Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2018

ročník 25
18. 9.–1. 10. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Vlasák: Miluju ty dvě prchavé hodiny na jevišti

    Jan Vlasák je šťastný herec. Nejenže si zahrál tak krásné postavy, jako je Cyrano, Hamlet, Malvolio, Othello, Jago, Král Lear, Candide, Higgins, Willy Loman či Salieri v Shafferově Amadeovi, ale na své cestě za nimi potkal i správné lidi, kteří v něm zažehli nadšení pro divadlo, takže ho pořád baví. K pětasedmdesátým narozeninám si nadělil spolupráci s polským režisérem Janem Klatou na inscenaci Shakespearovy hry Něco za něco v Divadle pod Palmovkou. Přemýšlet o divadle a jeho smyslu ho stále vzrušuje a kdykoli je ochoten si o divadle povídat. A povídá se s ním moc dobře.

    Jan Vlasák v inscenaci Otec (režie Petr Svojtka, premiéra 4. listopadu 2017 v Divadle Rokoko) FOTO MICHAEL TOMEŠ

    Neváhal jste přijmout roli v inscenaci režiséra s pověstí tvůrce kontroverzních inscenací?

    Přiznám se, že když jsem na tu nabídku kývl, tak jsem toho o Janu Klatovi moc nevěděl. Pro mě to prostě byla práce a tu já stále hledám, protože hrát divadlo mě pořád moc baví. Takže když se ozval ředitel Divadla pod Palmovkou Michal Lang, jestli bych u nich v téhle inscenaci nechtěl hostovat, tak jsem to bez váhání vzal.

    A svého rozhodnutí jste ani později nelitoval?

    Rozhodně ne. A to i přesto, že jsem vyrostl na režiích Jana Kačera a jeho až pokorné úctě k dramatickému textu, takže nejsem zrovna milovníkem razantních přepisů klasiky. V Klatově úpravě z Hilského překladu Shakespearova textu zbyla sice jen kostra, ale přesto má jeho inscenace nosné téma, logiku a odněkud někam směřuje.

    Jak jste se vyrovnával s Klatovou drsnou poetikou?

    Odjakživa jsem disciplinovaný člověk, a když už na něco kývnu, snažím se maximálně spolupracovat a neremcat. Moje někdejší ostravská kolegyně, výborná herečka Zorka Rozsypalová, říkala: Pamatuj si, režisér je velitel a ty musíš udělat, co po tobě chce. Tak se tím řídím. Vystoupit z rozezkoušené inscenace mi nepřipadá poctivé a nikdy jsem to neudělal. Ale tady jsem ani neměl důvod.

    Přesto, divadlo, na kterém jste vyrostl, se od toho, jaké dělá Jan Klata, diametrálně liší…

    To samozřejmě ano. Já jsem vyrostl na již zmíněné spolupráci s Janem Kačerem a předtím na inscenacích Otomara Krejči, na herectví Činoherního klubu a to jsou všechno poetiky odlišné od té, kterou pracuje Jan Klata. Ale ten prazáklad je společný.

    V titulní úloze inscenace Král Lear (režie Petr Svojtka, premiéra 11. září 2010 v Divadle ABC) FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Zajímá mě tvoje autenticita

    V čem ten základ spočívá?

    Řeknu to trochu zeširoka. Ještě během studia na brněnské JAMU jsem měl štěstí, že nás poslední rok vedl režisér Alois Hajda. A zatímco čtyři roky na té škole stály za prd, při práci na absolventské inscenaci Williamsova Skleněného zvěřince jsem díky Hajdově vedení poprvé pocítil, že divadlo může být nádherná věc. S Hajdou jsem se pak potkal v brněnském Státním divadle. A on mi jako první pojmenoval věc, kterou pokládám u herectví za úplně nejdůležitější. Zkoušel jsem s ním Othella vedle Josefa Karlíka, který byl pro mě herecký pánbůh a mistrně hrál Jaga. Styděl jsem se a trápil se svou nedokonalostí. A Hajda mi řekl: Ty jsi blbej, mě na tobě nezajímá, jestli máš lepší hereckou techniku, mně zajímá tvoje autenticita. Hajda byl brechtovec, ale to vůbec nevylučovalo jeho touhu po jevištní autenticitě. Ostatně já jsem před lety viděl hrát berlínský Brechtův soubor a oni Brechta hráli se vší vážností a opravdovostí, kterou se stejnou opravdovostí střídaly momenty, které to celé zcizovaly. Oni byli naprosto autentičtí.

