Obsah,



Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Inscenace roku

Do 25. ročníku každoroční ankety přispělo šestaosmdesát respondentů. Vybírali jsme je z našich pravidelných přispěvatelů, podporovatelů, z lidí známých i méně známých, u kterých jsme předpokládali osobitý názor. Letos jsme oslovili víc ředitelů, šéfů a aktivních umělců, mnozí se pro střet zájmů omluvili, jen někteří tipovali. Započítali jsme od každého jeden tip na inscenaci premiérovanou v období 1. prosince 2016 – 30. listopadu 2017, případné další tipy jsme v textu ponechali. Komentář a výsledky najdete v rubrice K věci na straně 2.

 

Pavla Bergmannová, publicistka, Olomouc: Smíření, Komorní scéna Aréna Ostrava. Nelichotivý pohled nejen na téma odsunu Němců po druhé světové válce, ale především na náš vztah k dějinám dvacátého století, jejichž temné stránky se neustále přelévají do přítomnosti, takže symbolická titulní výzva ke smíření zůstává ve finále nenaplněna. Režisér Ivan Krejčí záměrně nenápadně, zároveň ale velmi působivě rozvíjí myšlenky dramatika Tomáše Vůjtka a všímá si mimo jiné i toho, jak je pro obyčejného člověka obtížné obstát tváří v tvář velkým dějinám, které s ním – leckdy proti jeho vůli – zametají.

Veronika Boušová, redaktorka a publicistka, Praha: Nemám jednoznačného favorita, ale vybírám vysoce stylizovanou inscenaci Macbeth – Too Much Blood Divadla Na zábradlí. Převedení Shakespeara do pohybové formy a primitivní angličtiny je originální nápad, jehož nárokům ovšem může dostát jen kvalitní a vyzrálý soubor, což platí o Zábradlí beze zbytku. Oscilace mezi parodií a archetypálními situacemi a znaky probíhá na tenké hraně. Už to samotné napětí je vesměs fascinující.

Jan Císař, profesor, Praha: Antická Štvanice 2017, Tygr v tísni – Ovidius: Orfeus. Režie Jan Nebeský, dramaturgie Martin Hýča, scéna Petra Vlachynská a Jan Nebeský, kostýmy Petra Vlachynská, hudba Jan Šikl, choreografie Václav Kuneš & 420People. V představení, které jsem viděl, hráli Lucie Trmíková a David Prachař. Hlavní zásluha za ten skvělý tvar patří tolikrát potvrzené imaginaci režiséra Nebeského, ale myslím si, že ti, kdo se na něm podíleli, si zaslouží být jmenováni. Poprvé, co píši o divadle, mohu bez výčitek z přehánění použít pojem synergie; dokonce se odvážím použít pojem synergismus v jeho teologickém smyslu: spojení člověka s bohem. Tentokrát pro spojení s uměním všeho druhu i s prostředím a také pro spojení dneška s dávnou mytologií. Děkuji za možnost prožít ten nádherný zářijový večer na západním konci ostrova Štvanice a být přítomen události, kterou pokládám za SKUTEČNOU možnou sondu do divadelní budoucnosti.

Roman Černík, producent, Plzeň: Solaris (Anything goes) strašnického Divadla X10. Oceňuji produkční a dramaturgický čin Lenky Havlíkové, který nabízí současnou dramatizaci Reného Levínského v soustředěné a metaforické režii Evy Zembok. Inscenace dává prostor silným hereckým akcím neokoukaných hereckých osobností v působivé výpravě, kterou uchystali společně scénografka BioMasha a surový prostor DUP 39, kde se inscenace hraje.

Zbyněk Černík, překladatel, Praha: Henrik Ibsen: Nora (Domeček pro panenky) v Divadle pod Palmovkou, režie Jan Nebeský. Nebeského inscenace Ibsenových her se vždy vyznačují velmi osobitým pojetím, diváka (nebo alespoň mě) však občas poněkud zahlcují přidanými ingrediencemi. V Noře režisér zvolil střízlivější přístup, což věci bezpochyby prospělo, výsledkem je po všech stránkách povedené představení.

Soňa Červená, pěvkyně a herečka, Praha: Zdeněk Fibich: Bouře, Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Uvedení Fibichovy opery považuji za jedinečný dramaturgický počin, který by si zasloužil našeho ocenění. Představení v režii Jiřího Nekvasila bylo velkolepé; taktéž hudební nastudování a pěvecké výkony. Fibich měl zasloužený úspěch a jeho díla by se měla uctívat častěji.

Jan Dehner, operní dramaturg a kritik, Praha: Miroslav Srnka: Make No Noise, Trojhalí Karolina Ostrava, dirigent Joseph Trafton. Zvláště bych vyzdvihl režii Jiřího Nekvasila, prakticky site specific. Velká prázdná šikma (stojí na ní jen ruční pumpa na vodu) je abstraktním prostorem, v němž se pohybují po narýsovaných trajektoriích postavy prakticky bez jakékoli interakce. Výpověď díla o mezní lidské situaci je tak velmi podtržena.

Lucie Dercsényiová, kritička a redaktorka, Praha: Slečna Julie, Malá scéna Divadla J. K. Tyla Plzeň. Libor Vaculík překládá sugestivně vystavěné drama, kde namísto slov promlouvá tanec, gesto, výraz a fyzická energie protagonistů v procítěné a přesvědčivé interpretaci Jarmily Dyckové v roli Julie, Marka Lhotského tančícího Jeana a Kristýny Piechaczkové v partu jeho milenky. Pečlivě sleduje jejich počínání, vedoucí k tragickému vyústění. Je ve svém nastudování stejně neúprosný jako Strindberg; jde na dřeň konfliktů, když aktéři jdou bezohledně za svým, podléhajíce přitom svým niterným, intimním rozkolům. Vaculík roztančil Strindbergovy postavy bez patosu, živoucně a věrohodně. To, co se děje vně, jen tušíme, když slyšíme hlaholící mládež. Tomu, co prožívají v nitru tanečníci, věříme. Vaculík nás vtahuje do hry, s invencí a fantazií převádí dialogy do neoklasicky zabarvených duetů (Julie tančí i na špičkách), z nichž každý odkrývá zraňující sdělení. Nezanáší vypjaté situace silnou vrstvou emočního patosu, ale odhaluje psychickou rozpolcenost postav, kterou dokresluje vzrušující partitura Pèterise Vaskse.

