Divadelní noviny > Rozhovor

Jakub Krofta: Posláním polského divadla je neustálá vzpoura proti mocným

Jakub Krofta (1971) působil po studiích na DAMU jako režisér a později jako umělecký šéf v hradeckém Divadle Drak. Jako režisér nebo pedagog pracoval také v USA, Austrálii, Izraeli, Rakousku, Dánsku, Finsku nebo Polsku, kde je od roku 2012 uměleckým šéfem Wrocłavskeho Teatru Lalek, které se pod jeho vedením stalo jednou z nejčastěji oceňovaných polských scén pro děti a mládež. V loňské prestižní anketě polského časopisu Teatr – obdobě Divadelních novin – získal Wrocłavski Teatr Lalek dvacet čtyři nominací (včetně nejlepšího divadla a nejlepší inscenace) a stal se tak společně s Narodowym Starym Teatrem v Krakově a Teatrem Powszechnym z Varšavy nejlépe hodnoceným polským divadlem. Během jeho zkoušení inscenace Cizí jazyk ve Strašnickém divadle jsme se stihli sejít a povídat si o jeho zázemí a touze být cizincem i o rozdílech ve společnosti, v politice a především divadle v Čechách a Polsku.

Měl jste jinou možnost než se stát divadelníkem?

V podstatě ne, rodiče mi výběr hodně zúžili. Vlastně jsem je za to v jednom období téměř nenáviděl. Bylo to před mým odchodem z Čech, čtyřicetiletej, trochu vyhořelej jsem si začal v zoufalství představovat, co všechno bych mohl dělat, kdybych neskončil u divadla. Ale trvalo to jenom chvilku, o tom, co člověk nakonec dělá, přece nerozhodují rodiče. Dneska jsem jim vděčný a divadlo mě už zase baví.

Žili jste vůbec doma, nebo spíš v divadle?

Hranice mezi divadlem a domovem byla opravdu malinká. A taky, bohužel, mezi divadlem a realitou. Naštěstí jsme měli chalupu, takovou shnilou barabiznu, kterou rodiče opravovali, a asi jen díky tomu jsme se doma nebavili výhradně o divadle, ale taky o nátěrech a prknech. Chalupa byla naším spojením s normálním světem.

Měl jste jako kluk nějaké mimodivadelní koníčky?

Byl jsem lodní modelář, později jsem šil, třeba jsem si vyrobil brašnu z kůže, ale tyto koníčky jsem v pubertě opustil. Vystřídaly je děvčata a alkohol. A amatérský divadlo, kde se tyhle záliby báječně potkávaly s uměním a revoltou, tenkrát v osmdesátých letech proti komunismu samozřejmě. A taky to byl skvělej únik před tehdejším školstvím. Ve škole jsem měl problémy s chováním, dnes by mi nejspíš diagnostikovali ADHD a byl by pokoj, ale tehdy museli naši pořád chodit do školy. Speciálně otce to vyvádělo z míry a potom na mě doma řval. Měl jsem kvůli tomu ze školy strašný trauma.

Učitelé vaše chování neomlouvali tím, že jste z komediantské rodiny? Že za to vlastně nemůžete?

Jo, vždycky se na mě tak soucitně podívali, jako kdybych neměl nohu nebo tak něco, ale jiné výhody z toho nevyplývaly. Až na pár výjimek jsem byl pro učitelky nezvladatelný exot. Jednou z mých nejoblíbenějších zábav během vyučování bylo rozesmívání dětí a nejjednodušší metoda byla zesměšňování pedagožek. Myslím, že jsem v tom byl opravdu dobrej, ty nešťastnice by to určitě i po letech potvrdily.

Chodili jste se školou do divadla?

Chodili, když jsme šli do Draku, tak jsem byl samozřejmě vždycky strašně chytrej, všechno jsem dětem ukazoval a chlubil se, že tu pracuje můj táta. A když jsme šli ke konkurenci, do Klicperáku, tak to bylo podobný, jako kdyby se fanoušek Baníku ocitnul uprostřed sparťanskýho kotle. Teda aspoň do chvíle, než tam táta taky začal režírovat.

