Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky.

Kateřina Jalovcová: Závidím všem, kdo nemají trému

Kateřina Jalovcová klame tělem. Na operním jevišti vznosná majitelka nádherného, tmavě zbarveného hlasu, vládnoucí uměřeným herectvím, v civilu holka s punkersky ujetým účesem, oblečená v černé kombinaci s volnými kalhotami a teniskami na nohou. A uvnitř téhle suverénně působící bytosti se skrývá nervní dívka stižená neúměrnou dávkou sebekritiky. Má krásné, ale nedůvěřivé oči a přimět ji trochu se o sobě rozpovídat není vůbec snadné.

Na první pohled by ve vás operní divu hledal asi málokdo. Prý vás nechtěli pustit ani přes vrátnici historické budovy Národního divadla?

A jak vypadá operní diva? Že mě v Národním divadle nechtěli pustit na zkoušku a vyptávali se, co tam chci, to je fakt. A to už jsem tam byla dva roky zaměstnaná! Málem jsem se rozbrečela.

Tím jste je ale ještě víc zmátla, protože působíte dost suverénně. To jsou mimikry, skrývající zranitelnou bytost?

To nevím, obojí jsem prostě já. Nemůžu říct, že bych si vědomě budovala nějaký styl, chodím v tom, v čem se cítím dobře. Nikdy jsem si nelibovala v sukýnkách, podpatečkách a načinčaných kabelkách. A jestli působím suverénnější, než ve skutečnosti jsem, je to vlastně dobře, ne? Co si o mně kdo myslí, na tom mi moc nezáleží, spíš mi jde o to, abych si sama před sebou nepřipadala trapně. A stejně si tak často připadám.

Byla jste vždycky uzlíček nervů, nebo až na jevišti?

To mám už z dětství. Když jsem měla být zkoušená u tabule, byl to velký problém.

Jak jste se s touhle povahou mohla dát na dráhu operní pěvkyně?

No protože zpívání bylo jediný, co mi šlo, tak jsem se toho držela.

Nechtěla jste být paní učitelkou nebo modelkou?

Chtěla jsem být zdravotní sestřička u inkubátoru.

Proč zrovna u inkubátoru???

Protože to dělala moje sestra, která mi byla vzorem, tak jsem si usmyslela, že budu taky u miminek. Ale nakonec mi zpívání přišlo snazší. Já jsem totiž líná. A když mi něco nejde hned, tak jdu od toho.

Máte v sobě aspoň špetku exhibicionismu?

To víte, že jo, jinak bych vůbec nevylezla na jeviště! A teď už nemůžu couvnout, jsem na zpívání závislá.

Letos na jaře vstoupila do role Bizetovy Carmen | FOTO HANA SMEJKALOVÁ

V pláči se špatně zpívá

Začínala jste jako mnohé vaše kolegyně v dětském sboru?

To ne, já jsem si zpívala sama pro sebe.

Vzhledem k vašemu zevnějšku bych spíš hádala na rockovou kapelu.

No jo, taky, ale až později v pubertě. Byly to takové rakovnické pokusy.

A vážná muzika? Měla jste s ní nějaký kontakt?

Vůbec žádný. Když jsem byla jako malá holka poprvé na opeře, tak jsem tam usnula. Vůbec mě to nebavilo.

Kde se tedy vzal nápad, že se budete živit operou?

Za to nejspíš může Freddie Mercury a jeho album Barcelona, kde zpívá s Montserrat Caballé a kde se mi začalo líbit spojení dvou odlišných žánrů.

Kdy a kde jste se začala učit zpívat?

Když jsem se rozhodla, že to zkusím, tak mi bylo už sedmnáct a připadala jsem si na to stará, dneska vím, že to zas tak pozdě nebylo. Chodila jsem na zpěv do hudebky v Kladně a paní učitelka mě připravila na zkoušky na konzervatoř. To už jsem se zpěvu chtěla věnovat, ale nemyslela jsem na dráhu sólistky, naplňovala mě štěstím možnost, že by mě vzali někde v divadle do sboru.

Což se posléze i stalo. Ale předtím vás na konzervatoři vedla profesorka Brigita Šulcová. Říkala mi, že to s vámi neměla snadné…

No jo, já jsem se občas zasekla. Třeba jsem odmítala zpívat na interních večírcích konzervatoře, protože jsem se styděla před spolužáky.

