Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2018

ročník 25
13. 11.–26. 11. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Josef Škarka: Z každé banality může vzejít nový příběh

    Operní pěvec Josef Škarka (1981) vystupuje v regionálních i národních divadlech, koncertoval také v zahraničí. S Richardem Pohlem tvoří známé pěvecko-klavírní duo. Vymyslel, založil a dramaturgoval první ročník projektu Brundibár z ghetta. K rozhovoru jsme se sešli v jeho garsonce s výhledem na Žižkovskou věž. Zaujaly mě papírky, jimiž měl polepenou kredenc. Se smíchem odvětil, že jsou to podklady pro detektivní román.

    Thomas Adès: Powder her face, ND Brno, režie Tomáš Studený, Divadlo Reduta, prem. 29. ledna 2016 FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Thomas Adès: Powder her face, ND Brno, režie Tomáš Studený, Divadlo Reduta, prem. 29. ledna 2016 FOTO MAREK OLBRZYMEK

    Snad se nechcete stát spisovatelem?

    Ne, chci si jen zkusit formát románu, jeho strukturu. Pracuji na něm půl roku a jednou bych ho chtěl vydat. Celý život si píšu pro sebe do šuplíku, vždycky to skončilo u nějakých povídek, proto se zkouším pustit do něčeho většího. Pokusil jsem se poslat do novin fejeton, ale nevydali ho, asi byl špatný. Byl o lidech ve městě Brně, těch hodně nenápadných, které často přehlížíme, například květinářky v České ulici. Seděly tam celé moje dětství a prodávaly kytičky, které kdovíkde naškubaly. Dávaly je za pět, deset korun. Chodíme kolem nich celý život a nevšímáme si jich, protože už je považujeme za inventář. Ale ony tvoří genius loci té ulice.

    Na jaké téma román bude?

    To je osobní. Psaní je pro mě trošku terapie. Možnost rozklíčovat některé vztahy, které jsou pro mě složité. Vždy mě zajímaly lidské vztahy.

    Je z textu znát, že se věnujete divadlu?

    Ano, z dialogů. Když píšu, vidím postavy, jak spolu mluví. Ke každé postavě píšu krátkou povídku, abych si vytvořil její charakter.

    Při studiu postavy postupujete stejně?

    U operní role nejdříve pracuji na technice zpěvu. Ale rád pozoruji lidi. To mám po taťkovi, říká jim „lidičky“, protože je má rád.

    Bývalý milicionář Páťa Tlučhoř večeří s Boženou Tlučhořovou (Jitka Svobodová), Jan Kučera: Rudá Marie, režie Viktorie Čermáková, prem. Nová scéna Praha 7. května 2015 FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Bývalý milicionář Páťa Tlučhoř večeří s Boženou Tlučhořovou (Jitka Svobodová), Jan Kučera: Rudá Marie, režie Viktorie Čermáková, prem. Nová scéna Praha 7. května 2015 FOTO HANA SMEJKALOVÁ

    Role si mě vybírají

    Kdy se rozhodlo, že budete operním pěvcem?

    Za nasměrování vděčím Františku Pospíšilovi, řediteli brněnského gymnázia, který mě v jedenácti letech přeřadil z výtvarného oboru do hudebního, protože jsem na hodině sborového zpěvu náhodou podal lepší výkon než ostatní. Mé první setkání s hudbou si pamatuji již z raného dětství. Dědeček přivezl z Petrohradu desku Mozartovy symfonie Jupiter a já – ještě v dupačkách – začal poskakovat po kanapi a dirigovat.

    Snad ve vás nedřímá také dirigent?

    To asi dřímá v každém hudebníkovi – takové to pnutí uchopit hudbu, zmocnit se jí a modelovat ji rukama jako plastelínu.

    Kdy jste dostal první profesionální roli?

    Režisér Tomáš Šimerda mi hned poté, co jsem dokončil HAMU, dal příležitost zpívat Collina v Bohémě. Což je přesně role pro začínající bas. Díky tomu jsem zažil ten krásný záchvěv, kdy se zrovna v ústeckém divadle vytvářely dobré inscenace. Rád na ten čas vzpomínám.

    Několik rolí jste nastudoval už předtím.

