Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Když pláče kozodoj

    Možná znáte ten pocit, čtete nějaký text a říkáte si, to je mi ale potřeštěnost, to nemá obdoby… Po pár měsících pak usednete v divadelním sále a ten téměř zapomenutý příběh vám najednou ožije před očima. Přesně to mohou cítit čtenáři Grotesky Kurta Vonneguta při návštěvě Eliadovy knihovny a zhlédnutí Pláče nočního kozodoje.

    Osu inscenace tvoří příběh Wilbura Narcise-11 Swaina a jeho sestry Elizy Mellon Swainové, vyprávěný samotným Wilburem. Převážně monologické podání je doprovázeno groteskními výjevy, v nichž se objevují kromě Vonnegutových postav i legendy němých grotesek – Laurel a Hardy (které hrají půvabné dámy), kovbojové, rockové hity dvacátého století a atmosféra americké volební agitky ve velkém stylu. Že je z toho cítit nostalgie? Ale vždyť je to příběh posledního prezidenta Spojených států amerických.

    Inscenace na základě fiktivní autobiografie věnovaná skutečné sestře spisovatele (mimo jiné) pojednává o rodinných vztazích, zemské přitažlivostí a evoluci lidstva. Představení začíná estrádní kampaní hlavního hrdiny při kandidatuře na prezidenta a na podporu myšlenky tzv. rozšířených rodin. Hraje hudba, herci jsou na scéně a vítají přicházející diváky – za řečnickým pultíkem Michal Hába v křiklavém obleku a se zlatým cylindrem na hlavě ala Abraham Lincoln jako Wilbur, Marie Švestková a Adriana Máčiková-Kubištová v černých oblecích s buřinkami a knírky, Šimon Spišák s bujarým afrem jako Carlos, Lukáš Bouzek s dlouhou kšticí v dresu amerického fotbalového týmu s číslem 68 a tylovou sukní jako Eliza, Jindřich Čížek v uniformě jako pilot a hudební doprovod. Už na první pohled je to veselá partička, zpívají, tančí, pádlují pádly a třesou třásněmi, vystřelují konfety. Kampaň končí oslavou vítězství, divákům jsou přidělena prostřední jména, mění se tempo a Wilbur začíná s vyprávěním historie velkolepého nápadu umělých příbuzných a svého rodinného dramatu.

    Tato pasáž může být pro znavené diváky poněkud náročná, nicméně snesitelná. Ve svém monologu si Hába hraje s divákovou pozorností, protahuje odmlky, dává čas k zamyšlení. Když ve vyprávění dospěje ke Wilburově dvojčeti a Eliza přichází na scénu, inscenace opět nabírá obrátky. Nezapomenutelný je například komediální výstup s doktorkou Cordelií Swain Cordinerovou, kterou představuje Marie Švestková. Při několikanásobném vyhánění ze sálu přespříliš vřelých rodičů (Šimon Spišák a Adriana Máčiková-Kubištová) se navíc využívá přirozených dispozic prostoru Eliadovy knihovny a citlivého opakování. Nespornou kvalitou inscenace jsou i herecké výkony účinkujících, ať už jde o představitele hlavních hrdinů, nebo zbytek souboru vystupující vždy v několika rolích.

    Lukáš Bouzek s dlouhou kšticí v dresu amerického fotbalového týmu s číslem 68 a tylovou sukní jako Eliza a Michal Hába v pyžamu. FOTO ARCHIV SOUBORU

    Dominantu scény tvoří stará, chtělo by se říci rodinná, pohovka, kterou místy zastíní řečnický pult nebo vtipně řešená zpovědnice. Vlastně žádný z předmětů (kromě hudebních nástrojů) vyskytujících se v této inscenaci, která pojednává o muži, jenž strávil většinu života v bohatsví a luxusu, byste nejspíš nenašli jinde než ve vešnictví. Nicméně s hravostí se dá dokázat mnohé, třeba i přílet helikoptéry nebo zhmotnit miniaturního Číňana.

    Inscenace v úpravě a režii Michala Háby a Šimona Spišáka zachovává kouzelný slovní humor a fantaskní surreálnost předlohy. Místy tyto momenty ještě posiluje a domýšlí. Chvílemi až na hranici únostnosti – například v momentech, kdy Šimon Spišák zaskočí obecenstvo svým pronikavým řevem, nebo-li pláčem nočního kozodoje. Neortodoxně je pojata postava Elizy, neandrtálské ženy bez stopy půvabu, která zde vyzařuje dívčí esprit a to i přesto, že ji představuje dvoumetrový svalovec. Pořád tak zůstává monstrem, ovšem s jaksi grotesknější tváří.

    Pláč nočního kozodoje nabízí bláznivý výlet nad rámec všedního dne, humorný, i když plný malých tragédií. Prostě hořko-sladký jako groteska.

    Hodnocení @@@@ a 1/2

    Lachende Bestien a Divadlo Koňa a Motora: Pláč nočního kozodoje. Režie Michal Hába, Šimon Spišák. Premiéra 28. února 2013 v Eliadově knihovně Divadla Na zábradlí. (Psáno z reprízy 23. března 2012.)


    Komentáře k článku: Když pláče kozodoj

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,