Dneska se před publikem nestydíte?

To už právě nejde, ale trému mám pořád hroznou. A nezáleží vůbec na tom, v jakém divadle, jakou roli a pro koho zpívám. Čekám, kdy se to změní, ale zatím se to nelepší. Závidím všem, kdo trému nemají – a že jich znám dost. Taky bych si tu jejich pohodu přála poznat.

Jak prožíváte čas před premiérou?

Z velké části na záchodě. Nemůžu vůbec jíst, ale to platí před každým vystoupením. Občas mi pak ke konci představení z toho hladu bývá slabo. Ale druhý den to doženu.

To zní dost hrozně. Dokážete si v tomhle stavu pobyt na jevišti vůbec užít?

Ale ano, mě to moc baví, jenom mám pořád stres z obavy, aby všechno bylo tak, jak to být má. Ale určitě si to užívám, jinak by to bylo jen utrpení. Možná jsem trochu masochistka.

Ale když zpívám něco hodně emotivního, dokážu na svůj strach na chvíli zapomenout. Ale zase mám problém, abych té emoci příliš nepodlehla. Když člověk pláče, tak se špatně zpívá. Já ale většinou stejně nevím, jestli jsem zpívala dobře, nebo špatně, protože si v tom stresu skoro nic nepamatuju.

Kdo vám to řekne? A dáte na něho?

Nejvíc dám na paní profesorku Šulcovou, která se často chodí dívat na moje představení. Je úžasně laskavá, ale dokáže mi říct, co jsem udělala špatně, jenomže to řekne hezky. Můj přítel mě sleduje spíš po stránce herecké. A moje dvě kamarádky, které nejsou z divadelního světa, vůbec neřeší, jestli jsem zazpívala falešně, za což je miluju, ale spíš to, jestli jsem je přesvědčila.

Janáčka miluji jako olivy

Vraťme se do časů, kdy jste zpívala ve sboru…

Nejprve jsem byla ve sboru v Hudebním divadle v Karlíně a pak v Národním divadle. Z přechodu do Národního jsem měla velkou radost, protože mi opereta ani muzikál moc neříkaly a neříkají dodnes. V té době jsem ještě studovala zpěv na konzervatoři a chodila jsem do portálu poslouchat všechny ty úžasné zpěváky. Chtěla jsem být ve sboru a užívat si zpívání pěkně v klídku.

Co je pro vás důležité, aby vás opera oslovila jako diváka?

Nejdůležitější je pro mě krásná hudba a prožitek. A nesmí to být takový… no řekněme umělý. Moc mi neříká baroko, právě pro strnulost formy, převažující nad obsahem. Obdivuji kolegy, kteří se barokní interpretaci věnují, ale není to cesta pro mě.

S Mozartem to máte podobné? Proslavila jste se výrokem, že zpívat Mozarta je stejně nutné jako chodit na pravidelnou prohlídku k zubaři…

To se mi povedlo něco plácnout a už se toho do smrti nezbavím! Ale je pravda, že musíte dodržovat určitou hlasovou hygienu a k tomu Mozart patří. A navíc netvrdím, že Mozarta nemám ráda, jen si k němu musím najít ten správný vztah. Třeba Cherubína ve Figarově svatbě zpívám strašně ráda. K Janáčkovi jsem ze začátku taky moc neplanula a teď ho zbožňuju.

To máte jako s olivami. Když je poprvé ochutnáte, přijde vám to divný, úplně jiný než všechno ostatní. A pak tu jedinečnou chuť oceníte a začnete je milovat. S Janáčkem to mám podobě, jeho hudba je hodně emotivní, což je pro mě vždycky důležité.

Jak to máte s italskou operou?

Dobře se zpívá, takže jako interpret ji mám ráda. Verdiho Azucena patří k mým oblíbeným postavám. A moc ráda bych si zazpívala Amneris z Aidy.

A česká opera? Ježibaba nebo Panna Róza? K oběma jste se dostala jako hodně mladá…

Je údělem mezzosopránů zpívat starší postavy, než jaké by jim generačně příslušely. Ale Ježibabu i Pannu Rózu jsem měla a mám moc ráda. A Dvořákovu Káču úplně miluju! Necítím se v ní tak svázaná, můžu více méně udělat cokoli, co mě napadne. A miluju i inscenaci v Národním divadle, tradiční i moderní zároveň.

