Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Koza jako obětní beránek?

Hra Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila. Děj Albeeho dramatu je poměrně prostý. Stejně jako se Kafkův Řehoř Samsa v Proměně jednoho dne probudí znehybnělý v hmyzí existenci, veleúspěšného amerického architekta středního věku Martina potká to, že se zamiluje do kozy. Nejde tedy o satiru na uvolněné americké mravy v sedmdesátých letech minulého století, nebo dokonce o snahu prosazování zoofilie jako nového životního stylu ve světě zformovaném moderním relativismem do té míry, že je v něm cokoli dovoleno. Ani nejde o dovozování falešných principií ad absurdum. Martin se v průběhu představení svěřuje s tím, že navštěvoval nějaký terapeutický kroužek, jehož účastníci se snažili od své zoofilní úchylky osvobodit, ale on na rozdíl od nich chápe svoji situaci – podobně jako zmíněný Samsa (Sám jsa) – jako něco přirozeného, „daného“. Jméno kozy, Sylvie, odkazuje v textu hry k milostné písni ze Shakespearovy hry Dva kavalíři veronští, ale Silvia se také dle legendy jmenovala matka zakladatelů věčného města, vestálka, jež počala oba syny v rozporu se svým posláním: chlapci pak vyrůstali s vlky a odkojila je vlčice. Transgresí máme v tomto příběhu hned několik. Mohli bychom pak Albeeho hru chápat také jako zpochybnění „zákonů obce“: jsou její zvyklosti ustaveny jenom proto, aby byla zajištěna vláda řádu nad chaosem? Ale nejblíže pravdě je patrně vyšinutí, vymknutí moderního jedince nejen ze sociálních vazeb, ale také a především z instinktivních prapodstat jeho existence, po němž si jeho hlubinná čidla hledají identifikaci naslepo. Člověk se nerozhodne pro to nebo pro ono, ale posunou se v něm „geologické vrstvy“.

Vítu Venclovi se při jeho dramaturgickém výkladu Albeeho díla podařilo udržet v rukou všechny konce jedné absurdní hole a podpořili ho v tom i herci. Martin Polách je v roli svého jmenovce poněkud usedlý introvert, bystrý a zároveň bezbranný. Přímo protiklad protřelého a cynického přítele a kolegy ze studií Rosse (Martin Stránský), který s ním přichází natočit rozhovor o jeho vítězném projektu při lukrativní zakázce. Oba hrají se vší vážností a zároveň se vší upřímností – tím nemá být řečeno, že hra musí být prosta komického napětí, naopak, oba předvedou hned v úvodu znamenitý skeč. Diváci se spontánně smějí, ale smích vyústí v úlek, jaký pociťujeme ve chvíli, kdy nám znenáhla mizí pevná půda pod nohama. Ross Martinův absurdní problém „správně“ nepochopil a řeší jej jako pouhý malér. Nejvýraznější postavou na scéně je však Markéta Tallerová v roli Martinovy manželky Stevie. Když se dozví o manželově problému, cítíme, jak v ní všechno vře. Zlomenost, výčitky, štítivé hysterické reakce, ale nikdy není u postavy narušena rovnováha mezi nitrem a povrchem. V inscenaci nehraje pasivní roli ani interiér bytu, postupně se proměňuje k obrazu zborcených vztahů – Stevie ničí nábytek, rozbíjí nádobí, vázy, takže nakonec nezůstane kámen na kameni, kniha vedle knihy. Příjemně překvapil Tomáš Váhala v roli homosexuálního Billyho, syna Stevie a Martina, s nímž oba jednají spíše jako s nedospělcem, ne-li přímo dítětem. Jeho vstupy nebo repliky nepostrádají vnitřní sílu a naléhavost, obzvlášť v dialogu s otcem téměř na konci hry.

