Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Koza jako obětní beránek?

Hra Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila. Děj Albeeho dramatu je poměrně prostý. Stejně jako se Kafkův Řehoř Samsa v Proměně jednoho dne probudí znehybnělý v hmyzí existenci, veleúspěšného amerického architekta středního věku Martina potká to, že se zamiluje do kozy. Nejde tedy o satiru na uvolněné americké mravy v sedmdesátých letech minulého století, nebo dokonce o snahu prosazování zoofilie jako nového životního stylu ve světě zformovaném moderním relativismem do té míry, že je v něm cokoli dovoleno. Ani nejde o dovozování falešných principií ad absurdum. Martin se v průběhu představení svěřuje s tím, že navštěvoval nějaký terapeutický kroužek, jehož účastníci se snažili od své zoofilní úchylky osvobodit, ale on na rozdíl od nich chápe svoji situaci – podobně jako zmíněný Samsa (Sám jsa) – jako něco přirozeného, „daného“. Jméno kozy, Sylvie, odkazuje v textu hry k milostné písni ze Shakespearovy hry Dva kavalíři veronští, ale Silvia se také dle legendy jmenovala matka zakladatelů věčného města, vestálka, jež počala oba syny v rozporu se svým posláním: chlapci pak vyrůstali s vlky a odkojila je vlčice. Transgresí máme v tomto příběhu hned několik. Mohli bychom pak Albeeho hru chápat také jako zpochybnění „zákonů obce“: jsou její zvyklosti ustaveny jenom proto, aby byla zajištěna vláda řádu nad chaosem? Ale nejblíže pravdě je patrně vyšinutí, vymknutí moderního jedince nejen ze sociálních vazeb, ale také a především z instinktivních prapodstat jeho existence, po němž si jeho hlubinná čidla hledají identifikaci naslepo. Člověk se nerozhodne pro to nebo pro ono, ale posunou se v něm „geologické vrstvy“.

Vítu Venclovi se při jeho dramaturgickém výkladu Albeeho díla podařilo udržet v rukou všechny konce jedné absurdní hole a podpořili ho v tom i herci. Martin Polách je v roli svého jmenovce poněkud usedlý introvert, bystrý a zároveň bezbranný. Přímo protiklad protřelého a cynického přítele a kolegy ze studií Rosse (Martin Stránský), který s ním přichází natočit rozhovor o jeho vítězném projektu při lukrativní zakázce. Oba hrají se vší vážností a zároveň se vší upřímností – tím nemá být řečeno, že hra musí být prosta komického napětí, naopak, oba předvedou hned v úvodu znamenitý skeč. Diváci se spontánně smějí, ale smích vyústí v úlek, jaký pociťujeme ve chvíli, kdy nám znenáhla mizí pevná půda pod nohama. Ross Martinův absurdní problém „správně“ nepochopil a řeší jej jako pouhý malér. Nejvýraznější postavou na scéně je však Markéta Tallerová v roli Martinovy manželky Stevie. Když se dozví o manželově problému, cítíme, jak v ní všechno vře. Zlomenost, výčitky, štítivé hysterické reakce, ale nikdy není u postavy narušena rovnováha mezi nitrem a povrchem. V inscenaci nehraje pasivní roli ani interiér bytu, postupně se proměňuje k obrazu zborcených vztahů – Stevie ničí nábytek, rozbíjí nádobí, vázy, takže nakonec nezůstane kámen na kameni, kniha vedle knihy. Příjemně překvapil Tomáš Váhala v roli homosexuálního Billyho, syna Stevie a Martina, s nímž oba jednají spíše jako s nedospělcem, ne-li přímo dítětem. Jeho vstupy nebo repliky nepostrádají vnitřní sílu a naléhavost, obzvlášť v dialogu s otcem téměř na konci hry.

Jde v zoufalém závěrečném aktu Stevie (likvidace Sylvie) o pouhou mstu? Patrně na prvním místě. Ale možná rovněž, soudě podle zaklínání (nebo zvláštního tónu v hlase Stevie), o rituální oběť, odkazující k předhistorickým nebo raně historickým dobám, kdy tajemné lidské viny odnášela (v obojím smyslu slova) zvířata. Aby se porušený obraz mohl alespoň zčásti vrátit zpět.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Edward Albee: Koza aneb Kdo je Sylvie? Překlad Jiří Josek. Režie Vít Vencl, výprava Jitka Kotíková. Premiéra 11. dubna 2012. (Psáno z reprízy 27. dubna 2012.)

  • Autor: Josef Mlejnek
  • Publikováno: 13. Červen, 2012

Komentáře k článku: Koza jako obětní beránek?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 14/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


2. 9.-15. 9. 2014

Číslo 14/2014 (2. 9.-15. 9. 2014)

Obsah čísla 14/2014

Komentář

Káru táhnem dál

K poslednímu červnu skončil ve funkci...

Sukces měsíce

Sukces léta

S potěšením konstatujeme hned dva:...

Jak já to vidím

Jiří Vyšohlíd

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

O nemovitostech

Milá Terezo, zdravím vás, ale...

Kronika

Bylo & bude 14/2014

Bylo 26. června otevřelo Oddělení...

Kritika

Bůh tě pomiluj, chybující...

Nové nastudováním Rusalky Antonína...

Ďábla zraditi

Komorní scéna Aréna představila v...

Ironikova jeskyně

Předposlední červnovou sobotu mohli...

Kritický žebříček 14/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Brno praskalo smíchy

Status mezinárodního festivalu...

Okem souseda

Troufám si tvrdit, že se v Čechách...

Tanec Praha 2014 o koncích a...

Letošní hlavní festivalový program...

Rozhovor

Tereza Dočkalová: Touha je...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kontext

Chvála repríz

Úvahy posttelevizní

Burza

Herecká asociace informuje

Zasedání Mezinárodní herecké...

Děti slunce

Dva skladatelé, dva Magoři

Just píše Rejžkovi

Obvyklý hradecký svátek divadla na...

Výpomoc mdlému filmu aneb...

Filmových dílek sebevědomých...

Zahraničí

Osmašedesátý se vrací aneb...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Ivan Balaďa (1. 1. 1936 Bratislava –...

Výročí

Výročí – září

Schönová Vlasta, herečka (1. 9. 1919)...

Paměti, záznamy, deníky

Bylo nás pět a půl,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 14/2014



Obsah,