Loutkové divadlo je dřina

Spolupracoval jste na některých inscenacích se svým otcem Josefem Kroftou. Jaké to bylo?

Táta mě jednou přizval jako autora videoprojekcí k jeho inscenaci v malém divadélku v Portlandu na severozápadě USA a pak jsem s ním autorsky a režijně spolupracoval na cirkusovém muzikálu Pinokio. V divadle jsme snadno nacházeli společný jazyk a dobře jsme se doplňovali, v osobní rovině to bylo vždycky nějak problematický. Táta byl cholerik a despota, nepřipouštěl jiný názor, nedokázal trpělivě diskutovat. Věděl jsem to o něm a v rámci revolty proti němu jsem ho často přiváděl k nepříčetnosti. Otcovský rady týkající se života jsem tak dostával zašifrovaný do jeho inscenací. Díky divadlu jsem měl s tátou komplikovaný, ale hluboký vztah.

Když jste působil v Draku, navazoval jste vědomě na práci svého otce?

Vědomě ne, protože pokud jde o divadlo, tak nedokážu myslet příliš racionálně nebo analyticky. Myslím, že v tom jsme si byli s tátou podobní. Ale samozřejmě na mě vliv měl, ale já si to moc neuvědomoval a neřešil to. Moje divadlo bylo totiž od začátku hodně jiný. Nikdy mně žádný kritik ani kolega nevyčetl, že bych byl jeho epigonem. Vzpomínám si, jak po předváděčkách inscenací, jako byly Všechno lítá, co peří má nebo Hopla, kukla pukla!, byl táta tak překvapenej, že vůbec nevěděl, co na to má jako umělecký šéf říct. Nebyly tam loutky, byly to spíš pohybové inscenace beze slov, takové klauniády, které on nikdy nedělal. Naštěstí ale neodsuzoval věci, kterým nerozuměl nebo mu nebyly vlastní. Později, když jsme se slávou objeli skoro celej svět a přivezli množství cen z festivalů, tak byl pyšný a šťastný, že mám svůj vlastní styl.

Proč jste zběhl od loutek? Omezovaly vás?

Loutkové divadlo je strašná dřina. Aby vznikla pořádná loutková inscenace, potřebujete na zkoušky půl roku až rok. To bohužel není v současných provozních podmínkách divadel možné. Všichni slavní světoví loutkáři nechrlí tři premiéry ročně. Virtuozitu získávají tím, že dvě tři inscenace hrají mnoho let, leckdy celý život, a po celou tu dobu je pořád zdokonalují. Pak je fascinující se na ně dívat. Mám loutky moc rád, ale nepracuji v divadlech, která by mi umožňovala takový přepych. Na zkoušky je šest, maximálně osm týdnů, z toho většina v provizoriu zkušebny. Za tak krátký čas mohu nazkoušet pouze slušnou činohru anebo činohru, kde místo herců hrají loutky. A to mě nebaví.

Zmínil jste osobní krizi. Kdy nastala?

Byl jsem už dlouho v hradeckém Draku a cítil jsem, že bych se měl vydat jinam. Mnoho let jsem tam byl spokojenej, spoustu věcí jsem si tam vyzkoušel a naučil. Měli jsme velkou svobodu, pouštěli se často na tenký led, jezdili jsme po světě, ale jak už to tak v divadlech bývá, přišla únava, ponorka a mně, bohužel, trvalo docela dlouho, než jsem našel odvahu jít dál. Poslední asi tři roky v Draku považuju za ztracenej čas. Jak pro mě, tak pro to divadlo. Během té doby vzniklo sice pár zajímavých projektů – jako třeba mezinárodní Jánošík –, ale i tak jsem byl tenkrát mnohem šťastnější v cizině na hostovačkách než doma v Draku.