    Martin Otava, který vyučoval herectví na katedře zpěvu na HAMU, nabíral studenty na „brigádu“, díky níž jsem si nastudoval cover Figara. Dokonce jsem se s ním dvakrát podíval do Japonska, jednou v létě v monzunovém období a podruhé na podzim, kdy tam doznívalo babí léto. Japonsko je nádherná země, někdy bych se tam rád vrátil.

    Vyzkoušel jste už různorodý repertoár, vedle řady menších rolí třeba Verdiho vraha Sparafucila i mstitele Monteroneho v Rigolettovi, Leporella v Donu Giovannim, zmíněného Figara… Podle čeho si vybíráte role?

    Role si spíš vybírají mě. Zatím se mi nestalo, že by mi nějaká vysloveně nesedla. Když už jsem nějakou odmítl, tak jen z časových důvodů. Zpočátku, když jsem neměl ještě tolik nabídek, jsem bral vše, abych se vůbec uživil. I když mě nebavilo nechat ze sebe dělat kašpara v příliš čitelných figurách, které se za chvilku omrzí.

    Neuvažoval jste o tom, že byste okruh rolí trochu zúžil?

    Na to je ještě čas. Věřím, že některé postavy mě teprve čekají. Doufám, že mě někdy potká Filip z Dona Carla, pro mě vrchol operního pěvectví a herectví. Už delší dobu si tu roli promýšlím.

    Velice mě baví tragikomické postavy, například Farář z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky, kterou jsme v létě zkoušeli s duem SKUTR a uvedli na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově.

    Nechali vás vláčet se s kufry… Pomohlo to podobě postavy Jezevce – Faráře?

    Měl jsem na sobě šest kufrů, úzkou sutanu, pršelo, klouzalo to, kopl jsem do světla na zemi a rozbil ho, div jsem nedostal elektrickou ránu, pak jsem musel vyjít po kluzkých schodečkách a hrát, že je to legrace… Ale jinak to byla ohromná zábava. Liška Bystrouška mi strčila fajfku do pusy a ona je ta fajfka tak strašně dlouhá, že mi ji zarazila až do hrtanu, já se nemohl bránit, protože jsem držel ty kufry – to se pak dělá komedie raz dva.

    Máte tam krásně smutné místo, když čekáte na opuštěné zastávce na autobus, který by Faráře odvezl do Strání… Prožíváte tu tesknou situaci? A patří prožitek do operního pěvectví?

    Každý zpěvák a herec má pravděpodobně rád, když se mu protne role s nějakou osobní výpovědí. Byl to pro mě silný moment, i z osobních důvodů. Sbalit si kufry a odejít do exilu… Pan profesor René Tuček mi nicméně řekl: Pepo, prožívej, ale pořád zpívej, přece jenom je to opera. Může se totiž stát, že člověk tak prožívá, až zatuhne, v takové té křeči chce hrozně moc vypovědět, ale nemůže, nejde to.

    A pak ho ještě kritika strhá, měl jste někdy ten pocit?

    Hned poprvé, co jsem stál na profesionálním jevišti a zpíval velkou roli, v Divadelních novinách stálo: Josef Škarka podezpívával a podehrával. Jedna přísná kritika byla z Bratislavy na krále Theodora. Kritik mě srovnával s kolegou, kterého slyšel na generální zkoušce. Myslím ovšem, že kritika má smysl. Je to pořád publicita a některé dílčí věci jsem si opravdu vzal k srdci a začal na nich pracovat.

    Drsná operní groteska Rudá Marie na Nové scéně je hodně přímočará, zesměšňuje ty, co zase vylézají zpoza Stalinova pomníku… To vám vyhovuje?

    Rudá Marie mě baví čím dál víc. Režisérka Viktorka Čermáková pěvcům určuje atmosféru, charaktery, které pak musíme sami naplnit. Prostor pro vlastní kreativitu je docela otevřený, kolegové jsou výborní parťáci, myslím, že se skvěle doplňujeme. Ale musím dávat pozor, aby se z toho nestal interní humor. Na videu vidím, že zbytečně přidávám, mrkám do publika, když má přijít vtip. Dívat se na sebe je za trest, ale je to důležité. Člověk je sám sobě nejpřísnějším kritikem – nebo by měl být. Na činohercích se mi líbí, že si všechno řeknou upřímně na rovinu, zatímco my, operní zpěváci, na to jdeme hrozně diplomaticky, nebo radši mlčíme. Rudá Marie si čím dál víc nachází své publikum, možná proto, že parodie normalizace, estébáků, komunistických manýr je, bohužel, čím dál aktuálnější.