Jde v zoufalém závěrečném aktu Stevie (likvidace Sylvie) o pouhou mstu? Patrně na prvním místě. Ale možná rovněž, soudě podle zaklínání (nebo zvláštního tónu v hlase Stevie), o rituální oběť, odkazující k předhistorickým nebo raně historickým dobám, kdy tajemné lidské viny odnášela (v obojím smyslu slova) zvířata. Aby se porušený obraz mohl alespoň zčásti vrátit zpět.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Edward Albee: Koza aneb Kdo je Sylvie? Překlad Jiří Josek. Režie Vít Vencl, výprava Jitka Kotíková. Premiéra 11. dubna 2012. (Psáno z reprízy 27. dubna 2012.)

  • Autor: Josef Mlejnek
  • Publikováno: 13. června 2012

Komentáře k článku: Koza jako obětní beránek?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 13/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


27. 6.–4. 9. 2017

Číslo 13/2017 (27. 6.–4. 9. 2017)

Obsah čísla 13/2017

Slovo ...

Divadelní sezona končí

Divadlům i Divadelním novinám, které...

Sukces měsíce

Lazebník sevillský

Hudba Gioacchino Rossini, libreto Cesare...

Dotazník

Mathias Straub

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

Praha je nejvýznamnějším...

Hlavní město Praha (HMP) je už...

Fejeton

Plavba na vlnách imaginace

Liberec, 14. června, devět hodin...

Názor

Glosa

Ke grantové politice

V 10. čísle Divadelních novin mne...

Anketa

Cena Josefa Balvína za sezonu...

Cenu Josefa Balvína za sezonu 2016/2017...

Kritika

Kapitálová škola hrou

Michal Dočekal, ředitel Činohry...

Žižkovy voči…

Proč jsem se jen, já osel, nevymlouval...

Život toužících žen

Protože Petru Hůlovou soustavně čtu,...

Nesnesitelná přesycenost...

Ve čtvrtém patře Divadla pod...

Calembour natřikrát

Znáte čokoládu Studentská pečeť?...

Když Čapek potkal Havla

Výrazné didaktické úmysly...

Kouzelný cirkus bratří...

Nejnovější inscenace Deadtown je v...

Dělat operní legraci je...

A pořádná dřina, protože se...

Kar za bolavé duše

První hru Natalie Kocab můžeme číst...

Jen panda je černá a bílá...

Režisér Michal Hába miluje...

Inspirativní střípky z...

Už je to dvacet let, co Arnošt...

Bayreuthský Lohengrin v...

Dílo Richarda Wagnera je velkolepé,...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 13/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Bouřlivá divadelní Ostrava

V moravskoslezské metropoli proběhl na...

Rozhovor

Miroslav Hanuš: Ptali se mě,...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Filip Nuckolls: Ztratili jsme...

Rozhovor s režisérem a scenáristou...

Kauza

Kontext

Koncepce kulturní politiky...

Pražští zastupitelé schválili...

Pokus o dada 21. století...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Vybočení z řady aneb...

Úvahy rozhlasové

Burza

Vážení kolegové, milí...

Herecká asociace informuje

Podoby – Jak přeříznout...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Studio Ypsilon Praha

Do divadla zadním vchodem

Divadelní tipy redaktorů DN...

Josef Herman O prázdninách se hraje...

Zahraničí

Mozart v bažinách

Únos ze serailu je na jevišti...

Mezi elegancí a barbarstvím

Stručný obsah příspěvku zde není...

Kam kráčíš, Polsko?

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

Zemřeli

Eduard Dřízga / Andrej Maťašík /...

Za Pavlem Kohnem

(14. října 1929 Praha – 18. června...

Výročí

Výročí 16. července –...

Novák Josef, režisér (16. 7. 1942)...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (III)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Knihovnička

Došlo do redakce

Jiří Suchý & Jiří Šlitr:...

Skripta, paměti, či sumář...

Když se kniha jmenuje prostě O...

Obrazem

Stimulovat pouliční scénu

Snímek Zdeňka Velena pochází ze...

Fagi a divadlo

Expert – nadějné vyhlídky

Příloha

Když máš v ruce...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 13/2017



Obsah,