Katharina Schmitt: Přízraky ideologií dvacátého století
Rozhovor s libretistkou a režisérkou opery Žádný člověk
Inscenace opery Žádný člověk skladatele Jiřího Kadeřábka na libreto Kathariny Schmitt a Lukáše Jiříčka byla uvedena 31. března na Nové scéně v Praze. Tragický příběh tvůrce Stalinova pomníku na Letné, sochaře Otakara Švece, byl dvakrát (7. a 8. listopadu) uveden v německých Brémách na festivalu přeshraniční literatury Globale Festival für grenzüberschreitende Literatur.
Jak došlo k pozvání na festival?
V posledních letech vznikla v Brémách enkláva české kultury zásluhou tvůrců, kteří sem odešli do exilu. Bývalá dramaturgyně Divadla Komedie Viktorie Knotková pracuje už několik let na stejné pozici v Brémském divadle (Theater Bremen) a pravidelně spoluiniciuje německo-české projekty: například inscenaci Kafkova Zámku s českým Kafka Bandem nebo inscenaci Švejka v režii Dušana Pařízka jako koprodukci Wiener Festwochen, Studia Hrdinů a Brémského divadla. V Brémách žije také Libuše Černá, zakladatelka mezinárodního literárního Festivalu Globale. Ve spolupráci s Brémským divadlem sem zve každý rok české autory i divadelní inscenace. Vloni jsme tu hostovali s mojí inscenací O slavnosti a hostech ze Studia Hrdinů, letos pozvali Žádného člověka. Finančně zájezd umožnil Koprodukční fond Goethe Institutu.
Ještě jste měla dodat, že sama pocházíte z Brém.
Narodila jsem se v Brémach a vyrůstala jsem na severu Německa. I když už dlouho žiji mezi Berlínem a Prahou, mám Brémy stále ráda. Brémské vazby k Česku jsou však dílem Viktorie Knotkové a Libuše Černé, díky nim se brémští diváci víc a víc konfrontují s českým kulturním prostorem.
Odpovídala inscenace tématu festivalu?
Letošní festival měl dva hlavní tematické okruhy: zaprvé Středozemní moře jako kulturní prostor a zadruhé stoleté výročí říjnové revoluce v Rusku, kterou začala éra komunistických režimů. Do druhého tematického okruhu jsme tedy výborně zapadli.
V jakém prostoru jste v Brémách hráli inscenaci, kterou jste zasadili do specifického prostoru pražské Nové scény?
Opery se v Brémách hrají pravidelně v Divadle na Goetheho náměstí (Theater am Goetheplatz), my jsme však hráli v tzv. Malém divadle (Kleines Haus), což je jejich menší scéna s kapacitou 200 sedadel. Prostor byl užší a nižší, než je sál pražské Nové scény, na rozdíl od ní Kleines Haus nemá ani orchestřiště. Zpěváky přivedl menší prostor k většímu soustředění se na každé gesto a energetická výměna mezi nimi byla intenzivnější. Hudebníci se v tomto prostoru stali přirozenější součástí jevištních akcí než v pražské verzi. Vizuálně jsme sice přišli o některé prvky vymyšlené přímo pro Novou scénu, ale také jsme konfrontací s novým prostorem něco získali. Musím dodat, že zdejší sál je skvěle technicky vybaven a má dobrou akustiku, takže představení vyzněla přesně tak, jak měla.
Jak brémští diváci Žádného člověka přijali?
Velmi pozitivně. Měla jsem z toho opravdu velkou radost. Přišli především ti, kdo se zajímali buď o téma inscenace, nebo o novou hudbu. Byli velmi vstřícní a pozorní.
Přece jen hrát v Brémách o bizarním pomníku z doby českého kultu osobnosti…
Příběh Otakara Švece a Stalinova pomníku samozřejmě v Německu běžně známý není. Proto jsme před každým představením v dramaturgickém úvodu divákům vysvětlili souvislosti. Osud umělce, jemuž zničí život jeho vlastní dílo, má však parametry antické tragédie a lidský rozměr příběhu je srozumitelný kdekoli. Vedle toho opera Žádný člověk obsahuje ozvěny ničivých ideologií dvacátého století a jejich vlivu na naši jen zdánlivě post-ideologickou dobu. To bohužel momentálně trápí i Německo.
Máte dojem, že se globální politické problémy promítly do přijetí inscenace?
Snažili jsme se v Žádném člověku reflektovat širší souvislosti, které osobně vnímám jako klíčové nejen v České republice. Situace je dnes podobná v Německu, v Polsku, ve Francii – vlastně v celé Evropě. Přízraky ideologií dvacátého století jsou stále s námi, nezbavili jsme se jich. Objevují se například v jazyce – dodnes se v Praze o Letenské pláni mluví jako o „Stalinovi“. Absence fyzické sochy nutně neznamená totéž co absence ikony v kolektivním vědomí. Ikony a ideologie musíme likvidovat jako plevel stále znovu a nikdy nemáme jistotu, že opět nevyrostou. Politické problémy v Německu jsou součástí celoevropského společenského klimatu, na který naše inscenace reaguje. Ostatně dokončujeme rozhovor ve chvíli, kdy Německu hrozí státní krize a předčasné volby…HER
Komentáře k článku: Katharina Schmitt: Přízraky ideologií dvacátého století
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