    A já mám pocit, že dnešní režiséři tuhle kvalitu – až na výjimky – po hercích nepožadují, protože se dneska nenosí. Ale když vidím Hugo Haase ve starých, dnes už lehce úsměvných filmech, tak jeho autenticita je i po osmdesáti a více letech stále nebetyčná. A podobně u Zdeňka Štěpánka, jehož Král Lear stál kdesi na začátku mého rozhodnutí stát se hercem. Tuhle kvalitu v sobě měla celá ta obrovská herecká generace, ať to byl Smolík, Marvan, Neumann, Plachta, Pivec, Höger…

    Některé z velkých hereckých osobností jste zažil i na jevišti. Může se od nich herec inspirovat, něco jim takzvaně ukrást?

    Ono to vlastně nejde. Herectví je nepřenosné. Já mohu sebevíc obdivovat, jak to ten či onen herecký bard hraje, mohu si to racionálně uvědomit, ale je mi to prd platné, protože sám to musím udělat jinak. I když budu hrát stejnou roli, musím ji vystavět z gruntu od sebe. A vznikne mi z toho něco úplně jiného. Možná budu dobrý, možná ne, to je otázka, ale rozhodně se naše výkony nedají porovnat, jestli je lepší ten nebo onen. Já musím vycházet ze sebe, ze svých schopností. Ale co si z hereckých osobností pro sebe beru, je jejich energie. A způsob, jak s ní hospodaří. Tohle jsem velmi intenzivně vnímal třeba v případě Karla Högera a jeho Willyho Lomana v legendární inscenaci Smrti obchodního cestujícího.

    Kdo další kromě Hajdy vám pomáhal hledat v sobě autenticitu?

    Především Jan Kačer. Vždyť tuhle kvalitu vnesl do divadla šedesátých let právě Činoherní klub, k němuž on patřil a já jsem k nim vzhlížel s velkým obdivem a netroufal si požádat o angažmá. Honza Kačer, s nímž jsem prožil nádherná léta v Ostravě, nám říkal: Musíš si na jeviště každý večer přinést svou ulici, to, co tě momentálně štve nebo těší, o cos brknul po cestě do divadla, protože to ti udělá ten šmak, to živé herectví. Pro mě to ale bylo strašně těžké. Hlava mi to brala, ale propojit to z mozku do těla, s tím jsem se pral. K tomu vydat se naprosto všanc, stejně jako kdybych se vysvlékl na jevišti donaha, je zapotřebí obrovská odvaha. Ale když tenhle duševní striptýz nepodniknu, tak mi diváci neuvěří. To se dost dobře nedá naučit, toho se člověk prostě musí odvážit. Ale odváží se toho jedině tehdy, když po tom moc touží. A vzbudit v herci tuhle spalující touhu je úkolem režiséra.

    A máte pocit, že to dnešní režiséři dokážou?

    Právě že ne. Chybí mi u nich umění pojmenovávat věci takovým způsobem, aby v herci dokázali zažehnout a rozhořet touhu a nadšení. Režiséři často předpokládají, že herec k práci na inscenaci už přece musí přistupovat s nadšením, ale to je mylná představa o herecké psychologii. I když přijdu sebelíp připravený a se sebevětším očekáváním, potřebuju pocítit právě ten zážeh, který mě nastartuje.

    S Terezou Dočkalovou a Ondřejem Veselým v inscenaci Něco za něco (režie Jan Klata, premiéra 27. ledna 2018 v Divadle pod Palmovkou) FOTO MARTIN ŠPELDA

    Nemám rád, když režisér herce kroutí, mačká a drtí

    A kdo tohle umění zážehu ovládal?

    Tohle uměl dokonale Otomar Krejča. Byl jsem na jeho přednášce o Faustovi pořádané pro herce. Nejdřív sice dlouho mluvil o sobě, ale když se konečně dostal k Faustovi, tak jsem litoval, že jsem si to nenahrál. Co on nám skrze Fausta dokázal sdělit o divadle, o herectví, o jeho smyslu… Podle Krejči je herectví lyrická, poetická, niterná, intimní záležitost. Říkal: Roli neuděláte na zkoušce, ale doma, když jste sám se sebou a snažíte se v sobě zažehnout a budovat polohu té postavy. O pár let později jsem v jeho inscenaci Fausta v Národním divadle dělal záskok v malé, pětivěté roličce. Ale co on mi na zkoušce všechno o té postavě řekl! Oponoval jsem mu, že tohle všechno přece nemůžu během těch pár vět zahrát, ale Krejča mi řekl: nechci, abyste to všechno hrál, já vám to dávám jako materiál, abyste se měl čeho chytit. A něco podobného jsem zažil s Honzou Kačerem, který je také velký pábitel a vypravěč, což mu mnozí mají za zlé, ale já jsem na to vždycky slyšel. A vždycky jsem si z toho dokázal pro sebe hodně vzít.

