Češi jsou vidláci
Sezonu Divadla Komedie zakončila inscenace hry Ježíškova armáda, kterou speciálně pro tuto scénu napsal slovenský dramatik Viliam Klimáček. Mnohým divákům jistě na počátku naskočila jiná hra z prostředí železniční stanice, a to Levínského (či Königgratzova) absurdní výpověď ze života obyčejných železničářů Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou. I když rozhodně nechci oba dramatiky srovnávat, pojmenovávají ve svých hrách (které ovšem nesnesou zcela realistické ztvárnění) s pochopením a možná trochou sentimentu slabosti obyčejných lidí ze stanice na konci světa, a také jakýsi zásah shůry.
Ušmudlaná idylka z nádraží aneb Ježíškova armáda FOTO MILAN DAVID
Klimáček má zázraky a věci nadpřirozené rád a v různých podobách se objevují ve všech jeho hrách. I když Anděl nebeský poslaný na zem, aby zkoumal, zda ještě lidé věří v Boha, není sice úplně originální, rozhodně je dnes „in“. Anděl jako deus ex machina dnešní doby zkrátka funguje a vytváří svou asexuálností kontrast ke všemu (hřejivě i smradlavě) lidskému. Pokud nespěje k polidštění a působí spíše jako symbol a katalyzátor, hrozí ale při inscenování jistá schematičnost. V tomto případě Anděl přichází jako poutník na právě zrušené nádražíčko, kde v místní hospůdce všichni zdejší „sirotci“ propadají marasmu a sentimentu, aby jim ukázal, jak „z toho ven“. Anděl jim poradí, aby zužitkovali své někdejší zkušenosti s amatérským divadlem, jeli do Vídně předvádět naše lidové zvyky a nadojili něco peněz. Protože jsou však zdejší kumpáni moulové, zpracují jeho podnět moulovsky.
Když ušmudlaná idylka z nádražní hospůdky (malé, ošklivé, ale naší) přejde do mezinárodního kontextu, stane se ještě ušmudlanější. Přes šikovnost přednosty stanice, který nejenže na projekt získal grant, ale má v rukávu i náhradní „komerční řešení“, totiž domluvu s místním obchodním domem na propagaci jejich výrobků, vše se nakonec k špatnému obrátí. I když definitivní závěr přece jen uštědří divákům náznak lehce sentimentálního happy endu. Ve své vizi Čechů, potažmo jejich pověsti a postavení v Evropské unii, namíchal Klimáček opravdu třaskavou směs (podle slov dramaturgyně Markéty Bidlasové), v níž nechybí opravdu nic – alkoholismus, sobectví, sukničkářství, nevěra, sirotek vychovaný v dětském domově, chorobná žárlivost, ale i kýčovité hračičkářství, konkurenční boj mezi dvěma dámami, lesbická láska, chtěný i nechtěný humor, i dosti zřetelná kritika českého vidláctví. Takový text může samozřejmě v jistém kontextu být pro herce výzvou k rozehrání nejrůznějších absurdit, které mohou být docela zábavné (jak se to povedlo v jiné Klimáčkově absurditě ze současnosti, hrané pod názvem Maso v A studiu Rubín).
V Komedii se však nabídku autora podařilo využít jen částečně. Hra, která je součástí dramaturgické linie pod názvem Východní beznaděj, jako by svým způsobem symbolicky mapovala celkovou situaci v Divadle Komedie. Soustředíme-li se pouze na umělecký problém, citelně zde schází výrazná režijní osobnost, což potvrdila nejen tato inscenace, ale celá sezona. Vojtěch Štěpánek sice dokáže v explikacích o vizi inscenace docela zajímavě mluvit, nicméně realizace pokulhává. A tak, bohužel, spíše než pozoruhodné obrazy utkvějí v paměti různé režijní prohřešky (příkladem za všechny může být stereotypní využití light designu, střídající reálné a snové světlo, či výstup s Andělovou svítící hůlkou v tunelu, kde se v neúnosně dlouhých pasážích protagonisté vyznávají ze svých hříchů).
Nepřesvědčivá je (alespoň pro mě) i scéna Milana Davida, kde snad jediným zajímavým fórem je závěrečné strnutí Anděla ve výkladní skříni vídeňského obchodního domu. A tak jediné, co zbývá, je slušný herecký tým, který bojuje ze všech sil, ale s úspěchy střídavými. Chvílemi jsou výstupy docela zábavné (za všechny studie notorika Michala Slaného nebo snaživého podrazáčka Jana Hofmana), jindy se ale sklouzává k osvědčeným klišé až troškovského humoru.
Inscenaci lze v konečném výsledku nazvat čestnou remízou, která sice neurazí, ale ani se výrazněji nezapíše do paměti.
Divadlo Company.cz – Viliam Klimáček: Ježíškova armáda. Režie Vojtěch Štěpánek, překlad a dramaturgie Markéta Bidlasová, scéna a kostýmy Milan David. Premiéra 5. června 2014 v Divadle Komedie.
Komentáře k článku: Češi jsou vidláci
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
