Jen tak cestou z divadla… (No. 3)
Všechno bylo dobře – i přesný konec, ale nedotýkalo se mě to. Chyběl ponor, dynamika, napětí! Jako kdyby se to herců nedotýkalo! Pohybovali se jako náměsíční, neúčastní!
Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Buržoazie, r. Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí Praha. FOTO KIVI
Jen se nenamočit, neumazat, nejít do toho! Přesto, že herci byli „umazaní“ až dost. Jako kdyby jim to protékalo mezi prsty! Existovalo to vedle nich.
Očekávala jsem trochu více nového větru, nového pohledu.
Nebylo to aktuální, nebylo to dnešní – byl to Buňuel!!!
///
Taky jsem se koukla na Šedesátá a Sedmdesátá. Bohužel v opačném pořadí.
Pavel Juráček: Zlatá šedesátá aneb Deník Pavla J., r. Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí Praha. FOTO archiv DNz
Zlatá šedesátá mě nadchla atmosférou.
Rozhlasová optimistická rozcvička s nádherným „socialistickým“ pathosem v kontrastu se zastřeným mozkem namáhajícím se v chuchvalcích dýmu k jakékoliv činnosti..
Jedinec oscilující mezi realitou a snem. Zmítající se v oblacích fantazie a chmur, zpytující své já, své touhy, chtíče, ješitnost, ambicioznost…
Jednotlivé detailní situace tnou do černého a skládají se v celkový mnohovrstevnatý pocitový obraz. Ano, učaroval mi geniální nápad osobní výpovědi. Jedinec kontra společnost. Na těchto prožitcích je odhalena doba se všemi svými atributy. Je to velkolepý zápas potácejícího se jedince, který se snaží překonat svou determinaci.
Konkrétní výpověď člověka, pokud je hodně intimní, a dokonce sebezraňující, kritická, neodpouštějící – vypovídá o době velmi silně.
A tak jsem šla domů se vzpomínkou na své fermetrakové noci a připomněla si zápas toho nekonvenčního velikána, na kterém se právě promítl celý ten bolestný zápas šedesátých let.
Jan Mikulášek, Dora Viceníková: Šedá sedmdesátá aneb Husákovo ticho, r. Jan Mikulášek, Divadlo Na zábradlí Praha. FOTO archiv
Po chvíli jsem se ale vrátila k Šedým sedmdesátým, které jsem viděla před měsícem, a začala jsem ta dvě představení dávat do časové posloupnosti – je to přece společný dramaturgický projekt.
Uvědomila jsem si, že ať už byla geneze Šedých sedmdesátých jakákoli – nakonec z toho představení vyčnívá hlavně výpověď Hepnarové (originální hra rukou Majdy Sidonové) a její osobní zápas. Vlastně v obou těchto představeních šlo o osobní výpověd. V Šedých sedmdesátých je to zdůrazněno tím, že mluvený projev je určen pouze jí, vše ostatní se odehrává beze slov.
Ano, tupá šedá barva sedmdesátých let – jako hlavní znak. Hepnarová jako jeden z jevů těchto let,jako hrůzný čin. Ale ne uvědomnělý protest proti systému, ale čin individuální, který svou významností a hrůzností vyčnívá. Měl by být spíš v řadě s ostatními. Jenom by abundantně přetékal a ve svých útrobách zadržoval všechny neřesti své doby.
Z hlediska inscenace je to vlastně zhuštění všech těch „malých“ úzkostí, strachů, bolestí, zkamání, netroufnutí si, marných očekávání, tupých vyčkávání, ztráty nadějí, ideálů, vnitřních vzdání se, rezignací na úspěch, zřeknutí se, autocenzury.
Ale i v šedé zóně bylo mnoho těchto napětí, a to napětí v představení chybělo.
Pavel Juráček, 60. léta. FOTO archiv
Olga Hepnarová, 70. léta. FOTO Archív hl. m. Prahy a Tomáše Weinreba
Když se ohlížím za oběma inscenacemi uvědomuji si, že výběrem Juráčka a Hepnarové dostávají tato desetiletí jejich nálepku. Oba tito stejně depresivní jedinci je charakterizují: Zlatá 60. léta – tvořivá, smyslná a dynamická. Šedá 70. – kdy se vše dělo pod pokličkou, z pod které občas přetékala pára a sem tam v nějaké končině vybuchlo divadlo, koncert, charta…
A oni oba jsou signifikantní pro tato období. Hepnarová derminována svými rodiči a svým prostředím, zmítá se v depresích, zabíjela. Její výpověď, její osobní zápas končí mstou. Juráček determinován svými geny, svými rodiči a svým prostředím, potácející se a zmítající se ve svých úzkostech, tvoří úžasné umělecké dílo.
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla… (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
