Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Maryško: Jediné mé velké přání je světit den sváteční

    Rozhovor jsme s Jiřím Maryškem (1980) plánovali dlouho. Hodně dlouho. Asi dva roky jsme se domlouvali a pak to zase rušili, dokonce se i sešli, ale k rozhovoru jsme se přes jiné povídání nedostali. Až jednou, na střeše vinohradského divadla, jsme se zvládli oba soustředit a pár mouder jsme zaznamenali i pro čtenáře DN. Tento text tedy považuji za malý zázrak, stejně jako improvizace Divadla Demago.

    Máte strach?

    Před rozhovorem ano. Neumím se totiž moc dobře vyjadřovat.

    Během improvizací tenhle pocit nemáte?

    Ne. Ale když už docházejí slova a přichází mrtvý bod, začnu tančit, odpoutám pozornost a tak získám drahocennej čas. Takže když teď začnu tančit, poznáte, že už nevím, kudy dál.

    Viděl jste někdy záznamy svých improvizací?

    Nenatáčíme je, protože by to mělo být jako mandala z písku. Pro ty, co na ni přišli. Pak se má písek zas rozfoukat a příště začít od nuly. Ale je pravda, že jednou jsem jeden pirátskej záznam viděl. A bylo to katastrofální. Klukům jsem poslal SMS s jedním slovem končíme. To bylo něco tak nudnýho a trapnýho! Čas na jevišti a v hledišti totiž utíká úplně jinak. Zdálo se mi tehdy, že představení celkem švihalo, že tam nebylo žádný hluchý místo, a pak jsem na záznamu uviděl toho tápajícího nebožáka, co tančí…

    Předpokládám, že vaším guru je Jaroslav Dušek.

    Ano, guru je správný slovo. Potkali jsme se hodně dávno. V devadesátém devátém mi hrozilo, že půjdu na vojnu. Překvapivě jsem totiž u odvodu prošel, a to jsem si vzal své největší trenýrky, abych zvýraznil, jaký jsem rachitik. Napsal jsem tedy dopis do třinácti divadel, zda by mě nevzali na civilku, odepsalo to poslední – Divadlo Archa. Nastoupil jsem jako kulisák a viděl Vizitu Jardy Duška. Byl jsem z toho úplně nadšenej. Z Archy i z Vizity. Do tý doby jsem psal krátký povídky, vyšla mi dokonce taková dadaistická knížka, a ve škole jsem bavil spolužáky tím, že jsem na nástěnky věšel svoje prvotiny, které jsem psal z jedný vody načisto… A teď jsem díky Jardovi a Pjérovi zjistil, že se to tak dá dělat přímo na jevišti. Po třech měsících mě sice z Archy vyhodili, protože Praha 1 už nepřijímala civilkáře, ale zůstalo mi nadšení z improvizace, protože u ní existuje zpětná vazba. Člověk, který zaznamenává příběhy na papír, ji nemá, a to je škoda.

    Takže nyní máte improvizaci místo literatury?

    Je dobrý, že nemusím špinit papír. Není třeba všechno zaznamenávat anebo se k tomu vracet. A je lepší začít pokaždý znovu. Samozřejmě by občas bylo jednodušší si povedený skeče schovat do zásoby a vystřelit je v případech nouze, ale to nedělám. Nebylo by mi to takhle příjemný.

    Proč potřebujete své dva spolupracovníky, mistry světel a zvuku – Jana Morávka a Hendyho Witanta?

    Režírujeme se navzájem. Hudebník udává tempo, a když cítí, že padá ten takzvanej řetěz, honem změní rytmus, což je pro mě znamení, že je třeba obrátit list. Já potom dávám pokyn osvětlovači Morávkovi a jdeme do dalšího obrazu. Poslouchám hudebníka a osvětlovač poslouchá mě.

