Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Kam došel Mikulášek

    Jan Mikulášek patřil v uplynulých deseti letech k nejoceňovanějším a nejvýraznějším českým režisérům. V době, kdy se stal kmenovým režisérem Divadla Na zábradlí a dá se říct, že se definitivně v české divadelní špičce etabloval, objevují se v jeho tvorbě zásadní problémy.

    Heda Gablerová

    Heda Gablerová, Národní divadlo moravskoslezské (2008) FOTO JOSEF HRADIL

    Režisér Jan Mikulášek od začátku okouzloval dechberoucími a pečlivě vystavěnými obrazy, omračoval vizuálními nápady a originální prací s hudbou, výsostně stylizovaným herectvím a ironickými, intelektuálně podloženými variacemi na klasické texty a zásadní témata. V jeho inscenacích přitom nikdy nechyběl silný cit, a tak se snad párkrát pohyboval i na hranici kýče (dojetí určitě). Mikuláškovy nejlepší inscenace byly nejen krásné a vtipné, ale taky velmi emotivní: Evžen Oněgin či Zběsilost v srdci u Bezručů, Heda Gablerová v Národním divadle moravskoslezském nebo Višňový sad v Huse na provázku. Z jeho posledních prací, zejména v Divadle Na zábradlí, vidíme režisérův jasný příklon ke střídmějšímu, méně opulentnímu vizuálnímu stylu, odklon od klasických látek a také od parodických a hravých postupů: především však, jako by citové výboje nahradily chladné intelektuální kalkulace. Ty se navíc pohybují v dosti zaumných rovinách.

    Osudová Reduta

    Mikuláškova tvorba se dá pomyslně zkoumat jako éra „před Redutou“ a „po Redutě“. Řada silných inscenací, jež vytvořil během svého působení v Ostravě a Brně, je něco, na co se mu po mém soudu v Praze nepodařilo navázat: a čítám v to i jeho první pražské inscenace, tedy Macbetha a Lásku a peníze v Divadle v Dlouhé (jakkoli v repertoáru tohoto divadla šlo o velmi vydařené záležitosti, což je ale na jinou debatu).

    Stabilní, pro způsob Mikuláškovy práci klíčová, spolupráce s Redutou, respektive s dramaturgyní Dorou Viceníkovou, se započala adaptací Houellebecqova románu Elementární částice, pokračovala veleúspěšnou Korespondencí V+W a vyvrcholila Zlatými šedesátými – ta byla nakonec vyhlášena Inscenací roku v anketě kritiků a získala historicky poslední Cenu Alfréda Radoka.

    Europeana

    Europeana, Divadlo Na zábradlí (2013) FOTO KIVA

    Držet se Zábradlí

    V roce 2013 se tým Reduty (Štědroň, Viceníková, Mikulášek) přesunul do Divadla Na zábradlí a s ním i řada inscenací – kromě dvou již zmíněných také Europeana a (Nenápadný půvab) Buržoazie. Od té doby se Mikulášek do Brna (a ani Ostravy) divadelně nevrací. Na Zábradlí coby kmenový režisér připravuje dvě režie za sezonu – v té první Šedá sedmdesátá a Cizince, ve druhé Požitkáře a Doktora Živaga, v právě zahájené třetí pak Hamlety. Dramaturgie je to celkem přímočará: jeden autorský kus vycházející z nedramatické předlohy, respektive původního scénáře, často citující různé autory, druhý kus je adaptace nějaké (moderní) literární klasiky. Soudě dle plánu na tuto sezonu, kdy má na jaře 2016 Mikulášek uvést další autorský titul s názvem Posedlost, bude první model, přinejmenším letos, převažovat.

    V průběhu působení na Zábradlí pracuje Mikulášek také v dalších pražských divadlech: loni uvedl v Dejvickém divadle kus Kafka ’24, letos pak opět režíroval v Dlouhé, hru Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci. Spoluprací se studenty DAMU (Hodní chlapci) přispěl zřejmě ke vzniku mladého souboru 11:55, s nímž následně připravil i koláž Střepy a chlebíčky. S výjimkou Hodných chlapců se dá říct, že tyto Mikuláškovy inscenace nevzbudily výrazný kritický ohlas a není jen mým soukromým, ojedinělým názorem, že se nepočítají k vrcholům jeho tvorby.

    Práce tandemu Mikulášek a Viceníková v Divadle Na zábradlí je samozřejmě sledována mnohem ostřeji. Značnou kontroverzi vyvolala první původní inscenace Šedá sedmdesátá, která po mém soudu celkem úspěšně navázala na „dekonstrukci“ let šedesátých v oceňované produkci Zlatá šedesátá. Ale výsledek, tj. Mikuláškův a Viceníkové pohled na normalizaci akcentovaný v příběhu Olgy Hepnarové, byl pro reflektující kritiky, vesměs generaci pamětníků, natolik nepřijatelný, že Šedá sedmdesátá ve většině odmítli.

    Cizinec a Doktor Živago (o druhý titul usiloval Mikulášek už řadu let) nesnesou srovnání se staršími Mikuláškovými inscenacemi velkých literárních děl počínaje Caligulou a (ne)konče Doktorem Faustusem, postrádají jejich emoci i stylovou vytříbenost. Jde o jakési povinné jízdy, snad „školní“ ilustrace kanonického textu, jimž chybí dřívější hravost i interpretační virtuozita. Především však energie a citový náboj.

