Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila.">

Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Koza jako obětní beránek?

Hra Edwarda Albeeho Koza aneb Kdo je Sylvie? v režii Víta Vencla měla mít premiéru na malé scéně libereckého Divadla F. X. Šaldy už koncem loňského roku, ale kvůli administrativnímu šumu někde na cestě mezi divadlem a autorem, resp. jeho agentem, se oficiálně o několik měsíců opozdila. Děj Albeeho dramatu je poměrně prostý. Stejně jako se Kafkův Řehoř Samsa v Proměně jednoho dne probudí znehybnělý v hmyzí existenci, veleúspěšného amerického architekta středního věku Martina potká to, že se zamiluje do kozy. Nejde tedy o satiru na uvolněné americké mravy v sedmdesátých letech minulého století, nebo dokonce o snahu prosazování zoofilie jako nového životního stylu ve světě zformovaném moderním relativismem do té míry, že je v něm cokoli dovoleno. Ani nejde o dovozování falešných principií ad absurdum. Martin se v průběhu představení svěřuje s tím, že navštěvoval nějaký terapeutický kroužek, jehož účastníci se snažili od své zoofilní úchylky osvobodit, ale on na rozdíl od nich chápe svoji situaci – podobně jako zmíněný Samsa (Sám jsa) – jako něco přirozeného, „daného“. Jméno kozy, Sylvie, odkazuje v textu hry k milostné písni ze Shakespearovy hry Dva kavalíři veronští, ale Silvia se také dle legendy jmenovala matka zakladatelů věčného města, vestálka, jež počala oba syny v rozporu se svým posláním: chlapci pak vyrůstali s vlky a odkojila je vlčice. Transgresí máme v tomto příběhu hned několik. Mohli bychom pak Albeeho hru chápat také jako zpochybnění „zákonů obce“: jsou její zvyklosti ustaveny jenom proto, aby byla zajištěna vláda řádu nad chaosem? Ale nejblíže pravdě je patrně vyšinutí, vymknutí moderního jedince nejen ze sociálních vazeb, ale také a především z instinktivních prapodstat jeho existence, po němž si jeho hlubinná čidla hledají identifikaci naslepo. Člověk se nerozhodne pro to nebo pro ono, ale posunou se v něm „geologické vrstvy“.

Vítu Venclovi se při jeho dramaturgickém výkladu Albeeho díla podařilo udržet v rukou všechny konce jedné absurdní hole a podpořili ho v tom i herci. Martin Polách je v roli svého jmenovce poněkud usedlý introvert, bystrý a zároveň bezbranný. Přímo protiklad protřelého a cynického přítele a kolegy ze studií Rosse (Martin Stránský), který s ním přichází natočit rozhovor o jeho vítězném projektu při lukrativní zakázce. Oba hrají se vší vážností a zároveň se vší upřímností – tím nemá být řečeno, že hra musí být prosta komického napětí, naopak, oba předvedou hned v úvodu znamenitý skeč. Diváci se spontánně smějí, ale smích vyústí v úlek, jaký pociťujeme ve chvíli, kdy nám znenáhla mizí pevná půda pod nohama. Ross Martinův absurdní problém „správně“ nepochopil a řeší jej jako pouhý malér. Nejvýraznější postavou na scéně je však Markéta Tallerová v roli Martinovy manželky Stevie. Když se dozví o manželově problému, cítíme, jak v ní všechno vře. Zlomenost, výčitky, štítivé hysterické reakce, ale nikdy není u postavy narušena rovnováha mezi nitrem a povrchem. V inscenaci nehraje pasivní roli ani interiér bytu, postupně se proměňuje k obrazu zborcených vztahů – Stevie ničí nábytek, rozbíjí nádobí, vázy, takže nakonec nezůstane kámen na kameni, kniha vedle knihy. Příjemně překvapil Tomáš Váhala v roli homosexuálního Billyho, syna Stevie a Martina, s nímž oba jednají spíše jako s nedospělcem, ne-li přímo dítětem. Jeho vstupy nebo repliky nepostrádají vnitřní sílu a naléhavost, obzvlášť v dialogu s otcem téměř na konci hry.

Jde v zoufalém závěrečném aktu Stevie (likvidace Sylvie) o pouhou mstu? Patrně na prvním místě. Ale možná rovněž, soudě podle zaklínání (nebo zvláštního tónu v hlase Stevie), o rituální oběť, odkazující k předhistorickým nebo raně historickým dobám, kdy tajemné lidské viny odnášela (v obojím smyslu slova) zvířata. Aby se porušený obraz mohl alespoň zčásti vrátit zpět.

Divadlo F. X. Šaldy Liberec – Edward Albee: Koza aneb Kdo je Sylvie? Překlad Jiří Josek. Režie Vít Vencl, výprava Jitka Kotíková. Premiéra 11. dubna 2012. (Psáno z reprízy 27. dubna 2012.)

  • Autor: Josef Mlejnek
  • Publikováno: 13. června 2012

Komentáře k článku: Koza jako obětní beránek?

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 1/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


10. 1.–23. 1. 2017

Číslo 1/2017 (10. 1.–23. 1. 2017)

Obsah čísla 1/2017

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 1/2017



Obsah,