    Navíc jsem rád, že tam nejsem úplně sám. Na druhou stranu, improvizovat ve dvou, nedej bože ve více lidech, je strašně těžký. Když jsem sám, můžu být dva kroky před divákem a přemýšlet, kudy půjdu, i když je přitom třeba vnímat i impulsy z hlediště.

    Děláte s Divadlem Demago improvizace, ale také hrajete v Divadle na Vinohradech. Jak se tyto dvě činnosti doplňují?

    Demago vzniklo jako parodie divadla, tedy smýkacího herectví, jak já tomu říkám. To sebou herec švihne, začne se svíjet a smýkat po zemi a bývá u toho zbytečně expresivní. Nikdo normální se takhle v běžném životě nechová, kromě epileptiků. Takže my parodujeme ty divadelní zlozvyky a manýry. To, že jsem dostal nabídku angažmá do Divadla na Vinohradech, je samozřejmě paradox, protože jsem se tak dostal do prostředí, ze kterýho jsem si dělal legraci. A to mě baví pořád, akorát teď si to vše ještě můžu užít zevnitř.

    A neparodujete to náhodou i na jevišti vinohradského divadla?

    Paroduju. Teď jsem zkoušel s Radovanem Lipusem, který na mě furt řval: Jiří, to není animovaný film! Ale mě nepřestane bavit tradiční divadlo – zkrátka to, že se pár lidí naučí cizí text a do toho nacvičí pohyby, pak se otevře opona a všichni předstírají, že o divácích v hledišti vůbec nevědí. A diváci na to přistoupí a taky dělají, že tam nejsou. S Demagem sice taky oblbujeme diváky, ale aspoň nepředstíráme, že o nich nevíme.

    Jak moc vlastně využíváte interakci během improvizací?

    Když člověk přijde před cizí diváky, musí je nejprve otestovat, nasypat pár fórů jako zrní a pozorovat, co zdejší lidi zobou. Prvotní napojení na diváky je moc důležité. Ale jinak to s tou interakcí nijak nepřeháním. V cirkuse mě jednou vytáhli klauni do šapitó a nebylo to příjemný.

    S Danielem Bambasem v inscenaci Ucho (režie Šimon Dominik, premiéra 9. června 2017 v Divadle na Vinohradech) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Nejzlejší podvědomí

    Nechtěli si to někdy diváci s vámi po skončení vyříkat? Občas jste dost sarkastický.

    Občas ano. Často se do příběhů zapletou události posledních dní, takže se tam sem tam dostane i politika, ale o tom hrát vlastně moc nechceme. Ale nejvíc jsem kdysi naštval diváky představením o papeži a Vatikánu, v ústeckém Činoherním studiu. Odešlo asi sedm lidí a do divadla pak přicházely vyčítavý dopisy od věřících.

    Je Demagu něco svaté?

    Není a nejspíš ani nikdy nebude, protože hlavní představitel nebo spíš postava, ve kterou se v Demagu transformuju, je moje nejzlejší podvědomí. Je to taková zle upřímná, zkroucená, pokřivená postava odněkud z půdy, která sleduje svět vikýřovým okýnkem a k těm obrázkům, co z něj vidí, si vymýšlí nové souvislosti.

    Ten proces se podobá automatickému psaní. Nejvíc mě inspiroval Vladimír Boudník a jeho explosionalismus. Poškodil grafickou matrici tím, že do ní obtiskl nářadí, špony a železný předměty, který měl po ruce, natřel to barvou, otiskl na papír a pak teprve z fragmentů na papíře četl a vytvářel jednotlivé příběhy. A takhle by mělo vypadat i Demago – rozkuchat Hamleta, půjčit si do něj pár panďuláků z Lidovýho domu, dát tam špetku přírodní katastrofy z minulých dní, gram Štěpánky Haničincový a na špičku nože holokaustu. Pak se z toho uvaří jedovatá písmenková polívka. Ale v anotaci vždy píšeme, že z řečeného nelze nic brát zcela vážně!