Tomáš Dianiška, herec, dramatik, Praha: Dynastie z brněnské Husy na provázku. Inscenace s velkou story a sršící obrovskou energií. Celé to lidské snažení je pomíjivé, to už víme dávno, ale na divadle mě to zasáhlo jako dělová koule. Strach jíst duši v Redutě na Zelňáku je divoké gesto plné imaginace. Jako bych se díval na Santa Clause při orgasmu. A na kokainu. Třeskutě vtipné a přitom pichlavě znepokojivé. Jau, to zabolelo. Nora (Domeček pro panenky) (Domeček z karet) v Divadle pod Palmovkou. Pozor: každý heterosexuální muž se zamiluje!

Lenka Dombrovská, publicistka a redaktorka, Praha: Letos mě nejvíc potěšila nezávislá scéna (s velice čestnou výjimkou Nory na Palmovce, Macbetha – Too Much Blood na Zábradlí a inscenace Strach jíst duši v Redutě). Když se dost uskrovním (a opominu přinejmenším Pohřeb sardinky z MeetFactory, Sibiřskou výchovu Divadla X10 a Úvod do práce s počítačem Levínského a Švarcové), svůj hlas nakonec rozdělím mezi dva „alternativní“ projekty – angažovaný Sezuan skupiny Lachende Bestien a hudební Deník zloděje spolku Masopust. První jmenovaný proto, jak skvěle se zde prolíná politika, humor i jasný umělecký postoj režiséra Michala Háby, druhý kvůli skvělé syntéze Bridela, Geneta, Königa, Dohnala a Nebeského. Prý se ale už hlasy nesmějí ani půlit, volím tedy Sezuan (protože ho téměř nikdo neviděl!). Tak jsem i letos pokoutně vyjmenovala osm inscenací. Nebyl to zřejmě špatný divadelní rok.

Jan Dvořák, vydavatel a publicista, Praha: S inscenací roku jsem se bohužel letos minul. Jen jsem po delším čase zažil mimořádný herecký výkon Tomáše Pavelky v Molièrově Škole žen v Divadle na Vinohradech. Prolomil moji skepsi ke stavu současného herectví.

Petr Dvořák, publicista, Olomouc: Spalovač mrtvol, režie Jan Mikulášek, Národní divadlo. Po období hledání zastoupeném „zábradláckými“ tituly Posedlost, Doktor Živago a Hamleti vytvořil Jan Mikulášek opět suverénní, komplexně zvládnutou a jasně dramaturgicky vyloženou inscenaci bez slabých momentů, spolutvořenou mimořádně soustředěným herectvím Martina Pechláta.

Lída Engelová, režisérka, Praha: Judith Schalansky: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy nic na ostrovech se skrývá odlehlých. V posledních ročnících plzeňského festivalu se víc raduju z inscenací loutkářů než inscenací činoherních. Naivní divadlo Liberec přivezlo v roce 2017 další ze svých dokonale zpracovaných jevištních fantazií. Tvůrci mě znovu přesvědčili o tom, že hodinová inscenace, zvolené skromné vyjadřovací prostředky, ale hlavně řemeslné dovednosti mohou zapůsobit víc než mnohé megaprodukce. Sázka na loutkáře z Naivního divadla, DRAKu nebo Alfy bývá sázkou na jistotu.

Richard Erml, publicista, Praha: Nora (Domeček pro panenky) v Divadle pod Palmovkou.

Jaroslav Etlík, profesor, Praha: Federico García Lorca: Krvavá svatba, Národní divadlo Praha, režie SKUTR. Legitimní pokus představit García Lorcu žánrově, tematicky i inscenačně poněkud jinak, než bývá v našich končinách zvykem. A třebaže se tomuto představení dá oprávněně také ledacos vyčíst, na jevišti to jako tvar docela obstojně funguje. O ostatních inscenacích, které jsem měl v loňském roce možnost zhlédnout, bohužel nejde říci ani to.

Barbora Etlíková, kritička a teoretička, Praha: Letos jsem viděla nějak moc dobrých inscenací, a tak se mi ta nejlepší vybírá špatně. I když mě samotnou překvapuje, jak často v této anketě hlasuji pro divadlo Masopust a pro Jana Nebeského, nakonec volím operu Deník zloděje. Miloslav König se v ní vyjadřuje zpěvem a ironicky nehorázným herectvím tak, až se člověku točí hlava a má pocit, že by se měl přijít podívat znovu, aby se přesvědčil, jestli se mu to celé nezdálo. Především dílo nabízí barokně rozčilující, leč celkem hluboký duchovní zážitek. Ze všech vytipovaných inscenací mě tato nejvíc překvapila.

Martin Falář, herec a režisér, Praha: Můj hlas patří inscenaci Orfeus od Jana Nebeského ve Vile Štvanice. Emocionálně i intelektuálně podnětný text, hravá režie a především výtečné herecké výkony Lucie Trmíkové a Saši Rašilova, kteří pro mě dokázali spojit přirozené charisma s výborným hereckým řemeslem v tom nejlepším smyslu (takovou hlasovou a gestickou průpravu člověk v současném pražském divadle vidí bohužel už jen zřídka).

Marina Feltlová, redaktorka, Praha: Deník zloděje, režie Jan Nebeský, divadelní spolek Masopust. Kromě skvělého hereckého výkonu, za který si Miloslav König po zásluze odnesl Cenu Divadelních novin, inscenace uchvátí harmonickou, přitom netuctovou souhrou slova a hudby. Velkou zásluhu na tom má i hudební interpretace Martina Dohnala. Spojení stylově i sémanticky odlišných textů Geneta a Bridela nepůsobí vůbec jako schválnost nebo provokace. Naopak, je strhujícím obrazem rozmanitých podob lidské osobnosti a jejího vnitřního života. A hlavně, už dlouho jsem nezažila, aby se ze scény do hlediště přenášelo tolik energie a nadšení.

Petr Feyfar, publicista, Praha: Po období „alternativního“ divadla bez obsahu vrací se i na české jeviště příběh. Z těch mnoha, které jsem měl to štěstí letos ve vesměs výborných inscenacích v řadě divadel vidět, vybírám (se špatným svědomím, neboť by si zasloužily být přinejmenším uvedeny i další) dvě, a to proto, že obě tato autorská představení přesahem z minulosti do současnosti nutí diváka k zamyšlení: Čapek (Rokoko, Věra Mašková, Pavel Khek, kteří obstarali i dramaturgii a režii) a Už je tady zas (německý bestseller T. Vermese v dramatizaci a režii M. Balcara).

Jan Foll, publicista, Praha: Inscenace Vražda krále Gonzaga v Dejvickém divadle je strhující svou naléhavostí i aktuálností. Autobiografické zpovědi herců střídá groteskní parafráze slavné hamletovské sekvence s nasimulovanou vraždou princova otce. Ve druhé polovině se rekonstruuje kauza Litviněnko, tedy skutečná, extrémně zákeřná vražda na objednávku z nejvyšších kremelských míst. V této jiskřivé úvaze o smyslu divadla – kombinované s drtivou obžalobou putinovského režimu a jeho českých slouhů – jako by se na scénu vrátil listopad 1989, kdy se na jevištích nehrálo, ale svobodně protestovalo.

