Jak se daří opeře na Slovensku?
Festivalu OPERA 2015 se poprvé zúčastnily všechny tři slovenské operní domy. Bylo nasnadě pohovořit si s jejich řediteli a šéfy o poměrech, v jakých opera na Slovensku žije a tvoří. Přinášíme několik střípků z obsáhlé besedy 8. února ve velké zkušebně provozní budovy Národního divadla. Slovenské národné divadlo zastupoval hudební ředitel Friedrich Haider, Štátne divadlo v Košicích ředitel Peter Himič a šéf opery Karol Kevický, Štátnu operu v Banské Bystrici ředitel Rudolf Hromada a šéf opery Šimon Svitok. Na besedu přijel též ředitel odboru umění Ministerstva kultury SR Jozef Švolík. Z českých šéfů a ředitelů nepřišel nikdo.
Pavol Remenár (Marcello) v opeře Giacoma Pucciniho Bohéma, Slovenské národné divadlo Bratislava FOTO JOZEF BARINKA
Rudolf Hromada Pro slovenská operní divadla je jistě dobré, že jsou pod ministerstvem kultury. Mají určitou záruku financování, protože prioritou ministerstva je zajišťovat umění. Nebojujeme s nemocnicemi, dopravou a všemi dalšími nákladnými problémy města či regionu. Samozřejmě vždycky je peněz málo, protože umění vždy potřebuje nákladnější a lepší scénu, kostýmy, sólisty. Rozmohl se však na celém světě jakýsi ekonomický machiavelismus, který ekonomiku považuje za cíl, a nikoli za prostředek, jak se k cíli dostat. Ekonomové posuzují HDP, ale už ne HDŠ – hrubé domácí štěstí.
Už dvacet let se u nás hovoří o vícezdrojovém financování, ale když vás zřizuje ministerstvo, město vám řekne, ať se o vás postará stát, protože město má své vlastní problémy. Některá města už nemají vlastní kulturu, protože kulturní službu jim platí stát. Schází zdravý lokálpatriotismus a zájem města, jaké divadlo se v jeho budovách pro jeho občany vlastně hraje.
Karol Kevický Čtyři roky jsem působil v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě a musím říct, že příspěvek ostravského magistrátu je neporovnatelně vyšší než státní příspěvek košickému divadlu. Vzhledem k rozpočtu se potýkám s elementárními problémy: nemám dostatečně velký orchestr, potřeboval bych posílit sbor a nemám to nejdůležitější – stálý kvalitní ansámbl sólistů. Z dvanácti úvazků ho nevytvořím. Bez hostů neudělám jedinou inscenaci, mnohdy z domácích sólistů nesestavím ani jednu ze dvou alternací. Ale kdybychom byli dotováni městem nebo krajem, tak košické divadlo, obávám se, nepřežije, takže také považuji za štěstí, že spadáme pod ministerstvo kultury.
Friedrich Haider Je mi jedno, odkud peníze přicházejí, důležité je, jestli jich je dost. Žádný divadelní ředitel neřekne, že má dost peněz, naše umělecké vize vždycky přesahují ekonomické možnosti, vždycky chceme učinit nemožné možným. Důležité je, že divadlo má stálý příjem a není odkázáno jako v Americe na sponzory. Když mě v Americe žádají o účast na společenských akcích kvůli sponzorům, samozřejmě vyhovím, ale člověk se nezbaví dojmu, že musí o peníze žebrat.
Nemohou nás zajímat jen umělecké cíle, ale musíme se ptát, kdo jsou naši diváci. Je to mladý muž s kravatou? Člověk ve svetru? Nebo dáma ve večerních šatech? Musí nás zajímat, kdo k nám přichází, a také – kdo a proč k nám nepřichází. Snažím se otevřít divadlo mladým lidem, oslovit je, protože většinou považují operu za něco elitářského a luxusního. Je třeba lidi informovat, jak se opera dělá. Hned, jak jsem v Bratislavě nastoupil, šel jsem na univerzitu na katedru estetiky s žádostí promluvit ke studentům. Profesor mi řekl: Můžete, ale přijdou tak tři, čtyři. Odpověděl jsem, že i kdyby přišel jen jeden, chci s ním mluvit. Přišlo jich přes padesát, až si neměli kam sednout, a diskutovali jsme přes dvě hodiny. Většina z nich neměla o opeře ponětí, ale kladli mi nejchytřejší otázky, jaké jsem si uměl představit. To je cesta, jak operu otevřít publiku, ukázat, že opera je pro každého, pro všechny profese a jakékoli vzdělání. Není možné čekat, že diváci sami přijdou, je nutné je přímo oslovovat.