    Na Facebooku se ale vaše zlé já projevuje docela silně. Dokonce vám i zrušili profil…

    Vždycky jsem chtěl být neutrální, protože mi vadí extremismus. Když si člověk na něco utvoří názor, tak ho většinou touží zastávat, ať se děje, co se děje, ale mě baví ta relativita událostí, dívat se na věci z nadhledu, ze kterýho je to vlastně všechno směšný. Nelíbí se mi, když se věci berou příliš vážně. Z obou stran.

    Za jeden vtip na Facebooku jste si vysloužil veřejné práce. Máte je už za sebou?

    Před pár týdny mi skončily.

    Jak se vám líbily?

    Bylo to krásné!

    Netoužíte si je zopakovat?

    Netoužím si to celý zopakovat, ale nehodlám přestat se zahradničením na děčínském zámku, mám tam svůj traktůrek a pávy. Nechal jsem si tam své věci a budu se tam rád vracet.

    V době, kdy město Ústí nad Labem chtělo zrušit Činoherní studio, jste dal facku ústeckému radnímu Janu Eichlerovi. Nebyla ta facka extremistická?

    Nebyla. Přijít musela, protože ji dostal grázl. Já si myslím, že grázlové by měli dostávat facky, na grázly se nevztahují nějaké zásady Jiřího Gutha Jarkovského.

    Byla to vaše poslední facka?

    Nevím… Tehdy to ale fackou muselo skončit, nešlo tomu pánovi nějak domlouvat.

    Byl jste třídní šašek?

    Byl.

    Proč?

    Protože jsem byl malej a nešlo vyniknout jinak.

    Léčil jste si tak komplexy?

    Ne, ale vždycky mě bavilo, když se lidi okolo smáli.

    A smáli se vašim vtipům, nebo vám?

    Obojí je dobrý. Třídní šašci jsme tam byli dva – já a Pavel Fárka – a právě spolu jsme ve Varnsdorfu založili Divadlo Demago, které tehdy ještě nemělo se skutečným divadlem nic společného. Chodili jsme po ulicích a vytvářeli situace, které jsme pak nechávali lidi dohrát, čímž jsme se sami stali diváky. Třeba jsme přišli v montérkách a s helmami na hlavách k jednomu staveništi uprostřed města a dělali ankety s kolemjdoucími. A někteří nám opravdu uvěřili, že tam bude stát tři sta metrů vysoká rozhledna. Byly to recese, které jsme si natáčeli. Až když jsem pak viděl Duškovu Vizitu, došlo mi, že bychom s Divadlem Demago mohli dělat skutečné divadlo, aniž bychom museli ztrácet čas po zkušebnách.

    S Pavlem jsme se znali od svých šesti let a s Demagem jsme pořádně začali hrát před lidmi v roce 2001, když nám bylo jednadvacet, takže jsme se v té době znali už patnáct let! Byli jsme na sebe dokonale napojeni, protože jsme spolu trávili víc času než se svými rodiči. Později se ale, bohužel, naše cesty rozešly. On skončil jako reklamní textař a já u divadla.

    V inscenaci hry Ladislava Smočka Piknik (režie David Šiktanc, premiéra 4. března 2016 v Divadle na Vinohradech) FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Vím, kde je moje místo

    Proč jste šel na DAMU?

    Jsem autodidakt, který tehdy přečetl půlku publikací Divadelního ústavu. Jednou jsem si koupil knížku Elementy herectví od Josefa Vinaře a jedna slečna, která u mě tu knížku viděla, řekla, že se zná s autorem. Byl jsem z toho úplně nadšenej, vytáhl jsem z ní telefonní číslo a tomu panu Vinařovi drze zavolal, že se s ním musím vidět, protože potřebuju pár věcí vysvětlit. Pozval mě k sobě na zahrádku ve Zbuzanech a ukázalo se, že je to profesor pražské DAMU. Tak jsme si povídali a povídali a on se zeptal, jestli nechci zkusit přijímačky. Já moc nechtěl, zkusil jsem si to v osmnácti a byla to katastrofa. Nechal jsem se ale přesvědčit a šel tam podruhé – teď už ve čtyřiadvaceti. To už mi na výsledku přijímaček vůbec nezáleželo. A asi proto mě vzali.

