Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2018

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2018

ročník 25
12. 6.–25. 6. 2018
  • Zprávy
  • Kritika
  • Seriály a blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    JAMU sedmdesátiletá (IV)

    Zlatá šedesátá na JAMU

    Divadelní obory na JAMU byly v šedesátých letech neodmyslitelně spjaty s působením vedoucího divadelní katedry Milošem Hynštem, který vnesl do studia mnoho nových impulzů a do pedagogického sboru přizval řadu nových osobností. Třebaže si o šedesátých letech neděláme jen iluze (a v mnohém sdílíme i skeptické názory o tomto období, jak je například vyjádřil ve své knize Paměť esejisty spisovatel Pavel Švanda), je nesporné, že v těchto letech na JAMU panovala v mnoha směrech podstatně svobodomyslnější a otevřenější atmosféra než v desetiletí předchozím i ve dvou desetiletích následujících.

    Dramaturg Mahenovy činohry a pedagog zakladatelů Divadla Husa na provázku Bořivoj Srba FOTO ARCHIV JAMU

    Hynštovy reformy studia herectví i znovuobnovení oboru režie měly blahodárný vliv na tvůrčí ovzduší školy. Pochopitelně nešlo jen o divadelní obory, také na oborech hudebních přicházely ke slovu snahy o nový hudební výraz, což se projevovalo úzkou spoluprací divadelníků s hudebními skladateli, například Miloslavem Ištvánem, Aloisem Piňosem, Josefem Bergem, Janem Novákem nebo Zdeňkem Pololáníkem. Toto spojenectví se posléze přeneslo i na úzkou spolupráci mladších skladatelů, například Miloše Štědroně nebo Jiřího Bulise, s provázkovskou generací režisérů. Na atmosféru vzájemného soužití divadelníků a muzikantů zavzpomínal hornista (a pozdější ředitel brněnské filharmonie) Bohuš Zoubek, který byl také spoluautorem hudby k inscenaci Morgensternových Šibeničních písní v režii Evy Tálské: Atmosféra poloviny šedesátých let, kdy jsem studoval na JAMU, byla neopakovatelně krásná… Tehdejší JAMU neměla komfort tří budov, jako dnes, ale všichni jsme se mačkali v části budovy na Komenského náměstí… Byla to nevýhoda, ale také výhoda, poněvadž jsme nebyli – muzikanti a herci – odděleni jako dnes, avšak žili jsme svůj studentský život společně, přátelsky. Měl-li koncert muzikant, zašli si jej poslechnout herci, byla-li premiéra v Martě… přišli mnozí muzikanti povzbudit a potleskem odměnit své kolegy herce. A po koncertě nebo představení alou do oblíbených hospůdek. Tam se vše probralo a dle mého soudu prostupování obou múzických disciplín objevovalo a zapříčiňovalo společné a blízké pohledy na tehdejší společenskou situaci a dávalo nejasným myšlenkám mladých lidí jasnější kontury.

    Na řadu významných inscenací divadelního studia JAMU z první poloviny šedesátých let navázala v roce 1966 například Hajdova inscenace Skleněného zvěřince Tennessee Williamse s Věrou Vlčkovou a Janem Vlasákem v hlavních rolích. V akademickém roce 1966–1967 potom do Marty vstoupili i režiséři z ročníku E. Sokolovského a B. Srby (byli ve čtvrtém ročníku), což se projevilo i proměnou ducha dramaturgie. Peter Scherhaufer zde uvedl svébytné ztvárnění groteskních pohádek a příběhů J. Š. Kubína Strakatý máslo a v druhé polovině sezony objevně hru francouzského surrealisty Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci. Eva Tálská nazkoušela Ionescovu hru Král umírá a následně hru Maxe Frische Don Juan aneb Láska ke geometrii. Zdeněk Pospíšil přišel s vlastní osobitou koncepcí Sofoklovy Antigony s Hanou Frejkovou v titulní roli (H. Frejková byla dcerou v politických procesech padesátých let popraveného ekonoma a žurnalisty Ludvíka Frejky). Čtvrtý z režisérů Pavel Hradil se nejprve představil vlastní pantomimou masek Rondo mundi (za choreografické spolupráce pedagožky pohybových disciplín Jiřiny Ryšánkové) a následně činoherním ztvárněním loutkových her Matěje Kopeckého Kurando a Špádolíno aneb Spolek vrahů ze švábského pomezí. Na inscenacích bylo zřetelné, že režiséři prošli asistencemi při zkoušení antiiluzivních inscenací jejich pedagoga Evžena Sokolovského. Ve vesměs novátorských inscenacích hráli jejich herečtí vrstevníci, vedle již zmíněné Hany Frejkové to byli zejména Jiří Pecha, Eva Jelínková, Ivo Kubečka, Drahomíra Hofmanová, Johana Tesařová, Viktor Vrabec, Zdeněk Maryška, František Hromada, Alena Svatošová, Ludmila Kolářová a další.

