Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2018

ročník 25
26. 6.–1. 9. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    JAMU sedmdesátiletá (VII) (události, vzpomínky, dokumenty)

    První kroky při budování organizační struktury fakulty jsem konzultoval hlavně s Peterem Scherhauferem a Bořivojem Srbou. Rozhodli jsme se, že jejím základem nebudou katedry, ale ateliéry, které budou utvářeny kolem výrazných uměleckých osobností, jež budou mít příležitost formovat jejich profil. Shodli jsme se také na rozšiřování spektra oborů, které bude možné na fakultě studovat. Některé z nich navrhla Akademická rada ještě před mým příchodem, další jsem postupně dotvářel ve spolupráci s Akademickým senátem fakulty, který byl zvolen po provedených personálních změnách po prázdninách. Ten mě v říjnu 1990 také poprvé zvolil děkanem.

    Gustav Řezníček jako Franz, Vladimír Večerka jako Kafka a Matěj T. Růžička jako Max v inscenaci Touha stát se indiánem v režii J. A. Pitínského FOTO ARCHIV JAMU

    Nové studijní obory a ateliéry

    Pro akademický rok 1990/1991 bylo vedle činoherního herectví a režie otevřeno i muzikálové herectví, loutkoherectví, divadelní dramaturgie, scénografie a taneční pedagogika (ta nám byla vlastně přičleněna jaksi navíc, když o ni neměla zájem hudební fakulta). U loutkoherectví se brzy ukázalo, že pro ně Brno nemá dostatečné pedagogické zázemí, posluchači procházeli hereckou výchovou spolu s činoherci a nakonec sami na herectví přestupovali (například Marek Daniel). V prvním hereckém ročníku jsme tak vytvořili dvě skupiny. První vedl Josef Karlík spolu s Janem Roubalem (vyrostli v ní například Josef Polášek nebo Igor Dostálek), druhou Zdeněk Kaloč spolu s Janou Hlaváčkovou a Zdeňkem Černínem (vyučili se zde například Pavel Liška nebo Marek Daniel). Od třetího ročníku se obě tyto skupiny spojily. Druhý ročník převzal Alois Hajda spolu s Miroslavem Plešákem, Zdeňkem Dvořákem a Břetislavem Rychlíkem, kteří zde vychovali zejména hereckou trojici Michal Bumbálek, Petr Halberstadt a Radim Fiala. V dalších cyklech se vedení jednotlivých ročníků ujali ještě Nika Brettschneiderová s Vladimírem Kelblem a Václav Martinec (nejprve s Janem Roubalem a později s Alexejem Pernicou). Vznikl tak jakýsi stálý cyklus, kdy se vedoucí pedagogové ve vedení jednotlivých ročníků v následujících letech střídali.

    První muzikálový ročník vedl Richard Mihula spolu se Zdenou Herfortovou (která po Mihulově úmrtí převzala vedení ateliéru), jejich prvními absolventy byli například Alena Antalová, Petra Jungmanová nebo Igor Ondříček. Vedením dalšího ročníku muzikálu byl pověřen čerstvý absolvent oboru režie (a bývalý dětský partner Bolka Polívky v inscenaci Pépe) Radek Balaš, který se svým studentům věnoval s mimořádnou pečlivostí a náročností, a vychoval tak celou řadu budoucích muzikálových hvězd (Roman Vojtek, Katarína Hasprová, Daniela Šinkorová, Zuzana Krištofová), ale i filmových hereček (Jitka Schneiderová). Hereckou výchovu vedl v jeho ateliéru Ladislav Lakomý. Další vedoucí muzikálového ateliéru se stala herečka Mahenovy činohry Jana Janěková, která si vytvořila osobitý způsob výuky, v němž od počátku usilovala o syntézu všech složek projevu muzikálového herce i s důrazem na jeho autorský vklad. Mezi její první absolventy patřili například Radka Coufalová, Ivana Vaňková, Viliam Czontos, Ján Jackuliak, Oldřich Smysl nebo Ján Slezák, později Dušan Vitázek nebo Soňa Jányová. Dějiny a teorii muzikálu přednášel pro všechny ročníky Ivo Osolsobě, později převzala tento úkol Pavlína Hoggard.