    Měl jsem přihlášky na činohru i na alternu. Z činohry mě ale okamžitě vyhodila Eva Salzmannová, protože jsem si připravil monolog Harpagona a ona mi řekla, že mladej kluk přece nemůže hrát starýho dědka. A o dva roky později vidím v Divadelních novinách, že Eva Salzmannová hraje Háchu. A tak si říkám, jak může ženská ve středním věku hrát starýho chlapa? Takže jsem šel na přijímačky vedle, na alternu, a tam mě vzala Markéta Schartová. Od pana učitele Pachla jsem se dozvěděl, že jsem od komise dostal pouze nuly a devítky, takže buď mě chtěli hodně, anebo vůbec. Takže jsem byl úplně spokojenej.

    Proč jste na DAMU nezůstal?

    Bylo to strašně dlouhý.

    Jak dlouhý?

    V té době jsem se živil jako grafik a to se nejlépe dělá po nocích. Blbě se mi pak do školy vstávalo, ty akrobacie v osm ráno jsem nezvládal. Takže nakonec jsem docházel už jen na hodiny herectví. Navíc se v té době stal spolužák Ondra Lázňovský šéfem Lampionu, tak jsem tam šel na hostovačku na půl roku a už jsem věděl, že zpátky na cvičiště nechci. Já všude vydržel nejvýš dva roky…

    Na Vinohradech jste jak dlouho?

    Čtyři, ale ještě jsem pořádně nezačal.

    Myslíte tím, že zde hrajete malé role, nebo není malých rolí?

    Hraju malý role, ale vůbec mi to nevadí, protože vím, kde je moje místo. Líbí se mi, že můžu hrát jednou s Kubou, podruhé s Anče, akorát hajnej už je mrtvej. Ale zase sedím v jeho šatně.

    Kterou inscenaci máte nejradši?

    Měl jsem rád Lásku na Krymu, Piknik, líbí se mi Peer Gynt a kupodivu i Sňatky z rozumu.

    Protože tam přihráváte?

    Ano, a můžu i přehrávat. Ve Sňatcích mám devět rolí, což mě baví. Na Vinohradech je dobrý, že díky těm malým rolím vlastně nebývám moc často ve stresu.

    Jako s Demagem?

    Spíš jako když jsem třeba hrál Idiota v ústeckém Činoheráku. Což jim mám dodnes za zlý, protože jsem si vypráskal ty nejhezčí role v době, kdy jsem si to neuměl vůbec užít.

    Dotkli jsme se ústeckého Činoherního studia, což pro mě stojí někde mezi Demagem a Divadlem na Vinohradech. Není to ideální divadlo pro vás?

    Kdybychom to brali sportovní optikou, tak mou hlavní disciplínou je Demago. To mě baví a to chci dělat. Ostatní své disciplíny beru hlavně jako trenažery a zdroj inspirace. Hrozně mě inspirovala právě práce zahradníka. Všechno, co jsem kdy dělal, mě inspirovalo.

    Neštvala vás žádná inscenace, ve které jste hrál? Se vším jste spokojený?

    Nějaké inscenace mě určitě štvaly, ale divadlo ne. Za nejlepšího českého herce třeba považuju Jiřího Lábuse, protože je naprosto univerzální. Zahraje komické i tragické postavy, pokaždé jinak, ale s jasným nadhledem. Může hrát všude, na velkém i na malém jevišti. To je pro herce důležité. Já bych také nevypustil ze svého životopisu kladenský Lampion, Činoherák ani Vinohradský divadlo. Všechno bylo ku prospěchu.

    Odmítl jste nějakou hereckou nabídku?