    Bonviván Arthur / Juste v opeře Bohuslava Martinů Tři přání, režie Jiří Nekvasil, NDM Ostrava, prem. 15. října 2015 FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Bonviván Arthur / Juste v opeře Bohuslava Martinů Tři přání, režie Jiří Nekvasil, NDM Ostrava, prem. 15. října 2015 FOTO MARTIN POPELÁŘ

    Operní site-specific

    Vám ovšem nestačí jen zpívat role v operních inscenacích. Chystáte projekt Hausopera, na němž se podílí i skladatel Lukáš Sommer. Můžete prozradit více?

    Hausopera má ambice překračovat žánr klasické opery. Navazujeme na spolky, jako je Opera Diversa, opera povera či Ensemble Damian. Nová je především site-specific koncepce: nejdřív si vytipujeme konkrétní místa a pak pro ně napíšeme libreta.

    Dramaturgem je hudební publicista Boris Klepal, dále s námi spolupracuje dirigent Marko Ivanović, skladatel Vojtěch Dlaska, který byl v roce 2012 nominován na Cenu Alfréda Radoka za scénickou hudbu, a režisér Petr Hašek z Geisslers Hofcomoedianten, jenž má zkušenosti se site-specific projekty a hudebním divadlem. Ján Tereba nám bude dělat scénografii.

    Vytvořit site-specific operu není obvyklý nápad.

    Vše začalo u Michala Ženíška, brněnského intelektuála a majitele knihkupectví v pasáži Alfa. O tom knihkupectví jsem mu loni k narozeninám napsal takovou žánrovou legrácku pro pár přátel. Text jsem poslal Lukáši Sommerovi a ten začal pro Michala komponovat operu. Pak jsme si řekli, že bychom takové věci mohli dělat častěji. Zašel jsem za Borisem Klepalem s nápadem uskutečnit během jednoho večera tři krátké opery na třech různých místech.

    To zní náročně.

    Náročné to je, odložili jsme realizaci o rok. Snad uvedeme premiéru v září 2018. Děláme všechno punkově, teď je jedním z našich nejdůležitějších úkolů sehnat produkčního.

    Punkově? Co si pod tím máme představit?

    Například Rudá Marie je pro mě punk. Na premiéře museli lidé zírat, co se na jevišti děje. Punk je taková lehká anarchie – nenastavovat témata, která se očekávají, a nenastavovat je tradičním způsobem. Punk je provokace, ale nikoli prvoplánová, s pointou. A hlavně vědomí, že když se to nepovede, nic se neděje, život jde dál. Je to zároveň připravenost, rovnováha. Nemám rád „žulová“ představení. Naštěstí jich tolik neznám.

    Máte osobní hranice, kam provokativní anarchie může zajít? Hrál byste v opeře, kde by všichni byli nazí?

    Každý umělec má právo na vlastní sebevyjádření, ať je sebenepochopitelnější. Ale musí to být po dohodě, žádný nátlak. Partneřina. Můžeme skákat po hlavě, být nazí, když mi to režisér zdůvodní. Jen jde o to, co to přinese lidem. Rozčilují mě jiné věci, třeba když zkouška začíná v deset a teprve v jedenáct se všichni scházejí, to začínám pěnit.

    Na kterých „specifických“ místech chcete hrát?

    Třeba třetí opera s názvem Poslední pólo by se měla odehrávat v bazénu v Městských lázních v Rašínově ulici. Líbí se mi představa zpěváků ve vodě. Brno se může pochlubit zajímavou architekturou a my ji divákům ukážeme.

    Máme ovšem v plánu zorganizovat minimálně čtyři ročníky, první by se měl odehrávat v centru Brna, tedy v oblasti pasáže Alfa, Rašínovy, zajímá nás také hotel Avion, jenže ten se má půl roku předtím, než projekt vypukne, rekonstruovat. Chceme otevřít i místa spojená se životem někoho zajímavého. V Jiráskově čtvrti žil skladatel Pavel Haas, věřím, že se mi podaří domluvit se se současnými majiteli jeho domu. Líbí se mi idea, že opera vtrhne do vašeho bytu a učiní z něj divadelní svět.