Po tak dlouhý době jsem se ale bál odejít, přece jenom jsem živil rodinu a jistota angažmá a výplaty v místě bydliště byly pádný důvody zůstat. Nakonec jsem se ale, i díky kolegům z Draku, kteří mi dali jasně najevo, že takhle už to dál nejde, rozhodl a po sedmnácti letech odešel nejen z Draku, ale rovnou i z Hradce a nakonec i z Čech. Bylo to šílený období, plný emocí, ale díky těm událostem jsem dneska šťastný a dělám, co mě baví. Vlastně jsem si tenkrát už nemyslel, že ještě něco nového v divadle zažiju, a to byl samozřejmě velký omyl. Obdivuju lidi, kteří se od přírody nebojí změn a dokážou se rychle rozhodovat, ušetří tím sobě i jiným spoustu drahocenného času.

Divadlo je v Polsku posvátné

Nyní žijete a pracujete v Polsku. Proč právě tam?

První inscenaci jsem nazkoušel ve varšavském Teatru Lalka v roce 2006. O rok později jsem dostal nabídku, abych dělal uměleckého šéfa velkého divadla pro děti a mládež ve Vratislavi. Dokonce za mnou do Hradce přijela tenkrát celá delegace, ale na mě to bylo ještě moc brzy. Po mém rozhodnutí odejít z Draku na jaře 2012 ale úplnou náhodou to samé divadlo – Wrocławski Teatr Lalek – vyhlásilo konkurz na nového ředitele, a tak jsem se v tandemu s ekonomem Januszem Jasińským přihlásil a vyhráli jsme. Navíc jsem v tu samou dobu pohostinsky režíroval velkou činohru ve varšavském Teatru Dramatycznym, kde jsem poprvé spolupracoval s dramatičkou Mariou Wojtyszko. Té jsem potom nabídl místo dramaturgyně ve Vratislavi, a teď je to dokonce i moje žena. Všechno nabralo takovou rychlost, že strach o moji budoucnost bez Draku trval asi tak dva dny.

Je vám Polsko nejbližší? Šel byste žít a pracovat i do jiné země?

Polsko jsem si vybral, je mi opravdu nejbližší. Měl jsem i jiné nabídky a myslím, že bych se dobře uživil třeba ve Finsku nebo Rakousku. Ale já vždycky vnímal Polsko jako divadelní velmoc, a to i v kontextu světového divadla. Wyspiański, Gombrowicz, Mroźek, Kantor, Grotowski, Lupa, Warlikowski a mnoho dalších – s takovou partou se hned tak někdo měřit nemůže. Za těch pět let, co tam žiju, mě Polsko nezklamalo. V Evropě může Polsku konkurovat asi jenom Německo. Nikde jinde jsem nezažil takový zápal a nadšení a atmosféru jako v polském divadle. Je to žhavej kotel, který bublá a vaří a ani na moment nevychladne. Divadlo je v Polsku posvátné. Má úžasný vliv na realitu. Má sílu ji měnit. Poláci v něj absolutně věří a divadlo v podstatě uctívají. Pro divadelníka z Čech, kde vládne ve srovnání s Polskem klídek a pohoda a většina divadelníků se už v podstatě smířila s tím, že patří k nedůležité minoritě, je to samozřejmě totální změna a šílená výzva.

Není to ale také zničující?

Kdyby mi bylo pětadvacet, asi by bylo. Ale přece jen už jsem ve věku, kdy si leccos dokážu naplánovat a kdy už umím docela dobře hospodařit s vlastními silami. Sex, drugs and rock & roll mám už šťastně za sebou, a tak dneska běhám maratony, nepřejídám se a zbytečně se nestresuju.

Vím, že jste abstinující alkoholik. Přivedlo vás k pití divadlo?

Spojení alkoholismus a divadlo je klasický klišé. Ve skutečnosti toho nemají moc společného, příčiny závislostí jsou mnohem hlubší. Na začátku jsem si myslel, že když přestanu pít, tak si budu muset najít nějaký jiný zaměstnání, protože něco jako umělec s čistou hlavou je totální utopie. No, byla to blbost, jak se ukazuje. Devět let jsem se chlastu ani nedotkl a režíruju vostošest. Navíc už díky abstinenci nemám žádný úzkosti ani deprese, věřím si, jsem pánem svého času, ráno mě nebolí hlava, takže si to režírování konečně užívám.

