Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2018

ročník 25
17. 4.–30. 4. 2018
  • Zprávy
  • Aktuálně
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jan Skopeček: Má poslední štace (VI)

    Zlatá šedesátá

    V souvislosti s naší divadelní činností v Divadle S. K. Neumanna lze plným právem hovořit o „zlatých šedesátých letech“. Vedle originální pestré dramaturgie (s důrazem na komické žánry) vznikaly stylově pozoruhodné inscenace. Z periferního divadla pro proletariát jsme se proměnili v sebevědomou moderní a atraktivní scénu. Samozřejmě, že zdaleka ne vše se povedlo tak, jak jsme chtěli, ale to patří k věci.

    Vladimír Menšík, Lubomír Lipský a já v seriálu Tři chlapi v chalupě. Vysílalo se živě… FOTO ARCHIV

    Tří mušketýrů se mohli hrát – jak už jsem říkal minule – stále, nebýt přílišného počtu záskoků a s nimi spojenými těžkostmi. Inscenace udělala velký dojem na Pavla Kohouta, a tak připravil – na popud Lohniského – dramatizaci Verneovy Cesty kolem světa za 80 dní. Knihu jsem mu tehdy půjčil, dodnes mi ji nevrátil. Ale to mi vůbec nevadí. Skvělá postava cestovatele Fogga, kterou jsem hrál (tentokrát jsem se zběsile nepřevlékal já – stačil mi jediný žaket, ale své role měnila celá skupina kolegů), a návrat do světa verneovek navíc ve výtvarně čisté inscenaci za to rozhodně stály. Kohoutovu adaptaci v nápadité výpravě Vladimíra Synka s otevírajícími se „Sezamy“ režíroval – spolu s Lohniským, který ji posléze inscenoval ještě v Bruselu – Luděk Pilc, dlouholetý člen souboru, jenž se snažil od herectví přejít k režii. Rozhodně nebyl žádný experimentátor, divadlo bral především jako službu divákovi. Během let pak vytvořil mnoho divácky vděčně přijímaných inscenací (Paličova dcera, Hrátky s čertem, Študáci a kantoři, Třetí zvonění, Jak je důležité míti filipa a další).

    Připomněl jsem výtvarníka Vladimíra Synka – nápaditého talentovaného umělce, nesmíme na něj zapomenout. Byl to často on, kdo určil podobu hracího prostoru, a tím i charakter celé inscenace. Vzorovým příkladem mohou být právě Mušketýři a Cesta kolem světa. Jeho fantazie mnohdy narážela na určitou „omezenost“ některých kolegů, kterým se zdál příliš netradiční, nekonvenční. Přesto pro divadlo neúnavně pracoval až do své tragické smrti v kolejišti metra na počátku osmdesátých let.

    Od Feydeaua k Albeemu

    Těsně před verneovkou, tedy necelý rok po premiéře Mušketýrů, jsem od Dudka dostal další pěknou roli Givoly v Brechtově gangsterce Zadržitelný vzestup Artura Uie. Titulní postavu hrál skvěle Zdeněk Martínek. Odehrálo se ale pouze něco málo přes deset repríz. Inscenace doplatila na Dudkův převod z doby zrodu německého fašismu do současnosti. Nehráli jsme o Hitlerovi, ale o obecných mechanismech moci a diktatury. Maršálková jako zelinářka na konci hry volala: Pomoc! Kde jste? Kdo zadrží ten mor? Diváci si to zasadili do aktuálních souvislostí a… byl průšvih. Vysvětlení k stažení inscenace bylo prozaické: měnili se lidé v technice, kteří zároveň hráli různé postavy, a bylo by tak obtížné dál pokračovat…

    V červnu 1962 se v inscenaci Šrámkova Měsíce nad řekou představil poprvé jako divadelní režisér spisovatel Pavel Kohout. Docela mu to šlo. Inscenaci táhla Jana Štěpánková jako Slávka a plachý student 4. ročníku DAMU František Němec v roli Vilíka. Mně Kohout poněkud překvapivě přidělil premianta Hlubinu, jenže hra i postava byly (a jsou) poněkud mimo mé chápání. A tak ač kritiky inscenace byly vesměs velmi příznivé, můj výkon nejlépe popsal Miloš Smetana ve Svobodném slovu, dle kterého jsem se nedobral ke skutečné, až tragikomické podobě postavy. Ačkoli vnějškově kreslím všechny potřebné reakce a vztahy, nezní tyto v celé rozlehlosti. A končí konstatováním, že v tuto chvíli to pro Skopečka nebyl šťastný úkol.

    Na počátku sezony 1962/1963 se již (bohužel) pomalu naplnil čas Dudkova libeňského angažmá. Režíruje – již jen jako host – premiéru hry Hermíny Frankové U černé matky boží a dále bude až do konce života v roce 2000 působit na Vinohradech (a v televizi).