Hana Frejková, herečka, zpěvačka, Praha: Nominuji inscenaci souboru Spitfire Company, uvedenou k jejich desetileté existenci, inspirovanou knihou držitelky Nobelovy ceny Světlany Alexijevičové – Konec — člověka / Doba z druhé ruky. Za bezprecedentní odhalení frustrace lidí zmítajících se na okraji společnosti a utápějících se v jistotě nových pravidel. Za schopnost ukázat na špínu této ruské společnosti, která se plíživě roztahuje a prorůstá do dalších struktur.

Jan Grulich, publicista, Praha: Nora (Domeček pro panenky) v Divadle pod Palmovkou. Pro originální interpretaci textu zcela v souvislosti se specifickou poetikou Jana Nebeského, tentokrát bez schválností a extravagancí. Zralý Jan Nebeský. Pro skvělé herecké výkony hlavních představitelů.

Jiří Hanák, herec, Praha: Po velkém zážitku z premiéry Nory (Domeček pro panenky) Jana Nebeského s Terezou Dočkalovou v hlavní roli v Divadle pod Palmovkou jsem během celého roku při zhlédnutí dalších 60 inscenací neviděl nic, co by tento zážitek překonalo. A zdá se mi, že se v uznání této inscenace sjednotili i ti, kdo zastávají různé názory, jak se má dělat divadlo.

Helena Havlíková, kritička, Praha: Po rozvažování mezi ostravskými inscenacemi Fibichovy Bouře a Brittenova Zneuctění Lukrécie, libereckou Pannou orleánskou Petra Iljiče Čajkovského a Láskou na dálku dávám svůj hlas brněnskému nastudování této české premiéry soudobé opery Kaiji Saariaho. Ve srovnání s inscenacemi v režii Petera Sellarse (DVD z finské inscenace) i Roberta Lepage (MET) režisér Jiří Heřman a excelentní trojice sólistů – Markéta Cukrová, Pavla Vykopalová a Roman Hoza – propojili s divadelní fantazií intimitu milostné touhy trubadúra Joufrého Rudela a velkolepost ideálu absolutní lásky v „tristanovských“ monolozích o osamělosti, střetu snů a reality, iluzí a skutečnosti. Dirigent Marko Ivanović přidal subtilní přelévání zvuků, barev a jemných odstínů dynamiky.

Josef Herman, šéfredaktor, Praha: Bylo by letos na výběr: Vyrozumění a Smíření v Komorní scéně Aréna, Zneuctění Lukrécie a zvlášť pozoruhodná Rebecca v NDM Ostrava, Nora (Domeček pro panenky) v Divadle pod Palmovkou, Chaplin v Městském divadle v Brně, Panna orleánská v Liberci. Všechno přebilo zatím poslední z obdivuhodných spojení prostoru, příběhu, poezie, rituálu, hudby, světel, pohybu a fantazie, které v Janáčkově divadle produkoval režisér Jiří Heřman s dirigentem Marko Ivanovićem – první české uvedení kontemplativní opery Láska na dálku. Navíc finská skladatelka Kaija Saariaho usvědčuje zdejší skeptické úvahy o uvádění soudobých oper z dětinského žvatlání.

Bohdan Holomíček, fotograf, Praha: Divadelní společnost Masopust a Deník zloděje – zážitek, na který se nedá zapomenout. Mile a s dojetím stále vzpomínám na úpické Odcházení. A zdravím Divadelky, už skoro nic jiného nečtu.

Miloš Horanský, režisér, Praha: Cestou na pohřeb blízkého na Moravu do větší vesnice jsem se nachomýtl do jedné ze závěrečných zkoušek betlémské hry. Nacvičila je věkovitá místní ochotnická trupa. Na zkoušce vládla vznešená soustředěnost jako na chirurgickém sále před operací. Šifra stylizace byla luštitelná jen v delirantním stavu. Dostal jsem se do něj snadno. Betlémská hvězda – kovová koule v horní polovině s otvory, v ní živý oheň. Zavěšená nad námi, občas prolétla prostorem. Sršela, hučela, byla zlověstná, sugestivní. Jiný, přemocný výjev – žebrák se doplahočil, aby se poklonil Ježíškovi, kojenému obnaženým prsem matky panny. Synáček vzal hlavu starého žebráka a přiložil ji na prs matky. V sále se nám všem zasekl dech. Třetí výjev, který mě srazil do nadšení: přicházeli poutníci poklonit se Ježíškovi, v jejich čele monumentální stará kulhající žena nesla na vysoké žerdi kříž – a samozřejmě na něm Ukřižovaný, jemuž se šli teď jako dítěti narozenému poklonit. Žil jsem emoce, jaké dosud jen zřídka… Bláznivé, blouznivé, nábožné představení… A vládl tu Artaud a art brut. Místo – městysek Olbram, kostel.

Saša Hrbotický, publicista, Praha: Alois a Vilém Mrštíkové: Maryša, režie Jan Mikulášek, Národní divadlo. Mikuláškova Maryša není o ničem menším než o zmarnění života, o duševním i fyzickém násilí a neschopnosti vzájemně si naslouchat. Ačkoli režisér děj situuje do nezvyklého prostředí studia a hru zbavuje folklorních ornamentů, bratrům Mrštíkovým se nezpronevěřuje. Pavla Beretová v roli divoké i zoufalé Maryši, stejně jako David Prachař, Vladimír Javorský, Martina Preissová a všichni ostatní odvádějí obdivuhodně soustředěné výkony.

Radmila Hrdinová, kritička, Praha: Judith Schalansky a Filip Homola: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, Naivní divadlo Liberec. Inscenace v sobě spojuje naléhavost tématu s výsostným divadelním tvarem a emotivní působivostí. Divadelní báseň, kde před zraky diváků defilují tajuplné i kruté příběhy objevování i devastace této planety. A divák odchází zasažený, okouzlený, plný otázek i údivu nad tím, co viděl a hlavně prožil.

Jan Hrušínský, herec, principál Divadla Na Jezerce, Praha: Timur Vermes: Už je tady zas!, režie a dramatizace M. Balcar, Divadlo Na Jezerce. V době vzestupu extremismu a xenofobie, kdy je pomoc lidem v nouzi vydávána za hloupost a slabost, je tato inscenace v ČR mimořádně aktuální. Je o Adolfu Hitlerovi, který se objeví v současnosti. Jakmile zjistí, jakými problémy se EU trápí, začne nabízet snadná řešení, která se v historii už mnohokráte objevila a vždy přinesla jen bídu a utrpení. Ondřej Kavan v roli Hitlera ani na okamžik nesklouzne k laciné karikatuře. Inscenace je zážitkem bez ohledu na věk diváků.

