Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Zvoníme na zvonici světa (No. 1)

    V neděli 17. listopadu začal 6. ročník mezinárodního hudebního a operního festivalu Janáček Brno. Skončí 5. prosince a mimo jiné na něm zazní všechny Janáčkovy opery v provedení renomovaných tuzemských i zahraničních souborů – to k oslavě stého výročí vzniku republiky, k jejímuž prvnímu desetiletí, a právě k Brnu, Janáček přispěl mezinárodním ohlasem svých premiér. Festival je věnován nedávno zemřelému britskému muzikologovi profesoru Johnu Tyrrellovi, jehož monografie o Leoši Janáčkovi právě vychází. Zpravodajství začínáme premiérou nové inscenace Příhod lišky Bystroušky Jiřího Heřmana a Marka Ivanoviće, kterou se po šestnáctiměsíční rekonstrukci otevřelo Janáčkovo divadlo.

    Je tomu třiapadesát let a pár dnů navíc, co byla na podzim roku 1965 slavnostně otevřena nová budova brněnského Janáčkova divadla, největší u nás, premiérou Příhod lišky Bystroušky v režii Miloše Wasserbauera, na scéně Františka Tröstera a pod taktovkou Františka Jílka. Trösterova scénografie – visutý chodník stoupající směrem vzhůru v obřím „drátěném“ válci umístěném na točně, svícení vytvářející atmosféru lesa. V sobotu 17. listopadu zahajovala Bystrouška provoz Janáčkova divadla, tentokrát po šestnáctiměsíční rekonstrukci. A zároveň byla prvním představením festivalu Janáček Brno 2018. Odpolední představení v neděli 18. listopadu přenášela televize, poprvé z brněnského Janáčkova divadla, na portál Opera Vision. Byla jsem na obou představeních.

    Při stínohře se scéna ponoří do ponurého bělavého pološera. Foto Marek Olbrzymek

    Heřmanova Bystrouška začíná do ticha. Zpod zavřené opony vyběhne chlapec a rozhýbe velkou dřevěnou hračku – datla, který s klepáním sjíždí po dřevěné tyči. Teprve potom se opona otevírá a stále ještě v tichu se odehrává téměř realistický výjev. Pan Farář čte něco dětem, Revírník seká dřevo, aby mohla paní Revírníková vařit na sporáku. Všude je plno dětí s dřevěnými zvířátky na kolečkách. Nad nimi vztyčená ruka píše na zadní prospekt větu, že základní kámen dětského domova Dagmar byl položen 8. prosince 1928. Ocitáme se tedy v něm a připomínáme si, že se na jeho vzniku podílel Rudolf Těsnohlídek, jehož texty k seriálu Lidových novin o lišce Bystroušce Janáčka inspirovaly k vytvoření libreta.

    Scénograf Dragan Stojčevski uzavírá jeviště ze tří stran do bílých zdí domova, v němž žijí děti, o které se starají Revírník a jeho žena. Hrají si operní příběh o lišce Bystroušce. Podlaha je odstupňována do tří horizontálních ploch, nad tou nejvyšší je charakteristické funkcionalistické kulaté okno, nechybí křeslo pro paní Revírníkovou, která plete nekonečnou rezavou šálu života. Revírník k sobě zvedá malého zeleně oděného chlapečka, který si hraje se žábou (je to Skokánek). Teprve v tu chvíli začíná znít předehra. Lidský svět nad zvířecím zřetelně dominuje. Lidské postavy, které v Bystroušce zároveň představují zvířata (Rechtor/Komár, Farář/Jezevec…) mají u sebe poloviční „obličejovou“ zvířecí masku. Holčička – Malá liška vpouští do místnosti vážku a sbor mává předimenzovanými průhlednými hmyzími křídly. Všechny postavy jsou vedeny plasticky a citlivě, ale když se na bílých stěnách místnosti mají objevit stínové siluety zvířat, svítí se na ně zepředu silnými LED světly a celá scéna se ponoří do až ponurého bělavého pološera. Pro les sice z prkenné podlahy vyrostou na tazích zavěšené stromky, ale atmosféra lesa mi přece jen schází. Chápu logiku inscenace, ale stejně postrádám jemnější světelnou poezii (design Daniel Tesař) a víc otevřeného prostoru.