    Výchovy režisérů se ujali Arnošt Goldflam (vedl nejprve Davida Jařaba a postupně další – Matěje T. Růžičku, Petr Štindla, Viliama Dočolomanského, Martina Františáka, Jakuba Macečka), Alois Hajda (Blažej Ingr, Martin Čičvák, Pavel Šimák) a Peter Scherhaufer (Bohuslav Němec, Petr Žák, Michal Hatina, Milena Hurajová, Jan Mikulášek, který ovšem studia nedokončil). Dramaturgy vedl Josef Kovalčuk (Petr Štindl, Petra Kohutová, Lucie Bulisová, Marek Horoščák, Vladimír Fekar, Jitka Martinková, Barbora Vaculová) a Bořivoj Srba (Luboš Balák, Radan Koryčanský, Barbora Jandová, Roman Sikora, David Drozd, Petr Michálek). V dalších letech se výuce dramaturgů věnovali i Václav Cejpek, Miroslav Plešák a Petr Oslzlý (jmenovitě jsme zde zatím uváděli jen absolventy z devadesátých let).

    Vedoucím ateliéru scénografie se stal architekt Jan Konečný, který vybudoval základní strukturu studia a postupně přijal i další spolupracovníky (Jana Preková, Marie Jirásková). Prvními absolventy se stali Kateřina Bláhová a Milan Popelka. Po Janu Konečném převzal vedení ateliéru Ján Zavarský. Taneční pedagogiku vedl a formoval Ludvík Kotzian a výuka se odehrávala v prostorách Taneční konzervatoře.

    Hned v prvních letech existence samostatné fakulty jsme začali ustavovat i další ateliéry a studijní obory. Příležitost zformovat vlastní ateliér dostal hned na počátku Antonín Přidal, a tak pod jeho vedením vznikal obor s dlouhým názvem rozhlasová a televizní dramaturgie a scenáristika (zkráceně RTDS). Spolu s Přidalem na něm učil Pavel Švanda a postupně i další pedagogové. Hned první absolventi získávali ocenění v rozhlasových soutěžích. Patřily mezi ně Jitka Škápíková, Radka Sedláčková, Dora Kaprálová, Kateřina Ondroušková a postupně i řada dalších.

    Michal Bumbálek (Burke), Radim Fiala (Outěchová), Irena Trpíková Vacková (Svatava), Petr Halberstadt (Václav Václav) a uprostřed Pavel Liška (Tichý) v Rychlíkově inscenaci Podivuhodného odpoledne dr. Zvonka Burkeho FOTO ARCHIV JAMU

    Spolu s Peterem Scherhauferem, který se vedle Antonína Přidala stal mým proděkanem, jsme naléhavě pociťovali potřebu připravovat na fakultě i kvalitní organizátory divadelní tvorby, kteří by se orientovali v nových podmínkách a možnostech divadelního provozu, včetně grantových řízení i zapojování do mezinárodní spolupráce. Přípravou a ustavením ateliéru divadelního manažerství jsme pověřili své kolegy ze studiových divadel Gitu Fuchsovou, Ondřeje Hraba a Milana Sedláčka, kteří vytvořili strukturu studia a studijní plány, postupně však odešli do diplomatických služeb nebo se museli naplno věnovat divadlům, která začali vést (O. Hrab se stal ředitelem pražského Divadla Archa). Vedení ateliéru potom převzal všestranný divadelní praktik Jan Kolegar, který se později zasloužil i o ustavení bakalářského oboru jevištní technologie.

    V nové společenské situaci jsem uvažoval i o možnostech, jak pomoci rozvíjet kreativitu mladých lidí ve vzdělávacích institucích. Leccos jsem věděl o pozitivech oboru drama in education v Anglii a z vlastní zkušenosti jsem znal velmi kvalitní výsledky Evy Delongové a jejích žáků v oblasti dramatické výchovy, stejně tak jsem znal pozoruhodnou práci jejich souboru Pírko. Oslovil jsem proto nejvýraznější brněnské představitelky tohoto typu divadelních a vzdělávacích aktivit Silvu Mackovou a Danu Svozilovou a po vzájemných diskusích jsme se dohodli, že na fakultě otevřeme ateliér dramatické výchovy, který bude mít interní studenty, nikoli – jak tomu v té době bylo na DAMU – „dálkaře“. Ke spolupráci na vybudování ateliéru jsme pozvali i agilního pražského divadelníka Alexeje Pernicu, který se na několik let stal jeho vedoucím.