Co vás baví na zkoušení operní inscenace?

Já jsem pověstná tím, že bych zkoušela pořád, protože mám pocit, že je na tom ještě stále co dělat. Kdyby bylo na mně, tak bych na jeviště asi nikdy nešla, každá premiéra je pro mě hrozně brzo. Ale na druhou stranu mě moc zkoušet nebaví, protože se stydím před kolegy.

Co vám od toho studu pomáhá?

Potřebuju mít u zkoušení pohodu. Stres nebo konflikty, to není nic pro mě. To se rozbrečím a nikdo se mnou nehne. Ale už se mi to dlouho nestalo. Naposledy při zkoušení Mozartova Tita, kde jsem ze strany režisérského tandemu Herrmannových cítila vůči interpretům až aroganci a zlobu, takže postupně brečely všechny kolegyně včetně překladatelky. Akorát že já jsem byla ta první.

Znamená to, že máte raději, když vám režisér ponechá svobodu?

To ano, ale zase když se v něčem necítím dobře a potřebuju poradit, vyhovuje mi, když mi to režisér i předehraje. To je mi milejší, než když svůj pokyn zabalí do filozofického podobenství. A vůbec nemám ráda, když po mně režisér chce nesmyslné věci a já nevím proč.

Kdo z těch, s nimiž jste pracovala, naplňuje vaši představu o ideálním režisérovi a proč?

Určitě Josef Průdek, Martin Otava nebo Zdeněk Kaloč, s nímž jsem dělala svou první Ježibabu v Olomouci, Borise Godunova a Maškarní ples. S nimi byla vždycky pohoda při práci, takže když jsem něco nevěděla, nebála jsem se zeptat. Pokud jsem nerozuměla situaci, byli ochotni mi ji vysvětlit třeba desetkrát za sebou, aniž by dávali najevo, že jsem úplně blbá. A ještě při tom dokázali odlehčit atmosféru tak, že se člověk daleko víc otevřel. A taky mám ráda, když si režisér dokáže zkoušení zorganizovat tak, aby zbytečně neztrácel čas. Ne že přijdu do divadla v deset a odejdu v jednu, aniž bych se dostala na jeviště. A ještě bych zmínila Jiřího Heřmana, který pracuje trochu jiným způsobem, který mi ale taky vyhovuje.

Co když nesouhlasíte s režisérovým řešením? Hádáte se?

Pokud mi režisér dokáže logicky zdůvodnit, proč mám něco udělat, tak i když s tím třeba nesouhlasím, udělám to. Jinak si musím najít důvod, abych byla s to vylézt na jeviště.

Panna Róza ve Smetanově Tajemství (s Marií Haan – Blaženka) | FOTO FRANTIŠEK ORTMANN

Sebestředný Wilson

Na vaší Varvaře ve Wilsonově inscenaci Káti Kabanové není znát, jestli se vám líbí, nebo ne…

To je právě ten případ, kdy něco plním, ačkoli se s tím neztotožňuju. Je to prostě moje práce. Ale je mi to líto. Pro mě to byla zatím nejhorší zkušenost, jakou jsem kdy na jevišti zažila. Není to divadlo, jaké bych chtěla dělat. Studené a pořád stejné, které nevychází z hudby, ale z předem stanovené koncepce. Je to jako když posloucháte cédéčko s krásnou hudbou a přitom si prohlížíte fotky z dovolené. A vzájemně vás to neruší.

Bylo setkání s Robertem Wilsonem pro vás přesto zajímavé?

Těžko říct. Wilson byl osobně přítomný jen na pár zkouškách, jinak s námi pracoval jeho asistent. Ale i když tam byl, vůbec s námi nekomunikoval. Možná je to jistý druh autismu, možná jen velká sebestřednost. Zkoušky probíhaly velice zvláštním způsobem. Já jsem stála na jevišti, on seděl v hledišti a mluvil do mikrofonu, ovšem nikoli ke mně, ale ke svému asistentovi, který stál vedle mě. A říkal mu: Řekni jí, ať udělá trošičku krok doprava. A asistent mi řekl: Udělej krok doprava. Tak jsem udělala krok doprava, ale nechápala jsem, proč mi to nemohl říct rovnou.