    Mám pocit, že se vám něco podobného daří v posledních letech i s Petrem Svojtkou v Městských divadlech pražských…

    To je pravda a mrzí mě, že kritika o Městských divadlech pražských psala a píše podceňujícím tónem. Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků mi nabídli nádherné postavy – mimo jiné dirigenta Wilhelma Furtwänglera v Harwoodově hře Na miskách vah, Shakespearova Krále Leara, titulní postavu ve hře Floriana Zellera Otec. A Petr Svojtka mě v nich vedl způsobem, který mě dokázal posunout dál. V jeho inscenacích se cítím velice dobře i proto, že je s ním vždycky příjemná a nekonfliktní spolupráce. Protože já nemám rád, když režisér herce kroutí, mačká a drtí, aby z něho dostal to nejlepší. V tom případě se začnu bát a ztratím schopnost se otevřít.

    Takže co od režiséra očekáváte?

    Ten zážeh, který způsobí, že člověk pro věc zahoří. Já nepotřebuju, aby mi režisér říkal, jestli mám přijít zprava nebo zleva, obsah role si taky přečtu v textu, ale potřebuju pocítit zážeh, který se intenzitou rovná pubertálnímu zamilování. A v tom je pro mě podstata herectví a spolupráce s režisérem. Podlehnout společné vášni, i kdyby to všechno šlo špatným směrem. Když něčemu věřím, nemůžu to kritizovat. A když se vrátím ke Klatovi, tak on nám hned na úvod řekl, že jeho inscenace bude perverze. Takže jsem z toho ještě mohl vycouvat. Ale i když mi perverze jako životní vyznání moc sympaticky nezní, Klata i tu perverzi dokázal na jevišti dovést do srozumitelného a divadelně působivého tvaru. Takže já si postavu Knížete užívám a během repríz v ní objevuju stále nové polohy.

    Váš Kníže je opravdu dost perverzní. Jak tuto stránku lidské povahy v sobě herec hledá?

    Člověk je složitá bytost obsahující velkou kupu postojů, od anděla až po ďábla, a dokáže v sobě objevit netušené možnosti. Když čtu Dostojevského, také v sobě nacházím jeho postavy, a kdyby ve mně nerezonovaly, bylo by to špatně napsané. Jde jen o to, nebránit se, ať jde o postavu ryzí, nebo perverzní. Největší překážky klade člověk vždycky sám sobě. Takže spolupráce s Klatou pro mě byla výbornou zkušeností, protože mi právě tyhle polohy otevřela. A také jsem vděčný za setkání s výbornou hereckou partou Divadla pod Palmovkou.

    Jako geniální dirigent Berlínské filharmonie Wilhelm Furtwängler v inscenaci Na miskách vah (režie Petr Svojtka, premiéra 7. listopadu 2015 v Divadle ABC) FOTO ALENA HRBKOVÁ

    Divadlo je sdělení od člověka k člověku

    V Rokoku hrajete v inscenaci Otec postavu trpící Alzheimerovou chorobou. Jaké to je, dotknout se této citlivé problematiky natolik zblízka?

    Zellerova hra mě uchvátila od prvního čtení tím, jak divákům dokáže přiblížit pohled, jímž vnímají svět lidé postižení touto chorobou, velmi sugestivním divadelním způsobem, který navíc nepostrádá i humor, což by se u této tematiky dalo očekávat jen stěží. To byla nesmírně zajímavá a krásná práce.

    Inspirovaly vás konkrétní osudy lidí s Alzheimerem?

    Nepřímo, i když znám paní, která touto chorobou trpí v poměrně rozvinutém stadiu. A při studiu inscenace jsme mluvili s poradci o podstatě té choroby, která rozkládá lidskou bytost, a zhlédli jsme několik vynikajících filmů. Myslím, že inscenace může lidem pomoci vyrovnat se s tím, pokud někdo z jejich okolí touto chorobou trpí.

    Zahrál jste si velké role, po kterých touží řada vašich kolegů. Máte ještě nějaké nesplněné herecké sny?

