Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Koncepce kulturní politiky hlavního města

Pražští zastupitelé schválili usnesením číslo 28/104 z 15. června 2017 Koncepci kulturní politiky hl. m. Prahy 2017–2021. Dlouho očekávaný dokument zpracoval odbor kultury a cestovního ruchu HLMP s využitím materiálů Institutu plánování a rozvoje HLMP (vročení květen 2017). Divadelní noviny požádaly o komentář analytika Bohumila Nekolného.

Všimli jste si někdy při cestách za hranice označení Hlavní město Vídeň či Hlavní město Paříž? My, co máme hlavní město, máme po dvou letech dokonce už i koncepci politiky kultury tohoto města. Dokument se vyznačuje především tím, že nemá autory. Ale zajímavým způsobem řeší jeden z problémů tvorby kulturních strategií. Ve své studii Hledání rovnováhy (21 strategických dilemat v kulturní politice) v pátém dilematu autoři Matarasso a Landry řeší, zda se při tvorbě kulturní politiky – a jedno, jestli státu, nebo města – má vycházet z aktivní konzultace s odbornou veřejností, či z přímé participace veřejnosti na její přípravě. Praha dilema vyřešila metodou Kolumbova vejce. Ani jedno, ani druhé. Naposled se o něco přibližného pokoušel primátor kolem roku 2000.

V dokumentu jsou ale, kupodivu, uvedeni autoři doprovázejících fotografií. Z nichž na prvém místě je fotografie lyží s Huitfeldtovým perem. Což bylo vázání z počátku minulého století. A ona anachronická fotka je vlastně vůči dokumentu symptomatická. Nebudu se zde zabývat obecnými pasážemi naštěstí krátkého materiálu, tedy Preambulí, Východiskem – rolí kultury v životě města, Předpoklady realizace či Vizí Prahy 2021, ale zůstanu jen u strategických oblastí, cílů a nástrojů realizace. I když už v obecných pasážích se vyskytují překvapivé termíny jako excelence, vize a evaluace.

Nelze než přivítat prioritní cíl koncepce, a sice požadavek na špičkovou kvalitu umění a kulturní nabídky. Takto jasná deklarace potěší a mohla by být i kvalitativním posunem proti zaumné Implementaci kulturní politiky ČR. Požadavek na excelenci se má týkat všech kulturních oblastí. Má to ovšem jeden háček. Můžeme se jen dohadovat, jaká kritéria excelence se budou vztahovat na oblast živého umění, potažmo divadla. V návaznosti na to se deklaruje optimalizace kulturní infrastruktury s přihlédnutím k oborům a žánrům. V kontextu divadelního systému Prahy můžeme opět hádat z kávové sedliny. Má se opustit většinová přímá podpora činoherního typu divadla, a naopak systém rozšířit o taneční či operní scénu? Přestane se podporovat z veřejných zdrojů muzikálové divadlo, když jsou v Praze minimálně tři respektované soukromé muzikálové produkce? Jak to bude s rodinným stříbrem loutkových divadel? Co Praha fakticky udělá pro alternativní divadelní aktivity? Otázek, jak patrné, jen v oblasti našeho zájmu, se otevírá nepřeberné množství.

Vždy mne popudí hesla typu: o vytvoření podmínek, za nichž lze adekvátně ocenit i vyžadovat špičkové výkony. Jaké to jsou podmínky? Kdo je vytvoří? Kdo a jak je zafinancuje? Kdo je bude oceňovat? Všichni naopak tušíme, kdo bude vyžadovat špičkové výkony! A proč jen výkony, proč ne rovnou i špičkovou autorskou tvorbu? A čerta v šídlu neutajíš! Jde přece o subjekty, které může Praha ovlivnit, tedy o příspěvkové organizace. V prvním momentě vás napadne personifikace, kdo je to Praha? Ostatně tytéž instituce budou prý povzbuzovány k hledání partnerství s privátní sférou. Ale aby tzv. PPP partnerství u nás, v divadelním prostředí, fungovalo, například jako v Londýně, k tomu jsou třeba hluboké systémové změny, o těch ale v koncepci není ani řádka.

Naopak se bude vyvíjet intenzivní tlak na instituce primárně zřizované a financované HPM. Ale ono to má být přesně obráceně. Ty instituce, v našem případě divadla, mají dostat co největší autonomii a správu na „dlouhou ruku“. Opět si vezměme příklad z Londýna, ale, chcete-li, třeba i z Vídně. V civilizovaných metropolích mají radnice své kulturní, umělecké, ale i divadelní rady, které řeší problémy kulturní politiky, kulturních strategií, kulturního plánování, dokonce někdy i přímo alokaci financí. A u institucí, včetně divadel, jsou správní a dozorčí rady. Takže žádná Praha tam nemůže žádný přímý tlak (natož intenzivní) vykonávat.