    Všechna libreta jsou vaším dílem?

    Libreta jsem napsal dvě – Hra o Malinu a Poslední pólo. Prostřední bude mít na starost skladatel Vojtěch Dlask a historik Michal Konečný. Skvělé by bylo, kdyby se jim podařilo zpracovat konkrétní historickou událost, která by se týkala hotelu Avion. Prostředí hotelu se nám zamlouvá jako místo setkávání různých osudů, národností a kultur. Mé první libreto má lehkou detektivní zápletku, opera v bazénu je zase taková stařecká lyrika o nešťastné, nenaplněné lásce.

    Nechystáte se také nějakou operu zkomponovat?

    Ne! To jsem zkoušel, ale nedopadlo to. Mám problém s matematikou, proto dostat se do nějakého harmonického systému mi trvá delší dobu. Na to jsem moc intuitivní.

    Ani ve dvojici s někým?

    Ne. Když píšu libreto, neslyším konkrétní melodii, ale cítím frázování – tady by to mohlo být rychlejší atd. Když se později bavím s Lukášem Sommerem, tak nad tím diskutujeme, takže ve dvojici se jistě víc udělá.

    Na štaflích s romskými dětmi v provedení opery Hanse Krásy Brundibár, režie Linda Keprtová, Brundibár z ghetta, Divadlo na Orlí, premiéra 5. června 2015 FOTO LUDVÍK GRYM

    Na štaflích s romskými dětmi v provedení opery Hanse Krásy Brundibár, režie Linda Keprtová, Brundibár z ghetta, Divadlo na Orlí, premiéra 5. června 2015 FOTO LUDVÍK GRYM

    Brundibár a Romové

    Jak začal projekt Brundibár z ghetta?

    V roce 2014 napadlo organizátory Ghettofestu zakončit přehlídku operním zpěvem. Místním, většinou Romům, se to překvapivě líbilo. Zaujalo mě to natolik, že jsem zavolal produkční z Ghettofestu, abychom pokračovali, a tak se narodil Brundibár z ghetta. Jedním z jeho cílů bylo nastudovat operu Hanse Krásy Brundibár – známé je její provedení židovskými dětmi v nacistickém terezínském ghettu. Byl to velký krok do neznáma. Podařilo se nám však oslovit spoustu lidí, kteří s námi spolupracovali.

    Sám jste však z projektu z pracovních důvodů vystoupil.

    Ano, bohužel. Ale také jsem zjistil, že mi spíš jde lidi inspirovat, vychrlit ze sebe nápady a pak zmizet a vymýšlet zase nápady nové. Necítím se jako vedoucí. Bude v tom nějaký spasitelský komplex. Brundibár z ghetta proto pokračuje dál pod vedením Lindy Keprtové a Ruth Konvalinkové. Letos nastudovaly Mozartovo Requiem společně s operou brněnského Národního divadla, jediné provedení bylo v brněnské bazilice Nanebevstoupení Panny Marie 4. listopadu. Do budoucna by bylo dobré vytvořit dramatický kroužek, kam by romské děti mohly docházet zadarmo, bez konkurzu.

    Nastudovat operu je obtížné, natož s dětmi, dokonce malými Romy. Jak jste s nimi zkoušeli?

    Jedním z úkolů projektu bylo ukázat jim, že hraní v divadle a umělecké tvoření nejsou jen hra, ale dar za to, že jsme připraveni uvést je do divadelního světa a ukázat jim disciplíny, které k němu patří. Byli jako každé jiné děti, které zlobí, ale když jim ukážete, že to má smysl, tak to pochopí. Příjemně mě překvapili jejich rodiče. Sami se do projektu zapojili, doprovázeli děti na všechny zkoušky a představení. Na premiéru se sjelo veškeré příbuzenstvo. Pochopili, že se snažíme o dialog, že o ně stojíme a že patří mezi nás.

    Jak jste se s romskou komunitou sžili?

    Dobře, s dětmi strašně rychle. Především zafungovala dívčí organizační část, Linda Keprtová a Ruth Konvalinková. Zrovna v období, kdy Brundibár vznikal, jsem měl méně času, a tak jsem se účastnil jen pár zkoušek, ale děvčata s děckama navázala krásný vztah. Na povrch vyplavaly samozřejmě i smutné příběhy: jeden chlapec po mně chtěl v den premiéry půjčit telefon. Žil bez rodičů u své příbuzné, která na něj kašlala, prosil ji, ať se přijde podívat na představení. Trhalo mi to srdce. Vyloučené lokality nejsou ta nejšťastnější místa pro život. Špatně ale o romských rodinách mluvit nechci, obecně fungují velmi dobře.