Poláci mají Čechy strašně rádi

V Čechách hostovala inscenace Pomník, kterou ve vašem divadle režíroval Jiří Havelka. Byl to váš nápad pozvat českého režiséra a zpracovat české téma?

Práce Jirky Havelky si moc vážím, považuji ho za nejvýraznější osobnost české alternativní scény, ale s nápadem inscenovat kapitolu bestselleru Mariusza Szczygieła o staviteli Stalinova pomníku na Letné přišli kluci, tedy Jirka Havelka se scénografem Markem Zákosteleckým. Marek odešel z Draku rok po mně a ve Vratislavi už má od té doby na kontě čtyři velice úspěšné inscenace. Nadšeně jsem s jejich nápadem souhlasil, protože to je přesně to, co si představuju, když se řekne mezinárodní spolupráce. Dva Češi inscenujou v polském divadle knihu polského autora, která se stala bestsellerem v Čechách, protože je o Češích a o tom, jak jsou vnímáni v Polsku. Reakce na představení jsou většinou nadšený.

Poláci mají Čechy strašně rádi, váží si jich a obdivují zejména schopnost racionálního a pragmatického myšlení. Mají rádi českej humor, českou literaturu, kinematografii – teda ne tu současnou, ale novou vlnu šedesátých let. Milujou Hrabala, Pavla, Haška, Kunderu. Szczygieł ovšem Polákům trochu otevřel oči a ukázal nás nenostalgicky. Příběh Stalinova pomníku je navíc teď v Polsku aktuální téma. Ačkoli rétorika vládnoucí strany je plná kritiky komunistických zločinů, jejich vlastní prostředky, kterými se snaží upevnit svoji moc, jsou typicky totalitní. Mezi takové projevy, kromě ovládnutí soudní moci, patří taky jejich velká láska k pomníkům všeho druhu. Takže to není jenom inscenace o Češích, ale taky trochu o Polácích.

Plánujete oslovit jiné české režiséry nebo třeba i dramatiky?

Určitě! Chtěl bych, aby u nás zkoušelo duo SKUTR, určitě bych byl rád, kdyby se vrátil Jirka Havelka. A samozřejmě bych v budoucnosti rád oslovil i nejmladší generaci. Třeba Michala Hábu, Šimona Spišáka, pokud mám jmenovat umělce, kteří mě zajímají. Se současnými českými dramatiky je to trochu složitější, polská realita se přece jenom od té české liší a pro Čecha může být složitý ji pochopit.

Čím se nejvýrazněji liší polské a české divadlo?

Polské divadlo je společensky mnohem angažovanější než to české. Je to proto, že jeho vliv na realitu je nesrovnatelně větší. Způsobit v Polsku skandál prostřednictvím divadelního představení je na rozdíl od racionálního Česka velice snadné.

Uvedu příklad. Nedávno byla v Praze v rámci festivalu Palm Off Fest uvedena inscenace na motivy Wyspiańského Prokletí v režii kontroverzního chorvatského umělce Olivera Frljiće, která ostře kritizuje poměry v katolické církvi, včetně mlčení týkajícího se pedofilie a sexuálního obtěžování mezi kněžími. Toho večera se na pražské představení dostavili běžní diváci i odborná kritika, ve foyer prohodili pár vět a šli zase domů. V následujících dnech vyšly tři recenze, které si přečetlo několik zasvěcených, a tím to zhaslo. Když se chcete vydat na Prokletí ve Varšavě, musíte se připravit na to, že před divadlem bude třeba nejdřív projít několikasethlavým rozvášněným davem přívrženců národně-katolických organizací, kteří vás budou v lepším případě kropit svěcenou vodou a v horším roztokem kyseliny mléčné. Chrání vás sice stejněpočetný kordon policejních těžkooděnců, ale i tak máte pocit, že vaše návštěva divadla je spíše projevem extrémní občanské odvahy a politickou demonstrací než jen zpříjemněním každodenního života. Režisér inscenace čelí v Polsku několika trestním oznámením, herci mají zákaz vystupovat ve státní televizi a polské divadelní festivaly, které by se rozhodly zařadit inscenaci do svého programu, přijdou o ministerskou dotaci.