    Někdy v roce 1991 za mnou přišla Zoja Mikotová s námětem, zda by nebylo možné uvažovat o otevření nového studijního oboru pantomima neslyšících. Už předtím o tom diskutovala s Kajem Kostelníkem z Unie neslyšících a s pedagogem akrobacie a pantomimy na naší fakultě Petrem Šmolíkem. V Brně se v té době pravidelně konaly mezinárodní festivaly pantomimy neslyšících a náš obor na ně mohl navázat. Nápad mě zaujal a jen jsem přemýšlel, jaké profesní uplatnění by absolventi oboru mohli mít. A protože jsme ve stejné době zakládali obor dramatická výchova, tak jsem jim navrhl, zda by tímto směrem nebylo možné směřovat i nový obor pro neslyšící, aby absolventi měli širší pracovní možnosti a příležitosti. Rychle jsme se dohodli, Zoja Mikotová navrhla strukturu a vypracovala studijní program studia, uskutečnily se přijímací zkoušky a obor výchovná dramatika pro neslyšící jsme od akademického roku 1992/1993 mohli otevřít. Se svými studenty Zoja Mikotová nastudovala řadu pozoruhodných absolventských inscenací, z nichž hned první Goya – Caprichos (premiéra ve Studiu Marta v lednu 1995) byla doslova zjevením, a představili jsme ji na několika domácích i zahraničních festivalech. Následovala dlouhá řada dalších, neméně pozoruhodných inscenací, například Genesis (1997), Odyssea (2001), Sem tam (2003), Bajky a sny (2007) až po Dům (2016).

    Významnou skutečností se stalo, že se ještě před polovinou devadesátých let podařilo prosadit a na JAMU jako na první umělecké škole také ustavit možnost doktorského studia. Velkou úlohu při tom vedle paní rektorky sehráli Bořivoj Srba (který se stal i předsedou oborové rady) a prorektor Alois Hajda. Hlavním cílem tohoto studia bylo připravovat novou generaci pedagogů, neboť hrozilo přetržení generační kontinuity. Díky tomuto studiu se také postupně zintenzivnila odborná a publikační činnost fakulty, k čemuž přispěla i nově vytvořená tradice mezinárodních sympozií divadelní antropologie, která později přerostla v pravidelné mezinárodní odborné konference. V roce 2003 k ní přistoupila Mezinárodní konference doktorských studií a obě konference se střídají jako bienále.

    Inscenace Genesis Zoji Mikotové v ateliéru dramatické výchovy pro neslyšící, scéna Zrození oblohy FOTO ARCHIV JAMU

    Devadesátá léta ve Studiu Marta

    Nová konstelace pedagogů přinesla i pozoruhodné inscenační výsledky ve Studiu Marta. Ještě před jejím otevřením se uskutečnila premiéra inscenace na motivy života a díla Franze Kafky Touha stát se indiánem v režii J. A. Pitínského, která vyvolala širokou pozornost i diskuse. První sezona v rekonstruované Martě byla zahájena premiérou Čechovova Višňového sadu v režii Ivo Krobota s Alenou Mihulovou v roli Raněvské a dále s Martinem Slámou, Gabrielou Ježkovou, Petrem Motlochem nebo Viktorem Skálou v hlavních rolích. Ivo Krobot se vůbec stal častým a úspěšným režisérem absolventských inscenací. Dalšími byly v devadesátých letech Weingartenovo Léto nebo Krobotova původní hra Po letech. Velký divácký ohlas měla i další inscenace hry A. P. Čechova Tři sestry, tentokrát v režii Arnošta Goldflama.

    K pozoruhodným inscenacím patřila také hra Michela de Ghelderode o Kryštofu Kolumbovi, kterou se studenty nastudoval český básník a portugalský spisovatel a režisér František Listopad. Dal jí název Jak chtěl Kryštof Kolumbus přejít na protější chodník. Listopad ji zásadně upravil a vložil do ní nemálo ze svého životního příběhu. Na jeho režii bylo patrné, že se výrazně hlásil k příkladu E. F. Buriana. V inscenaci se na malém jevišti Marty překvapivě objevil i živý kůň s jezdcem. Listopadovo hostování na JAMU domluvil Peter Scherhaufer.

    Mezi další velmi úspěšné inscenace nepochybně patřilo také Smočkovo Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho v režii Břetislava Rychlíka s Michalem Bumbálkem, Radimem Fialou, Petrem Halberstadtem, Pavlem Liškou a Irenou Trpíkovou. Objevem byla inscenace textu Jiřího Koláře Chléb náš vezdejší v režii Niky Brettschneiderové nebo Brechtova Turandot aneb Kongres překrucovačů v režii Petera Scherhaufera. Ze studentských absolventských režií je třeba uvést Jarryho Krále Ubu v režii Davida Jařaba, světovou premiéru hry Clivea B. Patona Dodo v režii Petra Štindla, Brechtova Baala v režii Martina Čičváka nebo Slavnost pro Borise Thomase Bernharda v režii Viliama Dočolomanského.

    Připravil Josef Kovalčuk

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (VII) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,