Jen tak cestou z divadla (No. 18)
Už poněkolikáté se pokouším utřídit své zážitky z nedávné premiéry Miřenky Čechové a Jiřího Bartovance Lessons of Touch, dvou vynikajících tvůrců, tanečníků, choreografů a vyjmečných osobností.
Nedaří se mi popsat pocity, které dokonale zatřásly mými myšlenkami. Vlastně jsem zasažena už tím odvážným nápadem obsadit tak věkově rozdílné osobnosti – Ninu Vangeli a Radima Vizváryho. Ale odvážným přeje štěstí.
Oba protagonisté jsou opravdoví profesionálové a s vědomím své profesionálnosti k práci přistupují. Choreagrofie Jiřího Bartovance je provokující a velmi živočišná až zvířecí! V podání Niny a Radima naprosto odzbrojující! A tento výjimečný nápad uvolnil fenomenální energii, která rozpoutala naprostý gejzír fantasijních teatrálních obrazů.
Na počátku sledujeme pomalu se rozvíjející první čast – on a prostor, on a jeho tělo, on v určité situaci – je průvodcem ale zároveň i objektem zkoumání vlastního těla.
V druhé části přichází fenomenální charismatická žena se všemy atributy ženství – poddávající se, ale i určující. I ona zkoumá své vlastní tělo, vystavuje ho zkouškám, vystavuje ho nebezpečím, prověřuje limity svého chování, soustředěně otevírá zamčené dveře.
Jsme svědky fyzického sounáležení dvou protipólů – muže a ženy. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
V mnoha plochách a v mnoha rovinách se před námi rozvíjí nádherné předvádění zcela nevšedních zážitků, sled intimních okamžiků skládajících se z drobných tělesných dotyků. Před námi se odvíjí příběh přibližovámí, oddalování, zapovězení – od sebe k tobě, od tebe ke mně – s údivem sledujeme odkrývání dalších a dalších možností.
Jsme svědky fyzického sounáležení dvou protipólů – muže a ženy v životním zápase. Jsme zasaženi pohledem na fascinující fyzické kreace, na prudkost, vášeň, bolest. Dotýkáme se sexu, ohrožení, ubližování, zraňování, ničení, laskání, rozdírání, prozkoumávání, bourání. A všudypřítomný věkový rozdíl vnáší do sledování příběhu skřípající napětí, které umocňuje stále se vyhrocující dění.
Není to laciná či lascivní výpověď o tělech, ale nadčasové uchopení vztahů, protihodnot – je to výpověď až za dřeň!!! Díky nuancím, prostotě, ale také rafinovanosti, překračováním prahů bolesti a otevíráním bran tabu, jsme přítomni úžasnému nevšedímu večeru.
Byl to fenomenální nápad. A Radim Vizváry a Nina Vangeli ho dovedli k naprosté dokonalosti.
Vpád ‘cizinců’ mě poněkud rozhodil. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ
Se třetí částí se nemohu nějak srovnat. Autoři ji sami charakterizují: Já a oni, ti nejprve cizí….
Vpád ‘cizinců’ mě poněkud rozhodil. Byla jsem tak hluboce zaujata dokonalým souzněním dvou živoucích bytostí, že jsem se s ním nemohla smířit. Možná to mají být ti ‘splňující’, ti, kteří jsou manipulovatelní, neboť vedeni přes sluchátka a zcela podle pokynů režiséra splňují příkazy. Nebo ti všední lidé z ulice, kteří se mohou také zúčastnit a troufnout si na pocity a dotyky. Nebyli ale ani dostatečně obyčejní, ani dostatečně stylizovaní.
Problém, že mě ta sekvence ruší a odvádí od mého příběhu, mě irituje. Možná má ten vystupňovaný závratný konec sežrání zakrýt, umenšit, aby nebyl tak krutý. Možná se jich nemá týkat? Možná měli reprezentovat ty bez emocí? Možná na něj mohou jenom zírat…?
Dotýkáme se sexu, ohrožení, ubližování, zraňování, ničení, laskání, rozdírání, prozkoumávání, bourání. FOTO archiv souboru
Nemluvit o Miřence Čechové, jejíž tělo a duše nás neustále již dlouhé roky ujišťují o své umělecké čistotě, opravdovosti, oddanosti, tvářnosti a vážnosti najít řešení, by byla neomalenost. Její projekty a režie jsou naprosto unikátní. První myšlenky po premiéře mě přivedly k jejímu staršímu projektu S/He is Nancy Joe. Tam také obrací svůj pohled hluboko do sebe sama, do nitra.
Takto uvažovala před premierou: Žiji v New Yorku, kde se lidé až hystericky bojí intimity. Jsou přátelští, otevření, zábavní, mají sex, ale nedokáží být intimní. Intimita, je téměř zakázané území. Je to moment, kdy jsme zranitelní, kdy se vydáváme druhému všanc…
Neustále kolem sebe vidím hesla a slogany o tom, jak člověk má být silný, nezávislý… má se ozvat, říkat nahlas, co chce a co nechce, bránit si svá prává a svůj prostor. Zvláště u žen, které přebírají role mužů a jsou drsně ambiciózní, na jednu stranu vyzývavé a na druhou stranu neustále ve střehu, aby s nimi nebylo zacházeno jako se sexuálním objektem. Chybí měkkost, laskavost, vnitřní vyrovnaná síla, oddanost a především skutečná lidská blízkost.
Také to tak cítím. A v širším slova smyslu to možná neplatí jen o New Yorku.
Tantehorse, Praha – Miřenka Čechová: Lessons of Touch. Koncept a režie Miřenka Čechová, choreografie a kostýmy Jiří Bartovanec, hudba Matouš Hekela, světelný design David Prokopič, produkce Lenka Bočková. Hrají Radim Vizváry, Nina Vangeli a vybraní diváci. Premiéra NoD Praha 6. října 2015.
///
O inscenaci píšeme i v aktuálním čísle DN 18/2015:
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 18)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
