Koně, Kafka, teror a další šílenství
Když jsem kdysi viděl v Eliadově knihovně 120 dnů svobody, zařekl jsem se, že už nikdy více. Že už nikdy více nechci být svědkem tak zničující kombinace fekal divadla, přehrávaného exhibicionismu a nefunkční improvizace. To vše však byl zhmotněný sadovský mýtus a nešlo než neuznat, že jsem tvůrcům, Michalu Hábovi a Šimonu Spišákovi, skočil na lep.
Poté, co tahle partička, která si nyní říká divadelní platforma Kartel, opustila Divadlo Na zábradlí a doslova oskvotovala anarchistický klub Pilot, jsem se nechal nalákat znovu a znovu jsem si chtěl prostřelit hlavu. Trilogie Nový zákon, tematické propojení tří různých inscenací tří různých režisérů, byla premiérově uvedena v sobotu 7. června v rámci celovečerního festivalu stejného názvu, kde každé představení dělila ještě hudební produkce a do toho se vařil guláš, pilo pivo…
A hlavně spojení biblického tématu s mým oblíbeným Cormacem McCarthym, jak inzerovali. A taky názvy jednotlivých inscenací: 1) Vstávej svět hoří musíme ho jít pochcat, 2) Kohlhaas terror a 3) Hallo darkness.
Ještě že jednotlivé inscenace jsou co do kvality nekonzistentní. První část Vstávej svět hoří atd. (režie Jan Kačena) byla v podstatě kvalitou srovnatelná se zmíněnými 120 dny svobody. Velký podíl improvizace hercům nesvědčí, pořád si skáčou do řeči. Navíc bez předepsaného textu sklouzávají k nadprodukci výplňkových slov. Z Hábova iritujícího „hele“, kterým začínal všechny repliky, jsem myslel, že se z Pilota samovolně katapultuju. Stejně tak šlo na nervy i nesmyslně přehnané opakování titulu McCarthyho knihy Všichni krásní koně. Specifickou Hábovu poetiku jsem zkrátka ani tentokrát nepřijal – mělo-li to být celé ironie divadla, pak to zůstalo asi jen v touze tvůrců, jasné to však nebylo. Nehledě na vlastně velmi povedenou videoprojekci, která však jako by zůstala stranou zájmu a nijak se s ní dál nepracovalo, ač tam ten potenciál byl. A taky výtečná bendžistka. To vše ukazovalo na to, že to myslí vážně a o to je to děsivější.
Vstávej svět hoří musíme ho jít pochcat FOTO ARCHIV SOUBORU
Vzpomínku na mučící večery v Crossu při sledování všech těch amatérských souborů na HuLiDech se pokusil zvrátit druhý díl trilogie Kohlhaas terror (režie Michal Hába). A musím říct, že se celkem zdařile. Pravda, znovu se tu dával důraz na improvizaci, která žádnému z herců napříč trilogií vážně nesvědčí, ale celý děj, doprovázený mystickou youngovskou kytarou ve stylu Jarmushova Mrtvého muže, byl mnohem kompaktnější, evidentně sledující základní narativní linku (ne jako v předchozím díle). Překvapivě povedená byla i kafkovská vsuvka povídky Před zákonem, která do příběhu o čestném muži Michaelu Kohlhaasovi, jehož úřednická zlovůle připravila nejprve o dva koně a pak i o čistý rejstřík, pozoruhodně hladce zapadla a ukázala, že se lze Kafkou inspirovat opravdu nejrůznějšími způsoby. Dokonce i exaltovaný Hábův projev došel k citelnému zklidnění a celé to konečně vypadalo víc jako divadlo než jako tematický maškarní bál.
Poslední díl trilogie Hallo darkness FOTO ARCHIV SOUBORU
A třetí díl Hallo darkness (režie Lucie Ferenzová) opět inspirovaný McCarthym, tentokrát jeho postapokalyptickou novelou Cesta, jen završil rostoucí kvalitu jednotlivých složek trilogie. Tvůrci dokonce domysleli McCarthyho prózu a představili fiktivní začátek vztahu obou rodičů chlapce – nepřekvapivě na skautském (?) táboře, překvapivě vtipně. Stejně jako v předchozí části i zde hrála velkou roli živá hudba – tentokrát basová kytara v podstatě podobného stylu jako kytara v Kohlhaasovi. A kupodivu tu lze také poprvé hovořit o herectví, byly tu postavy, které mají nějaké emoce, a dokonce procházejí i určitým vývojem, což v kontextu prvních dvou, a zejména tedy prvního představení, působilo jako zjevení. Zejména výkon Anity Krausové, která mě zaujala už v Milenci v MeetFactory, patřil k tomu nejlepšímu celého večera. Zaslouženě tak Hallo darkness obdržel i nejdelší aplaus.
Co se však někam ztratilo, bylo ono tematické propojení a zároveň odkaz k biblickému nebo jakémukoliv jinému zákonu. Když pominu koně, které propojuje celé McCarthyho dílo (a zrovna Cesta je nejmíň koňařská ze všech) i první dva díly divadelního projektu, a citaci zmíněné Kafkovy povídky Před zákonem, která jediná se věnuje zákonu, nezůstává explicitních spojnic mnoho. Pokud měla jednotlivá představení fungovat jako nová evangelia, chyběl jednotící hrdina typu Ježíš. Zůstává však všeobecný zákon morálky (refrén „vraťte nám koně, patří nám“ z prvních dvou dílů a „my jsme ty hodný, protože neseme oheň“ ze závěru trilogie), pro nějž bychom ale mohli nalézt napříč divadelními produkcemi nespočet „dílů“ takové trilogie… spíše nekonečného seriálu. Chybí tedy vysvětlení, proč zrovna tyto části mají dát dohromady specifický celek. Na druhou stranu vyjma Vstávej svět hoří… jde o docela zajímavé přístupy k inscenování knižních předloh a o funkční experimenty v divadelním jazyce, takže to násilné propojení zas tolik nebolí.
Kartel: Nový zákon (Jan Kačena: Vstávej svět hoří musíme ho pochcat; Lachende Bestien: Kohlhaas Terror; Lucie Ferenzová: Hallo darkness) První uvvedení celé trilogie 7. června 2014 v klubu Pilot v Praze.
Komentáře k článku: Koně, Kafka, teror a další šílenství
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