Nevzpomínám si, že by se v Česku během posledních pětadvaceti let něco podobného přihodilo. Neříkám, že angažované divadlo v Čechách neexistuje, ale spíš se odehrává na periferii, v undergroundu, divadelníci ho vytvářejí za neuvěřitelně špatných finančních podmínek a většinovou společnost v podstatě nezajímá. Zatímco ve Varšavě jsou minimálně čtyři velká městská divadla s ohromným rozpočtem, kde pravidelně vznikají inscenace vypovídající nekompromisním, často kontroverzním způsobem o těch nejpalčivějších problémech současnosti a vzbuzující v široké společnosti vášnivý emoce.

Takže v Polsku je dost nebezpečné dělat angažované divadlo.

Je to strašně nebezpečný. Ale polští divadelníci jsou přesvědčení, že to je to jediné, co má smysl. Nebezpečí chápou jako přirozenou součást divadla. Kdyby to nebylo nebezpečný, tak by měli pocit, že to není ono. Věří, že nejhlubším smyslem a posláním divadla je neustálá vzpoura proti mocným, a to bez ohledu na to, kdo je právě u kormidla – zda komunisté, kapitalisté či populisté. Renomovaný polský režisér Jan Klata říká, že divadlo má smysl, když si vybírá témata nebezpečná, komplikovaná, tabuizovaná a ta potom nemilosrdně detonuje.

Myslím, že v Česku takový koncept nefunguje a asi nikdy nefungoval. V časech totality byla divadla angažovanější, ale po převratu se ta energie vytratila. Jako by to snad znamenalo, že nepohodlná témata s pádem železné opony zmizela. Z většiny českých divadel se stala centra oddechu a zábavy. Myslím si ale, že vynikající je množství nezávislých divadel, která se v posledních letech spontánně objevila na české divadelní scéně. To je důkaz toho, že potřeba tvořit divadlo, které si klade za úkol něco víc než jen dobrou zábavu, tady pořád je.

Jsou inscenace vašeho divadla také angažované? Je to vůbec možné v inscenacích pro nejmenší děti?

Samozřejmě. V konzervativním Polsku sílí vliv katolické církve. Její rétorika nemá nic společného s otevřeností papeže Františka. Jeho snaha o reformy je v Polsku ignorována a kritizována. Pronikání církevní a státní moci je na velmi nebezpečné úrovni. Katolický kult rodiny například způsobuje problémy dětem z rozvedených rodin. Rozvod je interpretován jako katastrofa bez východiska. Děti z rozvedených rodin se často stávají terčem posměchu. Nikdo s nimi o tom nemluví, všichni se tváří, že problém neexistuje, ačkoli dětí z rozvedených rodin přibývá. Rozvod se tak stal tématem jedné naší veleúspěšné inscenace Sam aneb Příprava na život v rodině.

Jiným tématem je například strach z islámu čili jev, na kterém buduje svoji kariéru i náš Okamura nebo Zeman, v Polsku ale nabývá snad ještě absurdnější podoby. Tisíce věřících Poláků tak například utvořily na akci organizované polskou katolickou církví živý řetěz podél celých polských hranic a s modlitbou a růženci bránily svou zem před nepřátelským islámem. O něčem podobném si u nás kardinál Duka může zatím jen nechat zdát. V reakci na podobné projevy jsme uvedli ve světové premiéře nový text významné polské dramatičky Malgorzaty Sikorské Miszczuk – Yemaya, královna moří, který je inspirovaný fotografií utonulého syrského chlapce. Hra je o osudech lidí, kteří utíkají před válkou. V podstatě každá naše nová premiéra reflektuje současnou polskou realitu. Děti vnímají to, co se děje ve společnosti, někdy mnohem silněji než dospělí, a když pak o tom s nimi nikdo nemluví, mají strach.