    Tato sezona přinesla ale také do naší země nově objeveného mistra vaudevillu: Feydeaua a jeho Ťululum (Ten kdo utře nos) ve skvělé Lohniského režii inspirované filmovými groteskami. V prosazování Feydeaua jsme tehdy byli u nás průkopníky a dobová kritika si s tímto syrovým komediografem a bystrým pozorovatelem vztahů mužů a žen zprvu nevěděla rady. Jeden z kritiků například tehdy napsal, že ve hře nejde o nic, nechce-li za „něco“ považovat kolotoč kolem přebytku nebo nedostatku sexuální potence… Jak daleko ovšem měla tehdejší inscenace k současným kolotočům kolem sexuálních potencí, to snad ani nemusím zdůrazňovat.

    Velkou pražskou událostí byla evropská premiéra Albeeho hry Kdopak by se Kafky bál? v režii Lohniského. Konala se 20. prosince 1963 a přijel na ni i sám autor. Dle slov dobové kritiky byla režie kompaktní a záměrně soustředěná ke složité herecké souhře. Podařilo se vytvořit dojem hluboký, ale velmi smutný a málo nadějný. Inscenace, ve které v alternaci spolu s Jiřím Němečkem hrála jeho manželku Martu má Věra, se dočkala 126 repríz.

    Jako řidič tramvaje s malým Michaelem Koblicem, tehdy slavným z filmu Práče, ve středometrážním snímku Oranžový měsíc (režie Antonín Moskalyk, 1962) FOTO ARCHIV

    Tři chlapi v chalupě

    Nyní trochu odbočím – od druhé poloviny padesátých let jsem začal pravidelně točit na Barrandově. Zpočátku se jednalo o role menší (Škola otců, Smrt v sedle, Vyšší princip). Ve Fričově Králi králů jsem zahájil svou sérii komorníků, v kraťasu Oranžový měsíc jsem zase řídil tramvaj. Podařilo se mi vyhodit pojistky, doprava pak stála skoro hodinu. Ve filmové parodii na anglické detektivky Fantom Morrisvillu (1966) jsem se jako komorník John setkal poprvé a naposledy před kamerou s Oldřichem Novým. Připomněl jsem mu, že mi při transportu asi zachránil život, už si na to ale nevzpomněl. Pomoc bral jako samozřejmost. Řekl mi s úsměvem: Tak si budeme tykat. Já jsem ti zachránil život, ty mi objednej taxík…

    Má filmografie rychle rostla. Navíc vedle filmu tu bylo nové médium – televize. A tak jsem v roce 1962 na základě své role předsedy JZD Řápka v minule zmiňovaných Dietlových Nepokojných hodech vstoupil na rok a půl do slavného seriálu Tři chlapi v chalupě, který Dietl vymyslel a psal s Jiřím Hubačem a Iljou Prachařem. Byl vysílán – živě! – každou první středu v měsíci. Napětí, jak to dopadne, bylo vždy značné. Stejně tak obavy z výpadku kamery či jiné techniky. Každý díl se zkoušel (jako divadlo) celý měsíc po odpoledních, volno bylo pouze čtyři dny po premiéře. A pak nanovo. Dokážete si představit, že by takto dnes vznikal seriál?

    Do toho jsem zkoušel a hrál v divadle, stejně jako moji kolegové Lubomír Lipský (děda) a Ladislav Trojan (syn). Popularita předčila veškerá očekávání. Stala se ze mne coby otce Potůčka hvězda, dnešními slovy celebrita – dostával jsem spoustu dopisů. Dokonce i nabídky k převzetí vedení JZD.

    Na seriál šikovně navázala na jaře 1963 v režii Lohniského premiéra Tří chlapů v chalupě v našem divadle. Hostovali v ní Lipský i Trojan, kteří ale byli vzhledem k velikému zájmu o představení alternováni. Když se pak místo Lipského na scéně objevil Láďa Šimek, bylo až hmatatelně cítit zklamání v sále. Přesto jsme touto inscenací dokázali pořádně naplnit kasu divadla. Dokonce jsme ji hráli i na otevřeném stadionu před dvaceti tisíci diváky!

    Hostování

    Navázali jsme spolupráci s divadlem v polské Lodži a začali se vzájemně navštěvovat. Při této příležitosti jsem se text vypravěče v Mušketýrech naučil polsky a hrdě musím říct, že jej umím i dnes, po padesáti letech. Sklízel jsem za to velký aplaus.

    V roce 1961 jsme za odměnu hráli – u příležitosti výročí VŘSR – Pogodinovy Aristokraty v Národním. Přítomen byl i prezident Novotný.