Vladimír Hulec, redaktor, Praha: Divadlo je dnes tak rozkročené do šířky, do výšky, hlubin i v dál, že je snad nemožné vybrat jedinou inscenaci, jíž člověk poměřuje všechny ostatní a ona vyčnívá. Tedy raději určím divadelní Událost, nejodvážnější, nejdotaženější divadelní počin roku. Tím je pro mě projekt české performerky Miřenky Čechové a Němky Sabine Seume Momentum, který prezentovaly 22.–23. června na piazzettě Národního divadla v Praze a přesně o měsíc později (ještě s tanečnicí Markétou Vacovskou) v čerstvě otevřené zahradě Werichovy vily v Praze na Kampě. Více než den – třicet, respektive dvacet pět hodin – vzdorovaly času, prostředí, svým tělům i počasí a nepřetržitě tančily. Důsledný, nic si neulehčující vstup do jiných časoprostorů, neznámých vesmírů v nás i kolem nás.

Josef Chuchma, publicista, Praha: Deník zloděje, režie Jan Nebeský, Masopust.

Olga Janáčková, kritička, Praha: Kaija Saariaho: Láska na dálku, dirigent Marko Ivanović, režie Jiří Heřman, Národní divadlo Brno. Velká dramaturgická událost – soudobá opera žijící finské skladatelky, site specific Gesamtkunstwerk s vyrovnanou úrovní jednotlivých složek, výborné pěvecké a herecké výkony Pavly Vykopalové, Markéty Cukrové a Romana Hozy. P. I. Čajkovskij: Panna orleánská, dirigent Martin Doubravský, režie Linda Keprtová, Divadlo F. X. Šaldy Liberec). Emocionálně bohatá a výtvarně vyzrálá inscenace (dramatický vývoj kostýmů Tomáše Kypty). Velké romantické gesto dirigentovo, jež naprosto souzní s děním na jevišti, hluboká, prostá a čistá inscenace. Mezzosopranistka Alžběta Vomáčková rolí Jany doslova žije.

Kateřina Jírová, manažerka, Praha: Hlasuji pro Gazdinu robu Divadla Alfa v Plzni. Vesnické drama bylo přeneseno do současné moravské venkovské hospody. Původní text je zkrácen, zůstává jen nadčasová dějová linie. Tentokrát se tvůrčímu týmu podařilo udržet spádný temporytmus i myšlenku. Podstatné věci se daří vyjadřovat nejrůznějšími zkratkami. Děj posunují i oblíbené šlágry venkovských zábav. Eva (Andrea Ballayová) statečně bojuje s osudem, ovšem Mešjanovka (Blanka Luňáková) je stále silnější.

Jiří Josek, překladatel, Praha: Henrik Ibsen: Peer Gynt, režie Martin Čičvák, Divadlo na Vinohradech. Na pozoruhodné inscenaci oceňuji především brilantní výkon Ondřeje Brouska. Ve všech inscenacích, ve kterých jsem ho viděl (a to nejen v poslední době), podle mého soudu exceloval a exceluje a zaslouží si velký obdiv.

Vladimír Just, profesor, Praha: Václav Havel: Vyrozumění, režie Vojtěch Štěpánek, Komorní scéna Aréna Ostrava. Havel bývá někdy označován za autora (totalitní) minulosti. Myslím, že naopak viděl daleko do budoucnosti – a Štěpánkova inscenace (a Vůjtkova dramaturgie) to názorně dokazuje. Ještě bych dodal: Jiří Suchý, V + W: Začalo to Vestpocketkou, Divadlo Semafor – zrození divadla z ducha hudby. A ještě: Tadeusz Slobodzianek: Naše třída, úprava a režie Břetislav Rychlík, Divadlo Polárka, Brno – drsné historické drama a politické divadlo může být i výsostnou (jevištní) poezií.

Jan Kerbr, kritik, Praha: Jednoznačně Ibsenova Nora (Domeček pro panenky) v Divadle pod Palmovkou v režii Jana Nebeského s výtečnou Terezou Dočkalovou v titulní roli, ale také s ostatními úctyhodnými hereckými kreacemi.

Pavel Klusák, hudební publicista, Praha: Ordinary People, režie Jana Svobodová, Wen Hui a kol. Inscenace Divadla Archa se ptá na české a čínské osudy konkrétních lidí, konfrontuje společnost, moderní historii, povahy, pohybovou kulturu. Není dokonalá a dopouští se myslím ideologických setrvačností a přešlapů: ale výkony většiny čínských a českých aktérů stejně jako hudba Jeníka Buriana pro mě převažují nad výhradami a hlasuji pro.

Jan Kolář, kritik, Praha: Tadeusz Slobodzianek: Naše třída, Divadlo Polárka Brno. Kruté dějiny dvacátého století v kostce tu herci v přesné režii Břetislava Rychlíka tlumočí s naléhavostí, která bere dech. Leo Birinski: Tanec bláznů, Činoherní klub Praha. Amalgám smíchu, iracionality, lidské malosti i lidské tragiky v herecky i režijně dokonale zvládnuté inscenaci nabízí divácký zážitek, který si uchováte po léta.

Josef Kovalčuk, profesor, Brno: Naše třída Tadeusze Slobodzianka v brněnském Divadle Polárka v režii Břetislava Rychlíka. Zcela mimořádná inscenace, která v metaforické rovině pojednává o tom, do jakých krutých důsledků může dojít národnostní, rasová a ideologická netolerance a předsudky ve společenství lidí původně si blízkých. Jedinečné je i tvůrčí nasazení souboru, který obvykle hrává představení pro děti či mládež. Režisér Rychlík je přivedl k mnohovrstevnatým hereckým výkonům, které jsou v kolektivním podání všech účinkujících naprosto strhující, stejně jako výpověď celé inscenace.