    Režisérka a spoluzakladatelka Divadla Husa na provázku Eva Tálská FOTO ARCHIV JAMU

    Velkou péči věnoval pedagog dramaturgie Bořivoj Srba také teoretické připravenosti svých studentů, o čemž svědčí i jejich seminární a diplomové práce zčásti nedávno publikované v Srbově knize Vykročila husa a vzala člověka na procházku: Pojď! (vydala JAMU v roce 2010). Jde například o studie Petera Scherhaufera Divadlo absurdity, O povaze tragického a komického hrdiny, Teorie informace a divadlo, Evy Tálské Člověk a smrt, K problému výstavby dialogu v dramatickém díle nebo Zdeňka Pospíšila Proměny povahy tragického hrdiny. Stejně tak jsou v této knize publikované i režijní knihy k absolventským inscenacím těchto režisérů.

    V roce 1967 režisér Sokolovský přešel do Prahy, kde působil v Národním divadle a v Divadle E. F. Buriana. Z Mahenovy činohry odešel téhož roku pro nesouhlas s cenzurními zásahy rovněž dramaturg Bořivoj Srba, který se poté zaměřil na teatrologickou výzkumnou práci v pražském Kabinetu pro studium českého divadla. Srba se však nadále věnoval i svým studentům na JAMU, a to nejen uvedeným režisérům, ale i režisérům dalších ročníků (Pavel Pecháček, Jan Růžička, Hubert Krejčí, Miroslav Krobot) a také hercům, pro které přednášel dějiny českého divadla. Tyto přednášky byly hojně navštěvované i posluchači filozofické fakulty, z nichž se někteří rovněž stali předními divadelníky (Petr Oslzlý, Ivo Krobot, Vladimír Kelbl). Ze svých výzkumů a přednášek z období let 1967–1970 potom Srba vytěžil i stěžejní monografii Poetické divadlo E. F. Buriana, která však po Srbově vyloučení z JAMU v roce 1971 zůstala vytištěná, avšak nesvázaná, a byla na patnáct let „uskladněna“ ve sklepě školy.

    Režisér a pedagog JAMU Evžen Sokolovský se svými studenty (uprostřed Zdeněk Pospíšil) FOTO ARCHIV JAMU