    Poznal jste osobně Terezín?

    Od konzervatoře se okrajově zaobírám Pavlem Haasem a jeho čtyřmi písněmi, které v Terezíně napsal. Nedávno jsem se vydal po jeho stopách. Terezín se odlišuje od ostatních nacistických koncentráků tím, že tam byli internováni umělci, novináři a spisovatelé, a podle mě se to skoro nereflektuje. Slečna v informacích vůbec nevěděla, kdo je Hans Krása. To město působí podobně smutně, jako když se člověk prochází po Bratislavské, po brněnském ghettu. Je to také vyloučená lokalita a z nějakého důvodu je tam také koncentrována romská komunita. Chápu, že je třeba vnímat nacistickou tragédii toho místa, ale je třeba také vnímat současné obyvatele, kteří chtějí žít svůj život a dívat se do budoucnosti. Byly zpřetrhány sny vězněných za protektorátu a za komunismu, jenže současní obyvatelé mají také své sny, které chtějí žít.

    Operní herec

    Co si představíte pod pojmem „nová opera“?

    Powder her face od Thomase Adèse je pro mě prototypem nové opery, používá moderní hudební postupy. Žasl jsem, jak jsou charaktery nádherně v textu vypracované, jaký opisují oblouk. Byla to obrovská pěvecká výzva, žonglování s hlasivkami. Po představení musely následovat dva dny volna a hlasového klidu.

    Ještě jiné zkušenosti jste udělal?

    Třeba v Ostravě s operou Bohuslava Martinů Tři přání, je z pomezí činohry. Člověk musí být vnímavější ke kolegům. Vyhovuje mi spolupráce s režisérem Jiřím Nekvasilem. Můžete mu nabízet své nápady a způsob interpretace, on to vezme, nebo nevezme.

    Inspirujete se činoherním herectvím?

    Poslední dobou chodím víc na činohru, baví mě pozorovat kolegy činoherce, okukovat, jak pracují. Líbilo se mi, jak se jeden herec dokázal naprosto přirozeně vyjádřit a pak jsem zjistil, že na jevišti špulím pusu stejně jako on.

    Řekl jste, že rád pozorujete lidi. Nevyužíváte podvědomě to, co od nich odkoukáte?

    Třeba do postavy bonvivána Justea ve Třech přáních se mi prolnula Jiřinka Bohdalová…

    Měla jsem na mysli někoho běžnějšího…

    Vážně. Rád sleduji lidi v hromadných prostředcích, jak se spolu baví o banalitách. Ale z každé banality může vzejít nový příběh. Zrovna dnes jsem vyslechl rozhovor dvou paní. Jedna si nesla plný papírový sáček a povídá: Tohle byl můj poslední pes. Intonace a způsob, jakým to řekla, ve mně vyvolaly spoustu otázek. Prostě „lidičky“, jaké fotil Karel Cudlín a Jindřich Štreit, filmy o nich točil Jaroslav Papoušek. Mám ale rád i drsnou estetiku Quentina Tarantina.

    Kill Bill také řeší vztahy, i když lehce převrácené. Mám strašně rád tu japonskou část. Její vymazlenost, hravost. Kontrast japonského prostředí a americké kultury, animace a hraného filmu.

    Není už čas zakotvit u jednoho divadla a přestat střídat ta regionální? Je vůbec nějaké, v němž byste ještě nehrál?

    Není. Mně to nevadí. Rád cestuji, mám to v krvi. Jsem z inženýrské rodiny, všichni cestovali za prací.

    Angažmá vám shání agentura?

    V Česku člověk agenturu nepotřebuje, pokud dělá svou práci dobře a je o něm aspoň trošku slyšet. Někdy se něco najde náhodou, někdy si s režisérem či šéfem prostě padneme do oka. Ale v zahraničí se člověk bez agentury neobejde – nedostane se bez ní ani na konkurz, na jakékoli předzpívání. Má to své výhody, divadla důvěřují agenturám, že jim dodají kvalitní zpěváky. Doufám, že mi moje berlínská agentura pomůže, abych si do budoucna mohl lépe plánovat čas i výběr rolí. Zatím mě posílají na konkurzy po celé Evropě. Od kolegů vím, že z dvaceti vyjdou přibližně tři.