Yvona Kreuzmannová, producentka, Praha: Trochu váhám s nominací díla za poslední rok, ale asi nejzajímavěji se mi rýsuje Petra Tejnorová a kol. / VerTeDance: Pojďme na tanec! aneb stručný manuál pro vystrašené diváky. Věřím, že se tato inscenace plná inteligentního humoru bude dalšími reprízami dále vyvíjet, každopádně z ní čiší příjemný nadhled i sebeironie vůči oboru, který je zde ne náhodou nazýván „ohroženým druhem“. Vynikající výběr interpretů také vyzdvihuje kontrasty a odlišné cesty, které vedly tyto umělce k současnému tanci. V linii tvorby, v níž se Petra Tejnorová stále intenzivněji věnuje přesahům do tance, je to velmi svěží dílo. Příjemně navazuje na její neméně zkoumavý filmový pohled na tanec očima dětí s názvem Haló? Je tam někdo? Posílání zprávy nejen o tanci do vesmíru…

Jiří P. Kříž, publicista, Praha: Teprve Břetislav Rychlík uvedl Naši třídu Tadeusze Słobodzianka fascinujícím způsobem. V zapomenutém brněnském Divadle Polárka vypadl ze skříně běsný kostlivec polské historie: pogrom na židovské spoluobčany v Jedwabném (1941). Tři stovky ve stodole upálených, další tisícovka zavražděných v okolí. A žádná sebereflexe. Po válce se to dalo svést na Němce. Jako si Rusové poradili s Katyní. V roce 2001 se za pogrom veřejně omluvil polský prezident Kwaśniewski. Okamžitý pokles preferencí o třicet procent. Naše třída. Poláci a Židé narození 1918 až 1920. Poslední, rabín Abram, umřel v roce 2003 v New Yorku. Násilí, ponižování, strach, zvěrstva, odplata, revanš, jen výjimečně odpuštění. To vše Rychlík vyobrazil s účinnou expresí. Zvláštní příchuť nabírá Naše třída v čase nového křivení práva, v Polsku už nesporně patrného.

Kateřina Kykalová, publicistka, Praha: Vyrozumění, režie Vojtěch Štěpánek, Komorní scéna Aréna. Překvapivě aktuální inscenace Havlovy hry v kafkovsky absurdní scénografii o bezpáteřním přizpůsobování se systému, ať už je jakýkoli. Důvod? Vlastní prospěch. Nebo zkrátka klid. Ředitel Gross, jenž se v závěru opije vlastním sebeklamem, se tak v excelentním podání Josefa Kaluži mění ze zarputilého zastánce zdravého rozumu v pouhou figurku groteskního panoptika bezskrupulózních prospěchářů (tajemný Kubš Marka Cisovského, rázná fúrie Aleny Sasínové-Polarczyk, a především kluzký náměstek Šimona Krupy). Mrazivý happy end, kdy „jediná spravedlivá“ sekretářka Marie (Pavla Dostálová) za zvuku písně What a Wonderful World opouští úřad, je metaforou smrti humanismu tam, kde člověk na rozum rezignuje.

Eva Langšádlová, dramaturgyně, Praha: Spitfire Company: Konec — člověka / Doba z druhé ruky. Inscenace se zabývá tématy, která delší dobu znepokojují i mě osobně. Souhlasím tedy s východiskem Spitfirů, že kniha Světlany Alexijevičové nevypovídá pouze o „jurodivých a zaostalých Rusech“. Velmi oceňuji způsob, který Spitfiři zvolili pro převod pětisetstránkové knihy do jevištní podoby. Především však oceňuji formu inscenace, která vypovídá o neuralgických bodech novodobé historie a nabízí možnost, aby se k nim divák postavil podle svého založení a osobní zkušenosti. Pro mě bylo představení velkým emocionálním zážitkem.

Tatjana Lazorčáková, profesorka, Olomouc: Hodně dlouho jsem musela přemýšlet, než jsem se rozhodla: Za nejlepší inscenaci roku považuji inscenaci Vyrozumění (Václav Havel, Komorní scéna Aréna v Ostravě, režie Vojtěch Štěpánek), a to především pro naprosto fenomenální aktuálnost tématu mocenských mechanismů, které ve skvělé interpretaci ostravských herců vyznívá se sarkastickým nadhledem a mrazivou absurditou.

Rudolf Leška, kritik a advokát, Praha: Za sebe nominuji inscenaci opery P. I. Čajkovského Panna orleánská v Divadle F. X. Šaldy v Liberci v režii Lindy Keprtové a hudebním nastudování Martina Doubravského. Další z řady silných ženských hrdinek Lindy Keprtové – zde fyzicky zlikvidovaná, štvaná oběť odvahy překročit systémem stanovenou roli. Čajkovského mysticismus je potlačen ve prospěch psychologického dramatu na jevišti emotivně silných obrazů a vnitřně propracovaných hereckých postav.

Kateřina Lešková Dolenská, šéfredaktorka, Praha: Hlasuji pro inscenaci Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých v Naivním divadle Liberec. Neobvyklá inscenace Filipa Homoly s názvem, který stále nejsem s to si zapamatovat, pokládá publiku tisíce otázek – etických, morálních či environmentálních –, které v hlavě rezonují ještě dlouho po konci představení. Je velmi působivá intimitou sdíleného prostoru, naléhavostí hereckého projevu, s adekvátní mírou apelativnosti a patosu i mocí výtvarné zkratky.

René Levínský, dramatik, Praha: Viděl jsem spoustu krásnejch divadel letos, nejkrásnější byly čtyři: Nespavost v MeetFactory se skvělou Danielou Voráčkovou a Unhappy Happy Divadla Bufet s neméně skvělým Petrem Reifem neměly bohužel premiéru letos, svůj hlas tak dávám Spitfire Company a jejich inscenaci Konec — člověka / Doba z druhé ruky. Milovnicím BodyVoiceBandu pak posílám alespoň poděkování za velkej zážitek, za nádhernej týmovej výkon a Tereze Verecké si dovoluju udělit svou osobní cenu za nejlepší dramatizaci roku.

Otto Linhart, distributor, Praha: Václav Havel: Vyrozumění, režie Vojtěch Štěpánek, Komorní scéna Aréna, Ostrava. Krom toho, že se jedná o dosud nejlepší Štěpánkovu režii, podařilo se mu ve spolupráci s dramaturgem Tomášem Vůjtkem zdůraznit nadčasovost více než padesát let staré Havlovy hry.

Martin Macháček, publicista, Praha: Petra Hůlová, Kamila Polívková: Macocha, režie Kamila Polívková, HaDivadlo Brno / Studio Hrdinů Praha. Režisérka Kamila Polívková rozdělila prózu Petry Hůlové mezi pět hereček různých generací. Každá z nich představuje jednu z rolí, do kterých hrdinku zaškatulkovala společnost a vyvíjí na ni tlak, aby je naplňovala co nejlépe. Klade na ni nároky a zároveň ji kritizuje jako úspěšnou autorku romantické literatury, manželku, matku i člověka, který propadl alkoholismu. Vytváří strhující psychologickou studii, která začíná s nadhledem coby obrannou maskou před skutečností, aby nakonec skončila naprostým šílenstvím. V jízlivých políčcích intelektuálnímu snobismu přesto nejvíc přetrvávají pocity osamělého člověka, kterého společnost nesmyslnými nároky vyhání do vnitřní emigrace.