    Nemám. Co přijde, to přijde, a když budu schopný to zahrát, tak to zahraju. Mladistvá ctižádost předvést se nebo získat nějaké ceny, to už mě dávno nebere. Ale divadlo mám pořád rád.

    Co vás na něm tak baví? Kromě velkých scén jste hrál nebo hrajete i v Divadle v Řeznické, A studiu Rubín, Divadle U stolu, Divadle Ta Fantastika… Vede vás k tomu touha vyzkoušet si jiný způsob hraní?

    Ne, je to daleko jednodušší. Já prostě miluju ty dvě hodiny strávené na jevišti, ten zápas jednak sám se sebou, jednak s diváky. Pokud máte téma a pokud inscenace rezonuje s hledištěm, je to nádherný zážitek. Každý večer se to děje znovu a pokaždé trochu jinak, každý večer si můžu vyzkoušet, co funguje a co ne, přicházím si na nové věci, každý večer je úžasným dobrodružstvím. A taky terapií. Upřímně řečeno, kdybych neměl divadlo, možná bych trpěl nějakými psychickými poruchami, ale divadlo umožní člověku se uvolnit, očistit od problémů.

    Na divadlo se často žehrá, že je to pomíjivé umění, které trvá jen dvě hodiny a nic po něm nezůstane…

    Ale mě i tohle na něm baví. Baví mě výzva vytvořit něco právě během pouhých dvou hodin a snažit se zanechat v divácích nějakou stopu. Pro tuhle silnou excitaci a zhuštění energie považuju divadlo za absolutní zázrak. Divadlo je sdělení od člověka k člověku. A ten osobní kontakt v dané chvíli mi přijde nesmírně vzrušující. O vysílání a přijímání energie mezi jevištěm a hledištěm už toho bylo napsáno spoustu, ale pro mě je to hrozně důležité a stále mě to provokuje. A na velikosti prostoru nezáleží. Herectví je jen jedno a to ostatní jsou technické detaily.

    Co podle vás chybí současnému divadlu?

    Katarze, ve smyslu východiska a naděje. Dnešní divadlo tohle neposkytuje. Někdy mi to dost připomíná dobu po první světové válce, kdy jako reakce na prožitou hrůzu přišel expresionismus a dada, tendence provokovat a všechno obrátit naruby. I dneska se umění v souvislosti se stavem světa proměnilo do větší agresivity, transparentnosti, razantnosti, snahy prosadit se a vykřičet do světa, co si myslím, do snahy všechno rozkopat a zničit. A na to prázdné místo postavit svůj ideál. Jenže já ten ideál nevidím a nevím, jestli dnešní tvůrci vůbec nějaký mají. Ten pocit všechno rozsekat, na všechno naplivat – a dál mě to nezajímá – cítím i z Klatovy inscenace. Ale mně to připadá trochu pubertální. Od dospělého člověka bych si představoval, že má povinnost přinést něco víc, něco, co člověka nese někam dál. To jsou všechno hrozně zprofanovaná slova, ale snažím se jimi neuměle vyjádřit, co mi na dnešním divadle a umění chybí.

    To něco, co vás nese dál?

    Mě osobně nese třeba to, když se pomodlím. I když nejsem striktně věřící. Ale pomůže mi to srovnat, co je nahoře, co dole, kde je svět a kde jsem já. Pomůže mi to dostat se do nějakého řádu. A na ten řád dnešní divadlo rezignuje. Já přece do divadla nejdu jen pro informaci, že svět stojí, s prominutím, za prd, ale za uvolněním, ať už v podobě bezuzdného smíchu, nebo silné emoce. A taky za příběhy. Vždyť člověk příběhy potřebuje, proto si je od nepaměti vypráví, ať už je to indický epos, bible, anebo Shakespearovy hry, do nichž geniálně přetavil příběhy z dobových kronik.

    V seriálu České televize Vzteklina (scénář Jan Stehlík, režie Tomáš Bařina) FOTO ZUZANA PÁCHOVÁ

    Mladým chybí vědomí kontinuity

    Na jevišti se ocitáte vedle kolegů mladších o půl století. V čem jsou podle vás jiní?

    Musejí být jiní, protože i doba je jiná. Co mi vadí, je pocit, že mladí až lehkomyslně ztrácejí vědomí kontextu a kontinuity s tím, co tu bylo před nimi. Cítím odklon od noblesy a erudice lidí, jako byl Otomar Krejča, který byl opřený o nesmírně chytrého a vzdělaného Karla Krause. Krejčova generace pořád pociťovala kontinuitu s tím, co bylo před nimi, i když to zároveň nabourávala a vymezovala se vůči tomu. Ale cítili s tím nějakou spojitost. A právě téměř programové odmítání té spojitosti a souvislosti je to, co v dnešní době vnímám a co pokládám za nebezpečné. Chápu, že na jedné straně to může být osvobozující, ale na druhé je to strašně nepokorné. Vidím to i u své sedmnáctileté vnučky.

