Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2018

ročník 25
2. 10.–15. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jitka Jílková: Letos nevyjdeme z údivu

    Rozhovor s ředitelkou Pražského divadelního festivalu německého jazyka

    Můžete nám prozradit více o výběru inscenací, které budou letos na festivalu prezentovány? Spojuje je něco, nebo se naopak snažíte o co největší různorodost?

    Stanovit si předem konkrétní téma ročníku nepřipadá v úvahu, není v naší moci zadávat zahraničním divadlům, o čem by měla hrát. A to je jen dobře, protože jenom tak se můžeme dávat překvapit, co se v danou sezonu na německojazyčných jevištích urodí. A tvorba tamních kolegů se vyznačuje velkou rozmanitostí, takže o ni při výběru inscenací nemusíme nijak zvlášť usilovat. Samozřejmě chceme nacházet a přivážet do Prahy ty nejnovější inscenace, aby jejich sdělení bylo pokud možno aktuální.

    Spojující prvky hledáme a kupodivu i nacházíme až dodatečně, když je výběr inscenací skoro hotový. Až v té fázi by snad připadalo v úvahu vyřadit některou z více inscenací, které by byly obsahově podobné, jenže právě díky rozmanitosti inscenačních postupů podobné obsahové zaměření ještě nikdy nevadilo, vlastně spíš naopak: často nám připadá zajímavé ukázat, jak rozdílně se dá pojednat stejné téma. Namátkou se třeba v minulém ročníku vztahovaly ke druhé světové válce hned tři produkce: loutková (F. Zawrel), dokumentární (Kameny zmizelých) a intimně osobní výpověď (Hans Schleif).

    Co deklaruje letošní motto: Alles klar?

    K tomu mottu nás trochu navedl název prvních dvou inscenací letošního ročníku, kde se vyskytují slova jas (Hell) a světlo (Licht), což nám připadalo působivé, ale žádný z těch výrazů jsme nechtěli v mottu použít, abychom nezvýhodnili některou produkci oproti ostatním. Až nás napadl obrat Alles klar, který je v němčině velice častý a používá se v několika významech, hlavně na znamení souhlasu, nejstručnější překlad by zněl: jasně, doslovný: všechno je mi jasné. Takže když za ten obrat přidáte otazník, přesvědčení, že je všechno jasné, rázem zpochybníte a najednou tu máte otázku, kterou si v poslední době klademe snad všichni my, co se nestačíme divit dnešnímu světu: Nám/vám že je všechno jasné?

    Myslím, že ta otázka dobře koresponduje se všemi našimi letošními inscenacemi, při jejichž sledování, jak doufám, taky nevyjdeme z údivu. Tak například Jas. Okamžik se snaží zachytit překvapivé okamžiky života v záblescích, Světlo v krabici ukáže módu z pohledu, jaký opravdu nečekáme, budeme žasnout, co dokáže Sandra Hüller v rámci čtení z románu Obrazy tvé velké lásky, v monodramatu Žena a město máme prožít poslední den života židovské básnířky, Ursina Lardi v Soucitu nás bude šokovat líčením líce i rubu humanitární pomoci, Moc a vzdor zase bezmocí při pokusech o nápravu minulosti, běžný jistě není ani způsob, jak se A. R. Nunes chopil textů Josepha Rotha v Hotelu Evropa. A úžasná je i skutečnost, že tentokrát uvidíme čtyři velké filmové hvězdy: Sandru Hüller, Ursinu Lardi, Samuela Finziho a Markuse Johna.

    Letos se bude konat již 22. ročník festivalu, oblíbeným, avšak už otřískaným divadelním bonmotem je, že v řádné německé inscenaci se musí objevit nahota. Jak byste stručně charakterizovala vývoj německojazyčného divadla ve dvou posledních dekádách?

    Kolem roku 2000 byla v německojazyčných divadlech skutečně nahota dost běžný úkaz, dokonce tak běžný, že se to v tamních kritikách nijak neprobíralo. Nám už to také nepřipadalo zvláštní. Ve festivalovém ročníku 2001 se herci svlékali v každé inscenaci, ale mně to došlo až dodatečně, když se o tom zmiňovala česká kritika, která si toho samozřejmě všimla.

    Českého diváka jsme poprvé šokovali nahotou už v roce 1998, kde se v Mayenburgově Tváři v ohni svlékala dokonce maminka dospívajících dětí. A naposledy – později už to myslím nikdy nebyl pravý šok –, ale zato pořádně v roce 2006 Mackbethem v režii Jürgena Gosche, kde scénu a „kostýmy“ vytvořil Johannes Schütz. Zmiňuji se o tom, ne abych zavzpomínala, jak jsme hezky provokovali, ale proto, že tu nahota v žádném případě nebyla samoúčelná. Byla to velmi organická součást inscenace. Zaujal mě Schützův komentář ke kostýmům: dlouho nevěděl, jak ty hrozné postavy obléknout – jestli do současných nebo historizujících kostýmů, obojí mu připadalo nevhodné –, až je nakonec nechal nahé, nebo spíš oblečené do krve z napáchaných zločinů. Byl to „nářez“, ale Macbeth přece nemůže být selanka. Ta inscenace samozřejmě vyvolala bouřlivé reakce a mimochodem nám odradila i některé sponzory, ale zato na ni nikdo nezapomene.

    Popsat stručně dvě dekády čehokoli je spíš drzost. Ale snad se dá říct, že se německojazyčné divadlo v poslední době odvrací od intimních osobních problémů nebo stavů mysli k celospolečenským nebo spíš všelidským tématům. Určitě si to žádá doba. A ta je nepřehledná. Takže možná proto už skoro nenajdeme lineárně vyprávěné příběhy, ale spíš něco jako montáže, citace nebo třeba „textové plochy“ (u E. Jelinek), prostě obtížně popsatelné tvary. A samozřejmě dokumentární divadlo. Zjednodušeně řečeno to, co nenajdeme v televizi.

    A pak je tu ještě jeden trend, který nám dělá starosti: stále intenzivnější využívání skvělého vybavení německojazyčných scén, minimalisticky působící scénografie šité na míru konkrétních (často obrovských) jevišť, které jsou ve skutečnosti tak technicky náročné, že je pak bohužel není možné pozvat do Prahy. A tak se těšíme na zrekonstruovanou Státní operu. A už letos samozřejmě na diváky, kteří všechnu tu obsahovou a stylovou rozmanitost přijímají s velkou otevřeností.


    Komentáře k článku: Jitka Jílková: Letos nevyjdeme z údivu

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,