    Zatím jsem nemusel. Snad jen z časovejch důvodů. Naštěstí i při sebeblbější práci člověk pozná něco nebo někoho nového. Takže jsem hrál dokonce i v Doktorce Kellerové.

    To neznám.

    Taky jsem to tehdy neznal. Takovej seriál na TV Barrandov s Káčou Brožovou. Neměl jsem žádný peníze, tak jsem na to kývnul a nakonec mě to bavilo. Hrál jsem syna, kterej shodil svoji matku ze schodů. Dneska bych už do TV Barrandov nešel – kvůli jejímu šéfovi. Jinak, dlouho jsem si myslel, že role, kterou bych bez váhání odmítl, by musela být nahá anebo zpívající.

    Proč?

    Protože se nerad svlíkám a neumím zpívat. Ale nedávno se mi to vymstilo, v seriálu Svět pod hlavou zpívám nahý v ledové sprše. Jenom jsem to nevěděl předem. A i kdybych věděl, tak bych to neodmítl.

    Mezi rozmotanými toaletními papíry udílel Pocty festivalu …příští vlna/next wave… 2017 FOTO KAMIL KOŠUN

    Vážnej jsem doma

    Proč nežijete v Praze, když máte angažmá na Vinohradech?

    Já jsem vesničan.

    Co to znamená?

    Nemám rád lidi. Snesu je jenom přes den. Ale představa, že nade mnou dupou lidi, brečej děti nebo nějakej blbec vrtá, je strašná.

    Můžete mít půdní byt.

    To by byla jistá možnost, ale nevím, jaké bych musel mít zaměstnání, abych si ho mohl dovolit. Na vesnici jsem se odstěhoval proto, že jsem tehdy nastupoval do Činoheráku, kde mi nabídli šest tisíc, a paní domácí v Praze mi zvedla nájem na deset.

    A pak jste začal chovat ovce a stal se venkovanem.

    To už je náhoda. Ovce mi jednou přivezl kolega Dittrich, tak jsem je tam nechal zahradničit. No a stal se ze mě hospodář. Ale je pravda, že vesnice mi připadá mnohem přirozenější pro život. Do Prahy rád jezdím na víkendy, jsem vždycky nadšenej, když tady spím a mám v bytě teplou vodu, která teče rovnou ze zdi, o pár metrů dál je restaurace, kde vám donesou jídlo pod nos. Jsou to zázraky a já jsem rád, že jsou mi pořád vzácné.

    Když rodiče kdysi koupili chatu, tak jsem odmítal spát vevnitř, nocoval jsem v boudě na nářadí a schválně si ztěžoval životní podmínky. A když jsme se pak vrátili z víkendu domů a já si lehnul do tý měkký postele, tak mi najednou přišla dvakrát pohodlnější než předtím.

    Neztěžujete si i své bytí v divadle?

    Asi ano, nějaká souvislost pravděpodobně existuje. Beru vše jako Honza, který šel do světa, aby se pak vrátil chytřejší. Je to sbírání zkušeností. Kdybych měl předpovídat budoucnost a mohl si u toho trochu vybírat, tak jednou bych asi rád dožil v Činoherním studiu. Máte asi pravdu, že je to pro mě ideální divadlo.

    V jakých situacích jste vážný?

    Vážnej jsem doma.

    Když u toho nejsou ostatní?

    No, bydlím radši sám, protože se ukázalo, že to není slučitelný se životem.

    Váš humor?

    Spíš ten můj domácí nehumor. Já se sice rád směju mezi lidma, ale doma už moc ne, což pro toho druhýho nemůže být příjemný.

    Už jste se naučil dodržovat fermany v divadle?

    Snažím se je číst.

    A zapamatovat, nebo zapsat?