    Takže jste v pondělí třeba v Brně, v úterý v Německu…

    Na otočku mě teď čeká Frankfurt – přiletím, zazpívám, odletím. Pak Darmstadt, St. Gallen, Dijon…

    To musí být finančně náročné.

    Cesty si platím sám. Dnes se každý zpěvák musí cítit jako podnikatel a cestování musí brát jako nezbytnou investici.

    Co vás čeká v této sezoně?

    Nejbližší premiéru budu mít v Brně, poprvé spolupracuji s režisérem Jiřím Heřmanem, a to na Dvořákově pohádce Čert a Káča. Pak přijde Tajemství v Ostravě a v létě budu zpívat na českokrumlovském otáčivém hledišti v Trubadúrovi, obě opery bude režírovat Tomáš Studený. Velice se těším na projekt Jiřího Adámka a Michala Nejtka Pravidla slušného chování v moderní společnosti, který bude uveden v brněnské Redutě. Často se scházíme, aby si ověřili možnosti pěvců, protože nám, jak se říká, píšou role na tělo. A pokud mi zbude čas, tak s pražským ochotnickým souborem Maškara nastudujeme Maryšu, kde bych si zkusil režii.

    Pěkné plány. Vejdou se do nich i písňové recitály?

    Máte na mysli duo Škarka–Pohl, které tvoříme s klavíristou Richardem Pohlem. Koncertovali jsme ve Švédsku, Německu a Mexiku. Ono to zní světově, ale vlastně jsme rádi zpívali i pro malá česká městečka. Jenže Richard se teď čerstvě oženil a přesídlil do Číny. Je velice spokojený, čekají první dítě. Máme tedy přestávku a momentálně nekoncertujeme.

    Že jste při tom všem spěchu schopen dobře uzpívat všechny ty role?

    Jak říkala moje babička, hlavně zdraví. Když je člověk zdravý, pak jde spousta věcí snadno.

    Václav Lemberk, Martin Matoušek a Josef Škarka jako Pobudové v inscenaci opery Carla Orffa Chytračka, Národní divadlo, režie Jiří Nekvasil, prem. 20. října v Národním divadle FOTO PATRIK BORECKÝ

    Václav Lemberk, Martin Matoušek a Josef Škarka jako Pobudové v inscenaci opery Carla Orffa Chytračka, Národní divadlo, režie Jiří Nekvasil, prem. 20. října v Národním divadle FOTO PATRIK BORECKÝ

    Poděkování

    Josef Škarka se v mém životě objevil již během studií, kdy jsme se já, jakožto amatérský nadšenec smíšeného sboru, a on jako student zpěvu v sólových rolích setkali na několika málo koncertech. Jaké překvapení pro mě bylo, když se z tohoto seriózního muže vyloupl po koncertě bavič celé společnosti, s originálním a svébytným humorem a neopakovatelným smyslem pro situaci, jež dokáže nonšalantně převést i do charakteru svých postav.

    Na profesionálních prknech jsme se s Josefem setkali až o mnoho let později, v inscenaci Eva v liberecké opeře Divadla F. X. Šaldy. A poté přišlo další překvapení a já byla Pepou oslovena k režii projektu Brundibár z ghetta, jehož byl otcem a hlavním organizátorem a ve kterém také skvěle účinkoval v roli Brundibára. A protože to byl projekt nemalých rozměrů, vídávali jsme se téměř denně, jak ve zkušebně, tak improvizované kanceláři kavárny Alfa v Brně. A byť se nejednalo o produkci profesionální, vryla mi do života nesmazatelnou rýhu – Josef dal pro tento projekt dohromady tým lidí, kteří se předtím nikdy nepotkali, a pro mě osobně patřila některá tato setkání k nejdůležitějším v mém osobním životě vůbec, s přesahem do dnešních dnů. Myslím, že jsem za to Pepovi nikdy nepoděkovala. Tak alespoň těmito řádky…

    Linda Keprtová
    operní režisérka


    Komentáře k článku: Josef Škarka: Z každé banality může vzejít nový příběh

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,