A jestli mi to zkoušení něco dalo? Možná kázeň, protože jsem musela omezit úplně všechno, na co jsem byla do té doby zvyklá, přinutit tělo, aby sloužilo pouze režisérovým příkazům. Ale netoužím zažít to znovu. To stejně nehrozí, protože pan režisér mě chtěl hned ze začátku odvolat a vyměnit. Celkem brzy vycítil, že i když se snažím plnit výplody jeho fantazie, nejsem jeho bezmezná obdivovatelka a trpělo tím jeho ego.

Jste spíš konzervativnější typ, anebo vám sedí nekonvenční pojetí operní inscenace?

Spíš jsem tradicionalistka, jako interpret i jako divák. Toužím na jevišti vidět něco, co nepotkám venku na ulici, něco neběžného, co mě odvede úplně jinam. Já nepotřebuju vidět žínky v Rusalce jako feťačky, ty vidím na ulici taky.

A hlavně nechci trávit spoustu času přemýšlením o tom, jak to režisér myslel, řešit v divadle rébusy. Dneska má hodně režisérů potřebu být za každou cenu originální, protože oni už tu Rusalku viděli stopadesátkrát. Jenže normální divák neviděl stopadesát Rusalek, ale přišel třeba na tu svou první. A místo polemiky s jinými Rusalkami chce dostat svou dávku emocí a prožitku, ne jen dokonale promyšleného a chladného kalkulu.

Máte své vysněné role?

Těch je spousta. Ale někdy bych se ráda vrátila i k těm, které jsem už zpívala. Třeba k Dalile, Azuceně, Ježibabě nebo k Panně Róze, ale k té se teď vrátím v Plzni.

Co Carmen? Představovala pro vás splněný sen?

Na začátku byl spíš strach z toho, jestli to dokážu. Mým vzorem pro Carmen byla po pěvecké i herecké stránce Marina Domašenko, ale taky jsem si do ní přinesla vlastní věci. Byla to výzva, protože Carmen představovala jiný typ rolí, než jaké jsem do té doby dělala. Nejblíž jí byla asi Tigrana z Pucciniho Edgara, tu jsem zpívala ve svém prvním angažmá v Liberci, ale Tigrana je daleko jednodušší povaha než Carmen. Ta je především velice opravdová, do všeho jde na sto procent. Proto je schopná i umřít. Je to sice opera, ale mohlo se to stát.

A jsme zase u toho, aby to pro vás bylo uvěřitelné…

A aby mě to uneslo do jiného světa. Abych to prožila s nimi a nemusela moc přemýšlet, proč je tam to či ono. Luštit ty rébusy.

Máte nějaké vzory?

Velmi si vážím paní Věry Soukupové. I když ji znám jen z nahrávek a televizních inscenací oper, hrozně se mi líbí její hlas, výraz, frázování. To je bohužel nenapodobitelné. Tak jako ona to nikdy nedokážu. K mým vzorům patří i Olga Borodina, jejíž nahrávky jsem si také velmi oblíbila.

Něco jiného je herectví, dané dobou, ve které ty televizní inscenace vznikaly. Tehdy bylo daleko výraznější, opernější, než jak to cítím já.

Co vám na operním herectví vadí?

Už samotné zpívání místo mluvení je strašně nepřirozené, a když k tomu přičteme ještě naučená velká gesta, tak se opera lidem ještě víc vzdaluje. Přijde jim to patetické, nepřirozené, možná staromódní, mrtvé a předstírané umění.

Zdá se, že pro vás je nejdůležitější, abyste postavě věřila…

Určitě. A to ať jsem na jevišti anebo v hledišti jako divák.

Nezapomenu na Bergova Vojcka v režii Davida Radoka. Byla jsem na něm třikrát a je to nejkrásnější operní inscenace, jakou jsem kdy v životě viděla, režijně i herecky dokonalá, naprosto mě vtáhla. Podobně i jeho Lady Macbeth Mcenského újezdu.

Se současnou operou, respektive operou 20. století zatím moc zkušeností nemáte. Koncertně jste ale zpívala Menottiho Médium a to moc dobře!

To mě hrozně bavilo! Menottiho hudba mi připadala hodně opravdová, emotivně silná. Ale bohužel jsem se s podobným repertoárem zatím opravdu moc nepotkala. Baví mě i jako diváka. Viděla jsem v Kolowratu inscenaci Johnsonovy Čtyřtónové opery a bylo to moc zajímavé. Jako divák mám radši komorní než velká divadla. Asi proto, že tomu víc uvěřím.