    A neměli jsme to také tak?

    Ale to víte, že měli! Každá generace se logicky dočká toho, že ji ta následující kopne do pozadí, protože chce žít a tvořit po svém.

    Možná jsme se ale přece jen víc zajímali o to, co bylo před námi…

    Ale oni možná taky, jen to nedávají najevo. Aspoň se tím utěšuju.

    A pak je tu to citelné přitvrzení výrazu…

    Jenže s tím nevím, co dělat. Jak vyčítat divadlu agresivitu a vulgaritu, když stačí se zaposlouchat, jak se baví holky v tramvaji. To se až člověk červená.

    Učil jste devět let na VOŠH, takže jste s mladými adepty herectví přicházel do kontaktu. V čem je dnešní herectví zásadně jiné než to vaší generace?

    Oni jsou po technické stránce daleko vyškolenější, než jsme byli my. Co se týče pohybu, zpěvu, hlasového projevu, to já jsem doháněl ještě pár let poté, co jsem opustil JAMU. A měl jsem z toho mindráky. Tohle oni nemají.

    Co vám dalo učení na VOŠH?

    Jednak zjištění, že vlastně učit neumím. A i když vím nebo cítím, jak se má co na jevišti dělat, je pro mě problém to sdělit a předat. Ale kontakt s mladými herci mi dal mnoho pro mou vlastní práci. A jednak poznání, že každý z těch mladých je natolik jiný a svůj, že ke každému musím přistupovat individuálně a pomáhat mu dostat se k sobě, odkrýt jeho jedinečnost a z ní pak čerpat.

    Ale jak to druhému sdělit?

    To je právě to těžké. Podle mě všechno spočívá v odvaze. Je to podobné, jako když se kluk zamiluje, jeho dívka mu vyroste do podoby idolu a on musí v sobě najít odvahu k tomu, aby jí své city sdělil. A o tom je podle mě herectví. O té nepřekonatelnosti a zároveň nutnosti překonat překážky, odhalit se a vstoupit do té vody, najít v sobě odvahu svléct se před ostatními donaha. To je velká odvaha. Aby ji člověk v sobě našel, musí po tom toužit, ne pouze chtít, ale toužit. Pak se to třeba podaří, nebo taky ne. Záleží na mnoha okolnostech a v neposlední řadě i na štěstí. Já jsem měl velkou kliku, že jsem se dostal ke krásným, tematicky bohatým rolím a že jsem potkal správné lidi, kteří mi pomohli k tomu, aby se mi ve správném věku podařilo pochopit, že se nemusím stydět za sebe, jaký jsem, se všemi svými nedostatky.

    Rozpoznat a přijmout svůj osud. O tom píšou dramatici už od antiky…

    Rozpoznat a přijmout sám sebe. A smířit se s tím, že nemůžu být Karel Höger. Ale že sám za sebe mohu stvořit něco svého. Ale to se netýká jen divadla. To bychom se už dostali k velmi zásadním životním otázkám.

    Porozuměl polské duši

    Pan Jan Vlasák představuje velice vzácné spojení umělce a gentlemana. Je to herec s velkou praxí a vynikajícími pracovními výsledky. Umělci dosáhnuvší podobných výsledků drtivou většinou postrádají ochotu osvojovat si nový divadelní jazyk a spokojují se s tím, co se již naučili. Takový on není. Stále má zájem o fyzicky i psychicky náročné divadelní zkušenosti.

    Nezapomenu na to, s jakou empatií se vžíval do krajních poloh a nálad mé polské duše, s jakým porozuměním snášel náročný proces uzpůsobování inscenovaného světa tomu, co vyžadovala jeho figura, a konečně ani na to, jak skvěle dokázal nasadit „vysoké obrátky“ v posledním týdnu zkoušení. Hluboký dojem na mě udělala jeho otevřenost vůči radikálním řešením a jsem mu vděčný za důvěru, kterou mi prokázal. Doufám, že ani on našeho setkání nelituje.

    Jan Klata


    Komentáře k článku: Jan Vlasák: Miluju ty dvě prchavé hodiny na jevišti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,