    Šedá sedmdesátá

    Šedá sedmdesátá, Divadlo Na zábradlí (2013) FOTO KIVA

    Od klasiky k abstraktním tématům

    Vraťme se o několik let zpět: tituly jako Evžen Oněgin či Heda Gablerová, ale koneckonců i Oidipus (zřejmě poslední spolupráce tohoto režiséra s NDM v Ostravě), brněnský Hamlet nebo taková bláznivina jako Fantom Morrisvillu (adaptace právem pozapomenutého českého komediálního filmu), se vyznačovaly pozoruhodnou stylovou čistotou. Byly to inscenace elegantní, s vyladěnými detaily, působily esteticky: a to zdaleka není myšleno jen jako vizuální dojem, či ocenění práce Mikuláškova věrného druha, scénografa a kostýmního výtvarníka Marka Cpina. Byli ovšem mnozí, kteří zůstali nezasaženi emocionalitou Mikuláškových inscenací a označovali je za prázdnou manýru, za stylizaci bez obsahu. Jakkoli s nimi dodnes nesouhlasím, i oni dokázali v daných případech uznat estetickou vytříbenost režisérovy práce.

    Samozřejmě, práce s klasickými, mnohokrát ohranými předlohami a jejich napínání na skřipec režijní obraznosti se jednou omrzí a vyčerpá; za jeden z vrcholů režisérovy tvorby – a zároveň ukázku toho, kam nejdál lze podobnými postupy zajít – pokládám inscenaci Ibsenovy Divoké kachny v ostravském Divadle Petra Bezruče. Barevná škála a pestrost všech postupů tu byly vystupňovány na nejintenzivnější míru. Nebo i za ni.

    Zdá se být logické, že Mikulášek opustil další a další interpretace klasických textů, ať už jejich inscenace považujeme za originální, elegantní či pouze vyprázdněné. Koneckonců, divadelní vývoj jde jiným směrem a i divadelní divák, který se zpočátku baví neuctivě ujetými inscenacemi Čechova, Ibsena nebo Shakespeara, se časem interpretacemi těchto a dalších klasiků i z rukou nadaných režisérů bavit přestane. Na příklonu k nedramatickým předlohám, nejen v Mikuláškově případě, rozhodně nevidím nic špatného.

    Za nedůsledný pokládám výběr témat a jejich traktování. Opouštění konkrétní inspirace (respektive její nahrazení kombinací autorů, textů a podnětů) vede k poněkud bezbřehé dramaturgii „od Šumavy k Tatrám“. Je to postupný vývoj: Europeana podle Patrika Ouředníka pojednávala o 20. století a mnohé vyprávěla o trapné lidské podstatě; Buržoazie, vycházející z Buñuelova filmu, rozvíjela lidskou trapnost vyšších vrstev a těch, co si na ně hrají, Zlatá šedesátá a Šedá sedmdesátá na příkladech konkrétních osob českých dějin vypovídala o individuálním osudu a (byť s mnoha zákrutami) i o dané době, včetně vizuálního pocitu, který dodnes vzbuzuje (ne nezbytně v pamětnících). Kam ale šel Mikulášek dál: Požitkáři – snad o smrti (ne, že by se jí předchozí inscenace netýkaly), snad o eleganci či touze po ní, Hamleti – snad o divadle (nelze se ubránit dojmu, že nakrátko žijící a z čisté radosti spíchnutá Ende gut, alles gut, rozlučková inscenace v brněnské Redutě /stejný tvůrčí tým!/, toho řekla o tomto zvláštním prostředí mnohem víc), chystaná Posedlost má být o lásce a avizuje: Podívat se na tento cit z různých úhlů. Jako by se lásce Mikulášek ve své tvorbě předtím nevěnoval!

    Mikulášek s láskou

    Láska vždycky byla v jeho inscenacích zásadním tématem. Aniž bych to chtěl vidět přespříliš romanticky – optikou titulů jako Evžen Oněgin a Heda Gablerová by to stejně bylo stěží možné, u Zběsilosti v srdci by se o tom alespoň dalo polemizovat – nahlížel Mikulášek lásku nejdříve jako něco vznešeného, velkého a silného. Třebaže tragického, nebo snad nemožného. Ani později se láska z jeho inscenací rozhodně nevytratila. S příklonem k jisté skepsi a zdůrazňování lidské všednodennosti, trapnosti a konečnosti začalo i traktování citů jako čehosi nejen odsouzeného k zániku, ale především nízkého, trapného a upachtěného: příkladně v Elementárních částicích či Lásce a penězích.

    Úspornost ve výrazu a schopnost vyjádřit silný postoj extrémní zkratkou využil Mikulášek ve svých dvou, domnívám se, nejkrutějších a nejchladnějších a tím pádem také velmi působivých, inscenacích. Obě patří do období před jeho „stěhováním“ na Zábradlí a obě vznikly v jiných divadlech a s jiným tvůrčím týmem: mám na mysli Na Větrné hůrce u Bezručů a Višňový sad v Huse na provázku. Zde je ústředním motivem láska, ovšem láska ohlodaná na kost, podaná jako hnus a pohrdání. I díky tomu je – zejména Višňový sad – nejen nesmírně krutý a ostrý, ale také velmi vtipný.

    Nové Mikuláškovy inscenace, zejména pak Požitkáři a Hamleti, se vyznačují fragmentarizovanou formou drobných skečů, bezejmennými postavami, multiplikací figur na scéně, anonymizací herců, metodou montáže zdrojů, autorů a odkazů i stále častější rezignací na slovo a nahrazováním činohry němohrou. Většinu z těchto postupů najdeme už v Europeaně, Nenápadném půvabu buržoazie a Zlatých šedesátých, kde to ovšem ještě drželo pohromadě. Troufnu si říct, že i díky tomu, že se inscenace zakládala na konkrétní předloze. Požitkářům a Hamletům jasnější kontury chybí, po formální dokonalosti a pevnosti Mikuláškových nejslavnějších inscenací tu není ani stopy.


    Komentáře k článku: Kam došel Mikulášek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,