Divadelní noviny > Kritika

Jak popravit Juliettu

Hlavní katyní nádherné opery Bohuslava Martinů Juliette byla další z plejády slovenských režisérek na českých operních scénách (tentokrát maskovaná za Norku) Zuzana Gilhuus.

Prvním krokem byla příprava popraviště – scény, kterou si sama navrhla. První dějství se odehrávalo zřejmě v písčitých dunách, porostlých rákosem (pohádky z mechu a kapradí, poznamenal můj kolega a čekal Křemílka s Vochomůrkou), kde byl kdesi pod povrchem ukryt hotel U námořníka. Druhé se dělo převážně pod podiem s oněmi dunami (hydraulické stoly vytvořily trochu strašidelné, potemnělé bludiště – spíše podsvětí, než les). Pro závěrečný akt, aby divák věděl, že je to všechno drobet „na hlavu“, byla tato dekorace otočena z horizontály do vertikály (makety obou prvků visely z provaziště). Jediným, zato důležitým mobiliářem byla skříň bílého klavíru – křídla, z níž vystoupil harmonikář a mimo jiné fungovala jako úřední stůl v kanceláři snů.

V této bizarní scenérii (protože surrealismus a sen přece nejsou – podle častého názoru – jinou interpretací reality, ale rozvinutím fantazie v realitě nezakotvené) se odehrávaly podobně „fantazijní“ scénky (např. Michel je jmenován kapitánem města, jsou mu předány insignie, zpívá se o tom – nedostane nic; v lesní hospůdce ochutnává víno – očichává si prázdnou ruku atd.). A také diskotékové komíhání sboru. Režisérka nepracovala ani podle libreta, natož podle hudby – ta jí byla záminkou k nesmyslnému přešlapování.

Zdatným popravčím byl také dirigent Jaroslav Kyzlink, nový šéfdirigent (či jak se jmenuje teď ta funkce) opery: orchestr pod jeho taktovkou zněl ve forte nebo poco forte (po pianové dynamice ani slechu), bez nejmenšího náznaku agogiky. Tak se v českých zemích tradičně hrává neoklasicismus, aby nám to zařezávalo a neztratili jsme se – takže hlasitá řachanda. Zpěváci pak logicky museli přidat na síle, aby přes orchestr byli vůbec slyšet – např. Peter Berger (Michel) proto prakticky stále forzíroval.

Diváci, kteří zhlédli tuto operu poprvé, si možná mysleli, že je inscenována správně – jak jinak, když je to na první scéně! Nicméně jiní manifestovali svůj názor odchodem o přestávce. Vytrval jsem a viděl masakr (nepochybně za mnoho peněz) do konce. Obecenstvo dosti tleskalo, ozvaly se však i zvuky nesouhlasu adresované režisérce.

Národní divadlo Praha – Bohuslav Martinů: Juliette (Snář). Lyrická opera o 3 jednáních, libreto skladatel podle divadelní hry Georgese Neveuxe. Hudební nastudování a dirigent Jaroslav Kyzlink, režie a scéna Zuzana Gilhuus, kostýmy Tomáš Kypta, choreografie Radim Vizváry, sbormistr Pavel Vaněk, dramaturgie Beno Blachut ml. Premiéra 24. března 2016.

• Autor: Jan Dehner
• Publikováno: 11. dubna 2016

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jak popravit Juliettu

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