Dichtung und Wahrheit čili Vybásněná a pravdivá – tímto výmluvným podtitulem opatřil Arnošt Goldflam svou adaptaci Babičky. Vychází v ní z textu, který uvedl již v roce 1993 na scéně Národního divadla v Brně, ale verze připravená pro Ypsilonku se od textu Boženy Němcové vzdaluje mnohem více. Respektive mnohem více posvátné dílo české literatury komentuje, pohrává si s ním, dále ho rozvíjí a obohacuje nejrůznějšími textovými a hudebními výpůjčkami.

Autorsko-režijní posun od Dichtung směrem k Wahrheit ještě zvýrazňuje výprava Petry Štětinové Goldflamové – většina kostýmů střižených dle módy 19. století je laděná střízlivě, bez výraznějších ozdob, včetně babiččiných černých šatů. Účelná, na vybrané detaily soustředěná je i samotná scéna. Stačí vyklopit či zaklopit pár dílů, přesunout pár židlí nebo stůl a střihem se změní i místo děje.

Výrazný a zcela zásadní odklon od tradiční interpretace představuje již samotné obsazení titulní postavy Janou Synkovou, která se rozhodně nechová (a ani tak nevypadá) jako vlídná a moudrá stařenka překypující všeobjímající dobrotou. Tím přesvědčivější však je právě coby představitelka oné „pravdivé“ babičky – tedy rázná, veskrze praktická žena, kterou jen tak něco či někdo nerozhází. Žena, která je všudypřítomnou hospodyní a zároveň ironicky popichující tchýní.

Babička ale pro Goldflama rozhodně není terčem parodického řádění ve stylu „Babičky vulgaris“. Vybrané kapitoly zpracoval s respektem k románové předloze, kterou podrobil nezbytnému krácení textu a škrtání zbytných postav. Autorčinu „vybásněnou“ krajiny dětství pak v divadelní verzi podrobuje konfrontaci se světem reálným, k němuž odkazuje řada větších i menších úprav. Kupříkladu Prošek se díky tomu, že oproti knižní předloze umí mluvit česky, přiřadil k hlavním postavám. V podání Jiřího Lábuse je stárnoucím bonvivánem, který si rozkošnicky užívá cestování s panstvem. A motiv osamělosti Proškové (Lenka Loubalová) Goldflam následně rozvedl do jejího flirtu, zatím jen zpola tušeného, s myslivcem Bayerem (Pavel Nový), který je přitom v knize sice výraznou, ale přeci jen pouze epizodní figurkou.

Další dílčí posuny představují například ruský přízvuk přisouzený Kněžně (Lilian Malkina), groteskně-naturalistický způsob, jakým Cilka z pazderny popisuje zabíjení, kuchání a pečení kočky, nebo scéna buzení celé rodiny v půl páté ráno, tedy o hodinu a půl dříve (sic!) než se tak děje v knize. Marně se také Babička shání po věrné psí dvojici Sultánovi a Tyrlovi, ale do divadelní verze byla zato připsána smutně směšná figurka vesnického prosťáčka, pana Tyrla, který po psím způsobu aportuje…

Goldflam se nepochybně inspiroval literaturou, která se k dílu Boženy Němcové váže, včetně Knížky o Babičce od Václava Černého. K románovému dění tak hned na začátku připojí poznámku o dění skutečném pan Prošek, když ve své vizi vylíčí dlouhý a šťastný život babičky ve Vídni. Podstatný díl z glosátorského partu ovšem patří Barunce, která zároveň představuje alter ego Boženy Němcové; Barboře Vyskočilové se podařilo v této de facto dvojroli spojit zpola dětskou nevinnost s ženskou zralostí a věcným nadhledem. Barunka občas vystoupí z děje, aby uvedla na pravou míru idylický obrázek Starého bělidla (Proškovi zde nikdy nebydleli) nebo dovyprávěla osudy Viktorky a mlynářovy Mančinky.

Neméně důležité je ale i provázání mikrosvěta Babičky se světem 19. století vůbec. Proto si Goldflam vypůjčil pro hlavní hrdinku pár replik o práci a utrpení u Čechova, a proto Prošek cituje po svém návratu z ciziny Engelse. Literární fajnšmekři v tomto výstupu mohou ocenit narážku na dopis Boženy Němcové „Selská politika“, ale především jde o připomenutí toho, že právě v té době začíná rozpad společnosti, jejíž vazby a hodnoty se utvářely po mnoho generací.

To, co je vyjádřeno slovy, akcentuje po svém i žánrově košatá hudební partitura inscenace. Miroslav Kořínek do ní mj. zařadil úryvek z Prodané nevěsty, vlasteneckou píseň Čechy krásné Čechy mé, šlágry z padesátých a šedesátých let 20. století, parodii italských hitů… I tahle směs melodií osciluje mezi vybásněným snem a všední skutečností, mezi nostalgií s kapkou sentimentu vůči zidealizované minulosti a groteskní divokostí.

Babička ale není zdaleka jen zprávou o tom, že Arnošt Goldflam přečetl a vyložil jednu knihu starou sto padesát let s komediální nadsázkou. Jako by mezi řádky své inscenace zároveň sděloval – ano, jsme lidé, kteří rádi zpochybňují a zkoumají, lidé, kterým ironie a vtip pomáhají přežít, lidé, kteří nemají důvěru k nedotknutelným pomníkům. Aby pak v samotném závěru, když po smrti Babičky všichni účinkující zpívají schubertovský hymnus, ještě dodal – ale jsme zároveň lidé, kteří se v pokoře skloní i před nehrdinským hrdinou. A povzdechnutí Kněžny Šťastná to žena! se tady stává symbolickým komentářem k době, v níž se lidé snaží pomocí nejrůznějších berliček lopotně a většinou i marně znovuobjevit jednotu svého bytí s přirozeným řádem světa.

Studio Ypsilon Praha – Božena Němcová, Arnošt Goldflam: Babička se vrací. Režie Arnošt Goldflam, výprava Petra Goldflamová Štětinová, výběr hudby a hudební nastudování Miroslav Kořínek. Premiéry 11. a 12. března 2010.