Nina Malíková, kritička, Praha: Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých, Naivní divadlo Liberec. Výjimečná inscenace v kontextu nejen českého loutkového divadla vypovídající o společné odpovědnosti za místo, kde žijeme. Fascinující příběhy o smrti, tmě, ale také o lásce a naději.

Luboš Mareček, publicista, Brno: Stefano Massini: Dynastie, režie Michal Dočekal, Divadlo Husa na provázku Brno. Česká premiéra mimořádného textu, jehož autor má velký mezinárodní ohlas a získal ocenění v Itálii i Francii. Bravurní inscenace Michala Dočekala je vtipná, obrazová, nápaditě pracuje s výtvarnou i jevištní zkratkou. Plyne lehce, ale její vážný obsah je přístupný a srozumitelný. Je velikou ságou o tom, jak na jedné straně stojí tvrdá práce, snaživost těchto bílých chlapů, ale také jejich lačnost, která chce mnohdy požrat skutečně vše.

Dominik Melichar, redaktor, Praha: Hlas do ankety Inscenace roku dávám inscenaci Divadla Na zábradlí Macbeth – Too Much Blood. Shakespeare je věčný a inscenátorům tak nezbývá než hledat stále nové vyjadřovací prostředky, jimiž by interpretaci jeho díla posunuli. Oceňuji Davida Jařaba s jeho týmem za velmi suverénní přístup, jenž kombinuje výrazovou i jazykovou komiku ironizující klasiku, která tak překvapivě dává prostor k promyšlení dosud neznámých končin Shakespearova díla.

Vladimír Mikulka, kritik, Praha: Vít Neznal & kol.: Chyba, Jatka78. Chyba je inscenace, která je v kontextu českého nového cirkusu jaksi nenápadně výjimečná. Neoslní velkolepostí, technickou úrovní, a dokonce ani hloubkou sdělení – svou nápaditostí, samozřejmou divadelností a vzácnou schopností přirozeně propojit pohybovou i verbální klaunerii s artistickými prvky se však může postavit na roveň prvoligovým evropským komorním produkcím.

Josef Mlejnek, překladatel a kritik, Praha: Vzhledem k tomu, že nemohu dát hlas Michalu Dočekalovi za jeho budapešťský Zločin a trest, dávám mu jej za Dynastii (Lehman Brothers) v Divadle Husa na provázku. Je ovšem milimetr za Deníkem zloděje (Bridel – Genet – König – Dohnal) Jana Nebeského. V obou případech jde o mimořádně invenční přístup. Z obou představení jsem odcházel vnitřně rozjitřen (ale v dobrém) a obohacen!

Alena Morávková, redaktorka, Praha: Alois Jirásek: Lucerna, režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé. Inscenace zdařile přibližuje hodnoty klasického textu vnímání dnešních diváků.

Michal Novák, šéfredaktor, Praha: Amazonky (Lenka Vagnerová & Company) v prostoru La Fabrika Praha. Choreografka a režisérka Lenka Vagnerová v Amazonkách vytvořila strhující fyzické divadlo, které se odráží od živého tématu. Amazonky jako symbol extremistických pnutí ve společnosti, jako důkaz snadného sklouznutí do záhuby, když agrese si podá ruku s letargií a provokace je metoda. Promyšlená struktura místo katarzní tečky dovede diváka spíše k úžasu. Gradující podívaná za doprovodu extatické hudby pracuje s dynamickou choreografií, divadelní zkratkou, perfektním light designem a vyznačuje se velkou originalitou.

Jana Paterová, kritička, Praha: Mým největším divadelním zážitkem byl letos Deník zloděje v režii Jana Nebeského s fascinujícím výkonem Miloslava Königa.

Vojtěch Poláček, kurátor, Praha: A. Jirásek: Lucerna, režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé. Výklad „zaprášené“ klasiky, který je živý a překvapivě aktuální.

Bronislav Pražan, publicista, Praha: Jiráskova Lucerna v Divadle v Dlouhé. Tvůrci inscenace v čele s režisérkou Hanou Burešovou přistoupili k nejčastěji uváděné české hře bez předsudků moderny či „dekonstrukcí“ postmoderny a vyzdvihli její dramatické, poeticko-magické i jazykové kvality. Odstup od obvyklých schémat, k nimž Lucerna svádí, je udržován jemnou ironií, která se prosazuje v hereckém stylu, scénických postupech i scénografii. Poezie, humor i trapnost jsou jemně odvažovány v lehounké nadsázce, stylizaci a s ingrediencemi rozličných výrazových prostředků – od černého divadla až po loutkovou stínohru.

Kateřina Rathouská, rozhlasová dramaturgyně, Praha: Genet – Bridel – König – Dohnal: Deník zloděje, Masopust v Eliadově knihovně. Nezapomenutelný divadelní zážitek se zcela výjimečným hereckým a pěveckým výkonem Miloslava Königa.

Jiří Bilbo Reidinger, mim, Praha: Gioacchino Rossini: Lazebník sevillský!!! ND Ostrava, režie O. Havelka, překlad J. Nohavica. Ani v operních áriích se neztratily potrhlé šprýmy dávných komediantů. Nacházel jsem je mezi notami i s jejich vůní, která naštěstí nevyvanula z třeskuté taškařice mezi zlatavými portály! Hlas pro odvahu vystoupit s lehkostí, rafinovaností a neobrousit břitkost vtipu a k tomu zpívat náročné party!

Marie Reslová, kritička, Praha: Genet – Bridel – König – Dohnal: Deník zloděje, Masopust, Praha. Představení, které samozřejmě a drze sahá po nedosažitelných duchovních výškách a spouští se až na samo dno tělesnosti – jako by lidství ani nemělo hranice. Nikdy jsem neviděla s tak totálním nasazením, virtuozitou, humorem a lehkostí provozovat na jevišti něco tak divného a tak dokonale múzického. Strašně mě to bavilo.

Roman Sikora, dramatik, Praha: Můj tip na inscenaci roku je Sezuan od Lachende Bestien hraný ve Venuši ve Švehlovce. Za radikální adaptaci Brechtovy hry říznutou marnými pokusy o život v pravdě okořeněnými přítomností roztomilého medvídka pandy.

