Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jen tak cestou z divadla (No. 16)

    Last Work – to snad ne!!! Ale máme se uklidnit, říkali po představení, prý se to v hebrejštině používá ve smyslu úplně poslední práce.

    FOTO archiv BDC

    Jedinec kontra skupina… FOTO archiv BDC

    Batsheva Dance Company – Ohad Naharin opět v Praze.
    Velkolepá podívaná!

    Jedinec kontra skupina. Geniální nápad. Vlastně ani ne tak originální, asi už to napadlo kdekoho. Ale vidět to konkrétně před očima, tak barevně, tak výrazně, tak přesně, vystrčit ten motiv do povědomí, to člověku učaruje.

    Sledujeme stále se pohybující skupiny přetékající z obrazu do obrazu. FOTO archiv BDC

    Uvnitř skupin se odehrávají mini horory, mini vášně, mini osudy, mini prokletí. FOTO archiv BDC

    Sledujeme stále se pohybující skupiny přetékající z obrazu do obrazu, přelévající se ve vlnách do nových uskupení. Vidíme další a další možnosti. Jako v kaleidoskopu. Uvnitř těchto skupin se odehrávají mini horory, mini vášně, mini osudy, mini prokletí.

    V pozadí běží žena v modrých šatech s červenymi vlasy. Upoutává vším. Ladnou postavou, barevností, činem, troufalostí, způsobem sdělení.

    A ona vydržela. Došla, doběhla až do konce svého života - nevzdala vůbec nic. FOTO archiv BDC

    V pozadí běží žena v modrých šatech s červenymi vlasy. FOTO archiv BDC

    Po pár minutách, ohromena jejími pohyby, zásažena tímto sdělením – které nemělo jiného vysvětlení než jedinec kontra skupina – jsem pouze čekala, jestli se ta velkolepost neztratí, nezkrátí, neutne a nezmenší. Jestli vydrží celou hodinu. Ale ona, ať už byla v popředí zájmu či ne – ona stále běžela. Byla stabilní. Její přítomnost, její běh byl hlavní myšlenkou představení.

    Uvědomila jsem si, že já taky stále tvrdošíjně běžím. Říká se „běžec na dlouhé tratě“…  Nevšímám si okolí a vytrvale a neodvratně se posunuji kupředu. Ať po mě střílí broky nebo ze samopalu, ať mě chtějí nebo mnou pohrdají, ať jsem zajímavá nebo outsider. Někdy se řítím z kopce, zakopávám o vyvrácené kořeny a prodírám se zdivočelou krajinou. Někdy se rvu vzhůru mezi šutry, které se mi drolí mezi nohma.

    Dostalo mě to.

    V pozadí běžící žena v modrých šatech s červenymi vlasy. FOTO archiv BDC

    A ona vydržela. Došla, doběhla až do konce svého života – nevzdala vůbec nic. FOTO archiv BDC

    A ona vydržela. Došla, doběhla až do konce svého života – nevzdala vůbec nic, za jakýchkoli podmínek šla kupředu, nevyhýbala se nástrahám – běžela. Stále bě – že – la!!!

    Neuvěřitelné.

    Takoví lidé jsou vzácní.

    Možná to byl Sir Nikolas Winton.

    Nebo spíš někdo bezejmenný. Někdo, koho neznáme.


    Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 16)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,