    Zpočátku jsem k nim přistupoval docela anarchisticky, to je pravda, ale teď už jsem se dost zlepšil! Mít občas v životě řád není vůbec špatný. Tak to zkouším. Dříve jsem se třeba snažil chodit spát a vstávat v určitou hodinu, ale moc to v mém programu nejde, nemám dva dny v měsíci stejné. Takže teď mám zaměstnání sice s režimem, ale nepravidelným. Když jsem byl asi v šestnácti ve fabrice na brigádě, zapřísáhl jsem se, že v životě nebudu pracovat někde, kde visej píchačky. Takže Vinohrady jsou teď pro mě příjemnej stereotyp. Stereotypů mám v životě strašně málo a občas je postrádám. Proto bych třeba chtěl být křesťan.

    Anotace Divadla Demago zní: Žánry se mísí, atmosféry houstnou, ale nic z toho nelze brát zcela vážně. Je to, jako když kaligraf máchne štětcem namočeným v saké. FOTO ARCHIV

    Duchovní zážitky

    A co vám v tom brání?

    No, on mi ten Ježíšek není úplně sympatickej. Dobrej kluk to byl, to jo, ale jestli přímo Boží syn… No, nevím. V tom jsem Žid. Ale moc by se mi líbilo chodit každou neděli do kostela, držet půsty, svátky, těšit se na Vánoce z úplně jinýho důvodu, než se těšej běžný lidi. Jediné mé velké přání je světit den sváteční a mít neděli se vším všudy – i s obědem u prostřeného stolu.

    A bábovkou.

    Přesně, aby to tou nedělí i vonělo. Ale divadelní život tomu moc nepřeje. Někdy bych chtěl žít život obyčejnýho člověka. Obyčejnýho v tom nejlepším slova smyslu.

    Mě třeba překvapilo, že nepijete alkohol.

    Občas ano, ale neopíjím se.

    Nikdy? Ani v pubertě jste se neopíjel?

    Ve Varnsdorfu měli někdy v roce 1997 desítku, zelenou, božkovskej rum a vodku.

    To není tak malý výběr.

    Právě. Člověk to všechno smíchá a pak se poblije. Až o několik let později v Činoheráku jsem zjistil, že rum může být dobrej. Ale do té doby jsem z alkoholu vždycky zvracel, takže jsem nikdy nezačal pít pořádně. Tři desítky, to bylo maximum. Fuj. Já mám radši marihuanu, ale i k ní jsem přistupoval systematicky, jako kdysi k divadlu. Nejdřív pěkně pro rozumy do knihovny, pak zasadit semínka, zalejvat, sklidit a pak to teprve slavnostně odpálit. Jsem z generace, která viděla trávu prvně v Majoru Zemanovi, takže jsem ji dlouho považoval za svinstvo. Ale na rozdíl od alkoholu vám dokáže připravit, kromě omámení, i duchovní zážitky.

    Je pro vás někdy divadlo duchovní zážitek?

    Demago je pro mě vždycky duchovní zážitek. Protože při improvizaci můžete zažít tu ryzí přítomnost, co o ní vyprávějí zenoví mistři. Musí se to zkusit, mluvit se o tom moc nedá. To je jak s tím zenem.

    Chodíte do divadla i jako divák?

    Chodím strašně málo, protože pro samý divadlo se do divadla moc nedostanu, ale když už, tak si to užívám. I když jsem na začátku každýho představení nervózní.

    Jak to dopadne?

    Aby se něco nepokazilo. Nevím, asi deformace. Ale za chvíli to vždycky přejde a je ze mě normální divák, co se nechá unést.

    Loni jste natáčel s Jardou Duškem film Úsměvy smutných mužů. Jaké to bylo setkání?