    Bořivoj Srba měl však pro studenty JAMU ještě další velký význam a přínos. Hned po prázdninách roku 1967 (je tomu tedy právě padesát let) postupně seznamoval své studenty Zdeňka Pospíšila, Evu Tálskou a Petera Scherhaufera se svým záměrem vytvořit v Brně nové generační divadlo, které by sdružilo mladé absolventy i studenty nejen divadelních, ale i dalších uměleckých škol. Rozvíjel tak svůj nerealizovaný koncept Divadla ve foyeru Mahenova divadla a inspiroval se při tom i zkušenostmi z poznávání programu, ale i organizačního modelu Burianova Déčka a Honzlova Divadélka pro 99. Základním tvůrčím inspiračním zdrojem pro nové divadlo se měla stát Mahenova kniha šesti libret pro nové divadlo a film Husa na provázku, stejně tak jako Srbova koncepce nepravidelné dramaturgie. První inscenací nového divadla se měla stát inscenace Mahenových Trosečníků v manéži v režii Zdeňka Pospíšila, která však zůstala nedozkoušena. Fakticky první inscenací se tak stala inscenace Morgensternových Šibeničních písní, kterou připravila Eva Tálská se studenty JAMU a poprvé uvedla 3. prosince 1967. Inscenace těchto nonsensových básní a říkanek se pro Tálskou stala nejen jejím absolventským výkonem, ale i osobitým projevem její poetiky, kterou uplatňovala i v dalších inscenacích. Účinkovali v ní studenti čtvrtého ročníku Johana Tesařová a Zdeněk Mucha a spolu s nimi i studenti nižších ročníků Alena Svatošová, Jana Švandová, Daniela Bakerová, Eliška Havránková (později Balzerová), František Hromada, Václav Lamr, Jiří Matyáš, Jiří Čapka a Rudolf Stärz. K oficiálnímu zahájení činnosti Divadla Husa na provázku došlo až 15.–18. března 1968 ve výstavním Procházkově sále Domu umění, který se následně stal na 25 let sídlem divadla. Možnost zde působit (po dlouhém hledání prostoru pro nové divadlo) dohodl Bořivoj Srba s tehdejším ředitelem Domu umění, básníkem a překladatelem Adolfem Kroupou. Oficiálním zahajovacím představením Divadla Husa na provázku pak byla inscenace Zdeňka Pospíšila Panta rei aneb Dějiny národu českého v kostce (podle textů Milana Uhdeho). Účinkovali v ní opět posluchači JAMU: Jiří Pecha, František Hromada, Vladimír Krátký, Zdeněk Mucha, Pavel Leicman, Daniela Bakerová, René Přibil, Jaroslav Someš a Míla Kudličková, ve sboru potom ještě Eliška Havránková, Jiří Čapka, Milan Hák, Jiří Matyáš, Rudolf Stärz a Petr Svárovský. O dva dny později byla již jako součást programu Divadla Husa na provázku uvedena inscenace Evy Tálské Šibeniční písně, kterou ve své recenzi označil básník Jiří Veselský za: Večer dramatické poezie v plném slova smyslu. A první velikosti! Ke svým kolegům se v té době připojil i Peter Scherhaufer, který po kratší čas po Evženu Sokolovském vykonával funkci uměleckého šéfa a režiséra Večerního Brna, avšak po neshodách s ředitelem a herci se rozhodl odejít a zapojit se do rozvíjení programu Husy na provázku. Jako svou první premiéru zde uvedl 18. května osobitou kreaci podle Čechovových Tří sester s podtitulem „ruský muzikál“, která byla jistou polemikou se ztvárněním této hry Otomarem Krejčou v Divadle za branou. Druhá část večera vznikla na motivy textu Honoré de Balzaca a měla předlouhý název Umění platiti své dluhy a uspokojiti věřitele, aniž by bylo třeba vyjmouti jediný haléř z vlastní kapsy.

    Snímek z Scherhauferovy inscenace hry Rogera Vitraca Viktor aneb Dítka u moci FOTO ARCHIV JAMU

    Také v samotné Martě však v té době vznikaly další pozoruhodné inscenace s výraznými hereckými výkony. V listopadu 1967 zde režisér Zdeněk Kaloč uvedl Lorcovu Krvavou svatbu se Zdenou Herfortovou, Vlastou Peterkovou, Johanou Tesařovou, Ivanou Valešovou, Alexandrou Gasnárkovou, Jaroslavem Somešem, Miroslavem Středou, Jiřím Fišerem a dalšími. V inscenaci hry předčasně zesnulého brněnského dramatika Miloše Rejnuše Ovidiův návrat v režii Pavla Rímského se vedle René Přibila, Dany Píchové, Pavla Leicmana, Barbory Plichtové a Igora Stránského objevili i posluchači nižších ročníků Jiří Schmiedt, Pavel Rímský ml., Zdeněk Dvořák, Jaroslav Vlach, Jiří Bartoška nebo Karel Heřmánek. Mimořádnou inscenací byly Sartrovy Špinavé ruce v režii Aloise Hajdy s Pavlem Leicmanem, Petrem Hübnerem, Zdenou Herfortovou, Barborou Plichtovou. V malé roli zde poprvé na činoherní scéně vystoupil i Boleslav Polívka. V inscenaci Havlovy Ztížené možnosti soustředění v režii pedagoga herectví Rudolfa Jurdy dostala velkou hereckou příležitost Hana Zagorová spolu s Igorem Stránským.

    Ještě před koncem roku 1969 realizoval v Martě v jednom večeru dva objevné texty režisér, scénograf a kostýmní výtvarník Jan Růžička. Šlo o hru Michela de Ghelderode Tři herci, jedno drama a Přidalovu adaptaci povídky Vladislava Vančury Výstřel. Hráli v nich představitelé silných hereckých ročníků Eliška Havránková, Pavel Rímský, Jiří Bartoška, Jiří Čapka, Jana Švandová, Daniela Bakerová, Zdeněk Dvořák, Rudolf Stärz nebo Jaroslav Vlach. Řada z nich se v té době zapojovala i do inscenací nově vzniklého Divadla na provázku.

    Připravil Josef Kovalčuk

    (Pokračování.)


    Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (IV)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,