Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    JAMU sedmdesátiletá (VI) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Po listopadu 1989

    Cesty, kterými se po listopadu 1989 změny na JAMU uskutečňovaly, zdaleka nebyly jednosměrné. Ukázalo se to už v prosinci, kdy předseda Akademické rady, student činoherní režie Petr Veselý, žák Milana Páska, navrhl jako kandidáta na rektora svého jen o málo staršího kolegu Petra Holečka (absolvoval v roce 1988), který ve škole začal působit jako aspirant. Smysl tohoto návrhu nebyl na první pohled zřejmý, jak však ukázal další vývoj, jeho cílem bylo uchovat poměry na divadelních katedrách, pokud možno, bez výraznějších změn. Po četných diskusích na konci roku 1989 a na počátku roku 1990 přijala kandidaturu na pozici rektorky i varhanní virtuoska, svými občanskými postoji respektovaná osobnost Alena Štěpánková-Veselá. Volby, které se uskutečnily v lednu 1990, dopadly výrazně v její prospěch a následně byla prezidentem Václavem Havlem uvedena do funkce rektorky.

    Budova divadelní fakulty v Mozartově ulici FOTO ARCHIV JAMU

    V této době se začal naplňovat sen Miloše Hynšta z konce šedesátých let, totiž aby byla obnovena dvoufakultnost JAMU, což v praxi znamenalo především rozšíření a posílení divadelních oborů. V revoluční době dostaly věci rychlý spád a již 21. dubna 1990 na základě nařízení vlády ČSFR č. 282/1990 Sb. došlo k obnovení samostatné divadelní fakulty. Tomu však předcházela četná jednání, v nichž šlo o budoucí charakter fakulty. Významnou úlohu při tom sehrála právě rektorka Štěpánková-Veselá, která nechtěla, aby byl zakonzervován dosavadní, normalizačními lety poznamenaný stav. V tom ji také podporovala většina studentů divadelních oborů.

    Do této doby jsem dění na JAMU vnímal zvenčí. Jako dramaturg HaDivadla jsem se aktivně účastnil listopadových událostí roku 1989 a následně se stal jedním ze tří zástupců uměleckých a kulturních institucí v brněnském Občanském fóru, které sídlilo v klubu v Mečové ulici. Tehdy jsme mimo jiné iniciovali myšlenku, že by domy sekretariátů komunistické strany, postavené či zrekonstruované ze státních prostředků, měly být předány školským, zdravotnickým a kulturním institucím. Díky tomu byla budova krajského výboru KSČ na Burešově přidělena třem vysokým školám – Masarykově univerzitě, Vysokému učení technickému a také JAMU, která v jejím pravém křídle mohla začít formovat divadelní fakultu, když celá budova na Komenského náměstí měla připadnout hudební fakultě.

    Děkan Josef Kovalčuk vítá prezidenta Václava Havla na divadelní fakultě FOTO ARCHIV JAMU

    Mé první setkání s tehdy ještě kandidátkou na post rektora profesorkou Veselou se uskutečnilo někdy v lednu 1990. Byl u toho Bořivoj Srba a skladatel Miloslav Ištvan, pedagog kompozice a hudebněteoretických předmětů, který byl na konci šedesátých let prorektorem a z kádrových důvodů musel tento post opustit. Ištvan zemřel po mozkové mrtvici 26. ledna 1990, takže uvedené setkání se muselo uskutečnit před tímto datem. Srba mě přivedl s tím, že bych mohl být vhodnou osobou, která by podobu nové fakulty mohla koncipovat a utvářet. Mě s tímto svým nápadem seznámil několik dní předtím po jednom z divadelních seminářů jakési alternativní divadelní školy, kterou v té době Srba realizoval pro amatérské divadelníky. Na ní jsem vedle Ivana Vyskočila a několika dalších vyučoval i já a zřejmě jsem tam Srbu přesvědčil o svých pedagogických i koncepčních schopnostech a předpokladech. Nejprve jsem se této myšlence bránil a Srbovi jsem namítal, že by to měl být na prvním místě on, kdo by se měl úkolu vybudovat novou fakultu ujmout. On mi však vysvětloval, že se už dvacet let věnuje teatrologické práci a za svůj stěžejní úkol v této době považoval vybudovat ústav divadelní vědy na Masarykově univerzitě.