    Byl jsem hodně rád. Hráli jsme spolu poprvé – osmnáct let poté, co jsem ho, jako devatenáctiletej kulisák, poprvé viděl v Arše. Na jeho Vizitách jsem se tehdy moc nesmál, spíš jen užasle koukal, jak mu ty asociace krásně plynou. Neuvěřitelný. Jenže pak najednou přišly Pelíšky a na Vizitu začínali chodit diváci, co chtěli vidět toho švihlýho soudruha z kina. A chudák Jarda vylezl na jeviště a lidi se zničehonic začali smát. Oni přišli na fóry, ale já tam chodil spíš na ten proces, kterej mě fascinoval. I naše Demago má dneska pár skalních, co se vracejí pravidelně – a to jsou ti, co chodí právě na ten proces. Třeba divák Dostál z Dobkovic už chodí na Demago od roku 2001.

    A nechodí na vaše improvizace taky diváci, kteří vás znají ze satirického Kanálu Maryško?

    Ano. Diváci satiru chtějí a očekávají. Já se jí sice nevyhýbám, ale v Demagu s tím zacházím opatrně, aby se nám z toho nestal politicko-satirickej stand-up. Ti strejdové si tolik pozornosti ani nezasloužej – už takhle jsou jich plný sociální sítě, tak proč je cpát ještě do divadla. Úplně nejlepší by bylo, kdyby – aspoň na tu hodinu a půl – diváci na ty hajzly úplně zapomněli.

    S Danem Dittrichem jako Jarin a Ruda v Goldflamově Hrůze v Brně (režie Zdeněk Jiráský, premiéra 23. října 2015 v Činoherním studiu Ústí nad Labem) FOTO KRISTÝNA CÍSAŘOVÁ

    Velký filuta a šprýmař už odmala

    Psal se rok 1986 a Jirka se mnou nastoupil do první třídy základní školy ve Varnsdorfu. Osud a naše charaktery tomu chtěly, abychom se skamarádili. Jelikož jsme měli stejný smysl pro humor a nadání pro lumpárny, netrvalo dlouho, a začali jsme se vymezovat zažitým socialistickým konvencím – i režimu. Jejdamane, co jsme se toho společně napáchali…

    Pod vedením naší třídní soudružky učitelky Věry K. jsme oba začali chodit do tanečního kroužku a nacvičovat školní taneční pásmo Slabikář. Již zde Jirka pochytával první dojmy a zkušenosti s hudbou, tancem, pohybem a slávou na pódiu. I když našimi diváky byli jen ruští vojáci, pohlaváři a rodiče. Nicméně ten potlesk a zájem stály za to.

    Čas běžel dál, my společně přečkali totáč a nejlepší léta mládí si užívali v porevolučním období plném rozporuplnosti a zápaďáckých vymožeností. S přibývajícími lety a vzdorem jsme měli potřebu se vymezovat. Nejprve jsme na střední škole založili punkovou kapelu, ale Jiřímu to nestačilo. Potřeboval víc. V Rumburku tenkrát obohatil tamní ochotnický spolek a coby mladý a nadějný princ exceloval v několika pohádkách. Už zde pod vedením starých lidových ochotníků dostával školu „hérectví“.

    Pak už to šlo ráz na ráz. Netrvalo dlouho a v roce 1999 jsme spolu v hospodě založili Divadlo Demago, které bylo nutným vyústěním našich uměleckých aktivit a sklonu pro improvizaci a fabulaci. Vrhli jsme se do toho po hlavě a z plných plic absolvovali několik již veřejných performancí. Vzpomínám si, jak první představení na jedné party probíhalo tak nesměle a nenápadně, že si téměř nikdo nevšiml, že už běží. Pískání na gumového papouška, foukání mouky a dětské karnevalové masky byly zkrátka velké dada a alternativa. Ale časem, pod iniciativou Jirky, došlo k dalším vystoupením, a to od narozeninových party až po divadelní festivaly, jako například Prague Fringe.

    Jsem rád, že Jirka dál rozvíjí kult Divadla Demago, a přeju mu, aby jednoho dne došlo k opětovné symbióze našich jedinečných individualit a posunulo tak výraz a formu tohoto impro uskupení o další level výš.

    Pavel Fárka


    Komentáře k článku: Jiří Maryško: Jediné mé velké přání je světit den sváteční

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,