Chodíte se často dívat na kolegy?

Když to jde, tak ano. Snažím se vychutnat si muziku i to, když někdo krásně zpívá nebo hraje. Ale mám trému za všechny lidi na jevišti. Chodím se inspirovat u herců z činohry a říkám si, kéž bych takhle uměla hrát. Obdivuju je.

Koho konkrétně?

To je různé… ale třeba Vladimír Javorský je pro mě strašně zajímavý tím, jak dokáže být na jevišti neskutečně živý, všechno mu věřím.

Kde jste vy nabírala herecké zkušenosti? Na konzervatoři?

Musím bohužel říct, že v tomhle směru mi konzervatoř moc nedala. Možná byl ale problém ve mně.

Jak jste to pak doháněla na jevišti?

Snažila jsem se vyhovět režisérovi a najít sama sebe v té které roli. Měla jsem štěstí na režiséry, kteří mi hned zpočátku pomohli. Ale vím, že jsem s tím měla a mám problémy.

Je pro vás důležitý na jevišti partner?

Hrozně moc. Mám své oblíbené partnery, kteří dodržují aranžmá a dělají to vždycky naprosto stejně, což mě uklidňuje. Asi jsem taky trochu autista a potřebuju své opakované jistoty. Jakmile si někdo dělá na jevišti pokaždé, co chce, jsem strašně ve stresu z toho, že nevím, co přijde. Ale důležité je, aby aspoň hrál, aby jednal a choval se v té postavě. To mi dost pomůže se soustředit.

V cizině se mi stýská

Máte se svou vyhroceně sebekritickou povahou touhu zpívat v zahraničí?

Ale ano, jezdím na předzpívání. Touhu prosadit se venku má určitě každý zpěvák. Taky proto jezdím na předzpívání. Zpívala jsem v Rakousku i v Itálii, bylo to zajímavé, já chci žít a zpívat tady. A to přesto, že opera je tam lépe placená a člověka slušně uživí. Jako host, to ano, ale napořád ne.

Proč ne?

Mně se v cizině strašně stýská.

To není zrovna typický postoj dnešní „eurogenerace“, která jezdí po světě a zkouší, kde se může uplatnit…

Mně zatím nikdo v cizině trvalejší práci nenabídl, takže jsem o tom neměla příležitost uvažovat. Ale když už si to představím, tak musím říct, že to zrovna není moje touha. Navíc bez agenta se ven nedostanete a moje agentka se momentálně věnuje hlavně rodině, takže jsem už druhou sezonu nikde nebyla. A také je to ovlivněné tím, že když vás šéf párkrát neuvolní na hostování, tak vás už příště nepozvou.

A co představa operní divy poletující od milánské Scaly k MET?

To se asi dá dělat jen do té doby, dokud nemáte rodinu a děti – anebo pokud je tedy nechcete mít, ale já doufám, že jednou děti budou a chtěla bych jim dát nějaké bezpečné zázemí. A cítím, že bych je chtěla vychovávat tady. – Je to divný? Panebože, ze mě padají věci, o kterých jsem nikdy nepřemýšlela.

Znamená to, že byste nedokázala obětovat rodinný život jevišti a kariéře?

Já bych chtěla mít obojí, ale to chce asi každý. Počítám s tím, že to bude hodně náročný a že asi divadlo půjde v jisté fázi trošku stranou. Možná kdybych byla úplně sama, tak bych pro divadlo obětovala všechno, ale já mám přítele a chci s ním žít normálním životem.

Co váš přítel dělá?

Je normální, což znamená, že nemá žádnou uměleckou profesi, je stavební inženýr. Dokud mě nepoznal, tak na opeře nikdy nebyl. Ale už si zvyká a chodí na operu celkem dobrovolně. A má trému za mě. Je dobré, když aspoň jeden z partnerů stojí nohama mnohem víc na zemi a má smysl pro praktičtější život.

Až přijdou děti, bránila byste jim v případné operní kariéře?

Nebránila bych jim, i když bych byla radši, kdyby dělaly něco normálního. Jedině kdyby se chtěly věnovat baletu, tak to bych se jim jednoznačně snažila rozmluvit. Ale to u mých dětí nehrozí.

Proč myslíte?

Jak jsem říkala, že když mi něco nejde, tak jdu od toho, tanec je přesně ten případ. Ve dvanácti letech jsem na diskotéce zjistila, že tanec asi moje hobby nikdy nebude a už mě nikdo nedostal ani do tanečních.

