona Sochorová.

    Daniel Frank (Tannhäuser), Jolana Fogašová (Venuše). FOTO Ilona Sochorová.

    Třetím pozitivem bylo vyrovnané obsazení premiéry, které kazila přepínáním hlasu s nehezkým témbrem a přílišným vibratem jen Jolana Fogašová (Venuše). Skvělého Tannhäusera inscenace získala v mladém švédském tenoristovi, teprve nedávno přeškoleném z barytonového oboru, Danielu Frankovi – zpočátku mi jeho hlas přišel úzký a unavený, ale postupně získával na krásné tmavé barvě, lehce a jistě stoupal do výšek, aby v dramatickém závěru pěvec prokázal i cit pro dramatický výraz. Ten byl silnou stránkou také Dany Burešové v báječně a s přehledem zazpívané roli Alžběty, Svatopluk Sem pak dal postavě Wolframa von Eschenbach mužnost, vláčnou kantilénu i potřebný dramatismus. Zmiňme ze všech dobrých interpretů ještě jistý, klidný, imponující projev Jiřího Sulženka, i když jeho hlas má pro postavu Hermanna Landgrafa von Thüringen poněkud světlejší zabarvení.

    Daniel Frank (Tannhäuser), Jiří Sulženko (Hermann), Andrea Kohútková (Alžběta), Martin Šrejma (Walther). Snímek Ilona Sochorová

    Daniel Frank (Tannhäuser), Jiří Sulženko (Hermann), Andrea Kohútková (Alžběta), Martin Šrejma (Walther). FOTO Ilona Sochorová

    Lotyšský režisér Andrejs Žagars převedl příběh ze středověku do 19. století, aniž by pro to z jeviště vyplynul sebemenší důvod. Nijak se nehrálo ani s honosnými kulisami připomínajícími nejspíš mauzoleum nebo Walhallu, střídanými barokními sufitami lesního zákoutí, typem bratru z 19. století, statické svícení pak nejspíš z dob hluboké normalizace. Zmíněný časový posun byl čitelný jen ze šosáckých kabátů a prušáckých uniforem, které samy o sobě zabily veškeré tajemno a mystično Wagnerovy hudby. Co nejhoršího, režie se smrskla na elementární aranžmá, herectví na postávání, popocházení a prefabrikovaná operácká gesta – ubránil se jim jen Daniel Frank a zčásti Dana Burešová.

    Dana Burešová (Alžběta). Snímek Ilona Sochorová.

    Dana Burešová (Alžběta). FOTO Ilona Sochorová.

    Jestliže hudební (pěvecké) nastudování poukazuje, kéž by, do lepší budoucnosti, odfláknutý výklad opery a její jevištní secvičení, které odmítám nazvat režií, je špatně odvedené řemeslo, které se ve Státní opeře tak často vydávalo za umění. Jestli to vyjadřuje estetický názor i nového vedení pražské opery, tak potěš nás bůh.

    Národní divadlo Praha – Richard Wagner: Tannhäuser. Romantická opera o třech jednáních, drážďanská verze. Dirigent Hilary Griffiths, režie Andrejs Žagars, scéna Reinis Suhanovs, kostýmy Kristine Pasternaka, světelný design Kevin Wyn –Jones, sbormistr Pavel Vaněk a Adolf Melichar, dramaturgie Beno Blachut. Premiéra ve Státní opeře Praha 11. ledna 2014.


    Komentáře k článku: Kritické teze – Richard Wagner: Tannhäuser, ND Praha – Státní opera

    1. Martin Machovec

      Avatar

      Inscenaci T. jsem zhlédl 28. 4.
      S tím, jak ji hodnotí Josef Herman, souhlasím. Zpěváci dobří, místy velmi dobří, orchestr totéž, ale výprava a kostýmy absurdně aktualizované, nesmyslně přenesené do 19. stol.
      Mám však další kritickou připomínku, totiž k českému překladu libreta (jak v programu, tak v titulcích). Nejen že v něm není ani náznak snahy napodobit rytmus a rým originálu, ale jsou v něm i věcné chyby.