    Jeviště je ze tří stran uzavřeno do bílých zdí dětského domova. Foto Marek Olbrzymek

    Každému dalšímu výjevu předchází ona značně popisná němohra, která oddálí nástup orchestru. Průběh inscenace tím ztrácí na pružnosti, hudba pozbývá návaznost a trpí temporytmus inscenace. Dirigent Marko Ivanović se podřizuje optice inscenace, občas působí orchestr až šedě, jinde dirigent naopak zdůrazňuje pestrost Janáčkovy osobité instrumentace. Znělý basový základ, bicí nástroje a žestě tvrdí muziku velmi působivě. Dirigentovo hudební pojetí je však značně jednolité, často vsází na rychlá, až krkolomná tempa. Vytrácejí se lyrická místa a poetické plochy, bez nichž pro mne není Bystrouška Bystrouškou. Na sobotní premiéře sbor liščat (vynikající Dětský sbor Brno vedený Valeriou Maťašovou) dirigentovo vražedně rychlé tempo nestíhal, v neděli se domluvili lépe.

    Jana Šrejma Kačírková (Bystrouška) se skrývá se Zlatohřbítkem (Václava Krejčí Housková) před zvědavými pohledy. Foto Marek Olbrzymek

    Bylo více než zajímavé srovnat výkony sólistů na obou představeních. Jana Šrejma Kačírková byla v sobotu výbornou pěvecky i pohybově uvolněnou Bystrouškou, hleděla si jemných detailů ve výrazu i v technice. Škoda, že jí poloobličejová maska chvílemi zakrývala obličej, který má tak mimicky tvárný. Pohybovala se mrštně i svůdně, s humorem i s láskou. V neděli při televizním záznamu více „nakládala“ do hlasu podobně jako Svatopluk Sem v roli Revírníka. Lišák Zlatohřbítek mezzosopranistky Václavy Krejčí Houskové měl jisté výšky, pěvecky byl obdivuhodný (obvykle bývá obsazen sopranistkou), ale výklad postavy jej posunul velmi brzy do role pohodlného liščího tatínka. Semův Revírník je mužem v plné síle, pěvec má pro něj krásně znělý baryton, kterým vládne svrchovaně. Paní Revírníková (Daniela Straková-Šedrlová) nesejde z jeviště, je stále přítomnou partnerkou svého muže a milovanou mámou nebo spíš babičkou všech dětí. Pěvecky skvělý fanfarónský Harašta Romana Hozy až vybuchuje milostnou chtivostí i pytláckou vášní, vytváří působivý kontrapunkt k zadumanému Revírníkovi. Rechtor/Komár Ondřeje Koplíka je pěvecko-hereckou studií nesmělého a trošku nemotorného chlapíka, Farář/Jezevec Jana Šťávy má charisma opravdové osobnosti. Pásková Jitky Zerhauové je ženskou na pravém místě a dětské role jsou obsazeny bezchybně po stránce pěvecké i herecké. Kouzelný Skokánek Petra Hrůši je svým způsobem jednou z dominantních postav Heřmanovy inscenace a malá Bystrouška (Lucie Šebestová) za ním nezůstává pozadu.

    Národní divadlo Brno – Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky. Dirigent: Marko Ivanović, režie: Jiří Heřman, scéna: Dragan Stojčevski, kostýmy: Alexandra Grusková, světelný design: Daniel Tesař, dramaturgie: Patricie Částková, sbormistr: Klára Složilová Roztočilová. Obsazení:Bystrouška Jana Šrejma Kačírková, Zlatohřbítek Václava Krejčí Housková, Revírník Svatopluk Sem, Rechtor/Komár Ondřej Koplík, Farář/Jezevec Jan Šťáva, Revírníková/Sova Daniela Straková-Šedrlová, Pásek Petr Karas, Pásková/Datel Jitka Zerhauová, Pepík Zdislava Bočková, Frantík Eva Štěrbová, Harašta Roman Hoza, Malá liška Julie Šebestová, Kobylka Zdislava Bočková, Cvrček Eva Štěrbová, Lapák Jitka Klečanská, Kohout Andrea Široká, Chocholka Martina Mádlová, Sojka Andrea Široká, Skokánek Petr Hrůša. Premiéra 17. 11. 2018 v Janáčkově divadle. Psáno z premiéry a první reprízy 18. 11. 2018.

    ///

    Více na i-DN:

    Janáček Brno


    Komentáře k článku: Zvoníme na zvonici světa (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,