Co na to říkají učitelky? Nebojí se vodit děti do vašeho divadla?

Některé ano, ale je jich čím dál tím míň. Jejich důvěru pomáhají budovat i různé workshopy a debaty s odborníky a psychology, které se odehrávají téměř po každém představení. Snažíme se s pedagogy a hlavně s dětmi debatovat, chceme využít situace, kdy jsou pod dojmy z představení otevřené k povídání a můžou si tak díky tomu uspořádat myšlenky a zbavit se strachu. Cítím v tom poslání divadla a způsob, jak velice účinně měnit svět v lepší místo – ročně naše divadlo navštíví sedmdesát tisíc dětí. S odborníky pracujeme také při vzniku inscenací. Víme, jak mohou dětské myšlení ovlivnit a jakou neseme zodpovědnost.

V testech mi vychází, že jsem žena

Ve Strašnickém divadle měla nedávno premiéru inscenace Cizí jazyk, hru napsala vaše žena Maria Wojtyszko, vy jste ji režíroval. Mají Čech a Polka odlišný pohled na současnou společnost a situaci?

S Maryšou už žijeme docela dlouho a naše názory se většinou prolínají. Fakt, že každý pocházíme z trochu jiné kultury, už vlastně ani moc nevnímáme. Společně jsme si vytvořili naši novou polsko-českou kulturu, ve které se cítíme dobře. Jinak ta hra, kterou jsme nazkoušeli s úžasnou partičkou Divadla X10, je hlavně o ženách. Maryša se ve své dosavadní tvorbě zabývala hlavně ženskými tématy a přiznám se, zjistil jsem, že mě taky moc zajímají.

Je zvláštní, že v liberálních Čechách se různé ženské emancipační kampaně typu MeToo odehrávají kdesi v ústraní, a nejvíce je tak slyšet posměšný facebookový komentáře českých mužů. V mnohem konzervativnějším Polsku měla kampaň MeToo obrovský společenský dopad. Polky – sportovkyně, umělkyně, političky či „obyčejné“ ženy – dennodenně veřejně vystupovaly v médiích a bily se za své zájmy. Takový temperament možná způsobil i to, že rozdíly mezi platy mužů a žen jsou v Polsku jedny z nejnižších na světě. V Čechách naopak jedny z nejvyšších.

Kdy se z vás stal feminista? Máte to od narození?

Ano, mám to od narození. Dokonce mi ve všech testech vychází, že jsem žena. A neskrývám, že se líp cítím ve společnosti žen. Proto taky většinu mého inscenačního týmu tvoří ženy, a když už nějaký chlap, tak žádný alfa samec, na takový jsem alergickej.

Nyní žijete s dramatičkou Marií Wojtyszko a máte spolu dítě. Nekopírujete rodinné vzorce, které sami znáte?

Maryša taky vyrostla v divadelní rodině, takže máme podobný background. Vlastně u nás doma nepřetržitě probíhá terapie na tohle téma. Zjistili jsme ale, že čím víc se snažíme vzorce neopakovat, tím víc je opakujeme. Navíc ta záchranná chalupa je z Varšavy vzdálená šest set kilometrů, takže nebezpečí totálního odtržení od reality je u nás asi ještě větší než kdysi.

Ale ve vztahu k našim dětem se opravdu snažíme chovat jinak, chceme, aby měly pestřejší nabídku. Moje české děti se například divadlem vůbec nezabývají – Honza studuje automatizaci řízení na ČVUT a Kuba, profesionální kickboxer, je na FTVS. Naše polské děti do divadla bereme, ale myslím, že to nepřeháníme. Rozhodně tam netráví tolik času, kolik jsem tam trávil já s mojí ségrou nebo Maryša se svým bráchou.

Plánujete, že se do Čech ještě někdy vrátíte?

Ale já se do Čech vracím neustále, teď jsem režíroval ve Strašnicích, domlouváme spolupráci v Divadle v Dlouhé. Ovšem teď v Polsku jsem si naplno uvědomil, jak moc mě vždycky bavilo být cizincem. Myslím, že pro umělce je to ideální pozice. Cizinec je závan svěžího větru, vůně dálek, naděje, tajemství.