    Do této situace přišla ještě nová skutečnost, že jsem byl Občanským fórem nominován na uvolněné místo poslance České národní rady. Posledního ledna, někdy kolem dvaadvacáté hodiny, mi přišel telegram, že se následující den ráno mám hlásit v Poslanecké sněmovně. Dopoledne jsem složil poslanecký slib a ještě před polednem jsem byl zvolen členem předsednictva ČNR. Snad hned následujícího dne jsem se podílel na zvolení Petra Pitharta předsedou vlády České republiky. Vedle divadelní a pedagogické cesty se mi tak začala otevírat i dráha politika (z kolegů, kteří tam takto přišli se mnou, se v politice prosadili zejména Jan Kalvoda a Hana Marvanová). Musel jsem si tedy v hlavě srovnat priority: na výzvu paní rektorky jsem se setkal se studenty divadelních oborů a představil jim své představy o možné podobě divadelní fakulty; dále jsem také paní rektorce zprostředkoval setkání s řadou předních brněnských divadelníků, kteří do té doby na JAMU nemohli působit, ať už proto, že byli na počátku sedmdesátých let vyloučeni, nebo že patřili ke skupině studiových divadel, jejichž poetika byla na JAMU do té doby nežádoucí. Všichni oslovení přislíbili, že na JAMU půjdou rádi učit. Pro HaDivadlo jsem v té době sháněl s manažerem Milanem Sedláčkem sál, kde by mohlo v centru města působit, a získali jsme k adaptaci prostory bývalého Rotary klubu v Sukově ulici, které jsme pojmenovali a programovali jako Kabinet múz. Bylo však potřeba se rychle rozhodnout: ukazovalo se totiž, že snahy zakonzervovat v divadelních oborech předlistopadové poměry by přece jen mohly mít úspěch. Divadlu jsem proto slíbil, že s ním budu dále spolupracovat jen na částečný úvazek a rozhodl jsem se nekandidovat v připravovaných červnových volbách. K 1. květnu 1990 jsem potom po dohodě s paní rektorkou nastoupil na JAMU jako proděkan pověřený utvářením a budováním nové fakulty.

    Začátek přestavby divadelního studia FOTO ARCHIV JAMU

    Marta a nová budova fakulty v Mozartově ulici

    Mezitím však došlo k ještě jedné důležité události. Předlistopadový šéf Divadla na provázku a HaDivadla Jaroslav Tuček už v průběhu podzimu 1989 vycítil, že na tomto postu nebude moci dále pokračovat a bystře přesídlil na JAMU, kde se stal od ledna vedoucím Studia Antonína Kurše. Jeho prvním krokem v této funkci bylo, že divadlo z bezpečnostních a hygienických důvodů zavřel (zcela po právu, protože vedle plísně probíjela do stěn také elektřina) a začal připravovat obsáhlou rekonstrukci. Měl v tomto smyslu zkušenosti s výstavbou nového areálu Divadla na provázku na Zelném trhu a mohl se opřít i o podporu nové rektorky a následně i moji. Autorem návrhu zásadní přestavby byl dlouholetý scénografický spolupracovník HaDivadla architekt Jan Konečný, žák Josefa Svobody. Problémů kolem přestavby byla dlouhá řada, občas i nějaký klacek nám byl hozen pod nohy, ale přesto se zde po necelém roce a půl podařilo vybudovat moderní variabilní prostor, slavnostně ho otevřít v květnu 1991 a vrátit mu jeho původní jméno Marta. Tak byl vytvořen jeden z důležitých předpokladů pro nové pojetí fakulty. V premiérovém měsíci květnu si v Martě zahrála své inscenace také celá řada absolventů, včetně Bolka Polívky nebo Niky Brettschneiderové, která zde představila českou verzi své vídeňské inscenace Zapomenutý vězeň. Součástí zahájení činnosti nové Marty byla i představení partnerských škol – pražské DAMU a bratislavské VŠMU, a tím byl položen základ pro vznik mezinárodního festivalu divadelních škol Setkání/Encounter, který jsme postupně rozvíjeli a který je dnes jedním z nejprestižnějších světových festivalů svého druhu.