Marcel Sladkowski, historik a divadelní kritik, Zlín: Petr Michálek: Ovčáček čtveráček, Městské divadlo Zlín. Slovo regionálního divadla k politickému pnutí v české společnosti a jejímu rozjitření z arogantního chování mocenských elit bylo nejen mimořádně trefné, ale jak ukazuje také jeho volné pokračování (Ovčáček miláček), v něčem až mrazivě prorocké.

Vítězslav Sladký, šéfredaktor, Plzeň: Thomas Meehan, Christopher Curtis: Chaplin, režie Stanislav Moša, Městské divadlo Brno. Životopisných muzikálů je celá řada. Brňané ovšem přivezli novinku, která byla uvedena na Broadwayi teprve před pěti lety a na evropské scéně se ještě nestačila okoukat. Díky strhující režii a výborným představitelům Chaplina ve všech etapách jeho života vznikla špičková inscenace plná lidskosti, humoru a báječných hereckých výkonů.

Vlasta Smoláková, publicistka, Praha: Henrik Ibsen: Nora (Domeček pro panenky) – Divadlo pod Palmovkou, Praha, režie Jan Nebeský. Vzrušující divadlo – funguje i po třetím zhlédnutí.

Jana Soprová, kritička a překladatelka, Praha: Ve sledovaném období jsem sice viděla několik pozoruhodných projektů i hereckých výkonů, ale kupodivu mi v činoherní oblasti neutkvěl v paměti žádný tak silně jako inscenace Naivního divadla Liberec Jsou místa oblíbená tmou, kde nikdy a nic na ostrovech se skrývá odlehlých. Viděla jsem ji na Loutkářské Chrudimi v prostorách velmi stísněných, nekomfortních, ale s úžasnou atmosférou. Pojmenovala jsem si ten žánr imerzivní loutkové divadlo, i když autorská inscenace Filipa Homoly (podle předlohy Judith Schalansky) se nedá jednoznačně pojmenovat jako loutková. Z mého pohledu se tu podařilo dosáhnout dokonalé souhry nápadité, mrazivě poetické scénografie Kamila Bělohlávka s naléhavým až dokumentárním herectvím, s tajemností a až vesmírnou existenciální úzkostí. Nadčasové. Prostě zážitek.

Jana Soukupová, redaktorka, Brno: Za mě je inscenací roku jednoznačně Dynastie v Divadle Husa na provázku. Tříhodinovou suverénní ságu o 150 letech vzestupu a pádu finančního impéria židovské rodiny Lehmanových v Americe převedl na scénu s nevídanou invencí a duchaplností Michal Dočekal. V České republice prvně uvedené ekonomicko-vztahové drama uvedl na scénu šarmantně i se zdánlivou lehkostí, což je třeba ocenit už proto, že sám Stefano Massini dal úpravcům otevřenou podobou svého textu velkou volnost, jak dílo inscenovat. Na fascinujícím výsledku mají velkou zásluhu také scénograf Dragan Stočevski (hraje se před jediným jevištním panelem sloužícím jako tři různé scény tří epoch) i autor až magické hudby Ivan Acher. A také šestice herců včetně houslistky Terezy Marečkové, kteří v různých rolích nabili tříhodinové drama prožitým, obrazným a místy rovněž až magickým dějem.

Lenka Šaldová, kurátorka a kritička, Praha: Nejinspirativnější zážitky roku: Čajkovského Panna orleánská v Liberci, Brittenovo Zneuctění Lukrécie v Ostravě a Havlovo Vyrozumění v Komorní scéně Aréna. Ale především, a to za sebe nominuji: Láska na dálku v Národním divadle Brno. Jedna z vrcholných jevištních básní režiséra Jiřího Heřmana. Hudba vyjádřená světlem, barvou, pohybem v prostoru. Nádherný, monumentální i niterný poetický operní sen. Se skvělým Markem Ivanovićem za dirigentským pultem, skvělými sólisty i sborem.

Jitka Šotkovská, teatroložka, Brno: Divadlo Husa na provázku – Stefano Massini: Dynastie (Lehman Brothers). Jímavá elegie za „velkým, bílým mužem“, která je trefou do černého dramaturgicky, režijně i herecky. Michal Dočekal hru režíruje ve svižném tempu, s velkou dávkou humoru a ironie, se smyslem pro jevištní zkratku, s jednoduchou, ale silnou obrazností.

Jiří Štefanides, historik, Olomouc: Tomáš Vůjtek: Smíření. Režie Ivan Krejčí, Komorní scéna Aréna Ostrava. Inscenace dovršuje původní autorskou trilogii z dějin totalitních systémů dvacátého století a zároveň si dovoluje zrcadlit současnou českou společnost. Rozhodně žádný „divadelní populismus“.

Alexej Švamberk, publicista, Praha: Steve Reich: Three Tales, Národní divadlo, Nová scéna Praha. Three Tales je výjimečné dílo, a to jak svým pojetím, tak svou ideou, kdy se zabývá otázkou, co vše si lidstvo může dovolit a jaké to může nést následky. I když od prvního uvedení této video opery uplynulo již patnáct let, neztratila myšlenkový náboj. Pořád je podnětná způsobem zapojení samplů textu do minimalistické repetitivní hudby. Velmi ocenění hodné je také to, že byl zachován původní obrazový doprovod. A soubor zvládl složitý kus hraný na metronom kvalitně interpretovat.

Martin J. Švejda, teatrolog, Praha: Nora (Domeček pro panenky) (Divadlo pod Palmovkou, režie Jan Nebeský, premiéra 16. prosince 2016). Zvláště kvůli druhé polovině s jejím nečekaným, sugestivním tahem, s Norou jako vpravdě dnešní ženskou, která „pochopila“.

Zdeněk A. Tichý, redaktor, Praha: Divadlo DRAK: Blátem po hlavě, režie Jiří Havelka a Marek Zákostelecký. Maňásek is not dead!

Milan Uhde, dramatik a kritik, Brno: Henrik Ibsen: Nora (Domeček pro panenky), režie Jan Nebeský, úprava Daria Ullrichová, Divadlo pod Palmovkou. Režisérovi a Tereze Dočkalové se podařilo nenásilně a sugestivně docílit současného vyznění staré hry a předložit úchvatný a živý jevištní příběh, který mě nadchl.

Nina Vangeli, kritička, Praha: Lenka Vagnerová: Amazonky. Taneční inscenace založená na černém humoru a vzácné choreografické invenci, kdy je do tance vplétána znalost bojových technik, které si čistě ženský soubor valkýr osvojil. Ani pod humorným povrchem se však neztrácí prastarý archetyp žen ve vražedném a dosud nevyřešeném sporu s muži. Na tváři hurónský smích, děsivé v noci sny.