Petr Iljič Čajkovskij Evžen Oněgin, Štátna opera Košice FOTO ARCHIV DIVADLA
Karol Kevický V Košicích jsme před nějakými pěti lety otevřeli novou dramaturgii a snažili jsme se o nový pohled na operní divadlo. Osobně už nechci dělat divadlo, kde je jen pěkná scéna, hezké kostýmy a operní zpěváci jsou jen figurky, které režisér naaranžuje. Chceme dělat divadlo, které má myšlenku, nastavuje společnosti zrcadlo a trošku provokuje novým estetickým a výtvarným projevem.
Šimon Svitok V malém městě, jakým je Banská Bystrica, je velmi těžké najít rovnováhu mezi tím, co diváci žádají, a tím, čím bychom jim chtěli otevírat nové obzory. Publikum je tu nevyzpytatelné: Verdiho populární opera Nabucco samozřejmě táhne, ale když přijde jaro a začne se pracovat na zahrádkách, rušíme i představení Nabucca. Nemáme diváky ze zahraničí, jen z města a blízkého okolí, odkud diváky svážíme. A když v zimě mezi Donovaly a Šturcem napadne sníh, autobusy z Ružomberoku nebo z Martina neprojedou a musíme měnit nebo rušit představení. Je prostě mnoho i praktických aspektů rozhodování, co hrát a kdy hrát. Také v Banské Bystrici nejsme schopni obsadit inscenaci jen domácími pěvci, ale daří se nám mít jednu alternaci z domu a druhou z hostů. Je to dobré i proto, že vedle domácích „okoukaných“ sólistů stále nabízíme nové tváře. Snažíme se zapojit mladé začínající sólisty, protože školy chrlí nové absolventy a tři slovenské operní domy jim mnoho příležitostí nenabízejí.
Rudolf Hromada V minulém roce jsme v Banské Bystrici měli návštěvnost 86 procent. VIP hosty a rozdané vstupenky nezapočítáváme, jen platící diváky. Dobrou návštěvnost neudržují jen kasaštyky, ale široká dramaturgie, protože v malém městě musí být repertoár pestrý. Hrajeme i Cikkera, Suchoňovu Krútňavu, hráli jsme nová původní díla. Vůbec se nevyhýbáme modernímu repertoáru, ale musejí ho vyvážit jiné tituly. Hrajeme i klasickou operetu a klasické muzikály – snažíme se vlastně tento repertoár na Slovensku zachovat, protože už se málo hraje, bratislavská Nová scéna, která se na něj specializovala, zanikla. Je to složité, ale zachraňuje nás právě pestrá nabídka, ze které si vybere každý.
Šimon Svitok Pro šestnáctičlenný soubor sólistů je to však krajně náročné, pěvci se nemohou specializovat, musejí zazpívat všechno. Jen pro dokreslení – dva dny poté, co jsme v Praze na festivalu hráli Evžena Oněgina, jsme dávali operetu Vojvodkyňa z Chicaga, poté muzikál My Fair Lady a nakonec opery Nabucco a Krútňava. Pro pěvce je to extrémní zátěž! Protože nemáme činohru, která by vykryla hrací termíny, nemohou si pěvci pořádně odpočinout. Každý z nich studuje v průměru tři nové inscenace ročně. Když někdo z mladých přežije ve zdraví hostování v Banské Bystrici, má vskutku odolný hlas.
Rudolf Hromada Jsme pěveckou líhní, vždyť u nás začínala Edita Gruberová, Sergej Kopčák a další.
Karol Kevický V Košicích je silná maďarská menšina, je to kousek od hranic, a když nasadíme operetní titul, máme vyprodáno. Podobně jako kolegové z Banské Bystrice prolínáme tituly, o kterých víme, že na ně diváci přijdou, s těmi objevnými. Nemůžeme točit dvacet oblíbených titulů, zpronevěřili bychom se poslání divadla i dotacím, které dostáváme právě na to, abychom lidem nabídli, co běžně neuvidí. Je ovšem důležité dobře spolupracovat s marketingovým a obchodním oddělením. Pro mě je velmi důležité, aby divadlo bavilo i uměleckého šéfa a umělce!
Friedrich Haider Na operetu je neustále vyprodáno i v Bratislavě, ale proč? Chodí na ni velmi konkrétní publikum, šestnáctiletého teenagera Lehárova Veselá vdova zajímat nebude. Divadlo bývá při různých představeních plné, ale za patnáct let, myslím, nastane problém, když dnes do divadla chodí příliš málo mladých diváků. Mnichov je obrovské město, takže nemají problém s tím každý večer naplnit divadlo. Přesto zřídili stálé oddělení o nějakých sedmi osmi zaměstnancích a ti vytvářejí programy jen pro děti a mládež. V Bratislavě každý rok připravíme jeden program pro děti a vždycky je plno.
