Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2018

ročník 25
15. 5.–28. 5. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kdo má čas zastavovat čas?

    Na piazzetě Národního divadla (nám. Václava Havla) v Praze se včera konala vernisáž fotografií Vojtěcha Brtnického z projektu Momentum, který právě v těchto místech měl v červnu 2017 premiéru.

    Momentum je ojedinělý taneční projekt choreografek a performerek Miřenky Čechové a Sabine Seume. Uvnitř veřejného prostoru stvořily ve dnech 26.-27. června intimní pokoj, v němž non-stop, po dobu třiceti hodin, zakoušely zpomalení času. Co vše se během těchto třicetihodin událo? S jakými okamžiky se musely utkat? Právě o tom vypovídají fotografie Vojtěcha Brtnického. Jejich výběr vydala také revue Taneční zóna ve svém čísle 3/2017. Řeč těla je velice silný komunikační prostředek a ne mnoho z nás si uvědomuje, jak moc ji vnímáme. Chvíli jsem se věnoval činohře, ale jednoduše řečeno proti současnému tanci to byla tak trochu nuda. Současný tanec je mnohem vyzývavější ke zkoumání, nutí k pečlivějšímu pozorování a zároveň občas neklade skoro žádné mantinely vlastní interpretaci, říká autor fotografií. Brtnický dokumentuje dění v oblasti současného tance a pohybového divadla už přes deset let. Je mimo jiné oficiálním fotografem festivalů Tanec Praha nebo česká taneční platforma. Spolupracuje se soubory Spitfire Company, Tantehorse, Divadlem Ponec, Cie des Pieds Perchés, Nanohách, VerTeDance a dalšími v ČR i v zahraničí. Publikuje v domácích časopisech a periodikách, ale i v zahraničním tisku (New York Times, Russia Today).

    Momentum, piazetta Národního divadla 22. 6. 2017. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    V rámci vernisáže se uskutečnila performance – taneční instalace Vidět stíny utíkat – nechat mysl létat. Její název odkazuje k poslední hodině extrémní fyzické výzvy, v níž koncentrace a tělesný výkon performerek dosahovaly vrcholu. Když se člověk vrcholně zpomalí, uvidí pohyb svého vlastního stínu. píše Miřenka Čechová v textech, které fotografie doprovázejí. Aktéry byli mladí performeři, se kterými teď skupina Tantehorse pracuje v rámci své Tantehorse Laboratoře. Dernisáž výstavy se uskuteční 28. února od 17:00 s podobnou performancí. Bude součástí festivalu Malá Inventura.

    Momentum, piazetta Národního divadla, noc z 22. na 23. červen 2017. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Vše je ve veřejném prostoru, volně přístupné, nejsou třeba žádné rezervace ani vstupenky.

    ///

    Když čas ztratí smysl

    /Momentum pohledem fotografa/

    Obecná teorie relativity říká, že čas má tvar a jeho rychlost plyne podle toho, jak rychle se pohybujeme prostorem. S trochou nadsázky bychom ji mohli aplikovat na pohyb člověka. Jestliže jedním z cílů Momenta bylo zpomalit čas, pak se to v mých očích povedlo dokonale.

    Momentum, piazetta Národního divadla, půlnoc z 22. na 23. června 2017. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Mohu s klidem říct, že se věnuji fotografii kvůli zážitkům, které tato práce přináší, a nikoliv kvůli snaze pořídit perfektní fotografii. I proto jsem si svých dvacet sedm hodin strávených na Momentu nesmírně užil. Od sebejistých klidných prvních kroků po scéně, přes tuny líně se převalujících tanečních obrazů, dramata jako byla ohromná noční bouře, potyčky místních klasiků s ochrankou a Policií, okamžiky nekončícího chladného vyčerpání, až daleko ke křehkému odpolednímu klidu a k přirozeně dojemnému finále.

    Od mého běžného pohledu na fotografování tance bylo toto představení však nesmírně daleko. Focení dovede být vcelku stresující. Kupříkladu fotíte-li větší mezinárodní festival. Požadavky na disciplínu, výstupy a rychlost, jsou vysoké, zatímco času málo. Jak na focení samotné, tak na odpočinek. Zde se však velká většina konala v ostrém denním světle, ve kterém člověk nemusí udělat jediný technický kompromis. Scéna byla obklíčena prostorem, ve kterém bylo možno se volně pohybovat, a tempo představení rozhodně nesvádělo k nějakým bleskovým reakcím. Cokoliv, co jsem zvyklý si rozmyslet za půl vteřiny, zde mohu v hlavě převalovat tam a zpět celé minuty…

    Momentum, piazetta Národního divadla 23. 6. 2017. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Jakoby příchodem na scénu skutečně čas ztratil smysl. Jen si představte, jak pozorujete hledáčkem dvě tanečnice najednou a máte desítky vteřin, než se rozhodnete zmáčknout spoušť. Máte jistotu, že bude dost času cokoliv dohnat. Pro mě naprosto surrealistická situace, za kterou bez mrknutí oka platím v momentě, kdy začíná pršet a já odmítám jít se skrýt. Za kterou trochu platím v noci během šarvátky s místními chuligány přemýšlením o tom, zda se budu muset zapojit, nebo ne. Platím za ni občasným hladem a celkovou únavou. Ale návratnost je příjemně vysoká. Na konci si jsem jist, že bych to sám nezvládl. A že už se na Náměstí Václava Havla nikdy nepodívám bez vzpomínky na tuto zkušenost.

    Nyní musím přijít na to, jak se k těm pocitům ve své práci vrátit a znovu je zažívat.

    Vojtěch Brtnický /Psáno po představení na piazzettě ND/

    /Text vyšel v Taneční zóně 3/2017/

    ///

    Více o projektu Momentum na i-DN:

    Tip: Momentum /30 hodin na piazzetě ND/

    Když jde v divadle o život

    Zpomalené momenty

    • Autor:
    • Publikováno: 2. února 2018

    Komentáře k článku: Kdo má čas zastavovat čas?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,