    Složitější to bylo s výukovými prostory v Burešově ulici, kde bylo třeba v říjnu zahájit výuku. Při prvním vstupu jsme našli jen vyklizené kancelářské prostory (v některých se válely plynové masky připravené zde zřejmě pro případ válečného napadení) většinou zcela nevhodné hlavně pro hereckou výuku. Přes prázdniny se však podařilo některé stěny vybourat, a tak se zde mohlo od října začít učit. Sotva jsme se však v těchto prostorách zabydleli, začaly kolovat zvěsti, že je budeme muset opustit, protože se budova má stát sídlem Nejvyššího soudu České republiky. Za to, že ji uvolníme, jsme mohli požadovat některou z jiných brněnských budov, které byly určené k privatizaci. Dostali jsme jakýsi seznam, prostory prošli, žádný z nich však nebyl vhodný pro divadelní školu. Paní rektorce se však podařilo zjistit, že kromě seznamu, který jsme dostali, jsou k privatizaci určeny ještě další budovy v Brně, mezi nimi i dosavadní Ústav geologického inženýrství v Mozartově ulici. Už ani nevím, která dobrá duše zařídila, že jsme si ji mohli prohlédnout, ovšem potají a ve vrátnici jsme se museli vydávat za někoho jiného. To, co jsme viděli, nás nadchlo, rychle jsme si uměli představit, jak vybouráme dřevěné a umakartové příčky, aby vznikly místnosti pro hereckou výchovu. Paní rektorka tehdy pravila: …toto chceme a nic jiného. Já jsem byl trochu skeptický, zdálo se mi to až příliš krásným snem. Ale díky mnoha dalším jednáním nám skutečně budova byla přidělena a přes prázdniny roku 1992 jsme ji pro výuku zadaptovali.

    Zásluhou těchto aktivit měla divadelní fakulta během krátké doby k dispozici prostorové zajištění, které umožňovalo dynamicky rozvíjet její činnost. Šlo o to, aby bylo naplněné odpovídajícím obsahem, tedy moderní divadelní výukou.

    Utváření nového pedagogického týmu

    Důležité bylo zajistit, aby nové fakulta měla co možná nejkvalitnější pedagogické obsazení, proto jsme rozhodli, že všichni pedagogové, stávající i příchozí, musí projít výběrovým řízením. Chtěli jsme, aby jeho výsledky byly transparentní a nezpochybnitelné. Proto byly do konkurzní komise pozvány nejprestižnější dosažitelné autority divadelního života – Otomar Krejča, Miloš Hynšt, Bořivoj Srba, Martin Porubjak a Petr Oslzlý, v té době poradce prezidenta Václava Havla. Konkurz jsem podstoupil i já, byť jsem již byl v té době pověřený proděkan. Díky tomuto řízení bylo v první fázi obsazeno nějakých patnáct nebo dvacet míst, a tím se personální situace na fakultě podstatně změnila. Podařilo se vytvořit jinou atmosféru, než jaká tam do té doby panovala. Na fakultu se vrátily osobnosti, které tu působily v šedesátých letech – Alois Hajda, Josef Karlík, Bořivoj Srba –, a k nim přibyly další – Antonín Přidal, Miroslav Plešák, Zdeněk Kaloč, Zdeněk Dvořák, Václav Cejpek, Jana Hlaváčková, Zoja Mikotová, Zdena Herfortová, Zdeněk Černín, stejně tak i představitelé studiových divadel Peter Scherhaufer, Arnošt Goldflam, Nika Brettschneiderová, která v emigraci založila a úspěšně vedla ve Vídni Theater Brett, Břetislav Rychlík, Jan Roubal, scénograf Jan Konečný. Jen o něco málo později se podařilo získat i spisovatele, esejistu a filmového odborníka Pavla Švandu, po návratu z prezidentské kanceláře se k nám v roce 1992 připojil i Petr Oslzlý, antickou kulturu zde po dva roky vyučoval právní filosof Vladimír Čermák – do doby, než byl jmenován ústavním soudcem. Pro fakultu cennou osobnost se mi podařilo získat při konkurzu na místo kvestora, kde druhé místo obsadila právnička Lenka Valová, kterou jsem jmenoval tajemnicí fakulty a která mi svým zápalem i zkušenostmi pomáhala budovat její zázemí.

    Připravil Josef Kovalčuk

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (VI) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,