    Začaly chodit nabídky k mému hostování. V roce 1964 například vedení divadla o mne požádal režisér Hudeček z Městských divadel. Měl krátce před premiérou a jeho herec Standa Bruder si zlámal nohu. Tak jsem si zahrál v komedii Velké uši. Hostoval jsem také jako alternace Hrušínského točícího v Moskvě v roli Veleby v Paničkách windsorských v Národním divadle. Dokonce jsem tehdy po další nabídce (Fidlovačka) koketoval s myšlenkou přestupu. Jenže zlaté portály mne moc nelákaly. Asi bych uvažoval jinak, kdybych byl kočovným hercem před sto lety, ale pokud bych v těch šedesátých letech měl někam odejít, tak jedině (a nejraději) do Činoherního klubu nebo Divadla Na zábradlí. Tyto scény a jejich repertoár jsem miloval a jsem rád, že jsem mohl zažít. Dnes už se těžko něco tak výjimečného, plného herecké energie a radosti, přitom výběrem repertoáru a jeho zpracováním v dobrém slova smyslu angažovaného objeví. Živé, apelativní divadlo, jak psal Jan Grossman. Navíc mám rád komorní prostor, kdy diváci vidí hercům do očí.

    Autorem

    Jak jsem již dříve naznačil, míval jsem tak trochu i ambice autorské, neherecké. Rozhodně jsem však nikdy netoužil po změně povolání. Herectví mne naplňovalo vždy dostatečně. Přesto jsem si neodpustil psát a texty dál šířit. A to dokonce s vidinou jejich dalšího života v divadle, televizi či rozhlase.

    Pro televizi jsem připravil adaptaci Herrmannova románu Otec Kondelík a ženich Vejvara. Mám s tím spojenou vzpomínku. Jdu si takhle po Příkopech a vidím, že proti mně jde známá postava – Jan Werich. Rozhodl jsem se hned, že ho oslovím a požádám o názor na rozepsané dílo. Neodmítl. Naopak, pozval mne k sobě na Kampu. Občas pokuřuje doutník hovořil hodně, ale poutavě o všem možném, témata různě nečekaně propojoval, k mému scénáři se ale pořádně nedostal. Mrzelo mě to, ale měl jsem za to malé, ryze soukromé vystoupení Osvobozeného divadla, které jsem před válkou nestihl navštívit. A představte si… Najednou zvoní telefon a na lince byl Voskovec…

    Po naší úspěšné verneovce začal Kohout trousit, že chystá na scénu uvést Sherlocka Holmese. Dlouho se však k tomu neměl, a tak jsem napsal vlastní text. Pes baskervillský měl premiéru v Divadle Jiřího Wolkera v únoru 1965 s Erikem Zámišem a Janem Grossem v hlavních rolích. Ohlas byl příznivý.

    A představte si. Tentýž rok dostal režisér Rudolf Vedral nabídku režírovat v berlínské Volksbühne a vybral si mého Psa! Přijel jsem na premiéru a byl s výsledkem spokojen. Tamější kritika ovšem nikoliv. Byl jí vzdálen jistý nadhled, který jsem do adaptace Doylova díla vložil. Pro ilustraci si dovolím větší citaci tehdejší německé recenze, jež myslím nebyla u nás nikdy publikována (autorka recenze Irene Böhme, překlad Ivan Kühnmund): Provedení „Psa“ je temné, poněvadž nepromýšlí podstatu našeho socialistického umění a staví na hlavu základní principy humanistického pojetí. Připadá mi, jako by hra byla předstupněm hororu, oázou primitivních instinktů. Ve volném sledu byli předvedeni duševně a tělesně zmrzačení lidé. Nebylo ukázáno, proč tito lidé tak jednají, co je k tomuto nedůstojnému jednání vede. Jsou to jen zmýlení tupci, erotomani, vrazi, opilci nebo blázni, kteří své neřesti předvádějí o své vlastní vůli. Po satiře, nebo dokonce společensky kritickém pohledu zde není ani stopy. Zato jsou na jevišti následující „roztomilé“ delikatesy: Nemocný člověk se považuje za psa. Dr. Watson mu předhazuje lidskou kost, kterou chlípně ohlodává. Krví zbrocený opilý hlídač spí v márnici na jedné lavici společně s mrtvolami a obšírně a velmi naturalisticky se rozšiřuje o tom, jak důležité jsou pro něho rubáše mrtvol, a nikoli mrtví samotní. O takových maličkostech, jako když je na jeviště vržena uražená lidská noha, aby ji detektiv identifikoval, ani nemluvě.

    Od psaní jsem se tím rozhodně nenechal odradit. A tak v červnu 1967 měla v Libni v režii hostujícího Rudolfa Vedrala premiéru inscenace mé další adaptace – Strašidla cantervillského podle Oscara Wilda. Kritika soudila, že se mi místy podařil pěkný anglický humor. Hra byla poté nastudována v Pardubicích a dalších scénách a hrála ji také řada amatérů.

    Návrat Jana Strejčka

    V roce 1965 se Lohniský vzdává ředitelského křesla a na jeho post se vrací starý známý Jan Strejček. Proč tak Lohniský učinil, lze jen spekulovat – snad byl unaven z přemíry činností, které musel vykonávat, hodně také filmoval. Každopádně v divadle zůstal jako režisér a jeho cesta inspirativní dramaturgie pokračovala. V dubnu například sáhl po Franzi Kafkovi a uvedl Zámek!(Pokračování)


    Komentáře k článku: Jan Skopeček: Má poslední štace (VI)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,