      Aspoň jeden příklad:
      V závěru opery zpívá Venuše:
      Weh! Mir verloren! (Sie verschwindet und mit ihr die ganze zaubersiche Ercheinung)
      V překladu Jaroslava Vogela (1956):
      Ach, pro mne ztracen! (Mizí a s ní celí kouzelné zjevení)

      V překladu Jaromíra Zelenky (1993):
      Běda! Ztratila jsem ho!
      V překladu Petra Froese (či Petry Froesové? Je to tak nešikovně napsáno, že by to mohlo být obojí):
      Běda, jsem ztracena!
      [a nato Venuše, oděna v biedermeyerovské módě, odejde pomalu do zákulisí].

      Podobných hrubých překladatelských chyb by bylo možno vyjmenovat více. PROČ nebyly využity starší, mnohem lepší překlady libreta, je mi záhadou.

      Martin Machovec

      03.05.2015 (21.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Souhlas.
        Je to škoda.

        03.05.2015 (22.44), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petra Froese

          Avatar

          Nechapu,
          kde pan Machovec vzal tento vytrzeny citat z meho prekladu. Slovo biedermeayerovsky bych nikdy nepouzila… A samozrejme mir verloren je naprosto jasne i zacatecnikovi nemciny…. Pro mne ztracen! Wagnerovi se venuji od 16 let intenzivne. Jiste bych se nedopustila takto banalnich chyb.Pokud toto vzniklo v titulkovacim zarizeni ci behem tisku- to neovlivnim. Preklad jsem konzultovala s germanistou a prekladatelem Hölderlina- mym otcem- Antoninem Peskem. Co se tyce poznamku pana dr. Hermana – to me neprekvapuje- jeho nevrazivost a zapsklost jjsem pocitila jiz behem studii Divadelni vedy.

          31.05.2015 (22.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Petra Froese

      Avatar

      Jeste bych rada zduraznila, ze se skrtalo a kombinovalo z dvou verzi Tannhausera. Pokud vznikly nejake nepresnosti, tak to souvisi s rozdilnosti textu obou verzi. Toto ale samozrejme vi jen osoba seznamena s problematikou textu a nesrovnalostmi v libretu. Vse jsem konzultovala s dramaturgem predstaveni Benem Blachutem. Pokud se tam urcite nepresnosti vyskytly, tak diky kombinovani dvou libret…
      Ostatni tez bez komentare, pane doktore.

      01.06.2015 (9.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Štěpán Suda

        Avatar

        Domnívám se,
        že jde o místy velmi, až podezřele, lichotivou kritiku, a pokud by Tannenhäusera v podobném provedení dávali, byla by pro mne přesvědčivým argumentem pro návštěvu opery. Pokud je na tom bezvýrazném popocházení herců něco pravdy, tak člověk může jen poslouchat – i to je velký zážitek. Ta prostora, co je zachycena na fotkách, opravdu připomíná přehnaným použitím mramoru, stejně tak jako Rudolfinum a Národní museum, i některé budovy sorely nejen v Moskvě, čemuž se člověk z bývalého východního bloku asi zcela ve svých myšlenkách nevyhne, pokud to nadto studoval. Na Západě to tak nikomu nepřijde.
        Nebýt poněkud nelichotivé reakce, ani bych si neuvědomil, že mohou být nějaké výrazné šumy. Nejen co do překladu, ale i nesprávným propojováním verzí. Myslel jsem, že je již století mezi námi revidovaná německá verze, ale odborník nejsem. V každém ztvárnění velkého díla se najdou chyby a úkolem kritiky je je, pro další, nerozhodlé, dobře popsat a svědomitě zhodnotit. Tak se naň, paní překladatelko, nezlobte…

        11.05.2016 (0.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,