Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Krajiny zjizvených duší

    Ve dvou pozoruhodných filmech, které měly předpremiéry na březnovém Febiofestu, hrají zásadní role zvířata a krajiny jako protipóly bezcitných lidí.

    Agnieszka Mandat a Miroslav Krobot ve filmu Agnieszky Holland Přes kosti mrtvých FOTO ARCHIV

    Svou novinku Přes kosti mrtvých, která festival zahajovala, označila její autorka, polská režisérka Agnieszka Holland, za anarchistický, feministicko-ekologický thriller s prvky černé komedie. Hrdinkou zdánlivého žánrového mišmaše, který ústí do mravně vypjatého podobenství, je umanutá venkovanka z ponuré kladské enklávy, kde jako by se zastavil čas. Samotářka z odlehlé chalupy, jenž žije v pohádkové symbióze s přírodou i se zvěří, se otřásá vztekem nad praktikami sousedů, kteří živočichy jen posedle zabíjejí či bezohledně vykořisťují. Tím nejbrutálnějším a nejarogantnějším je majitel liščí farmy, kde to vypadá jako ve středověké mučírně. Právě tento křupanský zbohatlík je jedné noci nalezen zamordovaný na kraji lesa. A stopy na místě činu nasvědčují fantasmagorické představě, že se stal obětí odplaty od rozezlených zvířat.

    Osmašedesátiletá Agnieszka Holland – autorka famózního dramatu Hořící keř (2013) o následcích Palachova sebeupálení a lámání charakterů v počátcích normalizace – si s nadpřirozenými motivy pohrává i v jiných svých filmových příbězích. Třeba v mysteriu Julie na cestě domů (2002), v němž se matka nevyléčitelně nemocného kluka vypraví za ruským léčitelem a do podivína se zázračnými schopnostmi se zamiluje. Nebo v kronice Evropa, Evropa (1990), v níž osud židovského kluka, který se octne v elitní škole Hitlerjugend, místy připomíná absurdní tragikomedii.

    Světoznámá filmařka, která spolupracovala také na kvalitních amerických seriálech (Treme, The Wire – Špína Baltimoru, Domek z karet), má i konzistentní občanské postoje. Formuluje je přesně, neutápí se v intelektuálských rádobymoudrostech a zřetelně rozlišuje dobro od zla. Vzpomínám si, jak při tiskovce k Hořícímu keři odpověděla na poněkud návodnou otázku ohledně rozdílů mezi českou a polskou podobou protikomunistického vzdoru. Běžní lidé na hrdinské činy nejsou stavění. V prosinci 1981 měla polská Solidarita deset milionů členů. Ale skutečný odboj za výjimečného stavu jich pak podstoupilo jen pár tisíc. Hrdinství jsou vždycky schopni pouze jednotlivci. Slabost a zbabělost patří k lidské přirozenosti stejně jako obyčejný žal, řekla tehdy režisérka.

    O její mimořádné inteligenci, politickém a historickém rozhledu a mravní zásadovosti svědčí i její nejnovější film. Přízračný kolotoč nesmyslného násilí a drsných pomst, jež semele i uhýbavého faráře, v něm vyústí do pohádkového epilogu. A milostná scéna mezi stárnoucí hrdinkou (Agnieszka Mandat) a ulítlým entomologem (Miroslav Krobot) dokládá autorčinu ohleduplnost i filmařskou zručnost. Zároveň se dotýká ústředního tématu celé její tvorby: víry v lidskou pospolitost a nezaujatou lásku navzdory veškerým křivdám a zvěrstvům.

    Složitější je to s názory jiného světoznámého filmaře, dvaašedesátiletého srbského režiséra Emira Kusturici, který letošní Febiofest rovněž osobně navštívil a představil na něm svou novinku – fantaskní féerii Na mléčné dráze. Absolvent pražské FAMU a laureát dvou Zlatých palem z festivalu v Cannes (za filmy Otec na služební cestě a Underground) vládne oslnivou obrazotvorností, která jeho nejnovější dílo povyšuje nad navenek romantickou agitku o očistné lásce uprostřed balkánského běsnění. Nad některými výjevy tohoto symbolického vyprávění – inspirovaného skutečnými událostmi – se tají dech. Třeba nad metaforou „zblázněného času“ znázorněného svéhlavými hodinami, jež zraňují všechny, kdo se je pokoušejí opravit. Nebo při jedné ze závěrečných scén odehrávající se v minovém poli, kde létají vzduchem rozervaná torza zabitých ovcí.

    Také tento film má pohádkové prvky. Krajina v něm ožívá do podoby mlčenlivého svědka a zvířata jsou tu lidštější než vrahouni se samopaly a plamenomety. Zvrásněnou balkánskou scenérií – poznamenanou hrůzami tamějších bojů – kličkuje ústřední pár. Tvoří ho mírumilovný muzikant v podání samotného Kusturici a jeho milá, zádumčivá italsko-bosenská imigrantka (Monica Bellucci) pronásledovaná svým bývalým ctitelem. Smrtelně nebezpečný had tu funguje jako ochránce bezbranných, hrdinův věrný sokol rozhodne jeho souboj s posledním zakuklencem, prchající dvojici pomůže i poletující motýl a hejno včel. Příznačný je fakt, že strůjcem obludného zla nejsou znesváření Balkánci, nýbrž anonymní přepadové komando připomínající vojáky z mezinárodních sborů, což koresponduje s režisérovým osočováním Západu i s jeho přesvědčením, že současné Rusko legitimně čelí expanzi NATO a že ruská anexe Krymu je oprávněná.

    Kusturicovy kontroverzní postoje – včetně obdivu k Vladimiru Putinovi – samozřejmě nelze ztotožňovat s jeho magicko-realistickou filmovou vizí. V epilogu se hrdina promění v poustevníka, který jako novodobý Sisyfos vláčí kamení, aby zakryl někdejší utrpení. Film – natož v autorově tradičním pojetí temného karnevalu – není politickým traktátem, který by měl poskytovat nějaké návody či řešení. Není třeba si dělat ani iluze o tom, že by v balkánském konfliktu nedocházelo k masakrům od všech válčících stran. Skrytý alibismus filmu i otevřeně proklamované názory jeho autora jsou nicméně problematické. Není v nich ani stopa společenské a mravní sebereflexe, například ohledně klíčového podílu Srbů na genocidách na Balkáně v průběhu 20. století. Vzdáleně se to podobá relativizacím českých zvěrstev během poválečného divokého odsunu Němců. Dokud se budou donekonečna obviňovat pouze „ti druzí“, z bludného kruhu barbarského násilí a nacionalistického primitivismu se nikdy nevymotáme. Agnieszka Holland, jež právě tato témata otevírá a duchaplně komentuje, je mi svými postoji daleko bližší.

    Jan Foll

    • Autor:
    • Publikováno: 17. dubna 2017

    Komentáře k článku: Krajiny zjizvených duší

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,