Roman Vašek, kritik, Praha: Národní divadlo moravskoslezské Ostrava: All That Jazz, Rock, Blues. Název je trochu zavádějící, nicméně v chytlavých rytmech tanga, jazzu a salsy ukazuje ostravský balet, proč v současnosti patří mezi republikovou špičku. V choreografickém triu doplňují Reginu Hofmanovou dva uznávaní evropští tvůrci Johan Inger a Itzik Galili. Ve spojení s kolektivem výrazných tanečních individualit jde o program, který zvedá nadšené diváky ze sedadel.

Ladislav Vrchovský, kritik, Ostrava: Václav Havel: Vyrozumění, režie Vojtěch Štěpánek, Komorní scéna Aréna. Inscenace hry napsané v šedesátých letech minulého století je v tomto provedení veskrze současným divadlem díky svébytnému scénickému jazyku, vrcholným hereckým výkonům a velmi aktuálnímu varovnému mementu, že nešvary kritizované autorem před půl stoletím v naší zemi stále žijí.

David Zábranský, spisovatel a dramatik, Praha: Natálie Kocábová: Pohřeb až zítra, Švandovo divadlo v režii Daniela Hrbka. Protože české divadlo potřebuje (stejně jako česká literatura) kvalitní mainstream. Doslova mne šokovala vysoká úroveň režie, dramaturgie a bezvadné dialogy. Rychlé, tak akorát jasné a absolutně se to vyhnulo trapnosti.

Petra Zachatá, publicistka, Praha: Sofokles a Lucie Ferenzová: Anti-Gone: Blackout, režie Jan Frič, A studio Rubín, Praha. Postmoderní Antigona mi přinesla nebývale elektrizující zážitek, a to nejen díky vynalézavé scénografii jako z dílny Thomase Alvy Edisona. Pavlína Štorková obklopená změtí kabelů a žárovek umožňuje divákovi opravdu sugestivní vhled do geniálně pomateného nitra hlavní hrdinky, osvobozuje Antigonu z dávné báje a nachází její místo v současnosti. Režiséru Fričovi se na antickém vzoru podařilo utkat svérázný mýtus dneška, kdy naprosté selhání – člověka či celého světa – získává podobu blackoutu.

Vít Závodský, kritik, Brno: Z asi deseti kvalitou souměřitelných nastudování vybírám: Kateřina Tučková – Dodo Gombár: Žítkovské bohyně (krev je krev), nová dramatizace režiséra Doda Gombára, Městské divadlo Brno. Adaptátor mnohovrstevnaté předlohy, kombinující dokumentární faktografii s fikcí, mechanicky nepřevzal svou starší zlínskou variantu, nýbrž vytvořil textovou i jevištní podobu novou. Více než tříhodinová, syžetově sevřenější verze tragickou postavu etnografky Dory zdvojuje a počet ostatních (obsazených téměř jen herečkami) redukuje. Staví na nelineárním, časové i místní roviny prolínajícím ději s prostupným světem živých a mrtvých; drásavě expresivními, magickými, až psychedelickými výjevy s konotacemi přetavuje složitý propletenec generačních vztahů do sofistikovaného, divácky náročného rébusu.

Marie Zdeňková, teatroložka, Praha: Michal Hába & kol. podle B. Brechta: Sezuan, Lachende Bestien, režie Michal Hába ve Venuši ve Švehlovce. Je to můj velmi soukromý tip. V průběhu představení jsem nečekaně byla navštívena už skoro zapomenutým pocitem svobody. Myslím však (spíše vím), že jsem v tom nebyla sama, takže to není přece jen ryze soukromá záležitost. Tento pocit rovněž úzce souvisí s tématem „moci bezmocných“, které je v inscenaci konfrontováno s Brechtovými tezemi. Děje se tak autorsky inteligentně a herecky zdatně. Jsem přesvědčena, že i z objektivního hlediska jde o velmi zdařilou inscenaci.

Alena Zemančíková, publicistka, Plzeň: Alois Jirásek: Lucerna, režie Hana Burešová, Divadlo v Dlouhé. Inscenace dokáže současně dostát tradici i jemně a vtipně aktualizovat, zejména u dvojice Správce–Učitel. Krásně pracuje s výtvarnou složkou a s hudbou a v hereckém obsazení nemá slabé místo (jen snad nepatřičné v interpretaci role vodníka Ivana Arnoštem Goldflamem). Je to promyšlená, zralá „inscenace roku“.

Ivan Žáček, kritik, Praha: Gioachino Rossini: Hrabě Ory, hudební nastudování Robert Kružík, režie Lenka Flory, Národní divadlo Brno. Pěvecké výkony nejsou, pravda, vždy stoprocentní, ale to snad při extrémních nárocích, jež rossiniovská koloratura na pěvce klade, ani dost dobře nejde. Zato rozpustilost a nevázaná legrace, jež jsou hlavním a nejcennějším znakem inscenace, vedle stále velmi solidních kvalit hudebních, předčí svou spontaneitou a hravostí i poněkud koženou a příliš nazkoušenou inscenaci newyorské MET.

Ester Žantovská, kritička, Praha: Deník zloděje, režie Jan Nebeský, Divadelní společnost Masopust.

  • Autor: DN
  • Publikováno: 08. ledna 2018

Komentáře k článku: Inscenace roku

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

*

*

*


Aktuální vydání 2/2018

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

Archiv ročníků

Výběr ročníku

Vyhledávání

Navigace

Čtenářský blog

Inzerce


23. 1.–5. 2. 2018

Číslo 2/2018 (23. 1.–5. 2. 2018)

Obsah čísla 2/2018

Slovo ...

Kultura buranství

Jelikož přelom roku je celkově na...

Sukces měsíce

Charles Gounod: Faust a...

Janáčkova opera Národního divadla v...

K věci

Kolik stojí Velké divadlo?

Velké divadlo, historická scéna...

Fejeton

Už jim zase hráblo aneb Jak...

Povídka divadelní

Kritika

Znepokojivý obraz minulosti i...

Když na počátku padesátých let...

Fikce, historie, nebo...

Dystopický román Kaspara Collinga...

Studený ohňostroj, či...

Na mnoha místech českých zemí byl...

Kritický žebříček

Kritický žebříček 2/2018...

  5 zážitek / 4 nenechte si ujít...

Rozhovor

Dominika Špalková: Divadlo...

Rozhovor s uměleckou šéfkou Divadla...

Obrazem

Zákulisí Baletu ND

Balet Národního divadla nabídl při...

Fagi a divadlo

Pan Papírek… (XI)

Zamčené články se otevírají heslem, uveřejněným v tištěné verzi Divadelních novin na s. 15 (všechny články jsou volně přístupné po dvou měsících).

Obsah čísla 2/2018



Obsah,