Se zájmem a trochu potměšilým úsměvem jsem si přečetl trefnou recenzi R. Hrdinové „Sčítání Netopýrů…“. Nalezl jsem v ní – někdy mezi řádky – to, co si my, pohrobci pí. Operety šeptáme nad jejím připraveným rovem, kde sice ještě neleží, ale už možná brzy ulehne. Tedy alespoň u nás, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku… A sice, že:

1) operetní diváci nevymřeli, ti za to nemohou! Když jsem před dávnými lety nastupoval jako kandrdas k operetnímu souboru Krušnohorského divadla v Teplicích (jednomu z prvních, který byl zrušen!), tvrdili skeptici, že opereta skončí, až vymřou tehdejší důchodci, poslední diváci tohoto žánru. Za více než 4O let, co jsem operetě sloužil (naposled devět roků jako umělecký šéf už také neexistující Zpěvohry ND v Brně), se ty generace diváků nejméně dvakrát, ne-li třikrát obměnily a měli jsme pořád v divadle „natřískáno“. Karlínské inscenace „Čardášky“ nebo „Polské“ mají dlouho dopředu vyprodáno. Z toho důvodu uvádějí i soubory jiných specializací, především operní, pravidelně operetu. Zřejmě přemluvil ekonom dramaturga, že by divadlo potřebovalo zase jednou „kasaštyk“. Jenže tyhle inscenace – i když hladový divák kasu plní – se v drtivé míře někdy přímo zoufale nevyvedou. To protože:

2) dělat operetu je kumšt. Představitel operetní role musí umět slušně zpívat (i když třeba ne tak jako operní bard), velmi slušně mluvit, tedy zahrát textové pasáže) třeba ne jako roduvěrný činoherec) a taky zvládnout „nachtanc“) i když ne jako baleťák.) A navíc by měl umět dobře „placírovat“ fóry, tedy mít smysl pro humor. Jedna dovednost zkrátka nestačí! To všechno se musel opereťák naučit zase jenom praxí v operetě. Takže je třeba konstatovat, že:

3) opereta je svébytný žánr. Nás ho kdysi učili režiséři-specialisté, jako byl Smažík, Skoumal, Regál, Paul, v Brně Kulhánek či Fišer. Věřím, že by se uplatnili i jinde, ale oni se programově věnovali tomuto žánru. Právě tak jako dirigenti Homolka, J. O. Karel, Brázda, Popp, u nás Karásek nebo Moulík, kteří dokázali tlumočit operetní partituru s patřičným šmrncem. (Kdyby se dala uskutečnit soutěž žijících dirigentů, kdo nejlépe oddiriguje právě netopýrovskou předehru, vsadil bych celý důchod na Moulíka!) Stálý operetní sbor byl udržován dobrým sbormistrem ve formě, aby zvládl někdy nelehký sborový part, ale musel se umět na jevišti i slušně „hýbat“. (Za všechny „top“ sbormistry bych jmenoval třeba Irenu Pluháčkovou). Obávám se, že specialisté se nějak vytratili. Proč by jinak soubory (Karlín, Brno, Ostrava) hledaly tak často spásu zvaním inscenátorů ze zahraničí?

Podle toho, co tvrdím, by tedy měla nejlépe dopadnout inscenace specializovaného souboru. V recenzi skončila Ostrava se svým tradičním pojetím a různými vadami na kráse na druhém místě, lépe jsou v ní hodnoceni staří matadoři (Honza Drahovzal, Mirek Urbánek). Není to proto, že ti mladší se nemají od koho učit, nemá je kdo vychovávat, není s kým porovnávat? Vždyť Ostrava je už vlastně jediný soubor, který staví repertoár převážně na operetě, Plzeň a Karlín už inklinují jinam. Nepochybuji, že zkušený Petr Novotný zincenoval v Pardubicích vtipné, zábavné představení. Ale myslím, že tudy cesta k zmrtvýchvstání operety nevede. A brněnský operní Netopýr nedopadl – volím opatrně slova, abych nekálel do hnízda, kde jsem, byť v jiném souboru, léta byl – nijak oslnivě. A tak končím otázkou:

4) kým a jak operetu uvádět? Trend rušení specializovaných souborů už nikdo nezastaví, natož aby je snad někdo opětně zřídil. Asi to opravdu zůstane na souborech operních. Čas prosel nemilosrdně operetní literaturu, svou kvalitou prošla ovšem sítem dál zejména Straussova, Lehárova a Kálmánova díla. Operní soubory vybírají samozřejmě ta, kde je muziky a zpěvu co nejvíce, to chápu. A ač do téhle chvíle musím nutně působit dojmem zapšklého staromilce, prohlašuji, že nemám nic proti tomu, aby se tahle klasika vykládala, inscenovala třeba jinak, s novým pojetím. Ale dobře a vkusně, bez batmanovských berliček, s úctou k předloze, se všemi ingrediencemi, které k ní patří! Jestli tohle nedokážeme, tak bude opravdu lepší uložit operetu k věčnému spánku a vzpomínat na její zlaté časy…

Většina operet ovšem končívá happyendem, až na některá díla pana Lehára, který tím chtěl dodat nevážnému žánru vážnost, a proto si v nich hlavní hrdinové na konci nespočinou v náručí. Moc bych si přál, aby opereta v Čechách, na Moravě i ve Slezsku nekončila lehárovsky, ale v objetí Rosalindy, Hany, Marici nebo Heleny se spokojenými diváky!