Je nutné koncepci přiznat jedno pozitivum: místo kvantity město upřednostňuje kvalitu. I s touto deklarací mám však problém. Umí tohle město axiologii? Je vůbec schopné jen prosté evidence kvality, když už rezignujeme na taxativní hodnocení? Jsem značně skeptický od dob historických výroků exprimátora Béma, že Dejvické divadlo má přidanou hodnotu nula, přes kauzu Pařízka až po skvělé konkurzy na ředitele Karlína. V tomto smyslu má jít příslib institutu neformálních scoutů, čehož se upřímně děsím. Neboť si ho v českém prostředí dokážu představit v barvách. Evaluační proces v případě umění je přece jen poněkud specifický. Musí být především kontinuální, kompetentní a je, kupodivu, i nákladný. Opravdu nemůže být neformální.

Samozřejmě nelze nereagovat na explicitní výčet prioritních akcí mimo grantový systém. Mezi prioritami máme sice běžecký maraton, ale jen z našeho oboru schází např. Festival divadla německého jazyka, Tanec Praha či Pražské Quadriennale. Jděte už někam se spolupořadatelstvím, partnerstvím i s vašimi prioritami! Nejzajímavější je ovšem kapitola pátá, která se honosí názvem Nástroje. Hned u těch nejdůležitějších, tedy legislativních, dochází k totální kapitulaci. Praha bude pouze sledovat koncept veřejné kulturní instituce a bude analyzovat legislativní prostředí. Vždyť přece víme, že nám ten koncept vrchnost, tedy ministerstvo kultury, nenadělí a, proboha, těch analýz je přehršle a některé si přímo objednávala a platila Praha! Co chce v tomhle smyslu ještě zkoumat? Co jí brání opustit koncept příspěvkových organizací, dokončit proces transformace a využít právní formy zapsaného ústavu, společnosti s ručením omezeným, či dokonce akciové společnosti. A poté může lehce některé ze svých požadavků na kulturní systém realizovat. Například i partnerství veřejného a soukromého sektoru.

Oceňuji, stejně jako dokument, současný pražský grantový systém, až na tvrzení, že je průběžně evaluován. O tom, žel, mi není (a asi ani veřejnosti) nic známo. Ostatně o nákladnosti evaluace jako kontinuálního procesu už byla řeč. Svým způsobem postrádám prosté sdělení, že divadlo, provozované jako veřejná kulturní služba, vytváří páteřní síť pražského divadelního systému. A toť vše: až na jednu marginálii. Koncepce si stýská po absenci komunikační platformy mezi aktéry kulturních procesů. Vykašlete se na diskusní platformy a založte raději agentury, fondy či quanga na způsob Arts Councilu či Theater Jury, tedy kulturní a umělecké rady, a vybavte je příslušnými kompetencemi. Na závěr musím říci, že po čtvrt století se mi o tomhle už vůbec nechce psát. Neb stále objevujeme jen saze v komíně.

  • Autor: Bohumil Nekolný
  • Publikováno: 30. června 2017

Komentáře k článku: Koncepce kulturní politiky hlavního města

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 15/2017

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


19. 9.–2. 10. 2017

Číslo 15/2017 (19. 9.–2. 10. 2017)

Obsah čísla 15/2017

Slovo ...

Kazatelna jevištěm

Jest jeden divadelní prostor, u...

Sukces měsíce

Collectif Malunés: Forever,...

Belgie, Francie. Režijní dohled...

Dotazník

Markéta Dvořáková

Dotazník aneb Vyhlížení divadelního...

K věci

O návštěvě ministra...

Ve čtvrtek 7. září přijel do...

Fejeton

Tři a

Když mě redakce těchto novin...

Názor

Otevřené dopisy ministru...

V Praze 11. září 2017 Vážený pane...

Anketa

Kronika

Jednou větou

V areálu bývalé papírny ve Vraném...

Kritika

Absurdní cesta k domácímu...

Make no Noise je paradoxní název pro...

Z borůvčí do hrobky

Několik glos k Theatrum Kuks, 23.–27....

Ach, ti muži

Odumírání vztahu v manželství má...

Cosi shnilého ve městě...

Jako poslední premiéru minulé sezony...

Není co vzkázat, ale je o...

Jak vývoj divadelního jazyka na...

Ovčáček se vrací

Když v listopadu loňského roku...

Všelidové divadlo – Cirkus...

Divadelní avantgardy 20. století snily...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 15/2017...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Festivaly

Rozhovor

Vladimír Polívka: Jen se...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Lenka Dombrovská...

Starý operní kritik Josef Herman se...

Kauza

Kontext

O talentu a kontaminaci hnusem

Ačkoli se neustále mluví o potřebě...

Středověk dnes

Úvahy filmové

Židé v moderních českých ...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Burza

Kolegyně a kolegové!

Herecká asociace informuje

Podoby – Většina...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Hudební divadlo Karlín

Do divadla zadním vchodem

Zahraničí

Od dekonstrukce k příběhu...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Zemřeli

René Tuček – pěvec se...

(8. 1. 1936 Praha – 26. 8. 2017...

Vladimír Brabec byl chlap...

(15. 5. 1934 Praha – 1. 9. 2017 Nová...

Výročí

Výročí 16.−30. září

Kožíšková Kristina, korepetitorka...

Paměti, záznamy, deníky

JAMU sedmdesátiletá (V)...

Stručný obsah příspěvku zde není...

Obrazem

Pan Papírek… (II)

Ako to bolo za komunizmu

Letos 7. listopadu uplyne sto let od...

Fagi a divadlo

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 15/2017



Obsah,