Nejvíc velkorysej chlápek, co znám

S nikým na světě (mimo rodičů, babičky a sourozenců) se nestýkám déle než s Jakubem, na podzim loňského roku jsme oslavili čtyřicítku. Potkali jsme se v září 1977 v Lidové škole umění na Střezině, Jakub chodil do první, já do druhé třídy. Oba jsme byli zcela nepřizpůsobiví (já musel chodit do pedagogicko-psychologické poradny k dr. Laškovi každou středu již od první třídy). Oba jsme byli totální provokatéři – Jakub vtipnější a zábavnější, já ten zlejší a ironičtější. Naše ega o sebe křísla a byla to opravdu veliká legrace. Vzpomínám, jak naší učitelce, paní Diblíkové, nezbylo než nás po deseti minutách vyučování poslat domů. Byl listopad a my chodili v dešti po městě, domů jsme jít nemohli, to by se přišlo na to, že zas máme průser.

Po skončení základky i LŠU jsme začali studovat stejné gymnázium. Oba jsme se stali členy amatérského Divadla do kapsy. Byla to divoká doba. Vzpomínám, jak se Jakub skoro utopil, ožralý v bazénu ztratil pod vodou orientaci a nenapadlo ho nic lepšího než to, že se bude držet stěny a podle ní bude postupovat k hladině. Jenomže se nedotýkal stěny, ale dna a místo na hladinu narazil na stěnu a v rámci opilecké logiky se šíleně vylekal, že narazil na strop, že jsme mu v mezičase bazén zazdili. Což bychom samozřejmě udělali, kdyby nás to napadlo a kdybychom toho byli schopni, to byl přesně náš humor, tehdy.

Nejradši vyprávím o Jakubovi následující historku – je zcela banální, ale pro mne byla a je zcela iniciační. Když jsem v roce 2000 odešel do bádenského Freiburku, měl jsem při každé návštěvě Hradce zásadní problém – v hospodě platit za všechny, či jen za sebe? Pivo stálo v Hradci v přepočtu necelou marku, ve Freiburku pak marek šest. Vždycky jsem rád kamarády na pivo pozval (ostatně nejdůležitější rada do života, kterou mi dal můj otec, zněla: Kupuj lidem alkohol a oni tě budou mít rádi), navíc s platem německého habilitanta to nebyl problém, ale dopadlo to vždycky špatně – buď jsem z toho vyšel jako namistrovanej Němčourek, kterej se předvádí a platí, nebo jako poněmčenej škrt, kterej není schopen zaplatit pár piv, i když vydělává pětkrát víc než ostatní. No a pak jsem šel na pivo s Jakubem. Zase jsem přemýšlel jako pitomec, jak to udělám s placením, místo toho, abych se bavil. A když jsme dopili, tak Kuba vytáhl peněženku, a než jsem stačil cokoli udělat, zaplatil za nás oba. Zíral jsem na něj a koktavě mu začal vysvětlovat, že takhle asi ne, že přeci já a tak. Kuba se jen rozesmál svým hlasitým zvonivým smíchem a pronesl větu, kterou slyším dodnes: Tebe, kamaráde, už dlouho nikdo na nic nepozval, co?

Bylo to tak – nikomu jsem to nedovolil. Opravdu jsem byl arogantní blbec, jak si mysleli všichni moji kamarádi. A Kuba mne, alespoň trochu teda, z týhle mý arogantní sebestřednosti vyléčil. Neznám velkorysejšího chlapíka, než je Jakub. Vždycky to byl kluk, kterej si nehrál na nic, na co nemá, nikdy se nebral přiblble vážně a nikdy jsem ho neviděl v situaci, že by se z někoho podělal. Kuba je borec a mám ho fakt rád.

René Levínský

• Autor: Lenka Dombrovská
• Publikováno: 9. ledna 2018

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jakub Krofta: Posláním polského divadla je neustálá vzpoura proti mocným

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