Dirigoval jsem v Mnichově velmi kontroverzní inscenaci Rigoletta, lidé znechuceně odcházeli, protože téměř všichni na jevišti byli jako opice. Před derniérou jsem hovořil se skupinou šestnácti sedmnáctiletých dětí, a když jsem se jich druhý den ptal, jak se jim představení líbilo, prý bylo fantastické! Cool!! Skladatelé a libretisté samozřejmě píšou pro publikum své doby, proto neexistuje žádný „správný“ způsob, jak dílo inscenovat dnes. Je to organismus, který se udržuje při životě tím, že se stále znovu interpretuje v konkrétním daném místě a v konkrétní dané době. Musí zůstat jeho smysluplná výpověď. Dílo je jako chameleon, také stále mění barvy, to je na něm hezké.
Francis Poulenc: Dialogy karmelitek, Štátne divadlo Košice FOTO JOSEPH MARČINSKÝ
Peter Himič Poslední premiérou v Košicích byla Rossiniho Popelka, v níž se spojila opera s loutkovým divadlem. Byl jsem napjatý, jak to dopadne – zatím máme všechna představení vyprodaná, a musíme dokonce představení přidávat.
Šimon Svitok Pravidelně studujeme operu pro děti nebo teenagery. Máme na programu už velmi starou inscenaci Gypsy roots (premiéra v roce 1996!), která pojednává o problémech mezi Romy a skinheady, a inscenaci Biele peklo s tématem drog a homosexuality – obě určené teenagerům, představení jsou prakticky stále vyprodaná. Hrajeme je pravidelně tak dvakrát měsíčně. Také se nám osvědčily besedy našich sólistů ve školách, kde vysvětlují, jak vzniká opera. A rovněž exkurze menších skupin do divadelního zázemí. Někdy si pak učitelé nebo studenti sami vyžádají besedu po představení s účinkujícími.
Friedrich Haider Když jsem před dvaceti lety dirigoval ve Stockholmu Bohému, zapřísahal jsem se, že tu krásnou hudbu, ale s kýčovitým sentimentálním příběhem už nikdy dirigovat nebudu. Když jsem však poznal koncept Petera Konwitschného, tak jsem se do Bohémy opět vášnivě zamiloval. Mistrovská díla zůstávají mistrovskými, ale musíme je dobře inscenovat. Pro inscenaci Petera Konwitschného není důležité, jestli se odehrává o Vánocích, není důležité to dekorativní, ale téma, které nad inscenací visí jako mraky – a tím je láska a smrt. Pro mě je podstatný přechod mezi třetím a čtvrtým jednáním, kdy se nevracíme zpátky do domu, ale zůstáváme na ulici, tam osamocená Mimi umírá – nikdo nám nepomůže vyrovnat se se smrtí, nikdo nás v okamžiku smrti nepotěší, v té chvíli se nedá nic chytrého říci, každý zůstává v okamžiku smrti sám. V této inscenaci od umírající Mimi všichni odcházejí a to na mě silně zapůsobilo. Taková řešení přivedou dnešní diváky do hlediště.
Operní divadlo má velkou konkurenci v CD nahrávkách, internetu, přenosech do kin. Je třeba přesvědčovat diváky, aby nepřestali chodit na operu do divadla. Jen v divadle se dá prožít rozechvění, než se otevře opona, tlukot srdce, než nasadí první tóny v orchestru. Přenosy MET in HD jsou čistá komerce, je sice hezké vidět inscenace z MET, většinou konzervativní, ale velmi dobře obsazené, přenos však nenahradí zážitek z divadla.
Naplnit MET v New Yorku není tak těžké, obtížné je naplnit divadlo v Banské Bystrici.
Josef Herman (ed.)
Komentáře k článku: Jak se daří opeře na Slovensku?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Josef Herman
Omlouvám se za chybu:
za Košice hovořil jen šéf opery Karol Kevický, neboť ředitel Peter Himič na setkání nemohl dorazit. Omyl vznikl mechanickým přepisem plánovaných účastníků a chybným odhadem jednoho hlasu v záznamu besedy – patřil také dirigentovi Kevickému. Mrzí mne to.
04.03.2015 (11.07), , Trvalý odkaz komentáře,
Lenka Dohnalová
Zajímavé,
dobře, že jste udělali a žes to napsal. Bohužel, zase čtu, že z české strany na debatu nepřišel nikdo (!). Je mi z toho smutno, dokonce i trochu nevolno.
27.05.2015 (13.44), , Trvalý odkaz komentáře,