A jak to řešíte, když se po vás na scéně nějaký ten tanec chce?

Strašně moc a usilovně zkouším, mnohem víc než všichni ostatní. Ono to stejně nakonec jako tanec nevypadá, ale abych aspoň pochytila ten krok.

Začínám chápat, proč vám muzikál nebo opereta není až tak blízká…

No jo, já jsem kolikrát v Karlíně zpívala místo na jevišti v portále. Nenápadně jsem odtancovala do portálu a zpívala jsem odtamtud.

Když máte hudby kolem sebe plno, dokážete při ní relaxovat?

Klidně, ovšem ne při operní. Ale třeba v autě si muziku klidně pustím. Pořád jsem věrná Queenům a Nirváně. A moc ráda poslouchám Hanu Hegerovou. Ani ne tak kvůli zpěvu jako kvůli prožitku.

Dovedete si představit, že byste dělala něco jiného než operu?

Ale jo, jen nevím, jestli bych u toho byla šťastná. Přes všechen stres na jevišti dělám to, co mi přináší radost. Neměnila bych. Ale měla bych už začít přemýšlet, co budu dělat, až mi to nebude zpívat. Bavilo by mě dělat v opeře nápovědu. Myslím si, že kdybych využila svých pěveckých zkušeností, tak bych to kolegům moc nekazila.

Jako Dvořákova Káča si osedlala čerta Marbuela (Luděk Vele) | FOTO HANA SMEJKALOVÁ

Paličatý režisér potkal mladou umělkyni

Jestli jsem se něčemu v Národním divadle naučil, tak je to nepodléhat prvnímu dojmu ze setkání s novými lidmi, natož s umělci. Na naše první setkání s Kateřinou si pamatuji jako na okamžik velmi ostré konfrontace. Paličatý režisér a šéf potkal nadanou mladou umělkyni s vyhraněným a zcela osobitým názorem na svět. Záhy jsem pochopil, že právě tato vlastnost je zároveň její velkou předností. Nikdy nezapomenu na její první Carmen v Národním divadle, kdy jsem jí po velice úspěšném představení a mnoha ovacích našel v zákulisí tichou a zcela znavenou. Znovu se mi potvrdilo, že se s každým svým výkonem dokáže Kateřina plně odevzdat roli. V současném repertoáru Národního divadla září jako Niclause a Múza v Hoffmannových povídkách, Carmen, Dvořákova Káča, Varvara v Kátě Kabanové nebo Frances v Brittenově Glorianě. Kouzlo hlasu Kateřiny je opravdu výjimečné. Rozhodně ji řadím k předním pěvcům mladé české operní generace.

Jiří Heřman

  • Autor: Radmila Hrdinová
  • Publikováno: 24. Červen, 2012

Komentáře k článku: Kateřina Jalovcová: Závidím všem, kdo nemají trému

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 18/2014

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


28. 10.-10. 11. 2014

Číslo 18/2014 (28. 10.-10. 11. 2014)

Obsah čísla 18/2014

Komentář

Říjen, měsíc posvícení...

Čas od času je vyhlášen konkurz na...

Sukces měsíce

Zdeněk Fibich: Pád Arkuna

Národní divadlo Praha, dirigent John...

Jak já to vidím

Jiří Bartovanec

Dotazník aneb Hledání divadelního...

Inspirace divadlem

Srdce temnoty

Ten člověk na mne zpočátku působil...

Kronika

Bylo & bude 18/2014

Bylo Pocty osobnostem a projektům...

Kritika

Tanečníci v horečnatém...

Divadlo Kalich slaví dvacátou sezonu...

JAMU má Martu, Marta má...

Studio Marta se proměnilo v moskevskou...

Zrcadlo moci

Na první premiéru letošní sezony...

Činoherák hraje v Ústí!

Toho fénixe vyletěvšího z popele...

Nebeský & Peklo &...

V experimentálním prostoru NoD byla...

Kritický žebříček 18/2014...

5 zážitek / 4 nenechte si ujít / 3 je...

Festivaly

Vlny nálezů a ztrát

Pražská část 21. ročníku festivalu...

Rozhovor

Burza

Zemřeli

Zemřeli

Nina Jiránková (1. 10. 1927...

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 2 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 18/2014



Obsah,